Kolem Posázaví, 95 km, UAC, Ondřejov, aneb je libo trochu vody?

Na závod Kolem Posázaví do Ondřejova na kopce v Posázaví (100 km) jsem se těšil, dokonce na něj odjel z dovolené v Potštejně, ale jeho průběh bohužel výrazně poznamenalo počasí. Po vcelku pěkném letním týdnu a ještě hezké sobotě přišla v noci na neděli 1.8.2021 studená fronta, v noci pršelo, jen se lilo, ale ráno už bylo jen mokro, podle radaru to odeznívalo, a tak nastalo velké dilema, co s tím. Prvotní plán byl jasný – nejet výjimečně ze Struhařova těch 7 km na prezentaci na kole, ale autem, no jo, jenže co vzít za kolo? Nejprve jsem naložil cyklokrosku s kotoučemi a doufouklými plášti na 5 atm, že to objedu jen tak tréninkově, ale když jsem vyrazil, tak vidím, že hlavní silnice už celkem osychá, a říkám si, že za těch cca 1,5 h, co zbývají do startu, to ještě oschne, a vracím se z konce vsi zpět pro jednici. Ještě kontrola radaru a vypadá to, že fronta skutečně pomalu odchází a další vlna jde více na západ a Posázaví mine. Na prezentaci celkem pohoda, málo lidí, takže je to hned a počasí vypadá docela hezky, jenže cestou zpět k autu začínají znenadání padat první kapky – co to? Další kontrola radaru a ouha – něco tam nově vzniká a vypadá to, že to bude docela velký a dlouhý, ach jo teda! Operativně měním plán a na místo startu do Hradce jedu z Ondřejova místo na kole autem, prší už docela dost a stále přidává. Auto parkuji v údolí Jevanského potoka na lesním parkovišti u odbočky na Konojedy, prší čím dál víc, začínám mít hlad, protože jsem se ráno pořádně nenasnídal, začíná mi být zima, začíná mě děsit představa 100 km na kole v tomhle počasí, začínám litovat kolo, jak se zase zprasí a jak ho pak budu muset čistit a mazat, začínám mít chuť se na všechno slušně řečeno vykašlat. Čas poskočil na mezní úroveň a musím se rychle rozhodnout … no jak už to v podobných případech bývá, nikdo by se mi nemohl divit, kdybych sedl zpátky do auta a jel domů, ale přesto nebo právě proto nakonec oblékám ještě návleky na boty a jdu do toho. Na start je to cca 2 km, vyrážím v 10:40, start je v 10:47, tedy mám na to 7 min. Zpočátku si myslím, že to je s rezervou, ale nějak rychle nejedu, silnice pěkně nahazuje a podvědomě to asi tolik neženu, takže na tachometru mám 10:47 ještě někde v lese a už si pomalu říkám, že jestli propásnu start, tak to rovnou otáčím a jedu k autu, ale když dorazím na křižovatku, tak tam ještě lidi z mého balíku jsou, akorát je jich nějak sakra málo (nakonec v mém balíku jen 26 lidí, z toho v UAC jen 17), počasí přece jen dost lidí odradilo, což se tedy vůbec nedivím … tedy spíš se divím, že ten zbytek včetně mě to neodradilo. V rychlosti se zdravím s Kaprem, Kolíkáčem, Tomášem Bartošem a je tu start.

Hned v úvodním kopci se ukazuje, že přijeli spíš jen ti lepší jezdci, co se chtějí porvat o body do poháru, naopak takových těch jako já, co si to chtějí jen nějak objet a užít si společnost nějaké ze zadních skupin, tak těch to moc není. Z těch 26 lidí na startu prvních 20 mizí hned v úvodních serpentinách, a nás zbylých zruba šest se tam pak plácá celý zbytek závodu, jak se dá, to znamená povětšinou na samotku. Zpočátku to ale ještě trochu ve skupině jde, první kopec nás sice roztrhá, ale směrem na Oplany se posjíždíme do skupinky Tomáš Bartoš (H.I.C.), Zdeněk Kubíček (Eleven Head Cyklolive Team) a Pavel Dubitzský (PCK Louda). Chvíli je tam s námi ještě nějaký kluk na cyklokrosce, který asi ralizuje podobný plán, jako jsem měl ráno také, ale ten už ve výjezdu z Oplan zůstává zpět, no kdybych to jel na krosce, tak bych tam byl s ním asi taky, takhle jsem sice o něco rychlejší, ale představa zasekaného kola a hlavně ráfků mě moc netěší, to cyklokroska s kotoučema je na tohle mnohem víc imunní … jo na příští silničce už chci určitě také kotouče! Není ale čas zaobírat se myšlenkami, co bude po závodě, teď se hlavně snažím udržet za zadním kolem Tomáše Bartoše, který se z nás zdá být nejsilnější, ale daří se to jen střídavě, několikrát se naše miniskupinka ještě roztrhne – standardně vpředu je Tomáš, za ním jak kdy jak kdo, většinou já a Kubíček s Dubitzkým naopak střídavě odpadávají (první ve stoupáních, druhý ve sjezdech) a zase se vrací. Takto nějak to vydrží na Talmberk, kde Tomáš dle očekávání odjíždí, za ním Zdeněk, pak já a Pavel ještě nestačil smazat své manko ze sjezdu, každopádně nahoře se to už znovu nepospojuje a pokračujeme každý sólo (aspoň myslím, že ani vpředu se ti dva už nesjeli). Rataje po mokrých kostkách dolů opatrně, ostrá levá, rozbitý úsek k tunýlku pod tratí a hned na začátku stoupání do Ježovic mě přežehlí Pavel a já si tak nějak říkám, jestli nemám náhodou po závodě, protože kromě toho kluka s CX už si ani nevybavuju, že by tam za mnou ještě někdo vůbec byl. Mávám aspoň regulovčíkům, kteří v pláštěnkách trpělivě čekají na křižovatkách v dešti i na nás (a hlavně tedy ještě asi i na nejstarší balík, který startoval až po nás), ti to dnes mají snad ještě horší, než my na kolech, my se aspoň zahřejeme pohybem, ale jim tedy nezávidím. Na horizont nad Šternberk už jedu dá se říci zcela osamocen, hlavou mi proběhne myšlenka na Strejdu, který říká, že přestane závodit, až za ním ve výsledcích nikdo nebude, a já přemítám, jestli ten čas pro mě náhodou nenastal už dneska. No snad ještě ne. Sjezd do Šternberka na jistotu, teď není opravdu třeba se nikam hnát a riskovat pád, stoupání zahajuji také rozvážně, ale u hradu jsem překvapen, když se náhle okolo prožene zase Pavel Dubitzký! Co tu dělá, vždyť už byl jednou daleko přede mnou? Zřejmě si byl odskočit, nebo si sundával před kopcem od řeky pláštěnku, případně si stihl dojít ještě do restaurace pod hradem na oběd … všechno je možný! A navíc je tam vidět ještě jeden ve žluté větrovce, toho jsem předtím nikde neviděl, ale ten už se tak rychle nepřibližuje, vlastně odstup mezi námi zůstává spíš tak nějak na stejné úrovni. Tak ale dobrý, aspoň je hned motivace trochu víc přišlápnout do pedálů, jinak bych si už připadal opravdu jako na výletě. Výjezd přes Radonice a Zdebuzevez se mi jede docela slušně, dobře se dýchá, v zatáčkách pod sebou občas zkontroluji jezdce ve žluté větrovce a zdá se, že odstup se spíše zvětšuje, pak nahoře na rovinkách už jej nevidím vůbec.

Prostřední fáze závodu je asi nejlepší, protože začínají přibývat sušší místa, silnice přestává nahazovat a okolo Kácova je dokonce už úplně sucho, tady zjevně ani nesprchlo. Výjezd od mostu v klidu, není proč bláznit, jak ale skončí údolí a les a otevře se výhled na horizont u obce Zbizuby, dá o sobě vědět hodně nepříjemně vítr, doteď byl spíše do zad a teď se tedy nepěkně připomíná – rázem jsem zalehlý v obloucích a na údaj o rychlosti se radši vůbec nedívám … jo tady by se nějaká skupinka opravdu hodila, co bych dal za možnost jízdy v závětří aspoň na chvilku! Ve sjezdu na Zalíbenou začíná být zase mokro a silnice už opět nahazuje, takže opatrně, za odbočkou po rozmlácené silnici ještě víc, tady je to opravdu děsný, každý rok doufám, že už to musejí konečně opravit, a ono zase ne. Ve sjezdu v zatáčkách nad Ratajemi vidím akorát odjíždět blikající sanitku, tak snad to nebyl někdo z účastníků, ale moc bych za to nedal. No a pak už Rataje, tak ty už úplně v klidu, na mokrých kostkách ani nemohu jít ze sedla, protože to okamžitě začíná prokluzovat, tak celkem na pohodu a možná až moc, protože když konečně úsek s kostkami skončí, tak se spíš jen tak preventivně ohlédnu a ejhle – někdo tam je a celkem rychle se přibližuje. Na horizontu mám ještě lehký náskok, ale ve sjezdu na Talmberk mě docvakne, je to Pavel Šimek (Toi Toi Slaný) nyní již v červenošedém týmovém dresu, ale potvrzuje mi, že ještě před chvilkou měl žlutou větrovku, takže to byl on, kdo mě měl stále více či méně na dohled. Ve výjezdu na Nechybu mu celkem odjíždím, ale nahoře čekám, přece jen úsek z Benátek přes Vlkančice do Stříbrné Skalice bude ještě dost proti větru, a to se velmi hodí nebýt sám. Celkem si pomůžeme, ale v každém výjezdu kolega ztrácí, v Komorcích trochu, ve Vlkančicích víc, pokaždé si mě sice dojede, ale ve Skalici nahoře na náměstí už je odstup ještě výraznější, tak se rozhoduji už spíš nečekat, jet si takové rozumné tempo, a uvidí se – do cíle je to už pak převážně do kopce, takže buď si to ještě sjede, nebo už ne. No a nesjel. Měl to ale těžké, kopec z Hradce do Kostelních jezdím totiž v tréninku celkem často na čas, mám to tady prostě najetý a samozřejmě při závodě jsem tu nechtěl jet pomaleji, než při běžném tréninku, tak jsem to hned odspoda nakopl a už ho neviděl, naopak jsem se poměrně rychle začal blížit k jezdci, který se celkem neočekávaně vyloupl kus nade mnou. Zpočátku jsem si myslel, že to bude nějaký odpadlík z prvního mladšího balíku, ale jak jsem se pomalu přibližoval, začal jsem rozeznávat dres i číslo Zdeňka Kubíčka, tedy jezdce z mojí kategorie, se kterým jsem jel po startu až někam na první Talmberk. V Kostelních trasa bohužel nepokračuje dále do mého oblíbeného kopce ke kostelu, ale točí se na Hradové Střímelice, na chvilku se to ve vsi srovná a dokonce je to i lehce z kopce, pak se však silnice opět zvedne trochu do kopce a kousek před Hradovými je takový horizont v zatáčce, který na první pohled vypadá celkem hrozivě, ale vlastně to zase tolik do kopce není. Byl jsem si to před týdnem připomenout a zjistil přitom, že shazovat tady na malou placku je nesmysl, že těch pár temp se dá v pohodě na velkou, a pak už se to zase rychle srovná … no a přesně v tomhle místě dojíždím Zdeňka, který to zjevně nevěděl, protože to na malou shodil a přesně v ten moment se já zezadu přiřítil a na velkou se okolo něj doslova prohnal. Sice měl tendenci zalovit, ale neměl nejmenší šanci, tak aspoň tohle se povedlo. Na odbočce už mám náskok přes 100 m a věřím, že to už bude stačit. A také jo, závěr už si celkem v klidu pohlídám a po dalších kostkách na náměstí i těch závěrečných k hvězdárně je tu konečně cíl, jehož pásku protínám v čase 3:48:25 h (průměr 26,11 km/h), což je o hodně pomalejší než kdy jindy, ale letos byly podmínky opravdu hodně specifické a trasa o něco delší kvůli uzavírce silnice mezi Skalicí a Hradovými. Za mnou kromě Zdeňka a Pavla dojeli ještě další dva jezdci, takže v celkovém pořadí z těch 26 statečných na startu mi patří krásné 22. místo (v UAC pak 13. ze 17 v kategorii CDJHZ, ale zase je za to 69 bodů do poháru, o kterých by se mi při běžné účasti ani nesnilo – no ne že by mi o ně až tak šlo, ale aspoň něco), tedy jinými slovy v obou případech pátý od konce. Za mě to bylo z Ratají do Ratají na samotku, předtím ve čtyřech a potom aspoň ve dvojici do Skalice, tak ale co už, nakonec jsem se projel poměrně kvalitně a Posázaví je pěkné i tak, ale samozřejmě škoda toho počasí a trochu mi bylo líto Kolbaby a Vítka Nováka z pořádajícího CFC Kladno, kteří s tím mají spoustu starostí a zařizování, a pak přijede kvůli počasí pár lidí, ale věřím, že je to neodradí v jejich elánu pořádat tento závod i do příštích let. V celkovém pořadí mého balíku zvítězil Vladimír Uličný (Xeelo cycling team) v čase 2:56:10 h (33,85 km/h) před Miroslavem Horváthem (AC Sparta Praha Cycling akademie) a Radkem Plechatou (Velo Club Tábor). Tak za rok snad v  lepším počasí na viděnou!

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/5721454596