Krakonošův cyklomaraton, 134 km, Trutnov, aneb lepší mokro než tropy
Na Červenokostelecké boudě nad Velkou Úpou, kde jsme spali, celou noc déšť bubnoval do plechové střechy, ale ráno jen mrholilo, nicméně mokro bylo fest, a tak jsem poprvé zvolil pro cestu na start do Trutnova auto, namísto příjemného rozjetí z 850 m.n.m. do údolí na kole. Cestou k městu déšť neustále zesiloval, až nakonec už zase pořádně lilo, že jsem po zastavení na parkovišti Billa ani nevylezl z auta a jen tiše přemítal, jestli mám tohle zapotřebí. Pak jsem kouknul na radar na mobilu a s nadějí zjistil, že žluté pole za chvíli přejde, a dokonce byl vidět i zřetelný okraj dešťového pásma, za kterým by to mělo aspoň na dobu startu na chvíli ustat. Vyrazil jsem s deštníkem ještě na prezentaci pro tričko (odprezentovaný jsem už byl z předchozího dne, ale nechal jsem si v autě peníze), ale než jsem došel tam a zpět, tak látkové botky byly durch. Začal jsem se chystat na start a déšť opravdu pomalu ustával. Asi 20 minut před startem jsem zjistil, že jsem si na boudě zapomněl oba bidony, po počáteční panice, co s tím, jsem zašel o tři auta vedle, kde naštěstí parkoval Kolíkáč s Kaprem a druhý jmenovaný mi ochotně zapůjčil jeden 0,5 l bidon, takže k prvnímu bufetu jsem byl zachráněn a tam nafasuju další. Navíc podle vody stojící na silnici pít asi ani nebude potřeba, až se to rozjede a začne stříkat voda od kol, stačí jen otevřít ústa a vláha bude. Od auta odjíždím v 9:53, tedy docela pozdě, komu by se také chtělo stát ve startovním koridoru dřív dešti, ale překvapivě dost lidem ano, neboť stojím až poměrně vzadu, což mi ale ani nevadí, protože stejně nemám ambice se cpát hned někam dopředu, je fest mokro, tak hlavně nebláznit a dojet ve zdraví. Před startem ještě povídá organizátorka Slavíčková, že se vyhlašuje minuta ticha za jednoho účastníka, co se přihlásil na dlouhou trasu a pár dní na to zemřel, prý nějaký hasič ročník 1977, tak to jsou smutné věci. Pak si ještě vzpomenu, že jsem si chtěl dát na telefonu letadlo, aby v horách tolik nelapal po signálu a nevybíjel se, ale mám ho už v igelitovém pytlíku a nechce se mi ho vyndávat, tak to matlám přes igelit, což jde samozřejmě hůř, no a když to konečně odemknu a má prst na ikonce letadla, tak zazní rána jak z děla (popravdě ona to taky rána z děla opravdu je) a je odstartováno. Ještě mám pár desítek sekund čas, než se to přede mnou rozjede, tak rychle mobil do kapsy, aniž bych věděl, jak to vlastně dopadlo (v cíli jsem pak zjistil, že letadlo jsem sice nakonec nedal, ale baterie naštěstí po celou dobu vydržela i tak).
Po startu se nikam moc neženu, stejně jsem dost vzadu a nějaký výrazný postup vpřed je na mokru beztak nereálný, kruháky raději opatrně, sem tam mě někdo předjede, sem já někoho, tempo ale spíš vyšší až vysoké a dokonce si ještě lehce čuchneme zezadu k hlavnímu balíku, ale ve stoupání ze Zlaté Olešnice už se to zase dělí a tentokrát už zůstávám poslušně zpět, i když v cíli mi pak Strava ukáže, že jsem tu měl PR, tak na udržení to stejně ani omylem nestačilo. Pokračujeme už v menší skupince, v Bernarticích je zajímavé, že ačkoli je na silnici šipek doleva jako máku, tak stejně první tři jezdci ve skupině jedou rovně, ale za chvíli jsou zase zpět. Za viaduktem je první letošní změna trasy, nejede se vůbec přes Polsko, takže pod Lamperticemi točíme doleva na Křenov a Prkenný Důl. Docela to tu stoupá, a do toho nás začínají míjet pořadatelská auta od balíku Elite, který startoval 5 min za námi. Je to celkem nepříjemné, protože někteří ti pořadatelé na nás řvou tak, až má skoro člověk pocit, že nejlépe by měl zastavit a skočit s kolem někam do pangejtu. Samotní eliťáci jsou pak docela v pohodě, projedou okolo nás rozdílem několika tříd, takhle krátce po startu jsou narozdíl od nás ještě kompaktní celek, takže za minutku je po všem, akorát jak mají všichni pláštěnky, tak ani není pořádně poznat, kdo je kdo, takže sice jsem se na trati takhle potkal z Kreuzigerem, Bártou, Hirtem, Vakočem, Borošem, Černým ad., ale je mi to celkem houby platný, skoro si myslím, že kdyby je vypustili společně s námi z nějaké předřazené extra vlny na začátku celého pole, jak se to obvykle v podobných případech dělá, tak by to bylo lepší. No nic, my sice nejme také žádná ořezávátka, ale nikdo z nás nezalovil, ba se o to ani nepokusil. V Prkenném Dole se napojujeme na hlavní od Žacléře a formuje se taková docela velká skupinka, ve sjezdu přes Babí mi to trochu odjede, což se divím, neb ve sjezdech problémy nemívám, ale na výjezdu po hlavní 14 se mi daří docvaknout na konec skupiny právě včas, přejezd po nakloněné rovince do Horního Maršova tak odsýpá hned lépe, je nás tu možná i ke 40, jsem krásně zašitý někde ve 2/3 a nebýt té odstřikující vody od kol, tak by to byla docela pohoda, jak se to před Maršovem trochu víc zvedne, tak to v podstatě ani nepoznám. Po průjezdu přes most a zabočení na Dolní Lysečiny už to poznám, silnice se zvedá, my se zvedáme ze sedel a začíná se to dělit. Zpočátku se držím poměrně vpředu, ale po průjezdu vsí začínám cítit, že potřebuji trochu zvolnit, takže čelo té naší původní skupiny mi odjíždí a mě naopak začínají dojíždět ostatní. Za chvíli už je to ale stejně jedno, protože po krátkém narovnání sklonu v Dolních Albeřicích se to za nimi zvedne a začíná jít do tuhého. Tenhle kopec znám bohužel jen za pěkného počasí a z bika, kdy mi to tady vždy přišlo jako těžká romantika a pohoda, ale opět se ukazuje, jak je ten pocit z horského kola oplývajícím převody více do lehka někdy pěkně zrádný – dnes to bude jiné, pekelná dřina na nejlehčí převod v počasí blížícím se totálnímu hnusu, rozpršelo se, začal foukat prudký protivítr, po silnici teče voda, navíc každou chvíli je v asfaltu takový příčný kanálek na odvod vody, který tomu už v tak nízké rychlosti vůbec nepřidá, naopak kolo se v něm vždy téměř zastaví, musí se to bolestivě rozjet a hned zase přijde další, no zkrátka není nad čím plesat. Okolo nás projíždějí jezdci z krátké trasy, která startovala rovněž za námi, a kdosi mě tu zdraví, ale přes zacákané a totálně zamlžené brýle vidím jen obrysy, takže nic konkrétního nerozeznávám. Až v cíli se pak dovídám, že to byl Mlhoš, kdyby měl aspoň orange dres, tak bych se možná chytil, ale má na sobě něco černého, tak jsem se nechytil obrazně ani fyzicky. Na Lysečinskou boudu je to celkem bída, pak to trochu povolí a nohy se víc rozjedou, v mokrém a úzkém sjezdu na Dolní Malou Úpu něco stáhnu, ale pak se najíždí do takové sice krátké, ale prudké stojky, ve které jdou už všechny žerty stranou. Láme to tu každý, jak se dá, nejlehčí převod 39-27 je krutě málo, chtělo by to kličkovat, ale proti pohříchu pořád někdo chodí nebo jezdí na biku, až se divím, kde se tady v takovém hnusu tolik lidí bere. Naštěstí zadní kolo drží a nepodklouzne ani jednou, takže se nahoru nějak vyškrábu a nemusím tlačit, ale bylo to celkem o fous. Co to ksakru bylo? Nahoře někdo říká, že to bylo snad horší než začátek výjezdu na Pražskou, a není moc daleko od pravdy! Nahoře na Pomezkách je opravdu ukázkově hnusně, viditelnost téměř nula, husté mrholení, vítr, je mi zima a začínám se klepat, což je u mě jev prakticky nevídaný, k tomu ještě do kopce. Chybí tu snad jen ten sníh, ale docela věřím, že nechybělo moc a mohl by i být! Na bufetu si beru nový bidon (to je super, že se rozdávají celé bidony, člověk nemusí ztrácet čas s doléváním a ještě si domů přiveze něco na památku), nějaký ten gel, kopnu do sebe jeden kelímek ionťáku a rychle pryč odsud. Hodně lidí, co tu má doprovod, tak to tu balí, vidím hned několik jezdců nakládat kola do auta a popravdě řečeno, kdybych tu měl svoje auto, tak to asi zabalím taky, ale žádné tu nemám, tak nezbývá než zatnout zuby a pokračovat.
Zpočátku je to sjezd hrůzy, ale vítr už je alespoň do zad a navíc, jak trochu sklesáme, tak sice je pořád hnusně, ale už výrazně tepleji, tak aspoň něco. A za Spáleným mlýnem už přestává i to nepříjemné mrholení, takže rázem je to o skok lepší, na křižovatce na dělení tras tak už ani nepřemýšlím, že bych jel někam jinam, než doprava dál po delší trase (vše ostatní by beztak bylo DSQ a vypadá to, že se počasí začíná snad přece jen v lepší obracet). Před sebou vidím dva, za sebou jednoho a o kus dál další tři, tak je to dobré, sám tu v tom rozhodně nebudu. Dojede mě ten jeden, společně pak dojedeme ty dva, ale moc si spolu neužijeme, ten jeden jede hned dál, aby docvakl někoho dalšího, já chvíli za ním, ale pak ho nechávám jet, nějak mi připadá, že už by to bylo moc a není mým cílem dojet do Pece na začátek nejdelšího a nejprudšího stoupání dne úplně vorvanej. Ono jak člověk ještě stoupá okolo vleků na Javor po parkovišti a už tam má druhej nejlehčí převod a přitom dobře ví, že tohle všechno je ještě úplná procházka růžovým sadem proti tomu, co za chvilku přijde, tak tyhle pocity bych přál každýmu. Hned ten začátek stoupání je drsnej a víc než přísnej, nejlehčí převod je samozřejmostí a i ten je až neskutečně těžkej, musím to kličkovat a ve druhé části i jít ze sedla, což mám už docela strach, že mi zadní kolo prohrábne a budu muset slézt (pokud tedy bych se při tom rovnou nerozplácl napříč silničkou), ale je to dobré – Conti GP 4000 S drží a k Poustevníkovi se tak podívám pěkně sice ze sedla, ale rozhodně ještě na kole. Krátký odpočinek a následuje hned druhá nejtěžší pasáž v lese, ale když jsem vyjel to předtím, tak tohle už taky. Na výjezdu z lesa začíná být o poznání lépe – jednak není vedro, protože sluníčko tady dokáže člověka pěkně potrápit, a jednak ten vítr, který nás na Pomezkách tak trápil, tak tady je do zad a je to takový zub vzadu na kazetě navíc, najednou to jede sice ne jak z praku, ale o poznání lépe, než kdykoli jindy, což opět potvrzuje Strava v cíli a mám to tu letos jedno PR vedle druhého. Nahoře je tak čas i na nějaké ty úsměvy pro fandící a fotící Kláru:
… u bufetu krátký asi tak dvouminutový pokec, vyměnit bidon, něco málo k pití zhltnout z kelímku a rychle zase dál, než si Krakonoš rozmyslí tu aktuální díru v mracích a sešle na nás něco jako na Trautenberka, když mu chtěl vypustit sýpky se sněhem. K chatě Oddech opatrně, je to tu samej výmol, za ní ještě opatrněji, neb je zde krátký šotolinový úsek, ze kterého jsem měl v tomto počasí obavy, že to bude samý bláto, ale nakonec je ten mlat celkem tvrdý, koleje sice občas nějaké vyjeté jsou, ale jen mělké, takže nakonec celkem v pohodě. Dobré je, že cítím, že mě letos ta Pražská neodrovnala tak, jako mnohokrát předtím, a že nohy i hlava chtějí stále jet. Přes Tetřevky a ve sjezdu do Dolního Dvora se nic zvláštního nestane, asi dva lidi předjedu, dalšího až před Chatou Gall, kam jezdíme poslední roky na Silvestra – mrknu na tachometr, je tam krásných 51 km/h. Ve stoupání na Strážné přede mnou nikdo, za mnou ten jeden, co jsem ho předjel, tak jedu chvíli na pohodu a nechávám se dojet, je to startovní číslo 1296 (Eduard Oplatek, KTP Tábor), prohodíme pár slov, předjedeme jednoho dalšího, který se ovšem ani nepřipojí, a pokračujeme dále. Za lomem mi trochu odjede, tak to maskuju tím, že si sahám dozadu do kapsy pro gel, abych to jako mohl sám před sebou omluvit, proč jsem si ho nechal odjet. Gel zapíjím posledními loky z bidonu, za chvíli je tu poslední bufet a tak se to akorát hodí, odevzdat prázdný a vzít si další plný. Číslo 1296 odjíždí, vyrážím tedy s banánem v ruce také, ale ve sjezdu ho nedojedu, nějak to celkem valí dolů ještě víc, než já, a po odbočce přes brdek na Lánov mi postupně mizí z dohledu, Mně naopak dojíždí číslo 1040 (Michal Králík, Krakonošovy větry), tak jedeme spolu, na hlavní od Vrchlabí se několikrát prostřídáme a na začátku Čisté jsme už těsně za 1296. Ptám se kolegy, jak letos ty Hoffmanky pojmeme, protože je to poslední velký kopec, tak tady podle mě není na co čekat a musí se to jet naplno, jak se jen dá, ale většinou to každý kamufluje do takových pohřebních řečí, jako že už nemůže, a že už to pojede jen volně atd., tak ale tady kolega řekne přesně to, co si myslím i já: „Samozřejmě, že na krev, je to poslední velkej kopec, tak jak jinak?!“, což je mi mnohonásobně sympatičtější odpověď a nezbývá, než přikývnout. Dojedeme 1296 a začínáme tak stoupání ve třech, postupně se ale 1296 začne vzdalovat a 1040 naopak ztrácet (aneb není krev jako něčí jiná krev), takže za chvíli už jsme rozvěšení po kopci jen tak na dohled. Na dohled jsou ale přede mnou i jiní, možná tak pět lidí postupně předjíždím a ke konci stoupání vidím, že se 1296 připojil k nějakým dalším dvěma, já mám asi 100 m díru, tak do toho závěru dávám úplně vše, abych se docvakl a málem si ani nevšimnu Kláry, která mě na biku z Pražské přijela povzbudit a vyfotit i sem na Hoffmanky:
… v cíli jí pak říkám, že na těch Hoffmankách mohla vidět jízdu už totálně bez rezerv, nebo-li na krev, jak by řekl kolega s číslem 1040 někde kousek za mnou, a na to Klára odpověděla něco ve smyslu: „No vypadalo to spíš, že se už docela flákáš, než jsem na tebe zakřičela a zvedl jsi zadek!“, tož asi tak.
Na horizontu jsem skupinku nedojel, ale nic není ztraceno, říkám si, sjezd přes Jánky do Svobody mám dobře najetý, prakticky se tu nikde nemusí brzdit, ale ačkoli to tak udělám a kromě dvou lehčích přibrzdění v zatáčkách pod Jánkami (přece jen je stále mokro, tak pro jistotu, i když asi bych to dal i tak) to valím neustále čile vpřed, tak dole ve Svobodě je ten rozestup delší, než předtím na Hoffmankách, no toto? Přes celou Svobodu až někam za nádraží si dávám časovku jednotlivce v naději, že po sjezdu ta trojice přece jen trochu orazí, napijou se nebo tak něco, ale kdepak, ta vzdálenost se nijak nezmenšuje, ba naopak. Na konci obce už rezignuji, tak tohle nevyšlo, a kopeček z Mladých Buků ke hřbitovu jedu už jen tak, aby se neřeklo, ale na konci zatáčky najednou těsně přede mnou nějaká jiná dvojička a ta moje trojice asi 50 m přede mnou! Křižovatka a následující horizont nad Hrádečkem tak zase v plném tempu a přesně na horizontu jsem konečně za jejich zadními koly, jenže ve sjezdu mi zase odjedou, no tohle? Ale opatrnost velí jet trochu víc na jistotu, přece jen tady bývá dost pádů i za sucha, natož nyní. A jak se tak snažím dojet já ty před sebou, za mnou se kdosi snaží dojet mě, ale podle charakteristického chrastivého zvuku kola smýkajícího se po asfaltu, který jsem zaslechl o serpentinu nade mnou, se mu to příliš nepovedlo. Dole pod sjezdem je mezera zase víc, než 100 m a tak co s tím? Jako že si tady na nějakém 125. km budu dávat několikanásobnou časovku jednotlivce, to jsem si nepomyslel, ale je tomu přesně tak. Vlčice a vzdálenost trochu menší, ale pořád velká, už to zase pomalu vzdávám, ale za vsí najednou vidím, že se konečně začínám přibližovat a při nájezdu na hlavní 16 je konečně mám. Asi se při odstřídání docela diví, kde jsem se tam tak najednou vzal, ale na nějaké vysvětlování nemám už dost sil. Ačkoli jsem si zprvu myslel, že tím, že jsem sám dokázal dojet tři, tak ve finále z nich na tom budu nejlépe, tak je to nakonec jinak, neb těch pár kilometrů údolím k Trutnovu, kde bych měl normálně zregenerovat, tak mě spíš nějak pošle do útlumu, a když se to pak v posledním kopci začne lámat, tak první lehčí nástup ještě zachytím, ale při druhém už zůstávám sám zpět, naštěstí aspoň letos nejsou křeče, jako většinou v tomhle kopci, ale síly už prostě nebyly. Za kruhákem ještě koukám, že vyklepali i mého souputníka z pod Strážného 1296, tak se k němu tak plíživě přibližuji a v posledním sjezdu jsem už za jeho zadním kolem. Asi o mně ani neví, tak ho chci překvapit krátkým nástupem z levé strany, to se mi podaří, ale vzápětí je třeba brzdit do ostré pravé zatáčky, za sucha by to bylo v pohodě, ale na mokru ty první dvě tři otáčky kola nejsou na brzdách skoro znát a najednou vidím, že budu dlouhej. Sice ne tak, abych se rozflákl o obrubník na vnější straně, ale musím déle podržet přímý směr, než se rychlost sníží natolik, abych to mohl začít klopit, a 1296 mě vnitřkem ukázkově podjíždí, to bylo jako někde v Moto GP. Na nájezdu do cílové rovinky si je ale nějak příliš jistý, už se mnou asi nepočítal, ale to se trochu spletl, na posledních 100 m jsem už opět za jeho zadním kolem a mám asi i lépe zvolený převod do finiše, sice ještě zaregistruju, jak se taky zvedá ze sedla, ale ještě potřebuje přeřadit, od šaltru mu to tak nějak divně zapraská a je můj. Cílovou pásku protínám „vítězně“ v čase 5:01:44,7 h (26,64 km/h), na tachometru mám ridetime 4:59:01 h, tož škoda, že to nebylo pod těch 5 h i v reálném čase, tak ale co už, to je jen detail. V absolutním pořadí mi podle výsledkové listiny patří 198. místo z 260 v cíli a 310 na startu. Když se k tomu připočte, že přede mnou bylo 65 profíků z kategorie ELITE včetně Kreuzigera, Bárty, Hirta ad., tak to vlastně není tak úplně špatný. V kategorii M49 mi pak patří 55. příčka z celkem 75 v cíli a 91 na startu.
Trať byla pěkná jako vždy, i když teda to stoupání na Pomezky přes Albeřice bylo mnohem krutější, než jsem si dokázal předtím ze sedla bika představit, nahoře počasí akorát tak na zabalení, ale kdo tohle překonal, tak následně už bylo jenom lépe, prostě Krakonoš má cyklisty rád, to je málo platný, sice zpočátku jim trochu ukáže, aby si ta pakáž náhodou nemyslela, ale nakonec nás nechal být a ty největší záplavové deště odehnal dále do vnitrozemí. A ve výsledku alespoň pro mě lepší chladno a mokro, než tropy a vedro jako loni – tehdy už jsem od výjezdu na Pražskou až do cíle o sobě pořádně nevěděl a šlo jen o transport způsobem jakkoli do cíle, nyní to bylo mnohem lepší a bojoval jsem víceméně až do cílové pásky, tak to se mi líbilo mnohem víc. Akorát to kolo bylo zasekaný jako jetel, to je ta odvrácená strana amatérské cyklistiky, že nemohu jako profík předat v cíli zahnojené kolo svému mechanikovi a víc se nestarat. Takhle to pro mě byly v neděli další 2 h práce na kole navíc k těm 5 h strávených v sedle, tak ale jo, i tak to stálo za to!
Naši partneři
