Krakonošův cyklomaraton aneb je radno trochu chladno

Krakonošův cyklomaraton je už taková klasika ve druhé polovině června, letos desátý ročník a můj devátý, nejel jsem akorát takový ten úplně první zkušební v roce 2014 označovaný někdy jako první a někdy jako nultý. Nebýt tam výjezd na Pražskou Boudu, byl by to celkem pěkný závod v horách, ale ta Pražská dokáže kolikrát úplně zvrátit dosavadní rozložení sil i mysli, a člověk si nikdy nemůže být předem jistý, jak tady dopadne. Trasa letos až na nepatrnou změnu krátce po startu ještě v Trutnově stejná jako loni, tedy nějakých 136 km a 2500 m převýšení. Ubytování tradičně od pátečního večera u známých na Červenokostelecké boudě nad Velkou Úpou (díky z to!), letos je celkem chladno a v 850 m.n.m. na boudě zvlášť, na sobotu dokonce hlásí nějaké deště a teploty okolo +17 °C, tak radši vynechávám nějaké delší rozjetí a jedu autem až na start do Trutnova.

Přijíždím sice o více něž hodinu předem, ale hlavní parkoviště u UFFO je už beznadějně plné, tak to nechávám na parkovišti před obchodem BILLA s tím, že jsem tu byl na nákupu včera a po závodě si ještě také něco zajdu nakoupit, takže to mám sám přes sebou vnitřně ospravedlněné, že tam můžu stát. Potkávám se s Radimem M., kterému jsem včera půjčil dva bidony místo jeho doma zapomenutých, a jdeme se rozjet směrem na Staré Město. Za kruhákem se ještě zajedeme odlehčit s tím, že už se pomalu pojedeme řadit na start, no a asi po kilometru najednou RM hlásí, že má problém, a že z ničeho nic nemůže řadit vzadu nahoru! Chvíli na to koukám, páka se moc nechce hýbat, řetěz se dostane jen na nějaký třetí nejmenší pastorek a dál ani ťuk, tipuji to na zaseklé lanko někde v rámu, tak ještě jedeme k autu, kde nakapu trochu oleje, kam se dá, ale žádný zázračný pozitivní efekt to nemá, pak ještě zkoušíme sehnat nějaký servisní stánek u startu, ale žádný zde není, tak ještě jako poslední šanci jej odesílám zkusit servis v průjezdu na pěší zóně (nakonec tam prý stejně neměli otevřeno), případně nějaký jiný, ale je jasné, že takto krátce před startem (asi 15 minut) už by se úspěšné vyřešení problému rovnalo spíše zázraku, který se nakonec nekonal. Zapůjčené bidony holt tedy moc štěstí nepřinesly a Radim M. (1086, MTB Horoměřice) si zaznamenává do statistiky jedno z dnešních DNS (z celkem 21). Já se tedy jdu řadit do startovního koridoru, ale letos se to pořadatelsky nějak nezvládlo, neboť do koridoru je jen jeden přístup, kudy tam lezou všichni, dlouhá i krátká trasa, která startuje 5 min za dlouhou, nejsou od sebe nijak odděleny, a já se tak dostávám už jen mezi lidi vesměs s modrými čísly z krátké a nemám jak se dostat blíže ke svým béžovým, stojícími převážně o hodně více vpředu. Jezdci z krátké se sice snaží udělat jakousi uličku, ale daří se to jen částečně, takže v momentě, kdy se vpředu ozve startovní výstřel, jsem stále ještě poměrně vklíněn v davu krátké trasy a ke startovní čáře se tak dostávám až téměř po 2 minutách od startu, což mě slušně řečeno nijak netěší. A přitom stačilo tak málo – udělat dva vstupy a mezi oba koridory dát pásku, což v minulosti bez problému fungovalo, ale letos tomu tak kdoví proč prostě nebylo.

Po projetí startovní čárou mám tedy na hlavní balík už obrovskou ztrátu a vlastně se mi ani nějak nechce jet, ale postupně se včleňuji mezi jiné takto postižené jezdce, nějak se proplétáme přes první kruháky a ejhle, za chvilku se před námi zjevuje zadní část hlavního pole a jsme tam, nicméně je to opravdu až na chvostu a na probíjení se vpřed nejsou nějak ani síly, ani myšlenky, nicméně když to jde, tak se aspoň o kousek vpřed posunout snažím. Zlatá Olešnice pak přináší tradičně první šrot dne – stoupání je to sice poměrně krátké, ale výrazné a poprvé dnes se tady rozdávají karty čistě na výkonnost. Balík už se daleko před námi rozpadl na několik částí, ale snažím se bojovat a celkem se tu posouvám vpřed, ještě se stačím krátce pozdravit s Barborou D. (1136, Cyklo Tým Havířov), se kterou jsem na začátku května objel ve skupině prakticky celou druhou polovinu Sudety Tour (nakonec jsme se v závodě už neviděli, ale dojela asi jen jeden a půl minuty za mnou, když podle mezičasů tam v první polovině byly cca čtyři minuty, ale pak ve druhé polovině se svojí skupinou hodně postahovala a nechybělo moc, aby mě ještě dojela), krátce před horizontem pak ještě s kolegou z bývalé práce Michalem S. (1033), se kterým pak úspěšně lovíme chvost skupinky před námi. Bernartice a Křenov pak pěkně v tempu velké skupiny, do toho nás ještě zezadu začínají míjet první jezdci a skupinky krátké trasy – no nevím, asi bych to klidně nechal startovat všechno společně, čímž by pak odpadly ty zmatky s řazením na startu, anebo když už, tak tam dát mezi obě trasy větší časový odstup aspoň tak 15 min, protože takto krátce po startu taková mela mi přijde celkem zbytečná pro obě strany. Na začátku stoupání do Prkenného dolu mi většina lidí i z té skupiny z dlouhé odjíždí, chvilku jedeme s Michalem S. společně, ale pak mi trochu odjíždí i on, nicméně po napojení na hlavní se háknu za nějaké dva jezdce a opět se na něj dotahuji a Žacléř tak projíždíme spolu, což je dobře, protože na náměstí při pokusu o přeřazení na velkou placku mi padá řetěz na kliku a Michal mě na pár sekund pohotově zatlačí do zad, což mi dá čas na korekci, řetěz skočí zpátky a nemusím tak do mírného kopce zastavovat a nahazovat to ručně.

Ve skupině pokračujeme i dál do Královce, i když tedy mně to tady docela bolí a musím se dost ždímat, aby mi to neujelo. Po napojení na hlavní a přejezdu do Polska na široké silnici se to naštěstí zklidňuje, vpředu makají a my vzadu se celkem bezbolestně vezeme, v Lubawce průjezd náměstím a pokračuje se na Bukówku a Szczepanów, kde jsou dva takové výraznější kopečky. Všímám si, že do skupiny zpředu přibyl (zřejmě jsme dojeli nějakou jinou menší skupinku) i Michal K. (1278, MTB Horoměřice), tak bych mu rád jel sdělit, co se stalo jeho týmovému kolegovi na startu, ale i když je jen tak o pět řad přede mnou, nějak nejsem schopen se k němu probojovat. V kopci za Szczepanów to pak vypadá tak, že on se pěkně veze vpředu …

… zatímco my v zadní části bojujeme, trháme se a všelijak odpadáme:

… abychom se pak ve sjezdu do obce Miszkowice zase sjeli do jedné skupiny, ale kouslo to tady už pěkně, to zase ne že ne. A na mě pekelné tempo pokračuje i nadále, takže někde na úpatí stoupání na Pomezky si ze skupiny vystupuju, protože si už nutně potřebuji jet chvíli svoje vlastní tempo, jinak bych za to později zaplatil. Dávám gel a o kousek přede mnou sleduji, že stejně to vyhodnotil i Michal S., zatímco Michal K. se v poklidu veze dál, aniž by se ode mě cokoli dozvěděl, jako chtěl jsem s ním prohodit pár slov, ale prostě jsem se k tomu za těch cca 15 km jízdy ve skupině fakt nějak nedostal! Dojíždím tedy Michala S., chvilku to hodnotíme, jako že už to bylo na nás trochu zu viel, ale moc dlouho spolu nejedeme, protože jak se to trochu víc zvedne, tak mi to jede o něco málo rychleji, tak si radši tvořím náskok, jelikož zatím mě tady Michal většinou vždy porazil, i když jsme v průběhu závodu spolu kolikrát i vetší část trasy v minulosti jeli. Myslím, že mám jen jeden lepší výsledek, ale to měl Michal zrovna defekt, což se nedá pak počítat jako nějaký úspěch. Dnes je to ovšem naposledy, co se vidíme, což ale v tuto chvíli ještě nemůže nikdo z nás tušit (nakonec jsem v cíli asi o 12 min dříve). Pro mě znamenají Pomezky většinou vzpruhu v tom smyslu, že jak v Polsku při tom přiblížení často chcípám, tak v tomto delším, ale v podstatě ne zase až tak prudkém kopci se většinou zkonsoliduju, chytím takříkajíc druhý dech a zastavím propad pořadím, což se naštěstí děje i dnes, sice občas okolo profrčí nějaká skupinka s modrými čísly (občas teda i s nějakým béžovým v háku), ale ti sólo jedoucí už mě nedojíždějí a naopak se začínám já přibližovat k nějaké skupince před sebou, kterou nakonec docvakávám kousek před vrcholem, kde zbyde i trochu prostoru na zamávání fotografovi do prvního objektivu …

… akorát jsem teda nevěděl, že ve skutečnosti mě fotí ten druhý fotograf za ním. Je tu docela zima a lezavo, ale zatím až na pár kapek sucho, v bidonech mám v obou tak půlku, tak se rozhoduji na prvním zdejším bufetu nezastavovat s tím, že na Pražskou to zase není tak daleko a že se zásobami tekutin vydržím. Hákuji nějakou dvojičku z krátké, na rovince před zatáčkou mi chvilku sice cuknou, ale pak na začátku lesa v nejprudší části sjezdu si je celkem snadno dolítnu a už jsem tam, sem tam někoho přibereme a sem tam jenom mineme, horší je, že začíná být mokro odspodu a za chvíli i shora, je to taková sice krátká, ale celkem vydatná přeháňka, takže ve Spálením Mlýně už jsme vyráchaní celkem dokonale, no ale jak rychle to přišlo, tak rychle to zase odešlo a před křižovatkou na dělení tras je už zase sucho! Stačím pozřít spíš tak preventivně jedno Magnesium a tyčinku a je tu dělení tras, většina jede doleva na krátkou, doprava jedeme čtyři, tak jako v posledních dvou třech letech. Tentokrát je transport do Pece celkem poklidný, nikdo to moc nehrotí, přes parkoviště a okolo vleků na Javor to beru z první pozice a už je tady zase ta stojka se svými úvodními 30 %. Jedu to tak půl na půl rovně a hadem, ale neslezl jsem, na rozdíl od Michala K., který se poměrně znenadání objevuje kus přede mnou a vede to pěšky. U Poustevníka stojí někdo asi od sponzorské Gemerky a nabízí vodu, Michal si ji bere, tak se okolo něj proploužím, což zaregistruje, sedá na kolo a za chvíli je už těsně za mnou. Známe se z předchozích cyklo akcí, ale Krakonoše jede poprvé, tak mu kromě info o Radimovi M v rámci možností sděluji, co nás v nejbližších chvílích ještě čeká a že to nebude nic hezkýho – nejprve cca 25 % stojka pod vlek na Smrk , no pak už jen „oddychových“ 12 až 16 % prakticky až nahoru. Dnes se mi tenhle kopec ale jede v rámci možností docela dobře, jednak není žádné vedro a jednak je asi trochu znát i trénink z Bormia na začátku června, takže ani tolik nešněruji a poměrně dost toho jedu i rovně, což v posledních letech už moc nebývalo. U Husovky tradičně kotel fandících cyklistů, tak krátký jakože finiš ze sedla pro diváky, pak teda zase rychle sednout a v krátké rovince okolo Husovky zkusit ještě nabrat síly do zbývající části kopce k Pražské. Tam mám zase své osobní fanoušky já (díky Ester, Ivošovi a Elince), na bufetu doplnění zásob a krátký pokec s nimi, a jelikož Michal K. už odjíždí, tak ještě rychle hrst hrozinek do pusy a hurá zpět na trať. Letos ta Pražská nebyla zase taková vražda, to chladnější počasí má přece jen něco do sebe.

Okolo Chaty Mír na křižovatku pod Lesní je ještě jedno krátké 10 % stoupání, ale to už mě nerozhodí, u Tetřevek pak beru vnitřní stranou zatáčky jak někde na moto závodech jednoho, co mě předtím na rovince docela okouřil, ale pak to tady trochu přebrzdil, kdežto já na brzdy jen krátce, podjet ho vnitřkem a na výjezdu je rázem někde daleko za mnou. Na posledním horizontíku za Tetřevkami pak dojíždím i Michala K., chvíli jedeme spolu, ale pak ve sjezdu po úzké lesní asfaltce ho nechávám trochu vzadu, neb to tady znám a vím, co si kde mohu dovolit, resp. kde moc nebrzdit. Nad parkovištěm nad Dolním Dvorem mi ale jeden ve světlém dresu ukáže, že to zná ještě mnohem líp, a tam, kde i mně nepřijde ostuda na místy navlhlém asfaltu si lehce přibrzdit, to vedle mě prohuláká a v plném záběru se řítí do pravotočivé zatáčky u odbočky ke Zlatému Mlýnu – no ale vešel se tam celkem s přehledem, tak možná nápověda pro příště, že i tady se to dá. V Dolním Dvoře za odbočkou na Strážné ho dojíždím, kousek před námi jsou další tři, zezadu dojede Michal a ještě někdo a vypadá to na celkem solidní skupinku, jenže mě někde okolo odbočky na Lousino údolí napadne to vpředu shodit, což by asi i bylo v pořádku, ale zároveň to chci urychlit a shazuji téměř současně o jeden pastorek i vzadu, což už ale řetěz nedá a vpředu mi to zase padá! Tentokrát dovnitř a není tu ani žádná přátelská ruka nablízku, za jízdy se mi to nahodit už nedaří, rychlost nebyla už před začátkem manívru kdovíjaká a kolo do mírného kopce rychle zpomaluje, takže nakonec musím zastavit, nahodit to zpátky rukou a skupinka je rázem o notný kus přede mnou, sice ne tak daleko, abych ji neviděl, ale dost daleko na to, abych se tam dokázal rychle vrátit. Polovinu údolí tak bojuji na plus minus stále stejném odstupu cca 100 m, pak se to trochu víc zvedne, tak dojedu jednoho dva, co trochu zaostali, pak ještě dalšího, ale až úplně dopředu k Michalovi už se nedostanu, resp. dostanu se tam až na bufetu ve Strážném. Předtím ještě v úseku lom-Strážné míjíme několik účastníků známé akce/pochodu Krakonošova stovka, což je 100 km pěšky po horách, mají na to 24 h od pátečního do sobotního večera – říkám si v duchu, kdo z nás jsme větší magoři, ale máváme si a pokud jde o mě, tak bych tedy kolo za kecky rozhodně neměnil!

Na bufetu stavíme všichni bez rozdílu, doplňuji bidon s ionťákem, vodu už ani ne, tu už si vezu spíš jen pro případ, že by začal stávkovat po průplachu řetěz jako na Sudetech, ale dnes ten průplach zase nebyl asi tak vydatný a navíc jsem tam dal i takový hustší olejíček právě jakože do mokra a zatím se to vyplácí – řetěz nijak neprotestuje. Do sebe nahážu nějaké dobroty, na závěr beru ještě banán do ruky a koukám, že celkem ještě nikdo z té „mojí“ skupinky neodjíždí, tak vyjíždím jako první s tím, že si v klidu dojím banán cestou a až mě někdo dojede, tak pojedu s ním. Sjezd ze Strážného tedy sám celkem na pohodu, většinou a hlavně pod stromy je to pěkně mokré, tak radši opatrně, no a za odbočkou na Rumovku přijede zezadu Michal K. a Pavel T. (1177, Jiskra Jaroměř) a pokračujeme ve třech, za Lánovem nabíráme ještě jednoho a přesouváme se do Čisté pod stoupání na Hoffmanky. Ještě dole všem radostně oznamuju, že to je poslední větší kopec dne, takže už není potřeba se s tím ani s nikým mazlit, že ke spodní ceduli Černý Důl se to jede na velkou a shazuje se to až tam, zkrátka snažím se vypadat co nejvíc v pohodě, ale pravda je taková, že ostatní sice poslušně jedou za mnou, ale jak se to pod náměstím zvedne, tak jdou postupně všichni přede mě. Naštěstí je to v další fázi takový tempový kopec, který mi celkem sedí, tedy pokud nemám křeče, což ale dnes zatím nemám, takže postupně dojíždím jednoho po druhém zpět a asi 500 m před horizontem jsem už zase u Michala K., když v tom zezadu přilítnou zcela nečekáni dva jezdci s nápisem Area Control Center na kraťasech (1008 a 1201) a hned nám ukazují záda. Ten třetí z naší momentální miniskupinky jde s nimi, tak houknu na Michala, že to musíme taky zkusit, a že nás pak za odměnu ti dva v předu pěkně provezou celým údolím přes Svobodu, tak se ještě zmáčkneme, Michal tedy řekl bych s viditelně menším úsilím, než já, ale jsme tam oba. V pěti tedy opět dost navlhlý a místy i mokrý sjezd přes Jánky do Svobody, a pak skutečně za těmi dvěma lokomotivami průlet údolím až na úpatí stoupání ke hřbitovu Mladé Buky, kde nám nekompromisně odjíždí. Asi je jeden z nich po defektu a druhý na něj čekal, protože jsou tak někde o dvě třídy jinde, tak kde jinak by se tady tak najednou vzali? My to v těch třech tak nějak odskáčeme až nahoru nad Hrádeček, kde ještě Michala varuji, ať jede opatrně, že tam jsou dost utažené nepřehledné zatáčky a že se tam často padá, zvlášť pokud to bude zase mokrý. Naštěstí ale tento sjezd je po dlouhé době celý na suchu, takže se nic dramatického neděje a naopak se zase docela přiblížíme k té letecké dvojičce před námi a dole pod kopcem je máme, tak to už jsem ani nečekal a nabízí se tak možnost dalšího svezení s nimi až na státovku. Nutno dodat, že máme vzadu co dělat, abychom uviseli, jednu chvíli ve Vlčicích už to vypadá, že se to trhne, ale z posledních sil to ještě zalepím a skutečně na státovku I/14 přijíždíme pohromadě. Hned za odbočkou ale dávám této skupině vale, Michal zůstává se mnou, ten třetí se zatím drží, ale v tuto chvíli je otázka, zda dělá dobře a nezaplatí za to (nakonec jsme jej už nikde nedojeli, takže za něj asi dobrý). Pokračujeme tedy ve dvou už v mírnějším tempu, přece jen toto je úsek, kde mě v minulosti již několikrát nepěkně potrápily křeče, takže určitá obezřetnost je na místě. Michal se ptá, jak ještě daleko ke kruháku, který už zná z příjezdu autem, tak mu to říkám a přitom mi dost nepěkně zacuká v pravém stehně, tak že by přece jen nakonec i dnes? Naštěstí ale jsem ve Svobodě dával poslední Magnesium, a to asi teď ty náběhy drží na uzdě, že to byl jen jeden dva náznaky a zase to ustoupilo, uff. Daleko větší potíže mi způsobila hltnutá moucha asi 4 km před cílem, po které jsem se mocně rozkašlal a na utišení padly v podstatě veškeré zásoby ionťáku, ale i to nakonec dobře dopadlo. Ke kruháku poté letos už celkem se ctí, ještě se otáčím, jak to vypadá za námi, ale tam nikdo v dohledu není, před námi také ne, takže už si můžeme dovolit v podstatě triumfální dojezd v čase hodně pod 5 h, v což bych na začátku po loňských 5:06 h snad ani nevěřil. Závěrečný sešup k náměstí jedu z první pozice, jelikož to znám a tak trochu doufám v to, že Michala udržím za zády až do cílové rovinky, ale ne, žádná úcta ke zkušenějšímu se nekoná a ještě před nájezdem na kostky to Michal vpravo vedle mě posílá dopředu, kdežto já ze druhé pozice se už do žádného dalšího dobrodružství na kostkách pouštět nechci a dojíždím tak s odstupem 2 s za Michalem. Ale je to tak vlastně dobře, byl to jeho první silniční maraton, a tak si zaslouží do začátku nějaký ten cenný skalp:-), navíc v průběhu toho odmakal na špicích určitě víc, v kopcích kromě Pražské se jevil také silnější, takže to měl zcela zasloužené.

A i já mám radost minimálně z dosaženého času 4:52:15,0 h (průměr 27,9 km/h), což je o 14 min a kousek lepší, než loni a přitom na prakticky totožné trase (s jednou malou odchylkou krátce po startu ještě na konci Trutnova, která ovšem na celkovou vzdálenost a převýšení neměla žádný zásadní vliv). Na umístění to ovšem už taková sláva není, resp. to zůstalo prakticky stejné, jako loni, aneb zrychlili se letos asi všichni – letos celkově 206. z 324, loni 208. z 342, v kategorii M40 letos 66. z 97, loni 70. ze 113. je to ale stále tak nějak rozhraní druhé a třetí třetiny celého startovního pole, což ještě jde. První polovina (moje kriterium ještě tak před deseti lety) už je čím dál víc nedosažitelná, holt sem žádná ořezávátka nepřijedou a všechno jsou to soupeři jako brus, to zase všechna čest! Pro zajímavost uvádím i svou osobní statistiku na tomto závodě s výslednými časy a umístěním – letos to byl dokonce můj třetí nejrychlejší čas, ale trasa se v jednotlivých letech měnila a časy tak nejsou úplně srovnatelné, akorát s loňskem ano, to byla prakticky totožná trasa:

Celkově v závodě na dlouhé 136 km trase zvítězil Petr Fiala (Xello cycling team) v čase 3:39:28,1 h (průměr 37,2 km/h) před Šimonem Vaníčkem (ČEZ cyklo team Tábor), bývalým profesionálem Petrem Vakočem a Michalem Kollertem (Xello cycling team), kteří tvořili vítěznou skupinu, další jezdec za nimi přijel už s odstupem téměř čtyř minut. Závod to byl pěkný jako vždy, spravedlivý s velkými kopci a Pražskou jako třešničkou na dortu, nebo spíš hřebíčkem do rakve … no letos snad spíš přece jen tou třešničkou. Hory jsou prostě hory a Krkonoše jsou ty naše nejvyšší, cyklistika, a ta silniční zvlášť, zde dokáže být krásná i přísná zároveň, což se i letos plně potvrdilo. Nakonec pomohlo i počasí, které by se sice při pohledu z okna dalo nazvat jako chladné a nepřívětivé, však také odhadem 50 % se jelo po mokrém nebo navlhlém asfaltu, takže kolo sice poměrně vyráchané a špinavé, ale zase pro svaly to bylo dobré, žádný spalující žár a tělo fungovalo dobře, prakticky bez křečí, a to se hned závodí podstatně lépe!

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/9282627950