Krakonošův cyklomaraton, aneb podesáté už tak trochu do téže řeky i vstoupíš

Na letošní Krakonošův cyklomaraton (již 11. ročník, já podesáté – všechny s výjimkou toho úplně prvního) jsem měl přichystaný nový stroj s nejlehčím převodem 36-34 a byl jsem byl zvědavý, jak to bude na Pražské boudě znát. Ubytování letos trochu neplánovaně v Penzionu Boháček v Mladých Bukách, ale mají to tam pěkné a na rozjetí před a vyjetí po závodě je to distance vcelku ideální – cca 10 km tam a zpět. Prezentace letos v bývalé elektrárně v Poříčí s výstavou s cyklistickou tématikou, tak to všechno rychle zkouknout, ubytovat se a zajet zpět do města na pivo a škvarkovou pomazánku s Radimem Machem (RM), vlastně tedy spíš Staropramen nealko a moc mi to asi nesedlo, ráno před závodem jsem pak byl na WC před snídani, po ní, a když nasedám na kolo, tak si nejsem jistý, zda to nebude mít ještě nějaké další rychlé pokračování, ale nakonec naštěstí nemělo. V Trutnově setkání s RM, který ovšem jede letos krátkou (95 km), a Michalem Králem (MK), který je stejně jako loni (většinu trasy včetně závěru jsme jeli spolu) se mnou na dlouhé (135 km). Počasí slibuje celkem ideální podmínky, teplota ráno okolo 18 °C, přes den k 22 °C, akorát celkem silný jižní vítr varuje, že ten návrat z hor a závěr by to jako nechtělo jet rozhodně sám.

Na startu jsem letos včas, tedy i relativně vepředu, určitě v první polovině, takže zpočátku nemusím nic moc zuřivě dojíždět a stále jsem v hlavním balíku, i když ten se povážlivě natahuje. V úvodním kopci na Zlatou Olešnici mi přijde, že nejedu takovou hranu, jako jindy, a stejně celkem držím pozici a odjíždím i MK, který jede ovšem po zranění a delší rekonvalescenci, a naopak mě zde dojíždí druhý Michal (Stránský), kterého v balíku znám (MS). Po sjezdu do Bernartic vstupuji už po několikáté do stejné řeky, tedy nejprve se pohybuji na konci takové větší skupiny, ve které se mi v kopci podařilo udržet, ale celkem se letí a regenerace po předchozím šrotu moc neprobíhá, pak na konci Křenova, jak se to zvedne, tak se zvednou i ostatní a začínám mít celkem problémy, MS si to tak hezky kadenčně šmrdlá ala Lance a já polykám andělíčky, na začátku Prkenného Dolu se musím chtě nechtě skupiny pustit, trhá se to na menší skupinky, ale já jsem až úplně na chvostu společně s dalšími dvěma, do toho nás zezadu žehlí nejprve kategorie Elite (ta už o kousek dřív) a po ní čelní skupiny z krátké trasy startující 5 min za námi.

Jako bych to už všechno někdy zažil – no jasně, tady loni, předloni a kdo ví kolikrát vlastně! V Žacléři se nejprve formuje pár jezdců z dlouhé do takové malé skupinky, na výjezdu pak zaplouváme do skupinky s Janou Milec-Jiřincovou z krátké, letí se tu pěkně, pár lidí tam vytrousíme, ale dva tři z dlouhé se tam nějak držíme, jeden odpadne za odbočkou v Královci a mně se to samé děje o kousek dál na přejezdu, jako ani jsem nepřibrzdil, jen na chvilku povolil v záběru, než to hrkne přes koleje, a hned tam mám 5 m, 10 m, 20 m … jako howado se to pokouším sólo sjet, což se mi možná tak po necelém kilometru daří, ale je to jen na pár sekund a další brdek před Lubawkou je pro mě v této skupině konečná, nicméně aspoň jsem si v tomhle úseku hezky vylepšil prakticky na všech segmentech PR.

Polskou Lubawkou tak projíždím snad poprvé v životě úplně sám, ale s větrem v zádech to tolik nevadí, je tu hodně lidí kolem silnice a pěkně fandí, to je tady vždy hned patrný rozdíl oproti našemu území (čest výjimkám jako třeba na Husovce). Kostky na náměstí mohu jet v klidu a o něco pomaleji, než jindy, na výjezdu po změně směru na západní se do mě opře nepěkně vítr zleva a já se začínám čím dál častěji otáčet, zda mě už někdo nedojíždí, ale poměrně dlouho se tak neděje a až někde dost daleko za městem u silničního mostu jsem konečně lapen skupinou, ve které se veze i MK. Jede se ale celkem dost rychle, takže na nějaké velké povídání to není. Za obcí Bukówka se to zhoupne jednou, to nás ještě moc nerozhodí, ale za obcí Szczepanów v mém nepříliš oblíbeném brdku už se to trhá a já zůstávám nějak v té zadnější části, MK mi tu odjíždí a do toho nás každou chvíli mine nějaká skupinka z krátké, což mi ale tentokrát nakonec pomůže, protože kousek před horizontem se do jedné takové chytám a dotáhnu se tak zase zhruba zpět tam, kde jsem původně byl. Za obcí Jarkowice se silnice začíná zvedat do dlouhého stoupání na Pomezky, zatím jen zvolna, ale i tady se historie opakuje a proseje mě to nejprve na konec skupiny, aby mě to následně společně s pár dalšími vyklepalo úplně. Nic moc si z toho ale nedělám, dávám gel a čekám, až začne hlavní kopec (tím myslím od křižovatky na Kowary), ve kterém se vždy nějak srovnám a snad i lehce pookřeju, dá-li se to tak říct. A naštěstí se tak opět děje, i když ale tentokrát prakticky nikoho nedojíždím a přese mě hlavně čísla z krátké celkem letěj, občas i někdo z dlouhé, takže co do pořadí stále lehký propad, ale pocitově už je to každým metrem směrem k 1 000 m.n.m. lepší a nahoře je to pak úplně nejlepší, protože to znamená, že první velký dnešní kopec mám za sebou:

Na Pomezkách (1 050 m.n.m.) na bufetu ani nestavím s myšlenkou, že co jsem ztratil doteď, doženu aspoň částečně tím, že nebudu hodovat na bufetu, ono pití mám v bidonech ještě celkem dost a není nutné tahat s sebou na Pražskou dvě plné lahve. Bohužel tedy po průjezdu občerstvovací zónou se ocitám tak nějak v území nikoho, přede mnou už docela v dálce jedna dvojička, kterou nedojedu, za mnou nikdo. Hlavní část sjezdu jedu tedy sám a opět si všímám poměrně silného větru, zde přímo proti, tedy ukázkový ksichťák. Hlavně nejet v tomhle sám, zní mi v uších základní poučka, ale přesně to se mi děje a není to dnes bohužel vůbec naposledy. Ve střední části klesání už se naštěstí zajede do lesa a vítr už není tak znát, dojedu a předjedu jednoho, blížím se k dalšímu a k mému poměrně překvapení je to zelený dres MK, takže jsme na chvilku zase spolu a přes zhoupnutí ze Spáleného Mlýna jedeme ve dvojici, načež následně v poslední části už mírnějšího klesání po levé utažené zatáčce nás dolítne celkem velká skupina s mixem lidí krátká/dlouhá, na jejímž čele je pevně usazen RM a dělá celé skupině lokomotivu. No pěkně nám dal 5 min od startu, škoda, že to nebylo už někde víc nahoře, takhle se sice svezu pěkně někde na páté pozici ve skupině, kam se mi podařilo hned zaplout, ale je to jen poměrně krátký úsek ani ne 3 km, a hned nás čeká zase loučení – krátká trasa jede doleva směr Horní Maršov, dlouhá doprava směr Velká Úpa. Jak se to před křižovatkou začne rozřazovat na vlevo/vpravo, tak jelikož jsem ve skupině první z jezdců z dlouhé trasy, otevře se přede mnou volný prostor a na chvilku mi v hlavě blikne myšlenka trochu přišlápnout a dojet se pozdravit s RM, který za celou dobu neodstřídal a stále na čele skupiny určoval tempo, ale hned to zase zavrhuji, už takhle jedeme okolo 40 km/h a nebylo by asi příliš taktické zrychlit, říct něco ve smyslu: „Tak ahoj!“ a rozplácnout se o kamennou zídku za křižovatkou. Na pozdravení tedy nedošlo a po odbočce vpravo koukám, že je nás asi tak šest sedm, a na začátku Velké Úpy ještě nabíráme MS, který si zde odskakoval odlehčit. Snažím se to trochu krotit, aby nikdo moc nebláznil a do Pece to byl jen takový pokud možno transfer, což se mi až na jednu výjimku celkem i daří a až někam na začátek parkoviště u vleků Javor jedeme společně. Cestou dávám spíš tak preventivně první Magnesium. Jak se to trochu víc zvedne, tak jednak nás dojíždí dvojice z Vinohradských šlapek – Luke s Vláďou, jede jim to oproti nám mnohem lépe, v tu chvíli si myslím, že jsou po defektu, ale ve skutečnosti se pak dozvídám, že jen po pauze a štrúdlu na Pomezkách, a jednak za nimi jde s lehkým odstupem dopředu také trojička od nás s MS, já zůstávám kus zpět a za mnou jsou také tak tři čtyři včetně MK. Hned dole nás čeká nejtěžší úsek se sklonem přes 30 %, ale na ten nejlehčí převod 36-34 jako ne že by to jelo samo, ale je to tak nějak mnohem menší vražda, než na ještě loňských 39-28. Občas si tam hodím nějakou vlnku ze strany na stranu, ale v podstatě jen tak ze zvyku, asi by to šlo jet i celé rovně bez rizika ztráty dopředné rychlosti, přece jen v té horní úvrati to není až takový boj, ale i tak to samozřejmě kouše pěkně. U Poustevníka krátké polevení sklonu na vydechnutí, ale pak se to hned zase zvedá a nedá se prostě nic dělat, musí se to nějak vyjet jako vždycky. Vzhledem k nijak přehnaně vysoké teplotě je to i po následné dlouhé louce klimaticky celkem v pohodě, nějak to jede, Husovka se pomalu přibližuje, pod ní hlasitě fandící diváci tvořící úzký špalír jak někde v Pyrenejích, to se u nás hned tak někde nevidí, tak to mě donutí zvednou zadek a trochu zabrat, pak celou krátkou rovnější pasáž okolo boudy se z toho vydýchávám, no a pak už stačí jen smrknout poslední úsek po již opraveném asfaltu, takže už ani není nutné kličkovat mezi dírami jako dříve, no a už je zase vidět Pražská! Těsně před koncem mě ještě jeden zezadu bere, ale to už mi žíly netrhá, protože na bufetu je místa dost pro oba. Doplňuji hlavní bidon, beru si kelímek s vodou a další dva s ionťákem, hrst rozinek do pusy a poměrně rychle vyrážím zase dál. Letos tu nemám žádné své fanoušky, tak je to asi nejrychlejší odbavení, co tady pamatuji.

Do sjezdu vyrážíme ve dvou, okolo Oddechu mu na špatném asfaltu odjedu, ve stoupání za Chatou Mír mě zase předjíždí a nelze si nepovšimnou neskutečné kadence, kterou točí, to je opravdu snad 100 ot/min a k tomu nemám v záloze nic jiného, než se na to z povzdálí dívat. Po vodovodu nad Tetřevky mi téměř mizí z dohledu, ale ve sjezdu pak naopak zase téměř nešlape, takže hned na začátku lesa ho dojíždím a jdu před něj. Z výsledkovky pak zjišťuji, že to byl nějaký Bělorus, já si ho však pro tuto chvíli v duchu pojmenovávám podle té jeho kadence přezdívkou Motorová myš! Celý dlouhý sjezd do Dolního Dvora jedu sám, nikdo přede mnou, nikdo ani za mnou, protože Motorové myši jsem dost odjel, ale přitom i já jedu na jistotu a zdaleka asi ne tak rychle, jako jindy v nějaké skupince. V Dolním Dvoře na křižovatce vpravo, stále sám, dávám druhý gel, nejede se mi špatně, ale to, že jedu sám, je v téhle fázi závodu prostě špatně. Na chvilku mi svitně naděje, když se za mnou poměrně náhle objeví Motorová myš, ale s ním se fakt jet nedá, jen pár metrů a musím se pustit, náš styl jízdy je prostě diametrálně odlišný, takže až do Strážného zase sám. V lomu se tradičně zprava připojuje trasa pěší Krakonošovy 100, tak se chvílemi zdravím s chodci, co jdou při levé krajnici, někteří dokonce i běží, no však už to mají do svého cíle ve Vrchlabí poměrně za pár, to nás ještě čeká přece jen delší štreka, na druhou stranu oni vyráželi na trať (alespoň ti na nejdelší trase) ještě předcházející večer! Ve Strážném na bufetu stojí Motorovka a jinak nikdo, ale kousek za mnou přijíždí trojička, ve které poznávám Barboru Dvořákovou, se kterou jsem loni dojížděl Sudety, kde jezdila moc pěkně v rovinatějších pasážích, což by se zde do závěru velice hodilo. Snažím se tedy nějak zorganizovat odjezd, abychom vyjeli pokud možno současně, ještě doplňuji zase jeden bidon a snažím i něco sníst (meloun, půlku banánu, kolečko salámu s půlkou rohlíku), a nakonec to málem dopadne tak, že všichni odjedou a já tam zůstanu, ale ještě na poslední chvíli s lehkým odstupem vyrážím také, jen Motorová myš tam někde zůstala a až do cíle už jsem ho neviděl.

Ve sjezdu si ztrátu odmažu a do ostré levé zatáčky nad Vrchlabím ze sjezdu do kopce najíždím už v kontaktu ze třetí pozice ze čtyř, navíc jako jediný mám zavčasu přehozeno na kopec, takže na výjezdu jsem jasně nejrychlejší a tvořím si docela i náskok na místní cestě zvané Rumovka. Nahoře jsme už jen tři, jednoho jsme tam někde nechali. Ve sjezdu do Lánova zase trochu odjedu, ale dole se to hned zase sjede, takže nejprve za Barborou na kruhák vzorně ohlídaný Policií ČR, pak tam na chvilku vlezu já, v polovině táhlého horizontu k nákladní lanovce odstřídávám a jde tam ten třetí, takovej menší kluk, a ten to vzorně táhne až na odbočku v Čisté, kde prakticky vzápětí odpadá – podobnost s loňskem opět čistě náhodná! Zůstávám tedy ve dvou s Barborou, na Rumovce jsem jí před chvílí o kousek odjel, loni na těch Sudetech jsem s výjimkou posledního kopce s terénní vložkou byl také ve stoupáních o chloupek lepší, takže tak nějak předpokládám, že to tak bude i nyní a poměrně s nelibostí pozoruji, jak mi tam naskakuje jedna mezera za druhou – nejprve 1 m, to zalepím hned, pak 2 m, to taky dávám, pak 5 m, to už se musím dost přemlouvat, ale ještě i to dotahuju jen proto, aby ještě na konci Čisté mi tam skočilo 5, 10, 20 a hotovo, loučím se, poklona! V duchu zařazuji záložní plán, že teď v té první mírnější polovině to přece nemůžu přepálit, ale až se to pak ve druhé polovině zvedne, že bych mohl ještě zkusit zabrat a Barboru dojet, abych na ten očekávaný protivítr, který se do nás opře hned ve Svobodě, nebyl sám. Tak plán je to sice jistě pěknej, ale realita je bohužel jiná, moje ztráta nadále narůstá a nesjíždím nic, tedy kromě dvou kusů, kteří už ale mají dost a ani se nepřipojují.

Nahoře na Hoffmankách jsem tedy poněkud zlověstně úplně sám, sice ještě určité naděje mohu vkládat do sjezdu přes Jánky, který velice dobře znám, ale nahoře jsem už Barboru vlastně ani pořádně neviděl, tak to by musel být skoro zázrak. A ten se neděje, ve sjezdu dojíždím sice jednoho, ale ani nějak nešlape, takže dál opět sám. Ve Svobodě před spojením tras vidím, že krátce přede mnou projíždí křižovatkou dvojička z krátké, ale je mi jasné, že to v tuto dobu budou patrně už výkonnostně slabší jezdci, když jsme tu stejně a já mám přitom o nějakých 40 km v nohách víc. Za chvilku je míjím dá se říci jak dva patníky u cesty, ale jak se do mě pořádně opře protivítr, který zdejším údolím protahuje jak komínem, tak na to po chvilce sólo jízdy peču a poslušně na ně čekám, abych s nimi ještě rád spojil síly. Střídá tedy jen jeden, druhý už má dnes zřejmě odpracováno, ale i tak je to lepší, než se tady větrat sám. Bohužel celkem dle očekávání hned na začátku výjezdu ke hřbitovu v Mladých Bukách je ztrácím a jsem zase sám, přede mnou kromě protivětru vůbec nikdo a za sebou také nikoho nevidím, tak to se moc nepovedlo, sice cítím, že nohy by jako ještě relativně jely, ale přitom je mi jasný, že při sólo jízdě v protivětru tady ty vteřinky naskakují jedna za druhou, a kdyby jen vteřinky! Má to aspoň tu výhodu, že sjezd přes Hrádeček mohu jet v klidu, ale následný jižní směr přes Vlčice si v protivětru sólo opravdu neužívám. Nějak se přece jen doplácám k přejezdu na státovku, kde se cesta konečně trochu stočí z větru a hlavně se schová do zalesněného údolí, navíc mě tu docvakne další holčina (no holčina, je to podle výsledkovky v podstatě můj ročník), která ovšem vypadá o dost čerstvěji. Ptá se, jak je to ještě daleko do Trutnova a celkově vypadá o dost víc plná života, než já, který spíš s obavami pozoruji začínající pocukávání ve stehnech. No jo, je to tady zase, ve stejný čas na stejném místě, ale je fakt, že bez toho už by mě ten závěr Krakonoše snad ani nebavil! Zajímavé, jak to tady vždy přijde, přitom až do této doby jsem jel relativně bez nějakých problémů, v Čisté jsem dal ještě poslední Magnesium a doufal, že v chladnějším počasí to bude v pohodě, ale jak se najede na tohle závěrečné přiblížení k městu, tak mě to většinou dostane. Naštěstí letos jsou to jen náběhy a úplně naplno to nepropukne, nicméně spolubojovnice (Petra Stočesová) mi ve druhé polovině finálního stoupání ke kruháku celkem lehce a výrazně odjíždí. Za mnou v dohledu nikdo, takže dojezd je tentokrát úplně v klidu, s časem pod 5 h (to byl cíl pro dnešní den) už jsem se rozloučil hned dole u cedule Trutnov, to už bylo jasný, že to nevyjde, takže už se soustředím jen na finální propagační spurt, aby to aspoň v závěru trochu vypadalo. Ale ani z toho nakonec nic není, protože při nájezdu do cílových oplocenek na mě někdo mává a říká, že je tam sanitka a ať zpomalím, no a je to pravda, nějaký jezdec, co mu závěr zjevně nevyšel, tam sedí na zemi s rukou v typické poloze jako při zlomené klíční kosti, u něj je sanitka, místo na projetí tam nějaké je, tak se tam protáhnu a v podstatě už bez nějakého většího úsilí dojíždím do cíle v čase 5:06:13,7 h (26,45 km/h), což dělá v celkovém pořadí 211. místo z celkem 298 a 64. z 86 v kategorii M40. Jako co naplat, přestavoval jsem si to původně o něco lepší, jak časem (pod 5 h), tak umístěním (do 200. místa), to se nepovedlo, ale pocitově to celkem dobrý bylo, škoda té části po Pražské, kde to hodně foukalo a už prakticky nebylo až na drobné výjimky s kým jet, což přisuzuji tomu, že hodně lidí bylo dnes v Praze na L´Etape, který termínově kolidoval. Tak příště to snad bude lepší, nejlépe ještě o chloupek, než loni, viz přehledová tabulka všech mých účastí:

Jinak v závodě zvítězil Jakub Ťoupalík (Elkov Kasper) v čase 3:35:59,1 h (37,50 km/h) těsně před svými týmovými kolegy Matějem Zahálkou a Danielem Mrázem. Celkově prvních sedm jezdců bylo z této stáje, takže ti si z toho udělali takové vlastní týmové soustředění. Organizaci závodu jako takového musím opět pochválit, křižovatky zajištěné, bufety na úrovni, i když ten nejlépe vybavený na Pomezkách jsem letos nakonec stejně jen projel a ani na ten štrúdl nedošlo! Každopádně za rok snad zase na startu!

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/11659371603