Krakonošův cyklomaraton aneb Pražská bouda se tě zeptá

Na startu dlouhé trasy je něco okolo 300 lidí (stačím se pozdravit s Kolíkáčem a Davidem Markem), nestojím zase až tak úplně vzadu, ale když se to po úvodním vymotání z města na horské silnici trochu otevře, s překvapením zjišťuji, že čelo je hodně před mnou a po odbočce na užší silničku směr Vlčice se to natáhne ještě víc, a to už dopředu nevidím vůbec. V úvodních kilometrech se ještě stačím pozdravit z Honzisem (nakonec 20. místo absolutně), který se tlačí nemilosrdně dopředu, na to nemám, a tak si tak víceméně držím pozici a vidím, že jsem tu celkem dobře – ze známých se okolo mě pohybuje hlavně RiC z Vinohradských šlapek s číslem 20 a Tomáš bartoš z H.I.C. s číslem 3. První kopec na Hrádeček okolo Havlovy chalupy je selektivní, ale s uspokojením zjišťuji, že jsem se spíš o něco posunul kupředu, než že bych ztrácel. Po sjezdu do Mladých Buků a následném přejezdu mírným klesáním zpět na začátek Trutnova se utvoří poměrně početná skupina (je to tu bohužel samý kanál a není v nich přitom vůbec žádný systém, člověk se vyhne jednomu a okamžitě trefí jinej, tempo tím trochu kolísá, což umožní dojet zezadu dalším lidem) a už stoupáme na Stachelberg, zpočátku je tempo skupiny celkem příjemné, ale jak se postupně zvyšuje sklon, tak tempo nepolevuje, takže závěr už trochu bolí, ale držím se bez problémů poměrně vpředu. Zajímavostí je, že se zde potkávám s bývalým kolegou z práce Michalem Stránským, občas jsme se potkávali na Králi Šumavy, teď několik let vůbec, a pak se potkáme rovnou takhle při závodě. Ale je to fajn, hned je mi jasný, koho si budu snažit nenechat ujet a myslím, že to platí i obráceně. Prý to jel už loni, ale trasu si moc nepamatuje, zatímco já to nejel ani jednou, ale trasu znám docela dobře. Nahoře jsem jeden z prvních a v mezisjezdu do Prkenného dolu se dostávám až úplně na čelo, zřejmě jsem jeden z mála, který ví, že se tady v těch zatáčkách nemusí vůbec brzdit. V dalším hupu do Žacléře nás ale zezadu dolítne ještě několik rychlíků, co se zapomněli někde na startu a rázem mám co dělat, abych tam vůbec byl, což platí i onásledném klesání okolo nádraží již zrušené železniční trati směr Lampertice. Na prvním ze série několika po sobě rychle jdoucích železničních přejezdů (ty ještě zůstaly), který je nejvíc rozbitý, si přibrzdím nějak moc a čelo skupinky (cca asi 15 lidí) mi poodskočí tak, že už se to nesjede, ale zase tak moc to nevadí, protože nás tu zůstalo stále víc (tak 30-40 lidí) a těch prvních pár vyvíjelo na mě až příliš vysoké tempo na tuto fázi závodu, kdy máme de facto všechno důležité ještě před sebou.

Projíždíme českým Královcem, který plynule přejde do polské obce Lubawka, zajímavé je, že ač sem tam nějací fanoušci byli i na české straně, tady na polské je jich o poznání více, prakticky celé vesnice, které jsou tady roztahané na velké délce podél silnice, stojí podél krajnice a fandí, u každého domu povzbuzující rodinka, to je opravdu příjemné a občas nás to přinutí aspoň zamávat nebo si s někým plácnout dlaní, když se zrovna nejede moc rychle. Ale to se právě většinou i jede, první polovina trasy na polské straně je spíš lehce z kopce, pak za obcí Sczepanów je jeden mezikopec, docela prudkej a nepříjemnej a hlavně tak trochu úplně zbytečnej, protože se z druhý strany jenom sletí dolů a hned začíná nejdelší stoupání dne na Pomezní boudy do výšky něco přes 1 000 m.n.m. – i s prvotním přiblížením údolím proti proudu potoka asi 12 km délky. Držím se tak nějak uprostřed, dopředu už mě to tak netáhne, ale je to chyba, protože po napojení na hlavní od města Kowary se to na ostré odbočce trochu natáhne a hlavně roztrhne, no a já v tý úplně první části skupiny nejsem. No nic, začínám tedy jet tempo a do nějaké skupinky se nakonec dotahuji, ale není to už ta úplně první z té naší původní skupiny, protože ta se už mezitím roztrhla ještě jednou a její čelo je ještě o kus přede mnou. Odjíždím tedy z této skupinky a společně s dalšími dvěma se pokoušíme dotáhnout na ty před námi, ale o kousek se nám to nepodaří a už je tu horizont a s ním i hraniční přejezd zpět do ČR a hlavně první dnešní bufet, kam někdo zajíždí, někdo ne a někdo už zase odjíždí, takže se to tam promíchá a jede se zase dál. Já jsem nějak příliš váhal, zda mám přibrzdit a zajet ke kraji ke stolkům, to se mi moc nechtělo, tak jsem se spíš držel při středu a koukal, co bych ulovil za jízdy, ale nakonec to vyšlo tak, že obsluha vždy dala nějaký poslední kus něčeho (kelímek, banán, gel) tomu přede mnou a na mě jako na potvoru nezbylo ani jednou nic. Ono mi ale vlastně ani nic nechybí, pití mám stále dost, nějaké traťovky taky, tak nakonec pokračuji bez zastavení dále ve dvojici a později ve čtveřici jezdců. Dole za Spáleným Mlýnem nás dolétne větší skupina, ve které je i Michal, Tomáš Bartoš i další z té skupinky na polské straně, takže se ukazuje, že to celkem bylo nakonec jedno, jak kdo jel na Pomezky, protože se to pod nimi stejně zase sjelo. Před křižovatkou, na které točíme směr Pec pod Sněžkou, se ještě dívám na aktuální průměrnou rychlost a je tam krásných 32 km/h, ale je mi jasný, že odteď už se bude spíš zpomalovat. Nastává totiž pomalu velké finále – stoupání na Pražskou boudu, které lze právem označit za královské. Je to znát i ve skupině, najednou se nikdo nikam nežene a tempo trochu opadá, ono taky kam spěchat, když víte, že tam na vás čeká na úvod 30% stěna. Jel jsem to sice už několikrát na biku, ale vždy v rámci spíše výletu než závodu (i když párkrát jsem se to už ostřeji snažil jet), takže z toho kopce ani zase tak moc přehnaný respekt nemám, a to se ukazuje jako velká chyba. Jo na biku by to jistě šlo, ale tady se převod 39-28 ukazuje jako silně poddimenzovaný a já ještě nakonec s láskou vzpomínám na Tre Cime v Dolomitech, kde se to ještě nějak uplácat dalo, tady mi přijde, že každou nejbližší horní úvrať klik už nepřetočím a spadnu. Naštěstí ten nejprudší úsek není zase až tak dlouhý a u Poustevníka už se to přece jen trochu narovnává, ale peklo to jako celkem bylo a hlavně vzápětí to bude ještě pokračovat. Nepříjemným zjištěním pro mě dále je, že jak jsem v těch předchozích kopcích oproti mým srovnávacím spolubojovníkům neměl problém, tak tady najednou ať dělám, co dělám, tak mi spíš všichni odjíždí. Michal mi odjel hned dole, Tomáš Bartoš a další se postupně taky vzdalují, až zůstávám sám se dvěma jezdci v dresech Jiskra Jaroměř – Potocký, kteří táhli celý vláček před chvílí údolím dolů a které jsem už prve odhadl více na tempaře, než na vrchaře. A teď tu jsem najednou s nimi a mám co dělat, aby mi neodjeli i oni. Po výjezdu z lesa na sjezdovku odpočítávám boudy, které zbývají do konce této vraždy – Lenka, Žižkova, Husova, tam se to na chvilku sice srovná, ale vzápětí zase Lučiny, Lidická a už je vidět ta mrcha Pražská, kde to konečně končí, ale žádná procházka růžovým sadem to tedy nebyla. A jelikož vidím, že právě akorát hodně lidí z té mojí původní skupiny tady dojídá a odjíždí a mně se tak naskýtá šance jet opět s nimi, tak jen krátce přibržďuji, kopu do sebe dva kelímky s pitím (ionťák a voda) a rychle za nimi, než mi zase ujedou.

Následuje asi půlkilometrový úsek po uválcované šotolině, Tomáš Bartoš u toho dost nadává, že to na silniční maraton nepatří, ale mě to zase tak strašný nepřijde, pláště na tom celkem drží a nemusí se ani tolik brzdit, aby to bylo jakžtakž bezpečné. Nebezpečnější mi přijde spíš velká díra při vnějším okraji zatáčky, která se bez varování objevuje u Hrnčířských bud krátce poté, co skončila ta šotolina, a začal hrubý asfalt, který leckoho zlákal k tomu, že trochu polevil v ostražitosti – také mě to trochu rozhodilo, ale na pláště Continental je naštěstí spoleh. Po vyhupu k Lesní a okolo Tetřevek se cesta na dlouhou dobu zlomí směrem dolů a jelikož i tady vím, že brzdy není potřeba příliš zatěžovat a do téměř všech zatáček se to dá bez obav poklopit bez brzd (do těch zbylých pár teda taky, ale už s určitými obavami), tak se ve sjezdu opět celkem lehce propadám až na druhou pozici, na první teda ne, protože tam jede někdo, kdo to ví zjevně taky, anebo má o něco víc posunutý pud sebezáchovy, anebo v těch pasážích, které nejsou tolik z kopce, do toho oproti mě víc šlape, což je asi ta nejpravděpodobnější varianta. V posledním úseku sjezdu do Dolního Dvora okolo mě projede Michal, nechám si ho trochu odskočit a hned se za ním neženu, ale to se ukazuje jako chyba, protože dole se žádná silná skupina už neformuje (pár lidí ze skupiny zůstalo ve sjezdu zpět trochu víc a ještě tu nejsou) a naopak poměrně hezká a početná skupina je vidět o kus před námi (zřejmě je to ta část té mé skupiny z doby před Pecí, co odjela od Pražské ještě dřív, než jsem tam přijel já). Michal se tam ve spolupráci s dalšími dvěma poměrně rychle dotahuje, ale mojí trojičce s Tomášem Bartošem to trvá už o poznání déle a lopotněji a do skupiny se dostáváme až někde kousek před odbočkou do lomu. Tomáš do toho začíná mít křeče, takže občas okoření atmosféru výrazy typu „Kurva! Do hajzlu! Jeďte si třeba do prdele!“, ale nakonec si to vždy doskočí a je tu stále s námi. Stoupání do Strážného je naštěstí takové velmi pozvolné, takže se to dojet dalo a teď, když už jsem tady, tak si to jdu hlídat pěkně zepředu s tím, že budu pozorovat, jak se situace vyvine na posledním bufetu nahoře na parkovišti. No a překvapivě moc lidí tu nezastavuje, já bych sice už docela potřeboval, protože zásoby pití už se přece jen povážlivě ztenčily, tak ale něco v bidonech ještě je, tak si jenom chytnu za jízdy gel (radši bych kelímek, ale to se mi nějak nepoštěstilo) a hned se skupinou hurá do sjezdu. Těsně před Vrchlabím se odbočuje doleva na nějakou asfaltovou spojku mezi poli, což je jediná část trasy na české straně, kterou dopředu neznám. No je to tady takové všelijaké, zpočátku ještě dost nepříjemně nahoru, pak se to teda konečně láme dolů směr Lánov, ale kvalita povrchu jak kdy a chce to dávat bacha, ale celkem to ještě jde. V Lánově je nás ještě víc než dole na odbočce pod Strážným, dokonce dojeli i ti, co nahoře na bufetu stavěli, tak to jsem mohl klidně taky zastavit pro pití, říkám si. No nic, teď už nezbývá, než to nějak dojet, navíc trasa se dostává do míst, která mám projetá na kole z Krkonoš asi nejvíce a cítím se tady tak trochu jako doma, tak by mi to mělo snad sedět.

Jakmile to ale zase začne trochu stoupat vesnicí Čistá, rázem vidím, že to asi nebude úplně můj šálek kávy, prosévám se úspěšně skupinou až dozadu, zatímco jeden chlápek taktéž na konci skupiny si libuje, jak se to prý dalo krásně sólo dojet, že už po sjezdu do Lánova myslel, že je odsouzen k jízdě na samotku, ale že prý naštěstí jedeme celkem hovno, a tak se mu to podařilo ještě dojet. No nevím, já mám tedy co dělat i při tom údajném hovnu, navíc mi začínají pocukávat svaly v obou stehnech, ale zatím jen lehce. Naštěstí jak se to na příjezdu do Černého Dolu zvedne trochu víc, tak tempo opadá, a to až tak, že jeden dva lidi odskočí a jsou teď asi 50 m před skupinou. Hlavou mi bleskne, že to tady přece znám, že to pak dál už zase tolik to kopce není, resp. že ten kopec je sice ještě celkem dlouhej, ale není prudkej a v menší skupině by se to pak už třeba dalo dojet a bylo by to rázem aspoň dvacet míst k dobru. Takže si tak nenápadně vyjíždím a při levé krajnici se sunu dopředu, jako nástup bych to rozhodně nenazval, zvlášť když ke křečím není už zjevně daleko, nicméně náskok z toho nějakej je. Ale k ničemu mi to asi nebude, ke dvojičce přede mnou je pořád poměrně daleko a za mnou už se to natahuje a evidentně se tam začalo jet, takže za chvíli jsem zase zpátky a ještě si pamatuju, že skupinu mi na záda přivezl zpátky právě Michal. Ale tak ono to bylo rozumný, ten závěrečný přejezd do Trutnova bude ještě docela dlouhej a na větru a asi by bylo nereálný to udržet. Na Hoffmanky už se tedy vyjíždí poměrně v klidu, i když před horizontem se to ještě trochu trhá, nicméně ve sjezdu přes Janské Lázně do Svobody nad Úpou se to zase sjíždí a stále tak 20 nás tam zase je. Poslední souvislejší stoupání z Mladých Buků okolo hřbitova už nás moc nerozdělí, ve sjezdu přes Hrádeček se to trochu natáhne, ale v naší skupině tu (na rozdíl od jiných, jak jsem pak slyšel v cíli) snad ani nikdo nelehne a pod kopcem se to postupně zase sjede. Ve Vlčicích mají nějaké místní slavnosti, oplocenky okolo silnice, ale projet se dá a ani si nás tu (na rozdíl od Polska) nějak nikdo moc nevšímá. Pak se zatočí nad hlavní od Nové Paky a nejbližší sídlo na naší trase už je konečně Trutnov – však bylo už taky na čase, ve stehnech mi pocukává už celkem pravidelně, takže už bych to chtěl mít rychle za sebou. Není mi ale souzeno, protože na nás čeká ještě opravdu poslední vlnka, takový táhlý horizont, celé to je vidět před sebou, a tady mi nohy řeknou dost. Nejprve křeč do pravého stehna, to se mi ještě daří protáhnout a ještě to roztočit, pak ale vzápětí to samý do levého stehna a po krátkém nerovném boji do obou, což znamená na chvíli konec šlapání a celá skupinka mi lehce poodskočí. Naštěstí nahoru už to není zase tak daleko a vědomí toho, že to za chvíli už skončí, dokáže překonat i ty nepříjemné křeče. Navíc přes kruháky se přede mnou jede celkem opatrně, tak se ještě dotahuji zpátky, ale na cílový spurt to tedy rozhodně nevidím. Ono ale ten závěr je tady hodně klikatý a úplný konec ještě po hrbolatých kostkách, takže se vlastně ani klasicky nespurtuje, jen se to akorát pořádně natáhne a já dojíždím tak nějak uprostřed. Michal je o místo dvě přede mnou, ale už s tím nejsem schopen nic udělat. Ten závěr jel ale určitě aktivněji a navíc na Hrádečku mi dal ještě napít ze své lahve, protože já už tam byl opravdu na suchu, takže si to dnes plně zasloužil.

Stopky se nakonec zastavují na hodnotě 4:42:37,7 h (ztráta na vítěze 0:40:30,4 h), což na 140 km dělá průměr 29,7 km/h – na krkonošské kopce řekl bych celkem slušné, i když ta třicítečka to už být také mohla. V celkovém pořadí (anebo zde v pro tisk zformátovaném souboru XLS) obsazuji nakonec 115. místo z celkem 271 klasifikovaných a 297 na startu (výsledovka mi ale úplně nesedí, řekl bych, že někteří dojeli za mnou a přitom jsou ve výsledcích přede mnou, ale těch pár míst vážně nemá cenu řešit), takže konečně celkem s přehledem první polovina, i když tady to spíš než kvalitou mého výkonu bylo tím, že při druhém ročníku ještě převládá nadšení místních z nové akce a do závodu se tak přihlásí více nadšených cykloturistů než obvykle u již profláklých maratonských akcí. Zvítězil Václav Nežerka z LAWI – Author Team v čase 4:02:07 h o 0,1 s před reprezentantem Danielem Turkem a týmovým kolegou Petrem Novákem (LAWI mělo ve vítězné pětičlenné skupince trojnásobné zastoupení). V rámci závěrečného shrnutí bych rád uvedl, že se jedná o opravdu pěkný maraton se vzornou pořadatelskou službou, k vidění byla řada doprovodných vozidel i motorek a prakticky vždy měla nějaké toto vozidlo k dispozici i naše skupinka jedoucí okolo cca 100. místa, což bylo velice příjemné. Křižovatky byly ošetřeny též příkladně, velmi často za asistence naší nebo polské Policie, bufety řekl bych také vesměs dobré dokonce i s bidony (příště bude asi nejlepší odstartovat jen s jedním a druhý si na prvním bufetu vzít a pak už jen vyměňovat), jen je moje škoda, že jsem prakticky všechny jen projel, abych se udržel ve skupině, ale to je samozřejmě můj problém. Vybrané kopce vesměs velmi pěkné a jezdivé, takové poctivé krkonošské, žádné stojky, samozřejmě až na výjimku Pec – Pražská bouda, což pro neznalé je těžší varianta Šimanova na Králi nebo Grapů na Mamutovi, Vysoká Srbská na Sudetech, příp. Dlouhá Louka na Krušnotonu jsou proti tomu jen nevinné žertíky přírody (ale možná už teď v sobotu budu na Dlouhé Louce mluvit jinak). Každopádně moc pěkný závod, ideální cyklistické počasí a nebýt té rubačky z Pece na Pražskou, tak bych si to býval snad i docela užil, ale takhle už jsem po tom výjezdu bojoval spíš sám se sebou než s ostatními. Příště to bude chtít na tento závod buď pořídit větší kazetu nebo compact … anebo ještě víc a pořádně zatnout zuby! 🙂