Král Šumavy ROAD, cyklomaraton, 165 km, Klatovy, aneb když se jede po paměti a ne dle propozic

Letošní Král byl zajímavý tím, že pořadatelé byli nuceni změnit trať asi den nebo dva předem. Na Svojších prý nějací chalupáři s trvalým pobytem v Praze podali odpor k rozhodnuti správy NP, že prý jim, v NP Šumava nebudou jezdit nějací smradlaví cyklisti přímo pod okny, a pořadatelé vzhledem k tomu, že než by rozhodnutí o rozkladu proběhlo, bylo by dávno po termínu závodu, raději změnili trať. Na dlouhé trase se tak vypustil měřený úsek na Svojše, místo něj byl operativně zařazen Šimanov, a na Starou Huť se jelo od Hartmanic přes Busil. Změn sice pochopitelné, ale o tomto všem jsem se já už nedozvěděl. Jelikož jsem přijel jako obvykle dost pozdě, na prezentaci jsem pouze vzal igelitku s věcmi, vyhrabal z ní číslo a čip, a rychle se chystal na cestu, studovat změněné propozice už rozhodně nebyl čas. Letos jsem snad poprvé stihl start v městských sadech, sice jsem byl dost vzadu, ale odstartoval jsem společně s hlavním polem. Pak jsem ale zjistil, že na úzké cyklostezce, po které se mělo jet do Běšin, to není v takovém davu nic moc, navíc jsem několikrát varovně zívl (budík jsem měl na 4:35, tak se ani nebylo moc co divit), tedy jsem to vyhodnotil tak, že si udělám rychlou odbočku na státovku a na benzince si dám něco na probuzení. Tak jsem učinil, ale když jsem se pak v Běšinách připojil zpět na trasu, byl jsem se na samotném chvostu pole. Ještě jsem si říkal, že by bylo dobrý se napít, z jedné lahve možná trochu i něco vylít a dojít si na malou, abych do prvního plánovaného měřeného úseku byl co nejlehčí. Než to jsem to však stačil nějak začít realizovat, tak za přejezdem u nádraží Nemilkov najednou koberec a píp! Co to bylo, že by měřený úsek? Tady přece být ještě neměl. Koukám po ostatních, jak jsou na tom, ale v tomto zadním voji startovního pole opravdu těžko od pohledu říct, zda to ti lidi jedou na čas, nebo ne, na pohled to vypadá, že jedou pořád stejně výletně, jako předtím, prostě žádná změna. Pro jistotu trochu zvyšuju tempo, ale spíš tak propagačně, žádná ostrá jízda to ještě není, pak dojedu jednoho, kterej vypadá, že do toho přece jen šlape trochu víc, tak se ho ptám, jestli je to už měřenej úsek, a prej že jo! To jsou teda věci! Jsme prakticky na horizontu nad Nemilkovem, silnice se tu láme z kopce, je tu ostrá rychlá a dost nepřehledná zatáčka, tak to jsem tedy nepochopil, proč je to měřený už odspodu od kolejí, ten původní kopec od křižovatky na Velhartice by přece úplně bohatě stačil, takhle to tu ještě hodně lidí v honbě za lepším časem může položit. Nikdo tu ale neleží, tak asi dobrý. Z kopce obecně nějak neumím jen na výkon, i když šlapu dál vytrvale, tak tepy mi tak o 10 padají dolů a předjíždí mě ten chlapík, kterýho jsem se před chvílí dotazoval. Na křižovatce pak překvapivě nezatáčí do kopce nad Zámyšl, ale jede dál rovně na Hlavňovice, volám na něj „Vpravooooo!“, ale neslyší a valí to dál někam do pryč. Já zatáčím správně do pokračování měřeného úseku, tenhle kopec mi celkem vyhovuje, jezdil se i v dobách, kdy byl Král ještě klasický maraton s hromadným startem, jel se už i jako měřený úsek, je to tu poměrně plynulý, ne příliš prudký, dá se tu držet konstantní tempo a předjíždím tady hodně lidí, tak 15, možná 20 určitě, zatímco mě jenom jeden. Tady by mi to šlo, škoda toho začátku, kdy jsem dost dlouho nemohl uvěřit, že už je to opravdu na čas, a pak taky toho sjezdu, kterej ten vrchařský výkon dost degradoval. Příště bych to tedy klidně dal až od křižovatky, to předtím tam bylo celkem zbytečný.

Nahoře se potkávám se Strejdou, ptá se na kluky ze Záluží, jestli jsem se někde nepředjel, ale nepředjel, a já je hledám taky, takže jsou někde před námi, moc se zde tedy nezdržuji a jedu dál. Strejda s RiCem mě dojíždí, sjezd přes Zámyšl jedu s nimi, ale dole v Hlavňovicích je neplánovaně picí bufet, oni zde staví, já mám obě lahve skoro plné, neb ani tu jednu jsem vylít nestačil, jak jsem prve plánoval, tak jedu chvilku sólo, pak v Petrovicích dojíždím nějakou skupinku z krátké, do Sušice jedu s nimi, ale tam všichni uhýbají a jsem zase sám, Tak dávám močící pauzu, chvilku čekám, a pak si naskakuji do skupinky tří jezdců, se kterými se transportujeme až pod Javorník. Do kopce jim vždy trochu odjedu, pak mě zase dojedou a pokračujme chvíli společně až pod další kopec. Jak mám v hlavě dle původních propozic Javorník, ani mě nenapadne se v Rozsedlech dívat po šipkách, a projedu vesnicí rovně směr na Strašín. Jsem zrovna na čele a ostatní jedou za mnou, čímž je, aniž bych si toho byl ovšem vědom, dostávám mimo trasu. Přijíždíme na druhý měřený úsek, tedy vlastně já si myslím, že je druhý, ale ve skutečnosti už je třetí. Trochu se divím, že tu už nejsou žádní jiní jezdci, ale ono je to tím, že tu ještě nejsou, protože si zrovna dávají do těla na Šimanově.  To ovšem v tuto chvíli ještě nevím, tak odstartuji, jakoby se nechumelilo, a je to asi dobře, jedu si pěkně svoje tempo, nohy i Javorník ho akceptují, a celkem by to šlo, ale pak si všimnu, že se ke mně začíná přibližovat nějaká skupinka, a jsou to samí elitní vrchaři – Pepa Vejvoda, Standa Prokeš, dva jezdci z Kooeprativy, jede jim to moc pěkně, dokonce se jich na oční kontakt tak na 100 m zachytím, je to zrovna v jedné z mírnějších pasáží, ale jak se to zase trochu víc přizvedne, okamžitě je mi jasné, že je zase musím pustit. Ale trochu mi pomohli, pár sekund k dobru to bude. Hlavně mi ale není jasný, kde se tu vzali, resp. jak to, že jsem se vůbec ocitl před nimi.

Na Javorníku na bufetu se to vysvětluje, je to tím Šimanovem, který tam byl operativně na poslední chvíli zařazen, a my ho minuli. Přijíždí Kolíkáč s Kaprem, tak se jim svěřuji, jak jsem to posral, Kapr mi radí se na Šimanov vrátit, ale mně se moc nechce. Pak se dozvídám, že byl zrušený i úsek Svojše – Zhůří, a že další měřený úsek je si až za 70 km Hartmanice-Stará Huť, do toho přijíždí dva z těch jezdců, co jsem je přímo pod Javorník zatáhl, a říkají, že se bavili s časomírou, a že se prý můžeme vrátit, a že nám to bez problémů změří a nebudeme tak (snad) ve výsledcích DNF. Tak jo, rozhodnuto, a ve třech se vracíme.

Cestou z Javorníku dolů míjíme spoustu lidí, co se drápou nahoru, i kluky se Záluží, ale sotva je stačím pozdravit. V Rozsedlech na začátku kopce na Šimanov jsme úplně poslední, ještě kontrolujeme šipku, no byla tam, ale byla dost blbě vidět a hlavně bylo i dost těžké určit, kam vlastně ukazuje, klidně by to mohl být i ten směr po hlavní, kterým jsme jeli. Na koberci nám to pípne, a máme odstartováno. Jsem z té naší trojice v kopci nejsilnější a za chvíli jedu úplně sám. Tenhle kopec taky dobře znám, ale na rozdíl od Javorníku nebo Zámyšle mi moc nechutná, je to několik prudších úseků proložených mírnějšími pasážemi, chvilku je to i z kopce po úzké asfaltce, pak ostrá pravá a finále s prudším nájezdem, pak chvilkovým povolením a následnou stojkou ke křižovatce. Ta stojka není dlouhá, tak 300 m, ale sklon je tu určitě přes 20%, jako na maratonu mi to až tak nikdy nevadilo, ale jet na čas jenom tohle je celkem prasárna. Nahoře mi stopky ukazují čas něco přes 13 min a já vůbec nevím, jestli je to moc nebo málo. Nahoře čekám na své dva souputníky, jsou to startovní číslo 60 – Aleš Synek (VSK Vsetín) na červeném Cannondalu a 49 – Jan Sellner (Praha), když už jsem je proti své i jejich vůli napřed poslal na špatnou trasu, tak už to teď spolu nějak objedeme. Se vsetínským Valachem Alešem se v kopcích dobře povídá, jezdí Beskyda, Mamuta, na otočku ze Vsetína na Dlouhé Stráně apod., tak nám cesta na Kašperky docela ubíhá. Honza se do debaty moc nezapojuje, je zjevně rád, že nám vůbec do kopce stačí, ale drží se dobře. Z Kašperek to bereme dolů okolo čističky a hotelu, je tu lepší asfalt, než tou spojkou přímo na Rejštejn. Dole chvilku čekáme na Aleše, prý chytil hned nahoře vosu a dostal od ní žihadlo, ale prý v pohodě. Pak se rozhodujeme, jak dál, a protože jsme na trati široko daleko poslední, rozhodujeme se vynechat krásný úsek přes Zhůří, kde ale letos není žádný měřený úsek, a pokračujeme přímo přes Čeňkárnu na Srní na druhý a poslední dnešní bufet. Když se k němu blížíme, akorát přijíždí čelní skupinka s Pepou Vejvodou, kousek za nimi Kolíkáč s Kaprem, takže jsme tu stejně, jako na Javorníku. No je jasný, že tihle by nám normálně ujeli, takže trochu jsme na tom mém kufrování vydělali, přinejmenším vzdálenostně, protože co to nastoupených metrů si myslím, že Svojše-Zhůří a sedlo Kašperky + Srní z Čeňkárny zase nebude takovej vejškovej rozdíl. Na bufetu tak máme spoustu času, čas nás najednou vůbec netlačí, naopak já tlačím do sebe, na co přijdu – asi čtyři kousky sekaný s cibulí a chlebem, dva koláčky, nějaký ten ionťák, dokonce i jednoho chlazenýho Birella a chleba se škvarkovou pomazánkou. Joj, tak takovéhle hody bych si nechal líbit, na normálním maratonu na to není moc čas, ale tady … tady to nemá chybu! Volám klukům ze Záluží, jak jsou daleko, ale Standa to nebere, tak se rozhoduji pokračovat dál s Alešem a Janem, když už jsme to dotáhli až sem.

Na Prášily jedeme v klidu, vesnici tentokrát objíždíme po kostkách po stezce, ale jsou nějaký dlouhý a zase o rok víc drncavý, tak příště asi raději přes ves. Druhý úsek pavé (ten rozbitější) za vsí už je naštěstí dobou minulou a je tu teď krásný nový asfalt, hned to jede o poznání lépe. V houpacích na Skelnou nás dojede zezadu skupinka, jeden jde hned na čelo a začíná nám bez skrupulí pěkně natahovat držku. Poslední přizvednutí před křižovatkou už mu v háku vydržíme jen já a Aleš, ostatní včetně jeho kolegů ztrácí, tak na křižovatce čekáme a dál už naštěstí nechá jet nás ostatní, takže tempo se vrací do rozumných mezí. Z Roviny do Hartmanic je silnice opravená takovým tím nejhorším možným způsobem – živičným nástřikem a je to nějaké čerstvé, neb nánosy kamínků dosahují mnohdy až 2 cm výšky, ve kterých má úzký silniční plášť co dělat. Snažíme se proto držet ve vyježděných kolejích od aut, které už jsou relativně čisté, ale v každé zatáčce to che dávat fakt bacha. Naštěstí v té nejrychlejší letovočivé pod Dobrou Vodou kamínky jako zázrakem nejsou, ale jinak to tu bylo dost o ústa. Přijíždíme shora do Hartmanic, resp. ani do nich nepřijíždíme, jen se jich lehce dotkneme ze západní strany po zemědělské asfaltce, a už je tu poslední měřený úsek přes Busil na Starou Huť. Jelo se to tu už před třemi lety, ale to se startovalo až dole pod Hartmanicemi, dnes to máme o něco kratší a také o něco méně výškových metrů. Začíná se do kopce, vyjíždím z té naší skupiny jako třetí, a na prvním horizontu jsem už první, předjel jsem i toho chlápka s fousiskem pod bradou, co nám to tak pěkně roztopil před Skelnou. Pak se silnice zlomí dolů do Pekla, je to takový ne moc přehledný sjezd po úzké hrbolaté lesní asfaltce, nic moc, navíc dole v ostré pravé zatáčce samozřejmě jako na zavolanou Volkswagen proti, ale nějak jsme se tam ještě vešli. Na mapě je v tomto místě zmínka o příběhu „Messerschmitt v Pekle“ … tak s tím jsem tam naštěstí už nepotkal. Krátce poté to začíná stoupat pod Karlov, a to tak, že docela prudce. Následují úseky, které jsou takové všelijaké, mírnější a dolů skloněné pasáže okolo přírodní rezervace Žežulka, mezitím se to párkrát zvedne, člověk kolikrát neví, zda tam má na kratší prudší výjezdy nechat velkou, no nechávám ji tam, ale kolikrát mám na horní hraně pocit, že se zastavím, pak přes Busil se to zase rozjede, člověk tam má skoro nejtěžší převod a za pár sekund už naopak zoufale loví ten úplně nejlehčí, protože ten závěr v lese, ten je opravdu drsnej. Na té rovnější pasáži mě předjel fousáč zase zpátky, věřím, že v tady v těch stojkách bych ho ještě mohl zaříznout, ale i když ho vidím, jak se kus přede mnou na kole zmítá a kývá, tak jsem na tom podobně a už ho nedám. Škoda, nicméně čas jsem tady oproti lidem, co byli v pořadí okolo mě, zajel docela slušnej, tak asi jsem to úplně neflákal. Na Staré Huti pak chvilku čekám na své dva souputníky, obdivuji Alešovy nové pláště Pirelli (prý jsou vynikající a ještě lepší, než Conti GP 4000S), a pokračujeme společně přes Keply, zatímco skupina okolo fousatého discobola pokračuje přes bývalé Zhůří na Starý Brunst na státovku. My pokračujeme z Keplů v protisměru prvního měřeného úseku na Nemilkov (na křižovatce, zrovna když se chystáme odbočit doleva, tak nás akorát začne předjíždět auto, ale je to auto bez řidiče, tak se tomu ani moc nedivíme) a dále přes Úloh do Běšin, a dál už po státovce až do Klatov, cestou ještě nabereme dva jezdce, tak přijíždíme v pěti a dobré náladě, v cíli gulášek a Birell, já ještě trochu sekané, co mezitím přivezli zpět z bufetů, na závěr dva kopečky zmrzliny, a protože se obloha nad Klatovy začíná nějak mračit (radar na mobilu dokonce ukazuje, že už jsme v zeleném poli), tak raději ani nečekám na konec vyhlášení a odjíždím rychle k autu se přichystat na odjezd.

Porovnání s minulými časy tentokrát moc nebylo, vlastně jen Javorník zůstal z té původní skupiny měřených úseků stejný, jinak byly na všech ostatních úsecích nějaké změny:

MÚ1 0:24:30 h, nový úsek (Nemilkov ČD-křižovatka nad Zámyšlí)
MÚ2 0:26:49 h, loni 0:26:44 h , 2017: 0:29:09 h, 2016: 0:30:12 h (Lazny-Javorník)
MÚ3 0:13:09 h, nový úsek (Rozsedly-Šimanov)
MÚ4 0:23:57 h, nový úsek (Hartmanice-Stará Huť)

V součtu měřených úseků to pak dělalo 1:28:27 h, což stačilo na 36. místo ze 73 absolutně (loni 22. z 58), čili trochu zhoršení, ale za mě celkem spokojenost, vzhledem k těm okolnostem to bylo docela fajn. Celkově zvítězil Jiří Reeh (Klatovy) časem 1:08:12 h před Michalem Smolkou (IN-LIFE cycling team) a Jaroslavem Hradeckým (SportRaces Isaac Team), více viz oficiální výsledky. A ještě odkaz na Stravu.

Cestou zpátky jsem si ještě odskočil na Kuchař na KPO tréninkovou tour, když už jsem jel tím autem okolo, aktuální etapa tam byla jen do úterka, jindy bych se tam už asi nedostal, a když jsem cítil, že nohy po Králi nejsou ještě úplně ztuhlý a jel jsem po D5 víceméně okolo, tak jsem si řekl, proč ne? Čili to byl vlastně takový měřený úsek číslo 5.