Krkonošská 70 MTB aneb smíšené pocity bezmocného pytle brambor

Pepa měl sice nějaké zdravotní komplikace na začátku září, tak jsem trochu tajně doufal, že by se mi mohl výkonnostně trochu přiblížit, ale už jak jsem seznal už krátce po startu, nebyla to pravda a nejslabším článkem řetězu jsem byl od začátku až do konce jednoznačně jen já. Start byl tentokrát premiérově dole na kolonádě, my měli číslo 12, takže jsme na řadu přišli už krátce po desáté a už hned úvodní stoupání k parkovišti lanovky jasně ukázalo, kdo kam bude dnes patřit, tzn. Laďa s Pepou dopředu a já dozadu. V pokračování kopce na Modrokamennou boudu mě aspoň ještě nechali být a povzbuzovali mě jenom slovně, zejména asi proto, že jsme zde předjížděli hodně hlídek startujících před námi, ale v nejdelším stoupání dne na Černou horu do výšky přes 1 200 m.n.m. hlídky před námi nějak došly a když nás pak zezadu dojel a předjel mix s Ivanou Loubkovou, už to kluci nevydrželi a podle jejich vzoru mě postupně nutili chytat se jich za loket (to jsme okoukali od Ivany), příp. mě tlačili dlaní do zad. Samozřejmě vzhledem k dosažení co nejlepšího času to bylo asi žádoucí, ale nemohu si pomoci, ve mně to postupně čím dál více vyvolávalo smíšené pocity, jako že tu snad ani nezávodím na kole, ale vystupuji zde v roli pouhé nepříjemné zátěže, kterou je třeba co nerychleji dostat na vrchol. Občas jsem se trochu chytil aspoň ve sjezdech, ale do kopců jsem se pocitu zásilky pytle brambor určenou k rychlé přepravě na nějakou ze zdejších horských bud už nezbavil. Postupně nás také začalo předjíždět docela dost hlídek startujících někdy i docela hodně za námi (zejména hlídka 31 s Ladislavem Ryglem, která nás předjela už někde na Černé hoře, budila respekt), ale až asi na jednu výjimku je ani nemělo cenu zkoušet lapat, ti byli vesměs úplně někde jinde. Pak mi ještě v hodně rozbitém sjezdu do údolí Stříbrného potoka ke všemu spadl řetěz z převodníku na kliku, musel jsem trochu zpomalit a opatrně se to pokusit dostat zpátky na zuby, což se naštěstí podařilo jen pomocí odřazení a hlavně bez nutnosti zastavení, takže si asi ani nikdo snad ničeho nevšiml (Pepa určitě ne, ten na svém fullu SPECIALIZED Epic 29“ letěl kdesi vepředu a Laďa na hardtailu S-WORKS 29“ byl sice za mnou, ale snad jsem ho nakonec zrovna tady ani moc nezbrzdil). Následoval výjezd po legendární 1E (asi 150 výškových metrů na necelém kilometru délky), která už je skoro zase tak rozbitá, jako kdysi (asi tři roky zpátky byla opravená, ale voda už ji zase vymlela a výjezd už je tak opět hodně o technice i o štěstí), nakonec všichni tři jsme si tady museli odšlápnout (každý někde jinde), ale kluci ten závěr zvládli o hodně lépe a nahoře už na mě museli docela čekat.

Na bufetu jsem do sebe napral perník, ale nebyla to moc dobrá volba, protože mi to vůbec nešlo polykat a až někam skoro na Tetřevky jsem se spíš dávil a do toho ještě musel poslouchat dobře míněné rady, že mám točit lehčí převody apod. Ono ale pánové když nemůžete přes perník pořádně dýchat, tak se lehké převody točí docela těžko, takže to jen tak na vysvětlenou, protože odpovídat jsem v tu chvíli opravdu nemohl. Následovala houpavá pasáž po Vodovodní cestě, a tady už se mi začalo dostávat podpory i na rovinkách, což pocity vláčeného a trpěného břemene ještě umocnilo. No a tak to už prakticky vydrželo až do cíle. Přitom se ale v mém případě nejednalo o žádnou hanebnou krizi, jakože by se mi zastavily nohy a já vůbec nemohl jet, jel jsem si poctivě to svoje závodní tempo na úrovni 188 tepů (celkem nakonec průměr 174, maximálka 196 a do zóny jsem se přitom taky příliš nepodíval – pouhých 8%), ale spolujezdci holt byli dnes někde úplně jinde. Toho chytání se za loket nebo tlačení do zad bylo ještě bezpočet, postupně jsem to přestal počítat, ale řekl bych, že snad polovinu trasy jsme odjeli nějak takto, takže příště by to chtělo určitě nějaké to lano. Anebo spíš nějakého rychlejšího spolujezdce, protože za sebe mohu říci, že jsou-li síly rozdány takto jasně nerovnoměrně, tak to pro ten nejslabší článek není psychicky nic moc příjemného. Kdeže jsou minulé časy s Michalem, se kterým jsme byli vyrovnaní, takže Laďa sice musel občas trochu zvolnit, ale my s Michalem se naopak vzájemně motivovali k co nejlepšímu výkonu a většinou jeli víceméně vyrovnaně bok po boku. Takhle jsem si ještě musel vyslechnout i poznámku typu: „Takhle přesně jsme to jeli loni s Petrem Polanským!“, což mi tedy taky moc nedodalo, i když se to Laďa snažil hned řečnicky obratně zakamuflovat, jakože technikou pomoci slabšímu stejně, ale znatelně rychleji. Ale mně bylo čím dál více jasné, že i když si od celou tu dobu dávám a ještě budu dávat jako kráva, tak na Laďu s Pepou to bude prostě pořád málo. Postupem doby už jsem, přiznám se i trochu rezignoval a hned z kraje kopce vyhlížel nějakou tu pomocnou dlaň nebo loket, což asi taky nebylo úplně dobré, ale prostě mi bylo jasný, že vlastními silami těm dvěma dnes nemohu konkurovat, tak ať se tak trochu snaží, ne? A i tak louka na Hoffmannky už pro mě byla opravdu trochu memento, protože i přes vydatnou pomoc kluků už jsem tam měl slovy Mildy prakticky vymleto:

Pak sjezd dolů do Javorníku a výjezd na hřeben, tam už jsem skoro nic nevnímal, pak ještě letos extrémně rozbitý sjezd po žluté k Vesně a hecování Pepy, ať se v posledních metrech na asfaltu ještě trochu kousnu. Tak jsem se kousnul, matně si i vzpomínám, že jsem asi projel cílem, ale pak mám několik minut celkem výpadek a místo toho jsem bloudil v nějakém jiném světě plným potu, bolesti, vařící se krve, svalových křečí a podobných vychytávek:

Výsledný čas naší hlídky byl nakonec 3:25:54,2 h (doposud nejlépe za 3:31:45 h, takže poměrně výrazné zlepšení, což v celkovém pořadí v hlavní mužské kategorii znamenalo konečné 11. místo (vyrovnání našeho nejlepšího umístění zde) z 38 (vítězové za 2:46:43 h, poslední klasifikovaní za 5:29:57 h). První desítka přesto byla docela daleko – 7min20s, na to dnes opravdu nebylo, leda tak s jiným spolujezdcem než se mnou, protože pánové se myslím v cíli tvářili trochu zklamaně, jakože to vnitřně asi čekali ještě aspoň o trošku lepší. Každopádně výborné cílové koláčky zvedly náladu i mě a potěšil i vstup do lázeňského bazénu v ceně startovného, kde jsme s Pepou rádi zavzpomínali na staré dobré lázeňské časy. Akorát místo lázeňských děvčat tu tentokrát byly hlavně maminky s dětmi, ale mně to mohlo být stejně úplně jedno, protože já křečoval ještě ve vířivce a byl jsem rád, že jsem rád. Zničil jsem se zkrátka opravdu vydatně, a to ještě stávající trať z větší části vedená po asfaltu a zpevněných cestách (s jedním technickým výjezdem a dvěma třemi techničtějšími, ale jetelnými sjezdy) mi teoreticky docela sedí, takže pokud organizátoři dostojí svým proklamovaným závazkům na příští ročník a naplní heslo „Víc do hor, víc do terénu!“, tak se obávám, že to už skutečně bude na jiného spolujezdce…

A na úplný závěr ještě uvádím odkaz na moc povedenou fotogalerii od Pepy, kde je spousta fotek naší trojice, mapy, profilu i jiných zajímavých fotek.