Krkonošská 70 MTB aneb tvrdá zkouška morálky v horách

A tady je foto všech zmíněných účastníků před startem:

Po pátečním lijáku už v sobotu naštěstí nezapršelo, asfaltové a šotolinové úseky byly prakticky suché, naopak na loukách a nezpevněných cestách v lese to moc nejelo. A tak se každý pral s tratí, jak nejlépe uměl, nicméně bez pádů se to neobešlo (Michal lehce na bok v malé rychlosti ve sjezdu k Bönischkám, Dan o něco tvrději hlavou o zem ve sjezdu do Javorníku – ale aspoň jsme mu pak mohli říkat, že to jako jedinej z nás jel pořádně na krev):

Ale nyní již dejme prostor smíšené skupině, resp. jejímu kapitánovi Martinovi, jak to viděl on ze svého pohledu:

S blížícím se koncem léta se přiblížil čas MTB K70, jejíž zimní verzi jsem okusil letos v březnu, a já si řekl „TO DÁŠ!“. Jelikož však sokolíci s výkonností nejbližší té mojí byli již draftováni do teamu s Láďou Musilem, který nám svou výkonností fakt blízko není, rozhodl jsem se, že pojedu mix. Přece jen s holkou v teamu je větší šance, že nebudu nejslabší. Můj původní plán jet s Luckou Zrnovou a Přemkem Kuchařem však záhy narazil na jednu nepřekonatelnou a jednu zvládnutelnou překážku. Tou první byla rozdílná představa o trávení víkendu Přémovi manželky a tou druhou obava Lucky, že bude v teamu se dvěma soutěživýma sokolama, kteří jí budou nutit jet rychle. Abych oba problémy vyřešil, musel jsem se uchýlit k drobné lsti. Místo Přemka jsem oslovil Dana Smělého, kterému jsem slíbil, že budeme bojovat o vítězství a že trať je převážně po silnici a zpevněných cestách. Lucce jsem pak řekl, že trať je opravdu „bajková“ (rozuměj, hodně to drncá) a že se pojede na pohodu bez ambic. Naštěstí jsem oba úspěšně přesvědčil.

Když jsme sebe a kola připravovali na závod, bylo mi jasné, že je potřeba dohlédnout na Lucku, aby v očekávání terénního závodu nehustila 1 bar, nebo jak ona říká 15 psů a taky aby ze svého výborného kola nedělala náklaďák. Podařilo se mi to jen částečně, sice jsem jí tam dal 2 bary, ale světla a blikačky i přes mé ujištění, že tak dlouho to opravdu nepojedeme, nesundala. Nenapadlo mě ale, že je potřeba dát pozor i na Dana, který si pneu nabouchal na 4 bary a kousek, o čemž jsem neměl ani tušení.

Díky tomu, že Lucka zařídila naprosto luxusní chatu, vyráželi oba naše teamy na start v 9:00 z ubytování v Černém Dole, jen Láďa přijel přímo až na start do Jánských Lázní na parkoviště, kde se s námi během převlíkání na Radimův pokyn „Podej Lucce ruku, dokud máš na sobě ještě trenky!“ přivítal.

V 10:03:30 jsme vystartovali na náš souboj s tratí. Začínalo se celkem dlouhým stoupáním na Černou horu. Už během stoupání řešil Dan problémy s padajícím řetězem, zatímco já jsem řešil problémy s kondicí. Po tom, co nás předjelo pár teamů, co tlačili nebo táhli svoji holku, tak jsem se rozhodl, že tu naši budu tlačit taky. No nejsem zrovna vrchař, ale i tak sem dělal, co jsem mohl. I Dan chtěl přidat ruku k dílu, ale málem poslal sebe i tlačenou do příkopu, a tak se o další tlačení nepokoušel, tedy až na jeden přejezd rovinky, kde jsem já tlačil Lucku a Dan při tom tlačil mě. Vsadím se, že to tam kromě nás nikdo takhle ani nezkusil. Dvě třetiny závodu probíhali poklidně, Dan jel pohodičku, já jel střídavě šrot a údržbu podle toho, jak moc jsem se odvážil pomáhat Lucce, která jela konstantně šrot.

Někde před druhou občerstvovačkou se však v naší závodnici probudila dračice a já se místo tlačení soustředil na to, abych nikde moc nezaostával. V jednom z technických sjezdů jsem si ještě vyslechl „díky za ty dva bary“ a v druhém se mimo můj dohled poroučel k zemi Dan i se svým zcela „zamknutým“ fullem a přehuštěnýma pneumatikama, který si do té doby liboval, jaké jsou ty bajky pohoda. Kromě poškrábané tváře a sebevědomí zralého na transplantaci se mu vcelku nic nestalo a tak jsme to dojeli. Ono taky co jiného zbývalo. Dojezd v Jánských Lázních od kolonády nahoru k parkovišti byl fakt morálová akce. Ale žádnej kopec nestoupá dál než na vrchol, a tak jsme po 3 hodinách 46 minutách a 22 sekundách proťali cílovou pásku. 35 minut za nejlepšíma v naší kategorii a 14 minut za Láďou, Michalem a Radimem.

V cíli jsme započali regeneraci pivem, polívkou a rizotem. K tomu nám hrála dle mého názoru docela solidní kapela a na vše ze stupňů vítězů dohlížel skromný a velmi flegmatický pes. Skromný, protože stál vytrvale na třetím místě. Po vyhlášení vítězů ve všech kategoriích, z kterého si kromě Ladislava Rygla v olympijské šusťákovce nic nepamatuji, jsme se přesunuli oslavit, že jsme to přežili zpět na chatu a v neděli se prošli 38 km přes Sněžku, ale to je na jinou reportáž. Akce se dle mého názoru, až na detail, že jsme nevyhráli, povedla nad očekávání. Ani sem v cíli nedostal pumpičkou po držce za slabý výkon, čehož jsem se před startem trochu obával. A tak díky týme!

Tak to bylo skutečně hezky napsané, takže za sebe jen dodám, že ani naše hlídka nechtěla zůstat pozadu a hned od startu jsme rozjeli docela pořádnou kašičku, až se hory zelenaly. Pokud jde o popis tratě, nechci se moc rozepisovat, takže pro případné zájemce odkáži na svůj report z loňska:

http://www.sokolveltez.cz/index.php?section=cyklistika&page=aktuality&id=339

Jinak za sebe mohu s čistým svědomím říci, že jsem jediný kopec nevypustil a bojoval od začátku do konce, i když to tak možná někdy nevypadalo. Jenže Laďa je v současné době v porovnání se mnou a Michalem výkonnostně skutečně někde jinde, o čemž svědčí i fakt, že první pohled dozadu přes rameno po nás Laďa vrhl už asi 350 m po startu na první křižovatce. A protože ty Laďovy pohledy dozadu jsou takové docela smutné, tak jsme se po sobě s Michalem jen tak podívali jako že jo, že musíme přidat a že to tím pádem pro nás dva dneska bude skutečně moc pěknej vejlet. A ačkoli jsme se před startem ujišťovali, že první kopec na Černou horu (převýšení skoro 600 m) pojedeme na rozdíl od loňska volněji, v reálu to tam moc nevypadalo, protože jak jsme neustále jsme dojížděli jednu hlídku za druhou, tempo nepolevovalo. Ve většině stoupání se tak mohl oku diváka při sledování naší hlídky naskytnout následující obrázek: Laďa na čele a za ním já s Michalem tvrdě bojující o druhou pozici, tedy o to, kdo nebude ta největší brzda celé hlídky. Typické dialogy pak vypadaly zhruba takto:

L: Pojďte kluci, kdyby něco, tak křičte zpomal.
R: Zpomal!!!
L: To jako fakt, nebo jenom zkoušíš signál?
R: Fakt zpomal!
R+M: Zpomal!!!

nebo:

L: Jakej máte tep kluci?
M: Nemám tepák!
R. Taky ne, počítám tak 190.
M: Tak 195.
L: Tak se šetřete, jsme teprve na začátku kopce!

Takže jak je vidět, bylo i celkem veselo. Jinak ale dobré bylo, že ani já, ani Michal jsme neměli žádnou větší krizi, takže tempo bylo relativně dobré (tedy z mého pohledu, Laďa se naopak chvílemi asi trochu nudil) a navíc jsme se s Michalem vzájemně motivovali tím, že jsme se jeden na druhého dotahovali, předjížděli i několikrát během jednoho kopce a nutili tak toho momentálně pomalejšího taky přidat, aby nebyl on ten poslední. A chvílemi jsme po trati svištěli docela pěkně, jako například ve stoupání ke druhému bufetu, kde jsme na lesní asfaltce přeletěli rychlostí cca 32 km/h hlídku st. č. 15 jedoucí rychlostí zhruba odpovídající jejich číslu a při míjení jsem pak zaslechl jen takový smutný a tak trochu sebedemotivujícím hlasem pronesený povzdech jednoho z jejích jezdců: „Ty vole co to je?“

V posledních dvou kopcích (ke kříži na Hoffmanky a z Javorníku) už jsem jel opravdu na doraz a myslím, že Michal taky (nakonec fotka z cíle hovoří více než výmluvně).

Nakonec jsme zajeli čas 3:32:45 h, což bylo zhruba nebo spíš přesně o minutku pomalejší, než loni (3:31:45 h), ale těch několik blátivých sjezdů a technický výjezd po rozmáčené louce určitě trať oproti loňskému suchému počasí trať zpomalily, takže se rozhodně nemáme za co stydět. V celkovém pořadí jsme skončili na 13. místě ze 49 hlídek na startu, což naopak oproti loňsku znamená o jednu příčku zlepšení. Za sebe mohu říci, že se mi to stejně jako loni moc líbilo a děkuji klukům za společnost. Nicméně pro příští ročník se nabízí otázka, zda-li třeba nezkusit vytvořit sokolskou leteckou hlídku Laďa-Dan-Přemek s ambicemi možná i na první pětku a sebe s Michalem přeřadit do skupiny A nejlépe k nějaké hezké dívčině, příp. k Martinovi:-).

A na závěr ještě jedna událost: teprve v pondělí vyšlo najevo, že někde tak ve stoupání na asfaltce ke druhému bufetu Laďa překonal letošní hranici 10 000 km! A já se zpětně ptám, jak to, že jsem nezaregistroval žádnou oslavu, šampaňské, chlebíčky a tak? Namísto toho to bylo jen samý „Radime pojeď!“.

Kdyby se někdo chtěl juknout, tak komplet fotky z akce jsou k vidění zde:

http://www.ulozto.cz/xBs7Ftk/2012-09-01-krkonosska-70-mtb-jl-zip