Krušnoton aneb týmový boj až do cílové pásky (53×11)
Předpověď počasí zněla pro tuto oblast docela hrozivě, mluvilo se zase o nějakých vytrvalejších deštích, ale tady u městské sportovní haly je sucho a hlavně docela teplo, takže po krátké poradě nakonec volíme všichni od začátku krátký-krátký bez návleků, což se ukázalo jako dobrá volba. Ještě na parkovišti se potkáváme s Kubajzem a říkáme si, že by bylo fajn objet to společně, protože přihlášených na střední trasu moc lidí není, nejvyšší číslo jsem viděl asi 38 a o moc víc nás už asi nebude. Sjíždíme od stadionu na náměstí do Krupské ulice, kde je společný start krátké a střední trasy. Lidí tu tedy moc není, a to ještě většina je samozřejmě z krátké trasy, což ve mně vzbuzuje obavy, že po rozdělení tras (na zhruba 40. km) zůstaneme na trati rozprášeni po jednotlivcích. 5íkám si, že se třeba podaří spojit síly s někým z dlouhé, která se k nám připojuje na našem 21. km, ale ti už budou v tu dobu na 90. km, takže je otázka, jestli si dokážeme vzájemně vůbec nějak účinně pomoci.
Na startu stojíme v zadní části pole a po startovním výstřelu se snažíme každý probít trochu vpřed, ale jedeme stále tak nějak na dohled od sebe. V prvním kopečku na konci Teplic je v lese docela vlkho, dopředu jde Michal (číslo 32), já chytám na horizontu díru a Martin (31) je kousek za mnou, nicméně za následující vsí Kvítkov se to postupně zase všechno sjíždí dohromady. Doskakuji si Michala a chvilku jedu za Terkou Trefnou, pak jedu provětrat náš sokolský dres ještě víc dopředu na nějakou 15. pozici, je to tady už samý Kolokrám a Alltraining, chvíli si užívám pohled na čelo závodu zblízka, a pak se zase prosévám takticky trochu nazpět. Projíždíme Chabařovicemi, kde to začíná po čase zase trochu víc stoupat a Michal mi opět postupně odjíždí, kdežto Martin zůstává o něco zpět. To je také poslední moment, kdy lze vidět všechny sokoly takto relativně pohromadě. V momentě kdy míjíme jedno stojící auto v protisměru, se kousek za mnou ozve rána a už se několik jezdců válí po zemi. Mám trochu strach o Martina, protože ten se někde v těchto místech před chvilkou pohyboval, ale jak pak říkal v cíli, stačil se včas vyhnout. Stoupáme a nejede to čím dál víc, až se ohlížím, jestli nemám vzadu defekt, ale nemám, to mi to jen připadá, jakoby mi někdo zezadu kolo přidržoval. A má být ještě hůř, protože právě vjíždíme do místa zvaného Krupka. Právě tady na nás čeká první velké stoupání dne a podle loňských účastníku snad zároveň i snad to úplně nejtěžší na Komáří Hůrku (délka 5,67 km, převýšení 511 m, průměrný sklon 9,01%, maximální sklon 16%).
A skutečně, hned po odbočení vpravo při průjezdu městem je již poměrně veselo. Michal, Kubajz (i Terka, aneb konec krásných výhledů) se vzdalují a celé pole se notně natahuje a trhá, a to až na jednotlivce. Je to prostě tak trochu vražda, radši bych snad jel tou lanovkou, co vede o kousek dál v lese, říkám si. Chvíli bojuji na 39-24, ale tepy nad 190 a stále hlasitější vlastní dech mne nutí k zařazení nejlehčího 39-28 s tím, že nemá cenu se utavit hned v prvním kopci. Nejprudší pasáže tak jedu o něco pomaleji, než soupeři před mnou, ale s vědomím, že každý ušetřený zbytek sil se může ještě hodit. Pár pozic tedy v prvním kopci ztrácím, ale jedná se vesměs o jezdce z krátké trati, tak to zase tolik nevadí. Ve druhé části stoupání přece jen trochu povolí a na vrchol vyjíždím v takové tříčlenné mini skupince, Michal s Kubajzem už jsou ale mimo dohled. Trochu sklesáme do Fojtovic, ale vzápětí už to zase stoupá západním směrem na hřeben, a to dost protivně proti větru. Na prvním horizontu se sjíždíme do asi sedmičlenné skupiny, ale v následujícím prudkém horizontu už začínám znatelně ztrácet, naštěstí za horizontem tempo trochu polevuje, a tak si to zase doskakuji zpět. Projíždíme Cínovcem a pro změnu zase stoupáme, ale ještě před horizontem odbočujeme z hlavní silnice vpravo na úzkou silničku a pokračujeme houpavě po hřebenové Krušnohorské magistrále. Naše skupina se v jednom z brdků poněkud nesmyslně trhá, já zůstávám v její prostřední části, ale je to už celkem jedno, protože první bufet u horské chaty Vitiška je již prakticky v dohledu. Stojí tu už několik jezdců z předchozích skupinek a i z té naší tady téměř všichni zastavují. Zastavuji také, beru si ionťák a banán, a protože vidím, že tři jezdci z mojí původní skupinky již odjíždějí, vyrážím bez nějakého zbytečného otálení za nimi. Jsou to ale všechno jezdci z krátké, takže když se po krátkém asi kilometrovém sjezdu po napojení na hlavní krátká trasa odpojí, jsem najednou úplně sám. Nakonec spojuji síly s jedním jezdcem ve žlutozeleném dresu z dlouhé a společně sjíždíme serpentinami do města s poetickým názvem Hrob – prostě sjezd přímo až do Hrobu, naštěstí tedy alespoň v našem případě pouze geograficky.
Protože kolega byl ve sjezdu trochu pomalejší, resp. v jedné ze zatáček byl trochu delší, přijíždím do Hrobu s menším náskokem a na následující rovince vyhodnocuji situaci. Před sebou asi 150 m vidím jezdce v bílém dresu z naší původní Cínovecké skupinky, který zřejmě předtím na občerstvení pouze přibržďoval, 100 m za mnou naopak vidím toho žlutozeleného jezdce ve dvojici s ještě jedním, tak se rozhoduji na ně počkat, jelikož to tady zase docela fouká proti a ve třech toho před námi sjedeme určitě hravě. A tak se také za chvíli děje, tím jezdcem, který přijel zezadu je číslo 35 (Petr Pražák, TJ Doksy) v šedém dresu (také z té původní hřebenové skupiny a dokonce myslím, že jsme spolu jeli i část Komárky), po chvíli pak dojíždíme bílou 20 (Tomáš Dyntar, Praha 6) a jsme čtyři. Ne ale nadlouho, protože za Osekem točíme znovu ostře doprava zpět na hřeben do stoupání na Dlouhou Louku (délka 6,81 km, převýšení 563 m, průměrný sklon 8,27%, maximální sklon 14%). Ještě při přiblížení hned dole v Oseku za přejezdem ztrácíme jezdce z dlouhé, naopak poměrně záhy nám ukazuje záda bílá 20, takže pokračujeme ve dvojici s 35. Stoupání to opět není jednoduché, 39-24 je v akci takřka permanentně a vlastně ani nejedeme ve dvojici, spíš se tak navzájem motivujeme, protože chvíli jsem rychlejší já a kolega se snaží odstup zlikvidovat, pak jde zase dopředu on a já koušu hranu, jen abych nezůstal v lese sám. Na výjezdu z lesa kolegu dojíždím, jdu před něj a jsem zvědav, jestli se zase kousne, ale on radši zajíždí ke krajnici a jde si odskočit, takže na závěrečnou nejprudší 14% pasáž na sluníčku jsem úplně sám. Tady už nic jiného než 39-28 nepomáhá a i tak tepy poskakují okolo čísla 195. Nakonec jsem tedy nahoře, ale okolí už zrovna moc nevnímám, což je ovšem škoda, protože u hospody pod Vlčí horou se mi zdá, jako bych zahlédl na zemi něco žlutého jakože šipku doleva. A je fakt, že nějaká asfaltka tam doleva skutečně odbočovala. Jelikož bych nerad začal klesat na nesprávnou stranu kopce, raději se otáčím a jedu chvíli zpět, než dorazí kolega s 35, který mi říká, že určitě neodbočovat a stále rovně, takže dále pokračujeme již společně.
Cesta zpočátku klesá, ale pak se začíná houpat nahoru dolů, převážně však naštěstí směrem dolů. Role máme rozdělené celkem jednoznačně, kolega je lepší ve sjezdech a na rovinách, já zase do kopce, tak se na špici střídáme podle aktuálního sklonu s tím, že z kopce i já občas vystřídám, aby to bylo trochu víc rovnoměrné. V nijak přehnaném úprku pak přijíždíme na další bufet u Flájské přehrady. Několik jezdců z předchozí skupinky právě odjíždí, ale my oba zastavujeme, přece jen doba pokročila a trochu něco sníst je také potřeba. Dávám si postupně tři kelímky s colou, jeden ionťák, půlku rohlíku, trochu rozinek a nakonec nepohrdnu ani koláčem, ze kterého je ale předtím třeba rukou odehnat několik dotěrných vos. Ale jinak vosy měly pravdu, jedná se o velmi vydařený kousek, tak si hned dávám ještě jeden na cestu. Mezitím na stanici dorazila dvojička v dresech Saxo Bank se startovními čísly 3 (Martin Podolínský) a 4 (Roman Valenta, oba AD Valenta), trojka zastavuje a čtyřka jede dále. Sedáme tedy společně s 35 na kola a vydáváme se za 4, kolega mi přitom říká, jak s touto dvojičkou objel Beskyda a že ten mladší je minimálně o dvě třídy výš a že to na rovině krásně odtahá. A jelikož silnější 3 teď na občerstvovačce tankuje, máme trochu klidu na to sklesat od hráze dolů jenom proto, abychom se vzápětí tak trochu nesmyslně škrábali téměř na původní místo zpátky (přitom přímo po hrázi vede také asfaltka). Na úpatí stoupání ke hrázi dojíždíme 4 a stoupání jedeme ve společném rozhovoru celkem v poklidu přesně do doby, než nás zezadu dojede jeho parťák a se slovy „Co je to tady za debatní kroužek?“ jde hned dopředu. Nějak se vyskládáme za ním a jede se, teď už jen po rovině nebo mírněji do kopce, směrem na Klíny. Po zhruba kilometru se to ale zase trochu zvedne, pomalejší ze dvojice Saxo Bank začíná ztrácet a jeho druh na něj čeká, tak s 35 odskakujeme a jedeme nadále jen ve dvojici, přičemž dojedeme i pár jezdců z dlouhé, leč nikdo se nehákne. Za Klíny potkáváme u krajnice smutně pochodující číslo 20, které s námi bylo ve skupině v Oseku, než nám ujelo. Volám na něj, jestli chce duši, že mám dvě, ale on jen smutně odpovídá, že řízl plášť a že už si volal pro odvoz. Tak to je smutný konec, ale více pomoci nemůžeme, tak pokračujeme s 35 dále na horizont, a pak už konečně po dlouhé době zase z hřebenu dolů. Ještě předtím v Rašově narazím na silnici na regulovčíky, kteří ovšem zajišťují úplně jiný MTB závod, který naší silnici dvakrát krátce po sobě křižuje. Tak ale je to dobré, s žádným bikerem jsme se bočně nestřetli a můžeme nerušeně pokračovat ve sjezdu do Litvínova.
V Litvínově se stáčíme opět na západ, mírně sklesáme, pak na kruháku vpravo a už si to zatím jen mírně stoupáme Janovem (ano, to je to nechvalně proslulé sídliště, ale nám se tu nic špatného neděje a dokonce Michal pak v cíli říkal, že zde dokonce zaslechl i nějaké fandění), k dalšímu velkému stoupání zpět na hřeben hor do Mníšku (délka 8,15 km, převýšení 460 m, průměrný sklon 5,64%). Začíná se serpentinami, takže docela příjemně, nicméně ještě dole mi pravým stehnem projede první ostrý náběh na křeč a já si říkám, jak jen tohle asi bude pokračovat dál. Kolega s 35 říká, že si půjde zase odskočit, ale že bychom na sebe mohli nahoře počkat a s dvojicí 3+4, která se znenadání objevuje kousek za námi (dokonce 3 mne zanedlouho skutečně rozdílem třídy předjíždí, ale pak za zřejmým účelem u cesty zastavuje a čeká na své číslo 4), absolvovat následující rovinatější pasáže a snad i závěr cesty. V tuto chvíli mi to připadá jako dobrý nápad, tak přikyvuji, ale jak už to bývá, skutečnost je nakonec úplně jiná a s těmito jezdci se až do cíle už neuvidím. Pokračuji tedy sám, kopec to je pěkný tempový bez prudkých stojek, jede se prakticky stále v hezkém lese (občas je mokrý asfalt, ale jinak to celkem jde) a hlavně po počátečním protažení ve stoje mi už nohy žádné známky křečí nesignalizují, takže se jede docela dobře. Přede mnou se navíc v celkem pravidelných intervalech objevují osamocení jezdci z dlouhé, kteří mi slouží jako dobrý stimul pro udržení konstantního tempa. Vždy s nimi prohodím pár obdivných slov ve smyslu, že já mám pomalu dost a oni mají v nohách ještě o nějakých 70 km víc a přitom koukám, že se pomalu přibližuji k nějaké větší asi pětičlenné skupince. Mezitím dojíždím Diabla (Pavel Zach, Vinohradské šlapky) z dlouhé a ten říká, že v té skupince přede mnou je Kubajz a také jeden dres, jako mám já a je to tedy jasné: je tam Michal a já tam před horizontem prostě musím být taky. Na vrchol stoupání zbývají ještě tak 2 km, ale nevím to přesně, tak se snažím dojet skupinu co nejdříve a nasazuji proto interválek na 100. km v této části pole asi normálně nevídaný. Ale vyplatilo se, za chvilku jsem tam, až se všichni diví, kde jsem se tam tak najednou vzal. Kromě Michala (32) s Kubajzem (30) je tu z naší střední trasy ještě 18 (Miroslav Štola, Sokol Kbely Cycling team) a další dva jezdci. Sjíždíme do Mníšku, kde se k nám připojují ještě další jezdci a frčíme si to stále mírně z kopce do Nové Vsi v horách. Pozoruji, že Michalovi i Kubajzovi visí startovní číslo na zádech už pouze na jednom spínacím špendlíku a říkám si, že až do cíle jim to asi nevydrží. Ono s těmi špendlíky obecně byl problém, byly příliš krátké a z příliš měkkého materiálu, naopak číslo bylo zase poměrně tvrdé, takže už při propichování čísla se špendlíky měly tendenci ohýbat a následně nedovírat, což se nyní ukazuje v celé své nahotě. Tak to jen tak jako drobná připomínka pro pořadatele, co pro příště třeba vylepšit. Zřejmě v euforii z přežití dalšího a posledního opravdu velkého kopce směrem do hor se najednou trochu nesmyslně závodí a skupinka se na větru dost trhá, takže místo kompaktní osmičlenné skupiny přijíždíme do vesnice v rozložení 2 + 1 + 3 (to jsem já s Michalem a Kubajzem) + 2, nicméně v následujícím stoupání přes vesnici (délka 1,95 km, převýšení 112 m, průměrný sklon 5,74%) se to zase sjíždí dohromady. A tady nastává naše velká chvíle s Michalem, jdeme do čela, Kubajz hlásí, že má křeče, tak kamarádsky držíme tempo (nahoře by měl být další bufet a chceme tam stavět, tak je to stejně jedno) chvíli s námi ještě někdo jede, ale za chvíli už jsme na čele zcela sami a přitom se nám jede dobře, tak to je paráda. Na bufetu se to ale stejně zase všechno sjíždí.
Občerstvuji se, co to dá, hodně piji – cola, ionťáky, nechávám si dolít jednu láhev, zajímavé je, že druhá je od startu téměř celá plná, nějak mi mezi bufety stačí vždy jenom jedna. K jídlu rozinky, také nějaké energy tablety, výborný „vosí“ koláč (je fakt dobrý, akorát to chce ze začátku přemluvit ty vosy, aby si přelétly na jiný kousek, než který si chci právě vzít, ale domluvit se s nimi pomocí mácháním ruky nějak dá). Všimnu si, že číslo 18 z naší skupiny už zase vyjíždí zpátky na trať, tak žďuchám do Michala, že je nejvyšší čas taky vyrazit. Beru si ještě narychlo banán a půlku rohlíku s tím, že si to dojím ve sjezdu a rychle zpátky do sedla, čímž tak trochu nevědomky odjíždíme Kubajzovi, kterému to se to dle jeho vyjádření v cíli zrovna moc nezamlouvalo, že jsme ho tam nechali. Tak ale byl to jeho první maratón, takže on do příště ty bufety ještě vylepší, a pak už bude jezdit s námi. Za současné konzumace rohlíku s banánem dojíždím Michala a ve sjezdu dále dojíždíme a předjíždíme i 18, aneb ne nadarmo jsme s Michalem vévodili sjezdařské soutěži v Dolomitech. Na kruháku v Horním Jiřetíně najednou koukáme, že kousek před námi je na dostřel poměrně početná skupinka, kterou si bez váhání sjíždíme. Jsou to všechno jezdci z dlouhé, tak jim jdeme pracovat na čelo a celou cestu mírným stoupáním z Horního Jiřetína přes Janov a Litvínov jim děláme tempo až na občasné výjimky hlavně my. Ochotně ale hákují tak asi jen dva, ostatní mají tendenci tvořit díry, takže se to chce občas otočit a zjistit si, jak je kdo na tom. Mezi Janovem a Litvínovem projíždíme úsekem, kterým jsme už opačným směrem před nějakou dobou sami jeli, a stále tady potkáváme v protisměru dost jezdců, jsou to hlavně jednotlivci nebo menší skupinky a asi všichni z naší skupiny si v duchu říkáme, jak jsme rádi, že už máme stoupání na Mníšek a celou tu kapsu přes Novou Ves do Litvínova za sebou. No zkrátka rozhodně jim nezávidíme. Snažím se tady o sice rovnoměrné a nijak přehnané tempo, ale přesto cítím a při otočením i vidím, že ty pohledy některých jezdců za mnou nejsou ani tak děkovné, jako spíše hodně utrápené. Ale co, za chvilku by se to snad mělo zlomit zase směrem dolů, tak tam se půjdu někam schovat a ostatní si tím pádem snad také více odpočinou.
V Lomu odbočujeme z hlavní doprava a zase jedeme chvíli z kopce, ale jestli jsem si původně plánoval, že si tady v závětří pěkně odpočinu, tak to moc neplatí, na špici se stále moc nikomu nechce, a tak jsou tam k vidění opět hlavně naše modro-oranžové sokolské dresy (v Janově u benzínky nás i fotili, zrovna když byl Michal na čele celé skupiny, tak to by chtělo tuhle fotku někde sehnat). Za Lomem se naštěstí začíná střídat pravidelně a je nás takových dobrých osm kousků, takže při troše dobré vůle bychom mohli ještě někoho sjet. To se stává hned vzápětí u Braňan, kdy dojíždíme jezdce s číslem 9 (tedy naše střední trasa, dlouhá má čísla od 100 výš) a je nás zase o jednoho víc. Tempo je ale docela rozkolísané, k nějaké rozumné rychlosti (= 35 km/h po rovině) se dostáváme prakticky jen v případě, kdy jedu na čele já nebo Michal, v ostatních případech má tempo tendenci klesat a někteří pro jistou nestřídají vůbec. Nemám jim to za zlé, je jasné, že jezdci z dlouhé už toho mají dost, za normálních okolností bychom asi byli vyrovnaní, ale těch 70 km rozdílu ve vzdálenosti hraje proti nim. Projíždíme po silnici mezi uhelnými pánvemi a spadne tady na nás dokonce pár kapek, než však stačí řádně omoknout asfalt, je naštěstí po dešti. Jedná se tady asi o nejlehčí úsek trati, takže kilometry hezky odsýpají a sokolské dresy to z velké části kontrolují ze špice, prostě paráda. A jestliže naše dresy jsou vidět, pak ještě více jsou naše kola jsou slyšet! Nevím, čím to, ale duo Duratec-Duratec patří dnes ke strojům, které jsou kvůli všelijakým pazvukům v pelotonu jednoznačně nejhlasitější a já už se v duchu nemohu dočkat, až kolo další umyji, že to snad přestane (nepřestalo). Občas nám cestu přetne nějaký kratší výjezd, tady musím Michala trochu krotit, protože má tendenci držet v nich tempo z roviny, zatímco ostatní nikoli a dělají se hned díry. Tady ale nemá cenu ujíždět, navíc mě začíná zase v nepravidelných intervalech pozdravovat víla křečovka z pravé nohy a občas na mě zamrká dokonce i z levé, na Michala prý také, takže ve vlastním zájmu trochu zvolňujeme a skupina se zase sjíždí do kompaktního celku. Ne však nadlouho, protože začíná další výraznější stoupaní na bufet do Mirošovic (délka 5,87 km, převýšení 170 m, průměrný sklon 2,90%), kam najíždíme s Michalem v čele. Celkem v klidu si za jízdy povídáme, já jsem rád, že frekvence šlapání trochu opadla a tím ustaly ty protivné náběhy na křeče, no a najednou koukáme, že jsme vpředu úplně sami dva a za námi díra víc jak 50 m. Rozhoduji tedy nečekat a dojet si v klidu nahoru na bufet s tím, že aspoň budeme mít oproti ostatním více času na občerstvení.
Na bufet pak dojíždíme sice s náskokem, ale zároveň již s neklamnými známkami únavy, zejména křeče už zaplašujeme všelijak a mnohdy i za pomoci zaklínadel. Protikřečové tabletky tu ale zrovna nemají, mají jen sůl, a ta se sama jí dost špatně. Pomáháme si tím, že do soli namáčíme ovoce, konkrétně já banán a Michal meloun a je to opravdu „moc osvěžující“, takže přitom po sobě vrháme pohledy plné vzájemného soucitu. Ale tak třeba to pomůže. Kromě toho zhltnu zase několik kelímků s nápoji a neopomenu ani na vosí koláč, nemohu si pomoci, ale mě prostě chutná! Současně pozorujeme, že z našich pronásledovatelů nezastavili zdaleka všichni, ba dá se dokonce říci, že většina projela, což mne překvapilo, takže nutím Michala rychle dojíst a za chvíli už pokračujeme zase ve dvou dále. Vlastně připojuje se k nám ještě jeden, ale protože stoupání ještě pokračuje, po chvíli jej zase ztrácíme. Jelikož před námi se to nijak nesjelo a jezdci se protloukají na vlastní pěst, maximálně po dvojicích, dojíždíme několik z nich brzy zpátky. První dvojička na naše předjetí vůbec nereaguje, druhý jednotlivec už ano a nakonec se také dotahuje ten, co s námi odjížděl od bufetu, takže jsme čtyři, ale jen na chvilku. Za křižovatkou v nejbližší obci má totiž jeden z nich defekt a dalšího ztrácíme v následném brdku, takže dál jedeme s Michalem zase jen dva, ale před sebou už nikoho nevidíme. Michal mě straší dalším kopcem, který má přijít vzápětí. A skutečně ne nadarmo, však úsek Štěpánov – Lukov totiž rozhodně patří k dalším ze zlatých hřebů Krušnotonu (délka 2,32 km, převýšení 160 m, průměrný sklon 6,90%, maximální sklon 10,4%). Kopec lze popsat poměrně jednoduše: je to na sluníčku a vede to přímo do kopce, dokonce bych řekl, že místy je i víc než proklamovaných 10%. Před sebou, přesněji tedy spíš nad sebou, lze spatřit nějakého zmítajícího se jezdce ze strany na stranu, ale i to je motivace. Stoupám si do pedálů a na 39-28 zkouším Michalovi tak trochu manifestačně odjet (úplně se roztrhnout je samozřejmě nesmysl, ale chci zde vyslat signál ve smyslu: „Pozor chlapče, v kopci se mnou stále musíš počítat!“), což se mi daří, neboť v nejprudších pasážích nemůže se svou 39-25 v této fázi únavy již konkurovat. Ale i já jsem se trochu přepočítal, víla křečovka to sice zatím pozoruje z povzdálí, ale myslel jsem si, že u prvního viditelného horizontu u kapličky bude konec, jenže není. Po krátkém narovnání to zase stoupá a minimálně stejně tak prudce! Jezdec před námi už se nezmítá, ten už jde pěšky! V momentě, kdy jej míjím, slyším zezadu jakési skřípavé zvuky kola a ano, Michal je zpátky. Myslím že jsme oba spokojení, já že jsem si trochu zahrál na vrchaře (tepy přitom vyskakovaly stále ke 190, takže únava mě ještě nesrazila) a Michal, že si mě nenechal ujet.
Následuje sjezd do Milešova po úzké silničce, ale pěkném asfaltu a než se nadějeme, točíme do dalšího, díky Bohu zároveň také posledního většího kopce na horizont nad Kostomlaty (délka 3,00 km, převýšení 190 m, průměrný sklon 6,33%, maximální sklon 10,8%). Je to typ kopce, který moc nemám rád a vůbec už ne v závěru závodu na nějakém 160. km. Je to stále přímo do kopce, prakticky bez jediné zatáčky a zároveň bez jakéhokoli viditelného horizontu, prostě tak trochu beznaděj. Trochu si tady i zanadávám, až se Michal určitě diví, kde se to ve mně bere. Pak se ale před námi objevuje jezdec v dresu S.O.S., říkám si, že by to mohl Venca Camfourek, což by byl náš soupeř a zároveň hodně dobrý skalp, tak přestávám nadávat a zase trochu jedu, ale je to bohužel někdo jiný z dlouhé trasy (číslo 227, Jan Bulín). Horizont se ale přece jen přiblížil a už je dokonce i vidět, tak ještě trochu zvyšuji tempo, ale Michal se drží s přehledem. Ve dvou se tedy začínáme spouštět dolů do Kostomlat, nejprve dojedeme pomalu jedoucí karavan s kolonou několika aut za sebou, a protože před karavanem vidíme jednoho osamoceného známého jezdce z naší trasy, předjíždíme postupně kolonu asi čtyř aut a nakonec i ten karavan (konec konců v Dolomitech jsme se nezalekli ani autobusu) a teď se soustředíme na onoho jezdce (18). Je to náš soupeř, takže bych jej rád předjel tak, aby nezalovil. Jdu tedy před Michala na špici a snažím se rozjet co nejrychlejší tempo, ale máme trochu smůlu, že 18 dojíždíme asi 100 m za prudkým zlomem směrem dolů, navíc o nás i ví, takže stačí využít větrného pytle a celkem v pohodě se za Michalem vyváží. No nic, jme tedy tři, aspoň se trochu prostřídáme na špici a zároveň máme soupeře do spurtu.
Pokračujeme tedy ve třech sjezdem do Hostomic a ejhle, před námi se zjevuje další známý jezdec z naší trasy, modrý dres s číslem 9, který nám předtím ve skupině prakticky vůbec nestřídal. Toho si tedy teď za zády vést do cíle rozhodně nechceme, takže se formujeme k dalšímu útoku a závodní horečka právě vrcholí. Devítka může jet z teď už mírného kopce tak 35 km/h, já na špici rozjíždím tempo někam nad 45 km/h a tentokrát máme více štěstí, dojíždíme jej asi 50 m před mostkem přes potok, za kterým je takový menší protikopeček, navíc o nás zdá se ani neví. Těsně před mostkem jej předjíždíme, do protikopečku máme pak větší přebytek rychlosti, já odstřídávám a křičím na Michala: „Teď chvilku naplno!“ Michal slušně potáhne, 18 pak jen krátce a tak to i pokračuje, točíme takové nerovnoměrné špice z mého pohledu v poměru tak 3-2-1 (já jsem tam nejdéle a asi držím i nejvyšší rychlost, pak Michal stále taky dobré tempo, ale kratší čas, pak 18 krátký čas a spíš zpomaluje) a já se při každém odstřídání ohlížím, kde je devítka. Zpočátku má ztrátu jen takových 20 m a bojuje ze všech sil, aby se za nás dotáhla, pak se však vzdálenost začíná pozvolna zvětšovat a někde při podjezdu dálnice ji vidím naposledy – odstup tak 150 m. A po dalším kolečku už je za námi jen prázdná silnice. Tedy úplně prázdná ne, jede za námi stříbrný Ford Escort a 18 říká, že to je jeho doprovod a že tam má když tak i celá náhradní kola, kdyby někdo z nás třeba defektil, takže to je rozhodně potěšující informace. Před Duchcovem odbočujeme vpravo do posledního prudšího výjezdu, ono to po pravdě řečeno není zase tak hrozné, vždyť délka celého kopce je asi jen 200 m, ale propozice uvádějí maximální sklon 11,2%, takže je třeba mít se na pozoru. Ale je to skutečně krátké, takže mi to ani nepřijde, nicméně 18 z ničeho nic hlásí: “Tak ahoj kluci, mějte se, vystupuju!“. Hlavou mi probleskne vzpomínka na letošní Mallorcu a hecuji jej dozadu slovy: „Jen pojeď, tohle není kopec!“, ale jako bych v jeho výrazu viděl, že si myslí přesně to samé, co tenkrát v podobné situaci pronesl nahlas Piha: „A co to kurva asi tak je?“. Ale v další vesnici už je zase s námi.
Další zajímavá příhoda na nás čeká před obcí Hudcov. V mírném kopci dojíždíme jednoho jezdce z krátké (je to už zadní voj a ani pro naše unavené nohy toto ještě při vší úctě nejsou soupeři – jsme znatelně rychlejší), ale za ním se zmítá nějaký místní borec na starém Favoritu a s batůžkem na zádech, který si ho zřejmě vybral jako objekt, na kterém si chce zkusit demonstrovat svou momentální fyzickou převahu (když už nemá tu technickou). No a já mám trochu obavy, aby až jej dojedeme, si náhodou nechtěl demonstrovat převahu taky na nás. Takže další teď už pro unavené nohy ne zrovna příjemné zrychlení tempa, ale je to dobré, batůžkář i jezdec z krátké zůstávají bezpečně za námi ve svém minisouboji. My se zatím připojujeme na hlavní a čeká nás již jen mírný sjezd do cílových Teplic, hurá! Projíždíme Teplicemi a je to takový klid před bouří. Vpředu je teď Michal, má trochu výhodu, že zná dojezd už z loňska, za ním já a za mnou 18. Projíždíme kruhovým objezdem, já takticky za Michalem, je mi jasné, že je ve spurtu lepší, a tak bych rád zaútočil ze závětří druhé pozice. Sjíždíme lehce z kopce a na zemi se objevuje šipka doprava s nápisem, který rozhodně upoutá mou pozornost – Cíl 300m. Ale než mi hlava tu informaci stačí pořádně zpracovat, je tu Michalův nástup a já reaguji tak o sekundu později, než bych měl. Zkouším to sice, ale Michal má rázem 5 metrů náskok a stále se mi vzdaluje, dupe do toho pěkně, přece jen z fotbalu ještě nějaká ta rychlá vlákna má, kdežto já už moc ne, takže si asi po 100 m znovu sedám a jedu spíš takové časovkářské tempo, resp. vyčkávám, jestli třeba Michalovi náhodou nedojde nebo ho nedostane křeč. Je to ale už spoléhání se na problémy kolegy a teď vlastně i soupeře, vlastními silami už na to nemám, to je jasné. V závěru už Michal kontroluje pozici, takže se k němu trochu přibližuji, ale pásku protíná bezpečně o 3 s dříve. V cíli udělá čip píp a já jedu Michalovi pogratulovat, zajel ten závěr fakt pěkně, tak mu hned říkám, že o ta piva, co měl od Přemka slíbená za můj skalp, se doufám podělíme!
Pohled do výsledkové listiny střední 183 km trasy pak říká, že z 39 účastníků (také vás překvapuje, jak je to málo … a z toho ještě 4 nedojeli) jsme v absolutním pořadí obsadili Michal 15. a já 16. místo, což je bezpečně první polovina, a to se počítá. Martin pak dojel na 27. místě, jak ostatně dokládá i následující rychlý přehled (pořadí, jméno, ročník, kategorie, oddíl, průměrná rychlost, čas, ztráta na vítěze):
1. 25 DOLEŽAL Jiří 92 SMA 1 AC Sparta Praha 31,1 05:47:11,1 0:00:00,0
15. 32 VLASÁK Michal 82 SMA 6 Sokol Veltěž 26,5 06:46:03,3 0:58:52,2
16. 33 SKÁLA Radim 76 SMB 7 Sokol Veltěž 26,5 06:46:06,3 0:58:55,2
20. 30 KUBÍN Martin 75 SMB 8 vinohradské šlapky 26,0 06:55:05,4 1:07:54,3
27. 31 KRAJICEK Martin 82 SMA 7 Sokol Veltez 23,9 07:31:33.1 1:44:22.0
Protože výsledková listina maratonu, která by se s přehledem vešla na jednu stránku A4, je poměrně raritou, vyfotil jsem si ji a můžete se na ní také podívat:
A na závěr ještě obrazové vyobrazení našeho vzájemného sokolského miniklání:
Tak to je pro letošek z Teplic asi vše a Váš reportér dlouhých tratí se s Vámi pro tentokrát (hodně lidí si asi řekne i konečně) loučí!
Naši partneři
