Krušnoton (střední trasa) aneb jak chodidla zažila středověk

Letos s Laďou neponecháváme nic náhodě, před startem neopomíjíme svižné rozjetí a i na startu jsme tentokrát docela brzy, ale je tu už nějak plno, přece jen střední startuje s krátkou dohromady a hlavně lidí z krátké je tu více než dost, a také kdeže jsou ty časy, kdy střední trasa tady byla na okraji zájmu závodníků, to po zařazení do seriálu UAC už vůbec neplatí. Startujeme tedy až někde ze tří čtvrtin pole a prokousáváme se dopředu jak se dá, chvilku jsem dokonce i před Laďou, ale jak se to na výjezdu to Teplic trochu víc zvedne, jde Laďa (a nejen on) přede mně a postupně mi mizí (nejen on) z dohledu. No trhlo se to přede mnou pěkně a i při maximálních tepech na úrovni 190 bmp to prostě už nějak nedávám a navíc mi to ani nedělá dobře. I ve druhé skupince je to ale stále dost svižné svezení a protože vepředu to zase tak nehrotí, tak v Chabařovicích jsme v prvním balíku zase zpátky. Mám z toho radost a hned se snažím nacpat co nejvíc někam dopředu, zdravím se s Laďou a jdu před něj při levé straně balíku až někam do páté šesté řady, ze samé radosti si nevšimnu rozbitého skla na silnici, Laďa to za mnou projíždí taky, trochu sakruje, ale tohle by nás zastavit snad nemělo. Jak se to ale na konci vesnice trochu víc zvedne, ukazuje mi čelo balíku poměrně jasně, kde je moje místo a aniž bych nějak dobrovolně chtěl, couvám balíkem zase dozadu. A už mě předjíždí první známí, David Marek (ten ale jede krátkou), Hanka Doležalová s Milanem Brandejsem, tak těch se už chytám a tak nějak na dohled od nich najíždím do prvního velkého stoupání dne na Komárku. Nástup ještě hned dole v Krupce je nemilosrdný, předjíždím Milana, naopak Hanka je stále o kus přede mnou a taky tady ještě na chvilku a celkem podle předpokladů i naposled zahlédnu Laďu už o notný kus přede, nebo vlastně spíš nade mnou. Jinak Komárku jsem pojal tak trochu po vzoru Romana Kreuzigera, jel jsem si svoje tempo, nenechal se rozhodit provokativně vyšším tempem soupeřů a ve druhé již o něco mírnější půlce kopce jsem postupně zrychloval a hodně lidí zase dojel zpátky. Za Fojtovicemi pak dojíždím do skupiny okolo Hanky a tím je pro mě dnes základní rozřazení asi u konce, nicméně jako bezbolestné počínání bych to zpětně rozhodně nehodnotil.

Další velkou část trasy (Cínovec a sjezd do Dubí, Mikulov, přejezd po hřebeni na Fláje a první bufet, kopec na Klíny a sjezd do Litvínova) trávím právě v této skupině a jede se mi docela dobře, v kopcích se držím kolikrát i na čele anebo mi to aspoň neujíždí, v rovnějších úsecích pravidelně střídám, ve sjezdech (hlavně v tom do Litvínova, který mám celkem najetý) jezdím úplně vpředu, ostatní (hlavně Hanku) vždy poctivě informuji, co nás v nejbližších kilometrech čeká a nemine a prostě celkem si tuto část užívám a říkám si, že ty závody na kole jsou vlastně docela fajn věc. Pak ale přichází na pořad nejtěžší stoupání dne na Dlouhou louku, kam nás přijíždí po odpojení krátké trasy v Lomu už jen osm, hned dole odjíždí jeden a Hanka, já jsem asi 50 m za nimi a za mnou už postupně mizí další do propadliště dějin, resp. propadliště tohoto závodu. Přijímám taktiku jako na Komárce, tzn. že si zpočátku pojedu spíš svoje a pak zkusím dorazit Hanku s tím klukem, ale tady bohužel ve druhé polovině kopce sklon nepoleví, ale naopak ještě pořádně přituhne. Dlouhá louka je prostě kopec, která ze skupinek tvoří osamělé zoufalé jednotlivce, to je případ těch přede mou, za mnou a konec konců i můj, kousek od silnice u závory na lesní cestu sedí celkem rezignovaně někdo z Dexteru, vypadá to na křeče, pod vesnicí dojíždím jezdce s číslem 333, co z té naší skupinky původně odjel, tady se ale už doslova na tom kole motá, převody mu nestačí a když přijedu blíž, tak vidím, že to jeho největší kolečko je docela malý, snad 23-ka, takže ten to tady má opravdu těžký a s mým 39-28 se nemůže měřit. Naštěstí aspoň sluníčko se v nejprudší pasáží schová za mraky a není tedy takové vydro, jinak bychom se tady asi upekli. Na horizontu (89. km) jsem stále tak nějak sám, Hanku už nevidím, takže taktika z Komárky už tady zjevně moc nezafungovala a naopak cítím, že mě Dlouhá Louka naopak pěkně načala. Na své druhé dnešní cestě k Flájím dojedu dvojičku z dlouhé, pak ještě i Hanku Ebertovou a další lidi z dlouhé, ale Hanku Doležalovou a spol. (nově i Petra Štastného) dojíždím až na bufetu, samozřejmě mají už skoro dojedeno, takže s sebou musím hodit, abych stihl odjet s nimi. To se mi sice daří, ale druhé Fláje (111. km) tak nějak tvoří z mého pohledu zásadní předěl v dnešním závodě, protože od teď až do cíle už se mi prakticky dobře nepojede.

To naznačuje už druhé dnešní stoupání na Klíny, v prvním kole (73. km) jsem tady ani pořádně nevěděl, že jedu do kopce, teď (114. km) už tahám nohy jako z medu a z každé sebemenší naskočené mezery mám hrůzu, že už si to ani nedokážu sjet. Nakonec tam tedy nějak stále jsem, ale už prakticky nestřídám a jen čekám, kdy to přijde. Ve sjezdu do Litvínova se tentokrát neženu a snažím se maximálně zregenerovat, ale v táhlém výjezdu přes celý Litvínov do Lomu je mi bohužel jasné, že regenerace už se nekoná, tělo je zdecimované, prostě asi jsem to doposud jel trochu nad svoje aktuální možnosti a teď v kombinaci s opravdu velkým vedrem za to budu pykat. Přejezd ke Středohoří (dojedeme tady i docela hodně lidí z dlouhé až je nás už takových možná patnáct) ještě nějak dávám, ale stálě častěji cítím náběhy ve stehnech a v každém sebemenším brdku, každém krátkém výjezdu např. na mostek přes trať v Želenicích apod. mám už neskutečné problémy se vůbec nějak udržet podobně jako jezdci z dlouhé, kteří ovšem mají v nohách o nějakých 60 km, dvě hodiny jízdy a tři kopce navíc. No a pak přišly Liběšice, kde mě to zatahalo ve stehnech poprvé fest, musím okamžitě zvolnit a většina skupiny včetně Hanky mi okamžitě odjíždí, jezdci z dlouhé naopak zůstali většinou za mnou, takže zůstávám dnes poprvé tak nějak divně sám. K poslednímu bufetu do Mirošovic pak jedu údržbu s tím, že tam snad ještě někdo z té skupiny bude a spojím s ním síly. A skutečně lidí je tu docela dost, Hanka už tu ale není, ale je tu ze známých lidí aspoň Petr Šťastný, tak se jdu v klidu občerstvit s tím, že bych mohl zkusit jet dál třeba s ním. Doplňuji zásoby pití a kupodivu ani nedávám meloun ze solí (ten jsem ale dal už předtím na druhých Flájích, takže tradice zůstala vlastně zachována), zato tady mají úplně jinou pochoutku, a to palačinky s marmeládou nebo nutelou. To předtím nikde neměli a je to opravdu dobrota (zvlášť v této pokročilé fázi závodu), která jde doslova na dračku, já sám zhltnu dvě nebo tři půlky na místě a ještě si beru jeden kousek společně s melounem s sebou na cestu. A odjíždím kupodivu zase sám, pár lidí tu ještě zůstalo, ale protože jsem si všiml, že Petr ještě s jedním před chvilkou odjeli, tak vyrážím taky, že by se mi mohlo podařit je ještě dojet. Ale je to bláhová představa, nemám na to a popravdě řečeno budu rád, pokud to Středohoří dnes vůbec nějak přejedu. Zpočátku dojedu jednoho chlapíka ze starší kategorie a z dlouhé trasy, ale pak jej nechávám za sebou a jsem zase sám, horizont nad Mrzlice je táhlý a nekonečný, přede mnou nikdo, za mnou taky ne, takže sem tam i nějaká ta nadávka (typu pitomej kopec) na ulevení zazní do kraje. Náběhy na křeče už sice tak nezlobí (pauza v Mirošovicích je na tohle dobrá), ale je tu jedna jiná věc, která mě dnes trápí víc než cokoli jiného, a to je pálení chodidel. Jak je vedro a noha se od asfaltu neustále nahřívá, tak se v botě roztahuje a vyvolává to velmi nepříjemné pocity. Začalo to tlakem, který postupně přecházel až zcela přešel do neskutečně nepříjemného pálení. Nedá se před tím schovat, nedá se proti tomu bojovat, nedá se na to nemyslet, nedá se proti tomu vlastně dělat vůbec nic. Samozřejmě pomohlo by zastavit a zout si ty zpropadené tretry z nohy, jenže jsme na závodě. Takže to dost dobře nejde. Přesto však myšlenka na ten okamžik, až to jednou někdy zatím neskutečně daleko v cíli přijde, ovládá postupně celou mou mysl, až chvílemi nedokážu myslet až ani na nic jiného. Teď už chápu, proč se ve středověku přiznávali církvi zcela nevinní lidé, že jsou čarodějnice, že obcují s ďáblem apod., mně kdyby teď někdo slíbil, že mně to přestane pálit, když tady na místě odpřísáhnu, že jsem zabil císaře pána nebo něco podobně zásadního, co jsem samozřejmě nikdy neudělal, tak to z fleku a bez váhání taky podepíšu. Ale ani taková možnost se dnes nenabízí a místo toho přichází na doražení znaveného jezdce ještě kopec Štěpánov-Lukov!

Motám se nahoru na 39-28 jak se dá, dnes to prostě není můj šálek kávy, o závodění to už rozhodně není, spíš o tom, jak se vůbec dostat nahoru a následně nedej bože snad i do cíle, i když tak špatně na tom zase nejsem a věřím, že to nějak dojedu, ale z otázek ohledně závodní taktiky, které mne napadaly zhruba v první polovině závodu, mě nyní čím dál častěji napadají otázky typu proč já to jenom sakra dělám? Ale zůstávají samozřejmě bez odpovědi. Ve druhé polovině kopce stojí maminka Michala s kamarádkou a hezky povzbuzují, tak je to docela příjemná vzpruha, ale dál už je to zase spíš trápení. Sjezd do Milešova, krátký pohled na Milešovku odspoda a už je tu poslední větší kopec. Kdosi mě v něm dojíždí, ani nevím kdo to je, myslím, že ho dnes vidím poprvé, takže nejspíš někdo po defektu, protože mně míjí rozdílem třídy, tady není šance na reakci, tedy sice ho zahákuju, ale po pár metrech je mi jasný, že ho musím zase pustit. Pak je tu ještě jeden, ten se přibližuje pozvolna a nahoře má stále ztrátu cca 50 m, tak ani moc nešlapu a čekám, až mě dojede, že se to v tom šikmém západním bočáku ve dvou lépe potáhne. Vzdálenost se ale po hříchu nijak nezkracuje a brzdit kvůli němu nebudu, to po mně zase nemůže chtít. Kostomlaty prolétnu celkem svižně a vzdálenost je už více než dvojnásobná, tak jedu dál sám a až dole dojíždím někoho z dlouhé. Zpočátku si říkám, že mu nějak divně šustí kolo, ale po podrobnějším prozkoumání zdroje toho zvuku zjišťuji, že má v uších sluchátka a pere si do nich pěkně hlasitou hudbu. Jdu před něj a z první pozice to naštěstí není tak slyšet, tak pokračujeme chvíli ve dvou ve stálém pořadí a jelikož jede jinou trasu, tak ani nijak neřeším to, že se v podstatě jen veze. Na odbočce z hlavní však zezadu přiletí dvojička a jsou oba z mojí trasy, tak to mám fakt radost, že po asi tak 40 km prakticky sólové jízdy a posledních 10 km na větru tu mám nejednou na závěr dva přímé soupeře ze stejné trasy. V posledním pořadateli evidovaném kopečku necháváme vzadu toho z dlouhé se sluchátky a jedeme na férovku ve třech, aktivní je hlavně kolega s číslem 306, kdežto 275 se spíše jen veze. Já se snažím pomáhat už jen kvůli tomu, že mě žene touha stlačit čas aspoň pod 7h (když už nic jiného, ale loni jsme jel na chlup stejnou trasu za 6h43min, takže dnes je to prostě o třídu horší), jenže jak trochu zaberu, tak mám zase problémy s náběhy křečí a musím se dost krotit.

Konečně jsme se otočili po větru směrem do Teplic a poslední asi 3 kilometry jsou tak konečně po dlouhé době aspoň trochu za odměnu po tom předchozím trápení. Asi tak 600 m před cílem jedu zrovna špici a přijíždím na poslední kruhák, dle svého zvyku při průjezdu nebrzdím, pak se hlédnu přes rameno a ejhle, je tam rázem asi 30 m díra. Takto snadno získaného náskoku je třeba hned využít, tak to vzadu shazuji o dva zuby a rozjíždím tempo (spurt by byl příliš silné slovo), meta 300 m a odbočka ke stadionu, náskok zhruba stejný, to by mohlo vyjít. 275 to vzdala, ale 306 to tak lehce nechce nechat být a jde po mě. Dotahuje se mi za zadní kolo, ale poslední zatáčka do cíle je lehce doprava, takže si držím vnitřní stopu a i když se soupeř dostane vedle mě, podhazuji přední kolo do cílové pásky (vlastně koberce) bezpečně o chlup dříve. Ještě kousek před tím se mi konečně zakousnou křeče do obou stehen současně, takže už za cílovou páskou ještě musím řešit dost delikátní problém, co udělat, až zastavím, protože zhroucení se volným pádem na asfalt by asi nevypadalo moc dobře. Nakonec ale i tenhle možná největší oříšek celého závodu nějak zvládám a mohu se tak za krátko svalit do trávy vedle Míry Zbuzka, který před chvilkou dojel z dlouhé. A hlavně, konečně si mohu zout z nohou ty zpropadené střevíce, čímž dnes definitivně zaháním ty nepříjemné myšlenky na středověk, ale abych se doplazil do poměrně novodobého vynálezu sprchy, tak na to už taky nemám. Zato polehávání na trávě a posléze na lavičce mi šlo docela dobře a i řízení auta na zpáteční cestě jsem raději přenechal Laďovi.

Loni jsem zajel čas na úrovni 6h43min, letos jsem byl rád, že jsem to nakonec celkem zkušeně stlačil pod sedm hodin na 6:59:49,8 h, což v celkovém pořadí stačí na 77. místo ze 149 (23. ze 43 v kat. M30), čili opět těsně druhá polovina (jako na Rampovi i v Tatrách), holt mi ta lepší půlka letos nějak asi není souzena. Laďa zajel 6:24:19 h, a to ještě podstatnou část prakticky přes celé Středohoří pomáhal Michalovi, kterého dojel při jeho jízdě na dlouhé trase, a i tak nakonec skončil na výborném 42. absolutně a 15. v kategorii. Telegraficky pak ještě doplním, že na trase 180 km zvítězil starý dobrý známý Petr Zahrádka (LAWI Autor Team) v čase 5:33:59,3 h, který ve spurtu porazil Václava Viktorina (AC Sparta Praha Cycling) a třetí dojel s minimálním odstupem náš paralympionik Jirka Ježek (DAS – Duratec).

A na úplný závěr ještě trocha dat z cyklocomputeru: Vzdálenost = 194,94 km (cca 6 km bylo ráno rozjetí po Teplicích, ale i tak ta střední 180 km trasa vychází na nějakých 188 km), čistý průměr bez zastávek = 26,87 km/h, maximální rychlost = 76,12 km/h (sjezd z Cínovce), maximální tepy 195 (loni 189) a průměrné 170 (loni 163) – takže jsem si docela dával, ale co to bylo dnes platné…