Krušnotonská muka aneb vzpomínka na léto
Do Teplic jsme odjeli už v pátek, ubytovali se v hotelu Saraya Wellnes (450,- Kč/os se snídaní), zašli na večeři do Restaurace Nostalgie (docela dobrá) a nastavili si budíček na 5:30 s tím, že v 6:00 máme být na snídani. Na závod jsem se v týdnu před začal docela těšit, což se opět ukázalo jako chyba, protože vždycky, když se na něco těším moc, tak to pak většinou nevyjde podle představ. A tady to tak nebylo už od rána, hlášená studená fronta sice stačila přejít už okolo páté, nicméně mokro bylo po ránu pořádně a teplo taky rozhodně vypadá jinak. Zkoušel jsem při snídani nenápadně naťuknout Laďu do varianty, že bychom se ještě přehlásili na střední, protože ta startuje až v deset a je docela velká pravděpodobnost, že do té doby by to vyschlo, ale Laďa tuto variantu nijak zásadně nepodpořil, takže jsme se obuli, vyzvedli kola z kolárny/sušárny a jeli na start. Na start to naštěstí bylo asi kilometr po rovině, takže jsme ani moc nenavlhli a dokonce se stačili ještě trochu rozjet a v mém případě i odlehčit. Na náměstí do Krupské ulice jsme dorazili ještě asi deset minut před startem, pozdravili se s pár známými tvářemi, od organizátorů vyslechli přivítání a poslední pokyny před startem a přesně v 7:00 vyrazili vstříc dnešním 240 km s 4 700 m převýšení (původní trasa měla mít 250 km a 5 100 převýšení, ale kvůli rekonstrukci mostu musel být nakonec vypuštěn kopec z Oseka na Dlouhou Louku, čímž došlo k malému zkrácení a snížení celkového převýšení).
Na startovním roštu stojíme spíše vzadu a balík se hned po startu po Teplicích řádně roztáhne, takže se hned po startu upaluje čile vpřed za prvními jezdci. Laďa upaluje také čile až na úpatí úvodního stoupání na zahřátí (stále ještě v Teplicích), kde však doplácí na svou galantnost. Je tu totiž takový úzký pruh kostek na každé straně ulice a mezi nimi je asfalt, kudy se snaží většina lidí jet a Laďa tady dělá místo Hance Doležalové a nechává se trochu vytlačit na kostky, načež je okamžitě odměněn vyskočenou lahví z košíku. Zastavuje u krajnice, to ještě vidím na živo a zbytek znám už pouze z vyprávění. Když se prý Laďa vrátil pro láhev, tak smutně seznal, že při pádu prasklo její víčko a že je tudíž stejně k ničemu, což jej v kombinaci s časovou ztrátou a zásadním narušením plánu hydratačního režimu hned krátce po startu rozhodně nepotěšilo. Ale tak nedá se nic dělat, pokračujeme dál. Ještě před prvním horizontem (Drahkov) jsem na 188 tepech a cítím se být od čela poněkud odpojen, ale naštěstí ve sjezdu tempo balíku není nijak závratné, a tak se to za obcí Kvítkov sjíždí zase dohromady a netrvá to dlouho a je tu i Laďa. Tempo je v této chvíli spíše výletní, nakonec voda odstřikující od kol a vidina zbývající obrovské porce kilometrů k nějakému bezhlavému závodění ani neláká, až si tak skoro říkám, jestli by nebyla ta vhodná doba na vyzkoušení si nějakého lehkého propagačního úniku. Najíždím si trochu víc dopředu a svěřuji se s tím Laďovi, který to ovšem poměrně radikálně zavrhne. A tak jsem to nakonec nezkusil, nutno dodat, že s ohledem na další vývoj závodu naštěstí, protože zbytečné síly vydané tady by mi nejspíš už setsakramentsky chyběly a možná by to nakonec byl i ten pomyslný jazýček vah mezi dojetím a nedojetím. A koneckonců začínám mít i jiné starosti – nějak jsem ráno hodně pil a teď se mi už zase chce, což ve výhledu dalších minimálně osmi hodin na kole na náladě rozhodně nepřidává. Stoupáme po mokré silnici do táhlého cca 2-3% kopce a já znovu začínám oživovat myšlenky na únik, tentokrát však ani tak ne kvůli vyvětrání sokolského dresu na čele, jako spíš za účelem následného zastavení u silnice a ulevení si. A jak se záhy ukazuje, zdaleka nejsem v těchto myšlenkách sám, neboť na horizontu začíná z pelotonu odbočovat ke krajnici stále větší množství lidí, až se nakonec strhne úplný dominový efekt a po chvíli stojí u krajnice dobré dvě třetiny balíku. Zastavuji samozřejmě také a jsem moc rád, že se to nakonec takto hezky samo vyřešilo a nemusel jsem to řešit individuálně. Zbývající jezdci pokračují dál jen mírným tempem, takže dotáhnutí se zpět není zase až tak složité (ale trochu to přece jen bolelo, to zase jo).
V následném mírném sjezdu se to postupně zase sjíždí dohromady a točí se doleva vstříc takovému docela výraznému hřebenu, takže první velký kopec je tady. Kopec je nazván podle vesnice Neznabohy, která leží zhruba v jeho polovině, a pyšní se parametry 2,26 km, 200 m převýšení a průměrným sklonem 8,85%. Protože se jedná o první větší kopec, je to zároveň i kopec selektivní. Vpředu do toho pěkně šlapou a vzadu se to mele. Do vesnice sice najíždím s Kolíkáčem po boku a s Laďou za zády, ale pak se to ještě víc zvedne a role se obrací. V ostré vracečce pak na mokrém asfaltu zřetelně cítím, jak zadní kolo při záběru podkluzuje, tak si musím sednout a díra naskakuje. Laďu vidím v takové menší již odtržené skupince stále nějakých 50 m přede mnou a říkám si, že se to s tou mojí podobně početnou skupinkou nejspíš zase sjede, leč neděje se tak, Laďova skupinka se nám čím dál víc vzdaluje a my dobereme už jen jednoho dva z jejích odpadlých jezdců. Následuje poměrně úzký a nepřehledný sjezd do obce Čermná (tady se těším na Laďův komentář, protože právě v tomto místě by k tomu myslím měl hodně co říci) a klesáme dál až do Jílového, kde točíme ostře vlevo a poměrně zostra začínáme stoupat na Děčínský Sněžník (4,11 km, 340 m převýšení, průměrný sklon 8,27%, max. sklon 17%). Těch 17% je hned ještě dole ve vsi, přímý úsek mezi domy, tempo na mě stále spíše vražedné, prostě mám toho dost a prosévám se na konec skupiny, kde přežívám jen na hranici maximálního vypětí. Jak se ale vjede do lesa, sklon znatelně povolí a já se trochu vzpamatovávám a posouvám se zase trochu blíže do středu skupiny. Vpředu na špici trochu odskakuje Mišutka, ze známých tváří je tu dále Tomáš Bartoš, Milan Brandejs s Hankou Doležalovou a Míra Zbuzek, který se ale momentálně překvapivě taky trochu trápí a pohybuje se ještě někde za mnou. Všude okolo nás les v mlžném oparu, zkrátka mrak zevnitř, vlhkost vzduchu maximální, zima, ztuhlé nohy pálí jako čert, těžký dech jezdců okolo, co víc si přát. Snad jedině bufet, který ale tady na vrcholu stoupání skutečně je. Krátce zastavuji, beru si kousek tvrdého sýra a koláč a protože moc lidí tady nezastavuje, tak honem zpátky do sedla a vyrážím za skupinou. Točíme doleva a před námi je teď takový docela dlouhý rovný a jen mírně zvlněný přímý úsek a tady poprvé zahlédnu na takových 250 m před námi osamoceného jezdce a dokonce se zdá, že v našich sokolských barvách, což by znamenalo jediné: Laďa si někde vystoupil a je teď kousek před námi. Je zajímavé pozorovat, jak se vždy na vrcholu nějaké vlnky vyloupne a vzápětí nám zase zmizí za dalším horizontíkem.
Následuje sjezd přes obec Tisá do obce Libouchec, který se jede celkem rozumně a já se dostávám na nějakou třetí pozici ve skupině, nicméně ani na rovinkách Laďu najednou není nikde vidět. Že by takto zase poodjel celé skupině? Sice se jelo dolů opatrně, ale že by nám ujel až takhle, to je mi divné. Ale na úvahy není moc čas, neboť po asi 2 až 3 km skoro rovinky na vydechnutí točíme vpravo do dalšího stoupání Knínice-Nakléřov (4,27 km, 314 m převýšení, průměrný sklon 7,35%, max. sklon 15%). Už v první vesnici to přestává být sranda, ale začíná mi to docela jet, takže se držím stále v popředí skupiny. Trochu odpadá Hanka s Milanem, vpředu zase řádí Mišutka a taky trochu já, protože kousek před námi se zase objevil ten modrooranžový dres a v kopci najednou není nijak daleko, odhadem tak 30 až 45 s a už je jasné, že je to skutečně Laďa. Chvilku zvažuji, zda vyrazit za ním samostatně a odhaduji přitom, kolik sil by mě to stálo a zda-li bych na to vůbec měl, navíc Mišutka tady jede na mě docela vysoké tempo, ze kterého by se mi odskakovalo už blbě a navíc se mi najednou nějak zastavují nohy, neb najíždíme do nejprudšího místa stoupání s 15% a já myšlenku odskočit rychle překlasifikovávám na přežít. Nahoře už nejsem ani první, ani druhý za Mišutkou a dokonce ani třetí, ale někde tam s černem před očima stále jsem. Kdo tu ale není, je Laďa, neskutečně nám zase odskočil a téměř ho nevidíme. Nezávisle na sobě se mě postupně asi pět lidí ptá, kdo to je, ten od Vás, že ho ani ve zhruba třiceti lidech nemůžeme stále dojet. „To je náš Laďa, ten se jen tak nedá!“, odpovídám. Najíždíme do úseku směrem na Krásný Les, což je takové ouško s táhlým sjezdem dolů a vzápětí neméně táhlým výjezdem při opačné straně pole zase nahoru. Nic moc, zima, ztuhlý nohy, Laďa kousek před námi. Cože už zase? No jo, teď se zase nějak přiblížil a jednoho z mých soupeřů ze skupiny to vyprovokovalo natolik, že nastupuje a vydává se sólo na zteč. Tempo se zrychluje, balík se natahuje, ale uprchlíka už nesjíždí a ten naopak spojuje síly s Laďou a zase nám odjíždí. No toto? Ve sjezdu do Telnice se v jednom místě projíždí dokonce i zázemím (depem) místní rallye, takže tady to chce hlavně opatrně a za chvilku jsme zase v teplické pánvi dole pod kopci, kde završujeme zhruba první tři hodinky závodu (90 km).
Do Krupky se pak jede celkem rozumně, protože každý (nebo alespoň většina) dobře ví, co za chvíli přijde. Stoupání na Komáří Vížku (5,67 km, 511 m převýšení, průměrný sklon 9,01%, max. sklon 16%) totiž patří opravdu mezi jednu z největších perel dnešní trasy. Největší stoupání je ještě hned dole ve městě, silnice šplhá přímo mezi domy kamsi do oblak, bolí to tady hodně a jeden z kolegů ze skupiny mi tady přitom všem ještě dokáže položit otázku, jestli z toho i dneska bude nějaká pěkná reportáž. No v tuto chvíli věru nevím, co se mnou bude za pět minut, natož co bude zítra nebo v další dny! Přitom všem utrpení je tu ale jedna věc, která mě pohání vpřed, a to je Laďův sokolský dres, který je v tuto chvíli vidět čím dál blíže. Zhruba ve dvou třetinách kopce Laďu po dlouhé době zase dojíždím (naposledy jsme spolu byli někde na 30. km a teď je nějaký 95. km), žehrá, že nemá už co pít, ale téměř v té samé chvíli je jeho problém vyřešen. U krajnice se totiž zjevuje dívčí postava v našem sokolském dresu a Laďa od ní jednu láhev dostane (původně určenou pro Přemka na střední trasu, ale ten je ještě někde za námi, tak bude čas připravit mu jinou). Zajímavé je, že ač jsem byl prakticky přímo u toho, tak tohle všechno znám vlastně jen z vyprávění, resp. zareaguji až na Laďův dotaz o nějakou tu chvilku později: „Hele co to bylo tam dole za holku od nás?“. „Co, kde, jakou???“, vyjadřuji svůj údiv, vůbec ničeho jsem si totiž nevšiml, což jen vypovídá o tom, že jsem už v tuto chvíli musel vypadat moc hezky, nicméně zdravíme tímto Martinu od Michala aspoň dodatečně. Před vrcholem Komárky se tempo potrhané skupiny trochu zvyšuje (zpět tady zůstala např. Hanka s Milanem Brandejsem) a i já to chytám jentaktak, zatímco Laďa začíná trochu ztrácet. Na horizontu ale točíme doleva na hřeben, cesta se narovnává a tempo přece jen trochu polevuje, takže Laďa spolu s pár ostatními si to relativně hravě dojíždí zase zpátky.
Do Dubí se sjíždí po úzké lesní asfaltce, která se po většinu roku veřejně nepoužívá, takže místy je veselo. Občas je totiž na zemi hlína, štěrk nebo jehličí, asfalt je samozřejmě mokrý a povrch kluzký, přičemž nelze nevzpomenout na Tour de France 2010 a masakr na podobném typu navlhlého asfaltu v arenbergském lese. Tady se sice zase nic tak hrozného neděje, ale v jednom okamžiku mi přece jen trochu zatrne. Je to v jedné z ne moc přehledných zatáček, vpředu někdo přibrzdí více, než bych očekával, tak jdu na také brzdy, ale ruka mi po navlhlé páce brzdy sklouzává a přede mnou je zrovna Laďa, tak to by nebylo dobré sestřelit zrovna oddílového kolegu. Naštěstí jsem nejel nalepený hned za ním, a tak je na čas opravu a nakonec se vlastně nic nestalo, nicméně nestalo se mi to poprvé, takže něco na těch řečech o technickém provedení pohyblivé páky Shimana oproti SRAMu s pevným čepem možná přece jen bude. V Dubí se napojujeme na státní a začínáme stoupat směrem k hraničnímu přechodu na Cínovci (7,50 km, 465 m převýšení, průměrný sklon 6,20%, max. sklon 9%). Zajímavostí je, že se v tomto bodě spojuje naše trasa s trasou krátkou, přičemž ti nejrychlejší jezdci z krátké už stačili projet a nás teď průběžně dojíždí ti další, co se ženou za čelem. Musím říci, že mě to moc nepotěšilo, protože jak jezdci z čela naší skupinky zkouší akceptovat rychlost jezdců z krátké, tempo skupiny se neustále zrychluje a tato se začíná drobit a trhat. Je to škoda, pokud bychom jeli sami, tak bychom, vědomi si toho, že cíl je ještě moc daleko, spíš drželi nějaké rozumné konstantní tempo a tolik bychom se nepotrhali, což by mělo jednoznačně pozitivní vliv na následnou jízdu proti větru na hřebenech hor. Takhle je to kdo z koho, každý zkouší, jaké tempo ještě vydrží a drobíme se na dvojice až jednotlivce zamíchané mezi jezdce z krátké. Přitom je to zbytečné, protože krátká trasa se za Flájemi stejně odpojí a my tam pak zbudeme každý sám. Jinak se mi ale tenhle kopec jede docela slušně, postupně si pár jezdců dojíždím a dostávám se dokonce i před Laďu, který mi dole nejprve znatelně poodjel, ale nyní je vidět, že v tomto kopci asi neprožívá své dnešní nejlepší vrchařské chvilky. Asi kilometr pod horizontem stojí u zaparkovaného auta jakási žena s megafonem a projíždějící závodníky popohání povzbuzováním typu: „Ty v*le makej! Zvedni tu svoji línou pr*el a jedu trochu, jedu jedu jedu! Trochu mě to vyhecuje, ale ostatní ze skupinky bohužel o něco víc a tak si poměrně kousek před horizontem vystupuju a na bufet se domotávám už jen tak nalehko. Při krátké zastávce na bufetu se opět potkávám s Laďou a po hlavním hřebeni směrem k Vitišce odjíždíme ve dvojici společně.
Po krátkém sjezdu z Vitišky a napojení se na hlavní nepokračujeme jako loni sjezdem do Hrobu, ale točíme na opačnou stranu zpět do kopce na Nové Město v Krušných horách. Sitauce z Cínovce se však rázem mění, Laďa je najednou plný elánu a na mě naopak začíná pokukovat křeč z pravého stehna a po chvilce i z levého, což na nějakém 120. km a při pomyšlení, kolik toho je ještě před námi, rozhodně nepotěší. Poměrně intuitivním pohybem sahám do zadní kapsy dresu pro Magnesium, které si dnes výjimečně pro tyto případy vezu s sebou, akorát jsem nepočítal, že ho budu potřebovat tak brzy, neb na křeče normálně příliš netrpím. Kousek před Moldavou odbočujeme z hlavní opět na centrální hřebenovku a k nám se zezadu přibližuje asi 5-členná skupinka, a protože se přibližuje poměrně zvolna, tak to značí, že by to mohli být někteří z našich soupeřů z dlouhé trasy, které jsme prve poztráceli ve stoupání na Cínovec. A to by mimo jiné znamenalo, že se s nimi docela svezeme a že i moje nohy s křečemi si snad i trochu orazí. Za chvíli jsme skutečně mezi nimi a jsou to skutečně všechno jezdci z naší trasy, nicméně moje radost s nastalou situací netrvá moc dlouho, neboť po krátkém pobytu v této skupince zjišťuji, že se pode mnou zadní kolo pohupuje nějak více, než je zdrávo. To znamená, že vedle křečí mne právě postihl ještě další cyklisty oblíbený problém – defekt. Zastavuji, ještě před tím volám na Laďu, že mám defekt a ať jede dál, ale Laďa zastavuje taky a že prý na mě počká. Je to od něj hezké gesto a jsem za něj rád, na druhou stranu je to i trochu škoda, protože Laďa tady mohl zajet ve své kategorii určitě hodně dobrý výsledek někde okolo v 5. místa v kategorii. Místo toho zůstává se mnou a musí se koukat na to, jak tady na hřebenech hor docela sprostě nadávám. Trochu mě uklidňuje až to, když Laďa vyloví ze zadní kapsy bombičku se stlačeným vzduchem, což znamená, že mi odpadne úmorná práce spočívající v dohušťování malou pumpičkou, co mám na kole (výkon zhruba 100 šťouchů = 2 atm), a to mi hned trochu zvedá náladu. Během výměny pak povětšinou smutně pozorujeme, jak nás míjí jedna skupinka za druhou a v mnohých z nich poznáváme tváře, se kterými jsme na začátku závodu jeli. Objevují se dokonce i první nejrychlejší skupinky ze střední trasy a v jedné z nich nás zdraví Přemek se slovy „Co tady děláte?“. Nu co bychom dělali, kocháme se krásou zdejší krajiny asi. Bombička naštěstí funguje dobře a oprava defektu se chýlí ke konci, ještě si odskakuji na malou, když už stejně nějakou dobu stojíme a za chvíli pokračujeme dále, nicméně tak nějak už oba tušíme, že naděje na dobrý výsledek tímto značně pohasla. Po znovu nasednutí na kola se akorát přimícháváme do jedné menší skupinky, kde je jeden jezdec z dlouhé (Slovák) a asi dva nebo tři z krátké a společně tak pokračujeme dále směrem k dalšímu bufetu na Flájích.
Po krátkém občerstvení na bufetu mě Laďa popohání k odjezdu a já zjišťuji, že se mi ani nějak moc nechce. Sjíždíme po silnici pod hráz a vzápětí na ní hned stoupáme zase zpátky, je to takové docela depresivní ouško, ale naštěstí to už znám z minula, tak mě to nepřekvapuje. Po sjezdu se k nám připojuje ten Slovák z dlouhé, tak si chvíli povídáme, ale mě se začínají ozývat křeče, tak se z povídání odpojuji a jen tiše trpím. Když se konečně doplácám zpátky na hráz, tak mi není dvakrát nejlíp. Slovák odjíždí, ale Laďa na mě naštěstí čeká a asi je mu už na první pohled hned jasné, jak na tom momentálně jsem, tak jen řekne, ať si vlezu za něj a že mi to chvíli potáhne, abych se dal trochu dohromady. Lepím se tedy na jeho zadní kolo a ani moc nevnímám okolí, nicméně Laďa jede moc hezky a protože i stoupání po chvíli trochu polevuje, roztáčí se trochu nohy i mě. Když se asi po kilometru silnice zase trochu víc zvedne, tak Laďa odstřídává a zřejmě chce, abych si tady jel nějaké udržovací tempo, aby mě křeče zase nedostihly. Jenomže já najednou vidím, že Laďa svou pěknou dlouhou špicí takřka docvakl čtyřčlennou skupinku z krátké, která je už jen nějakých třicet metrů před námi. Protože zároveň zjišťuji, že tu zároveň na špici pěkně fouká proti a nohy momentálně žádné křeče nesignalizují, probouzí se ve mně zase závodní srdíčko, takže se zvedám ze sedla a chci si tu mezeru dojet. Kdyby se to podařilo, tak se ta vynaložená energie mnohonásobně vrátí, když pak celý ten zbytek proti větru až na rozdělení tratí odkukám v háku té skupinky přede mnou. Chvíli bojuju a mezera se znatelně zmenšila, bohužel Laďa s tím mým jako nástupem zdá se vůbec nepočítal, nebo si tu předchozí dlouhou špic proti větru dával opravdu poctivě, v každém případě si všímám, že tu se mnou najednou není a nabírá čím dál větší ztrátu. Chvilku tedy řeším dilema, zda čekat na svého spolubojovníka, který mi před chvílí výrazně pomohl, nebo se dotáhnout do závětří skupinky teď už na dosah přede mnou. Nakonec se rozhoduji tak, že se dotahuji, Laďa mě asi nebude mít rád, ale zase na druhou stranu si říkám, že na tom byl ještě před chvilkou o hodně líp, tak že tu za chvilku bude taky a já si mezitím ještě víc orazím, příp. se zapojí do další skupinky, které jsem si při ohlédnutí všiml, že se k nám zezadu přibližuje. V každém případě si ale říkám, že pokud mě Laďa nedojede před rozdělením tras na Klínech, tak na něj určitě čekám, protože ti přede mnou jsou stejně všichni z krátké a pojedou tam jinam. Prostě je využívám jen jako momentální větrolam, nikam se neženu a snažím se v závětří co nejvíc zregenerovat. Občas se ohlédnu, abych zjistil, co se děje za mnou a vidím, že za sebou už nevidím náš dres Ladi, ale nějaký jiný na čele skupiny, Tak hlavně ať v ní je i Laďa, protože jinak mi za tohle mé nenadálé zmrtvýchvstání asi pěkně nakope prdel, říkám si. Ještě před křižovatkou s rozdělením tras nás skupina zezadu dojíždí, resp. předjíždí, jsou to jezdci ze střední a jedou docela svižně, tak se je ani nepokouším hákovat a spíš vyhlížím Laďu. Hurá, naštěstí na konci této skupinky skutečně byl, nicméně celkem podle očekávání slovy vděku mne zrovna nezahrnuje (zpětně myslím, že mi na přivítanou řekl něco ve smyslu „Kurva co je?“). Sice mu říkám, že jsem rozhodně neměl v úmyslu mu nijak dlouhodobě odjet, že jsem to bral jen jako momentální využití situace s cílem si následně o to víc zase odpočinout, ale nejsem si moc jistý, jestli mi věří. Tak jako tak na křižovatce se všichni z té mé skupinky odpojují, ti z Laďovi už nám mezitím poodjeli, takže zůstáváme sami dva a začínáme se spouštět dolů do Litvínova.
Ve sjezdu je dost provoz, dojíždím nějaký Ford Focus stříbrné barvy, předjíždět se mi ho v zatáčkách nechce, zvlášť když Laďa je momentálně ještě kus za mnou. Z výfuku auta jde naneštěstí docela silný modrý kouř, aneb jak nás učili ve škole, jednoznačný signál o spalování oleje ve spalovacím prostoru motoru, což je tedy pravda problém hlavně majitele vozu, že se mu lágruje motor, ale tak trochu i můj, protože kdo to má za ním pořád čuchat, že? Na druhou stranu je to dobré v tom, že Laďovi ve sjezdu víc neodjíždím a hned na kraji Litvínova jsme zase spolu. Projíždíme stále lehce z kopce Litvínovem, v protisměru potkáváme stejně jako loni Zahradu, který už se vrací z hor a míří směrem k cíli, zatímco nás čeká ještě jeden výšlap nahoru na hřebeny. Odbočujeme na nechvalně proslulé janovské sídliště a najíždíme do dalšího velkého stoupání na Křížatky (8,15 km, 460 m převýšení, průměrný sklon 5,64%). Hned dole mě zase pozdraví náběhy na křeče, abych si asi jako nemyslel, že to bude nějak moc v pohodě. V předchozím kratším stoupání jsem sice Laďovi ujel, ale teď je situace přesně opačná, křeče mě hned dole zase postrašily, takže jedu jen tak, abych trochu jel, ale abych se zase úplně nepřepínal. Laďa by mi tak mohl odjet, kdykoli by si vzpomněl, ale je to kamarád, nenechá mě tady a jede stále se mnou, resp. někdy mi o kousek poodjede, abych si jako nemyslel, ale pak zase čeká a přizpůsobuje tempo tomu mému. Kousek před koncem kopce nás zezadu dojíždí nějaká skupinka ze střední, ale všimneme si toho včas a jsme připraveni. Tentokrát hákujeme relativně v pohodě oba a jsme tam, pro mě je zásadní vydržet ještě na horizont a nezkřečovat při tom, ale je to dobré, nestalo se tak. Tak mám radost, protože vím, že následujících pár kilometrů až do Mníšku bude více nebo méně z kopce, a že si ve větší skupině, která má přitom i o něco svižnější tempo, než měla naše dvojice předtím, docela odpočineme. Teda hlavně já. Nakonec to ale nějaká moc velká idylka není, jezdci ve skupině dost divně střídají, resp. po vystřídání zrychlují, skupina se neustále různě trhá a zase sjíždí a není to prostě ono, resp. ten odpočinek není takový, jaký by mohl být.
Přijíždíme do Nové Vsi v Horách a tady na nás čeká sice krátké, ale o to výživnější stoupání k dalšímu bufetu (1,95 km, 112 m převýšení, průměrný sklon 5,74%). Loni mi to tady docela jelo a ani letos zde naštěstí stejně jako Laďa nějak nezaostávám, prostě se dá říci, že v tomto stoupání se sokolské dresy rozhodně neztratily. Po dalším nezbytném doplnění energie na bufetu začínáme sjíždět po hlavní zpět do Litvínova, resp. do jeho části Janov. Skupina, ve které jsme se sem přijeli, je nyní porůznu roztroušená po kopci podle toho, jak se někdo občerstvoval rychleji a jiný déle. S Laďou odjíždíme společně, já mám ještě v jedné ruce banán a do toho Laďa volá: „Bacha pes!“ a skutečně, takový podvraťák si to mašíruje přímo před moje kolo. S banánem v ruce jsou moje manévrovací schopnosti dost omezené, ale nakonec jsme se tam všichni nějak vešli. Tento sjezd je docela přehledný a jak se všichni snaží dostat zpátky k těm prvním ze skupiny, tak se chvílemi upaluje docela dost, aneb jistě ne náhodou se mi zde maximálka zastavuje na dnešní nejvyšší hodnotě 72,13 km/h. Na výjezdu z kruháku se formuje docela početná skupina, tak se v první chvíli raduji, že nás na průjezd Litvínovem (víceméně stále mírně do kopce) bude víc, ale to jsem se trochu přepočítal. Pánové ze střední totiž střídají hodně strašidelně, neustále zrychlují tempo a trochu se mi i zdá, jako by se ho snažili vystupňovat s cílem nás odpojit. Když se rychlost při jízdě do kopce začíná přibližovat hodnotě 40 km/h, tak po sobě s Laďou jen tak mrkneme, že tohle zapotřebí vzhledem k odjetým kilometrům nějak nemáme a necháváme je jet, ať si jedou třeba do pekel. Čekáme na staršího kolegu z dlouhé, který si vystoupil už kousek před námi (Stanislav Mládek, st. č. 35, ročník 1954), a ve třech pokračujeme už pro nás optimálnějším tempem dále. Na konci Litvínova se stáčíme na jih a je to tady dost na větru, tady by se síla větší skupiny už určitě projevila, tak o to víc škoda, že nás před chvílí vycukali. Takhle je to hlavně na Laďovi, který tahá jasně nejdelší i nejrychlejší špice, já jsem tam vždy výrazně kratší dobu a spíš zpomaluji a třetí kolega pro jistotu nestřídá téměř vůbec, resp. jen tak manifestačně, aby se neřeklo. Stěžuje si, že ho trápí křeče, takže to jsme dva. Několikrát mi to přišlo až komické, když jsme třeba najeli do nějakého menšího kopečku, tak chlapík se hned chytil za stehno a já vzápětí taky, celé se to přitom několikrát opakovalo, až mi to připomínalo skoro jako takové nějaké cyklistické Voodoo (když on, tak já taky).
Faktem však zůstává, že se celkem nezadržitelně schyluje k velké krizi. Ta propuká v okamžiku, když nás prakticky přesně pod kopcem k dalšímu bufetu v Mirošovicích (5,87 km, 170 m převýšení, průměrný sklon 2,90%) dojíždí zezadu taková větší skupinka, kde jsou jezdci z dlouhé i střední a jeden z nich je údajně taky někdo ze starší kategorie dlouhé, jako je ten náš kolega, takže ten si ho nechce za žádnou cenu nechat ujet (prý bojuje o třetí místo v kategorii) a tempo celé skupiny se zvyšuje. S ním se zvyšuje i pravděpodobnost mých křečí, které na sebe nenechají dlouho čekat. Kupodivu Voodoo v opačném gardu nějak nefunguje, a tak po chvíli zůstávám se svými křečemi sám daleko za skupinou a s téměř celým kopcem před sebou. No co bych Vám přátelé povídal, není mi dvakrát hej a zpětně dokonce i mohu říci, že takhle na kaši jsem na kole ještě asi nikdy nebyl. Ale mám, co jsem chtěl. Ještě chvíli se dívám, jak čelo skupiny s Laďou mizí v dáli, vytrousí se s ní několik korálků a za chvíli už nevidím ani je. Rychlost na kole ostře limituje k rychlosti chůze, paráda. Nebo jak by řekl Milda – vymleto! Jedinou mojí útěchou je, že na bufetu snad bude někdo stavět, takže bych tam teoreticky mohl s někým ještě spojit síly, pokud se tam ovšem dostanu. Jak ale, když křeče mi přebíhají z jednoho stehna do druhého jen proto, aby se nakonec zabydlely v obou současně? Chvíli se mi tomu nechce ani věřit, ale pak zjišťuji poměrně překvapivou věc – i v takovémto stavu se dá jet! Je to sice ukrutný očistec, bolest se musí potlačit kamsi do pozadí, ale nohama se dá točit, i když teda dost blbě. Naštěstí tento kopec není prudký, je to naopak celkem konstantní stoupání, které by se mi normálně mělo jet celkem dobře, ale i tak mám v nejprudší části co dělat, abych vůbec přetočil kliky přes horní úvrať. S příjezdem do vesnice naštěstí křeče trochu ustupují, stoupám si a je to o trochu lepší, ale i tak dojíždím na bufet na první pohled v hodně zbědovaném stavu. Několik jezdců už je pryč, pár dalších tu naopak ještě je a mezi nimi naštěstí i Laďa, hurá, neodjel a čeká, je to prostě kamarád. Na bufetu se příliš nežinýruji a poctivě beru vše, co mi dají. Tak jako loni tady mají melouny a já si hned vzpomínám, jak jsme tady s Michalem stáli a namáčeli si melouny do misky se solí a že nám to docela pomohlo. Tak se hned ptám, jestli nemají i sůl, a že prý jo, že mi ji donesou. Tak teď už je to dokonalý, ono s tím posoleným melounem je to po lékařské stránce spíš jen placebo, ale to je v tuto chvíli vedlejší, hlavní je, že hlava věří, že právě tohle pomůže. K tomu tu mají spousta dalších pochutin a tělo naštěstí má chuť doplňovat energii, takže bych to byl klidně i půl hodiny. Laďa mě nakonec musí od stolečku s jídlem doslova odtrhnout s tím, že v cíli taky určitě něco k jídlu bude, tak ať se tady moc nepřežeru! Jen nerad se loučím s tímto sympatickým stolečkem prostři se, ale nedá se nic dělat, musíme zpátky na trať.
Následují nekonečné táhlé horizonty, už z loňska si pamatuji, že je to tady psychicky hodně náročné a letos je kvůli mému momentálnímu stavu náročné ještě o něco více. Občas nadávám, že už se na to vykašlu, ale poctivě šlapu dál. Nakonec spojujeme síly s tím chlapíkem, co jsme s ním jeli už z Litvínova a ještě s Michalem Guse (TJ KOVO PRAHA) a pokračujeme ve čtyřech, ale ne příliš kompaktně, ve stoupání se to trhá dle momentálních dispozic každého jednotlivce a pak se to různě zase sjíždí, je to dost na náhodu a celkem jsem i překvapen, že po několika horizontech jsme stále pohromadě. Pak ale Michal Guse defektí drát na zadním kole a zastavuje, takže jsme zase jen tři. Co je ale potěšující, že náběhy křečí rázem ustoupily. Sice si musím dávat pořád pozor na prudké záběry a nenadálé změny pohybu, ale je to o několik stupňů lepší, než před chvílí před Mirošovicemi. A pak, že meloun se solí nefunguje. Funguje a jak! Samozřejmě ale z loňska moc dobře vím, že to nejhorší teprve příjde, že to má zcela reálnou, plně hmatatelnou podobu a dokonce i svůj vlastní název. Ten název zní: Lukov! Pro znalé víc netřeba dodávat, pro ostatní aspoň tolik, že takovýto brutální kopeček na nějakém 210. km už potěší rozhodně málokoho (2,32 km, 160 m převýšení, průměrný sklon 6,90%, max. sklon 11%). Najíždím do něj s respektem, Laďa s kolegou mi sice trochu poodjíždí, ale spíš až na začátku obce. Podstatné je, že se mi daří zatím úspěšně zahánět křeče a už jsem u kapličky na návsi. Naštěstí už z loňska vím, že tady to nekončí, nýbrž po krátkém oddechu pokračuje se stejnou vervou dále, ale už jsem na to psychicky připraven a pomáhá i povzbuzování Martiny s maminkou, které sem dojely a vyhlíží Michala s Martinem na střední trase, kteří by už mohli být někde kousek za námi. Nahoře na kopci mám na ty dva před sebou trochu sekeru, ale oba mě nechávají celkem ochotně dojet zpět k nim a pokračujeme sjezdem po úzké, ale pěkné nové silnici do Milešova, kde vzápětí točíme ostře vlevo do opravdu posledního velkého kopce dne (3,00 km, 190 m převýšení, průměrný sklon 6,33%, max. sklon 11%). Ačkoli číselné údaje hovoří o maximálním sklonu 11%, tedy stejně jako u Lukova, tady mi to nepřijde tak hrozné. Nejhorší je hned úvodní pasáž k lesu, a pak už to jde. Hodně pomáhá i vědomí, že je to skutečně poslední kopec a když hlava chce, tak to i s tělem dělá zázraky. To platí i o mně, v nejprudší části jsem trpěl už odpadlý stejně jako na Lukově, ale jak se to srovnalo, najednou se mi roztočily nohy a já předjíždím staršího kolegu a vzápětí dojíždím i Laďu, až se diví, kde se tam tak najednou beru a hlavně že chci jet stejným tempem i dál. Tak ale je to poslední kopec, tady už není čas řešit, kdo je kdo. Celkem v dobrém tempu dojíždíme až nahoru a těsně před horizontem sbíráme ještě jednoho kolegu ze střední, což je dobře, protože každá noha se na závěrečný dojezd do Teplic hodí.
Jedeme tedy ve čtyřech, tři z dlouhé, ale každý z jiné věkové kategorie, jeden ze střední. Tuhle část už si s odstupem doby nějak zvlášť nevybavuji, takže buď probíhala relativně v poklidu, nebo v kómatu. Ale spíše to první. V Hudcově, což je takové poslední přizvednutí asfaltu, se domlouváme na společném závěru, resp. o paktu o neútočení, protože nikdo z nás není druhému přímým konkurentem v kategorii, ale vše se mění v okamžiku kdy nás kousek po napojení na hlavní do Teplic dojede dvojice ze střední, čímž se konkurence na této trase zvyšuje a je jasné, že minimálně tato část mezi sebou trochu závodit nejspíš bude. Navíc kousek za námi už je vidět ještě jedna trochu větší skupinka a docela se mi tak jako zdá, že jsem tam zahlédl i naše barvy, tak se hned ptám jednoho z těch nových, jak to vypadá v té skupině za námi a zda tam neviděl stejné dresy jako máme my, aneb vyzvídám, kde by tak mohli být Michal s Martinem, ale chlapík jen kroutí hlavou, že si nevybavuje, ale spíš že ne. Ono je to stejně jedno, protože platí, že ať je za námi kdo chce, tak nechat se dojet těsně před cílem už se rozhodně nechceme, takže trochu zrychlujeme, ale ono je to tady už beztak lehce z kopce, takže ani nemám moc obavy, že by nás někdo skutečně dojel a že to tedy ani nemusíme moc hrotit. Už ve městě však blízkost cíle psychologicky přece jen zapracuje a naše skupina ještě víc zrychluje a trochu se natahuje, přičemž jeden z těch nově přibylých v tom kvapíku neukáže Laďovi kanál, takže si jej Laďa dává zhruba ve 45 km/h a moc radost z toho nemá, ale už to stejně není moc čas to řešit, protože je tu poslední kruhák, odbočka a meta Cíl 300m. Ti ze střední zvedli zadky o něco dřív a rozdávají si to mezi sebou nyní již o kousek před námi, my se po sobě s Laďou jen tak podíváme, jako že jo, že taky půjdeme, už jen kvůli závodnické cti a taky proto, aby nás starší kolega náhodou nechtěl ještě taky přežehlit. A tak se také zvedáme ze sedel (vlastně Laďa možné ani ne) a propagačně kousek taky jakože zrychlíme, ale protože kolega nejeví sebemenší známky toho, že by se chtěl nechat vyprovokovat, tak po chvilce zase zvolňujeme, potřeseme si rukama a cílem projíždíme v klidu a míru vedle sebe (ale Laďu čtečka sejmula přece jen o kousek dřív). A je to, máme za sebou dlouhej Krušnoton! Skoro by se chtělo říci hurá, kdyby na to zbývaly nějaké síly.
Stopky se zastavují na 9:16:59,6 h, což na 240 km činí průměr 25,8 km/h, to není moc (pravda, něco sebral ten defekt, ale i tak činil čistý čas jízdy 8:59:58 h, tedy 27,08 km/h, zatímco jinde se to v mém případě pohybuje okolo 30 km/h) a i to myslím poměrně věrně vykresluje, že v případě Krušnotonu se jedná skutečně o nejnáročnější silniční maraton u nás. Michal s Martinem ze střední dojíždí asi minutu po nás, což znamená, že jsem prve viděl správně a že v té skupince za námi skutečně byli, z čehož je vidět, že jsem si nevybral zrovna dobrého informátora, anebo si ten chlapík musel dát při našem dojíždění pořádnou kaši, když si ani nevybavil, s kým ještě před chvilkou společně jel. Takže jsme tu najednou čtyři sokolové plus čekající Martina a rozhodně je o čem si povídat. Problémy sice nějaké byly, s tělem, technikou a v prvních třech hodinách závodu i s počasím (kluci na střední přitom vyjížděli už téměř za sucha), ale celkově v tuto chvíli myslím převažují již jednoznačně pozitivní pocity. To, že nešlo všechno hladce, bylo možná dobře, aspoň je to motivace pro příště to zkusit ještě jednou znovu a lépe, protože tenhle závod si to určitě zaslouží. Zajištění závodu ze strany pořadatele je příkladné, sice se jednalo teprve o třetí ročník, ale vše šlapalo jako na drátkách, start, zajištění na křižovatkách (často prostřednictvím místních dobrovolných hasičů), sortimentem na bufetech, obsluhou atd. Skutečně nemám, co bych v tomto ohledu mohl pořadatelům vytknout. Trochu se mi akorát nelíbil ten začátek (prvních cca 90 km, než se začne stoupat na Komárku), protože tam se ještě nic nerozhoduje, kopce nejsou zase až tak dlouhé (trochu z toho vyčnívá akorát Děčínský Sněžník), silnice poměrně úzké, pole početné a kopce se tak jedou mnohdy až zbytečně nad optimální limit (z pohledu celkové délky závodu). Na střední je to lepší v tom, že je jednak méně lidí, hned po úvodním krátkém rozjetí po rovince navíc přijde Komárka a ta nemilosrdně, ale spravedlivě určí, kdo kam patří. Prostřední část přes samotné Krušné Hory, resp. hup z hřebenu, hup na hřeben je výborná, ta nemá chybu. Závěr je pak taky pěkně těžkej, i když tam už nejsou žádné opravdu dlouhé kopce, ale zadarmo to rozhodně taky není (viz. Lukov), zvlášť, když se připočte nastřádaná únava z předchozího průběhu. Prostě celkově hodně spravedlivej závod. Po dojetí jsem sice uvažoval, že příště pojedu spíš jen střední, protože to hlavní tam je a ty první tři hodiny směrem na Děčín mě nijak zvlášť nenadchly, ale teď už si říkám, že by to byla škoda, protože ty spíše negativní pocity byly možná způsobeny více tím ošklivým počasím v úvodu, než samotnou trasou, a že to tedy minimálně ještě jednou musím prověřit, jak to vlastně je, no ne?
A na závěr ještě odkaz na výsledky dlouhé trasy (já 44. z 93., 23. v kategorii DMB, Laďa 43., 10. v kategorii DMC, ten chlapík, co jel závěr s náma, byl nakonec ve své kategorii DMD skutečně 3.):
http://www.championchip.cz/results/2012081120/Vys240Abs.pdf
Naši partneři
