MORAVSKÝ BIKE MARATON 2011 NEW
…i cesta může být cíl… – tak zní motto již 10. ročníku maratonu, který je zároveň mezinárodním mistrovstvím pekařů a cukrářů v mtb.
Nechal jsem se zlákat kamarádem Igorem (dlužno podotknout, že je současně dlouholetým generálním partnerem akce) a v sobotu vyrazil na můj první letošní závod.
Ze tří tras závodu po vrších nad Leštinou východně od Zábřeha na Moravě mi byla vybrána ta nejobsazenější – na 50 km.
V pátek večer před závodem, kdy po 3 dnech hladovění způsobeného suvenýrem dovezeným ze soustředění mladší dcery Kristýny – žaludeční a střevní virózou a jejími následky, pud sebezáchovy velel – musíš něco sníst ! Lehká večeře však vydržela v žaludku až do rána, k snídani tedy jen zaplácnuta jogurtem s musli. I trvanlivost této dietní krmě se ukázala obstojná – nejen 3 hodiny do startu, ale ještě asi hodinu a půl po něm ležela v žaludku téměř neporušená.
Začátek – 5 zaváděcích km po silnici ve více než 300 členném pelotonu, v němž jsem raději startoval ze zadních pozic, ještě šlo, ale v prvním kopci už o sobě jogurt dával pěkně vědět.
Naštěstí po výjezdech i při teplotě ve 32st C následují občas sjezdy, takže se podařilo jogurt sklepat na rozumný objem a pedály se dalo už i trochu točit. Začínám zlepšovat pozici – více předjíždím, než jsem předjížděn. Výjezdy i sjezdy jsou dost dlouhé, horizontál je relativně málo. Několik technických pasáží s kameny a kořeny – pokud by se jelo za mokra, byl by to možná i boj o přežití. Výjezd po 2. občerstvovačce na kašpárka po louce skloněné na jih za úplného bezvětří hraničí s masochismem, ale jinak to docela jde. Stíhám pít, slupnout enervit a gel, takže krize není nijak velká a kolem 40 km už věřím, že do cíle dorazím.
Nová vidlice Reba od Rock Shox se zdvihem 120mm pracuje výborně, mnohem přesněji než opotřebovaná předchůdkyně od Foxe – ani v dlouhých a celkem náročných sjezdech ruce nebolí a tak jen pomalejší jezdci přede mnou mi občas připomenou, že by pud sebezáchovy měl mít lockout na „on“ stejně jako ta nová vidle. Uprostřed posledního dlouhého sjezdu je vracečka, ve které 2 jezdci (respektive jezdec a jezdkyně), přes které jsem se už nestihl dostat, znejistí a téměř zastaví, přiřítivší se další jezdec na jednonohém canónu to nezvládne a už se válí na štěrku. Pomahám mu vstát, je celkem redy, pachatelé zpomalovači mezi tím odjíždějí. Vydávám se je stíhat, dojíždím je u technického sjezdu, kde dívka seskakuje, já musím vycvaknout nohu z pedálu – a už ji nenandám, neboť se bořím do výmolu po místní povodni – a – Já Létám ! A vzápětí i dopadávám. K vylepšení stavu se přidá lehká křeč, tvoří se špunt v úvoze… Sbírám se, jak to nejrychleji jde, zběžně kontroluji použitelnost kola, odřeniny neřeším a dojíždím zbytek sjezdu a štráduji si to k cíli, kde se ještě na rovince snažím dojet aspoň to děvče – zpomalovačku, ale cíl je – bohužel – už příliš blízko.
Nakonec je z toho 148. místo v poli 311 dokončivších a v hlavní mužské kategorii 119. z 243 (veteráni jsou tu až nad 50 let – ó jak jsem mlád!).
Příští rok si to zopakuji a snad i vylepším čas 2,35 hodiny – pekaři Pícho, máš tam své příznivce – znají tě – pojedeš se mnou ?!
P.S. Po lehkém „výklusu“ v něděli se projevil následek nehody – načatá přehazovačka se ocitla v drátech, karbonová zadní stavba vykazuje trhlinu, bike transportován rychlou záchrannou službou na resuscitační oddělení vedené slovutným primářem Janem Fafkem…
Naši partneři
