Nedělní vyjížďka se skupinou Koloděje aneb když trénink bolí

Projížděli jsme přímo mým oblíbeným tréninkovým prostorem, kde to velice dobře znám, akorát jsem musel brzy zapomenout na zažité návyky ze sólo vyjížděk, resp. nedivit se, že tam, kde jedu sólo 20 km/h se teď jede 28 km/h a tam, kde shazuji malou, se jede pěkný kvapík i na velkou. Musím říci, že prakticky všechny větší kopce (Ondřejov, Komorní Hrádek, Vranovská Lhota, Kozmice, Kobyla) se jely ostře a jel jsem je úplně na krev, přičemž jsem se jen stěží a na 190 tepech držel konce skupiny, zatímco Laďa si pochvaloval, jak to dnes pěkně jede. V kopcích se to několikrát roztrhlo, Laďa s čelem mi obvykle zmizeli z dohledu, ale pak se zase čekalo a rovinatější pasáže okolo Ostředku a pak údolím ze Sázavy vzhůru přes Stříbrnou Skalici do Jevan se jely opět společně ve skupině. Občas jsme se s Laďou ve dvojici protočili dokonce i na čele (asi tak dvakrát). Před Jevany, kde se to zase trochu zvedá, jsem si najel co nejvíc na čelo (asi na třetí pozici) a pak jen smutně pozoroval, jak se na maximálních tepech propadám zase až na úplný chvost. A to jsem ještě netušil, že Kolíkáč na začátku vesnice máchne rukou doleva, tzn. že se pojede Kobyla alias jeden z nejkrásnějších kopců v okolí. Normálně to tady mám moc rád, ale teď jsem si to pořádně vytrpěl a musel napnout všechny síly, abych se udržel aspoň ve druhé skupině (pár jezdců zůstalo ještě za námi). Do domácí obce (Struhařov) jsem tak dojel krásně vytavený, s Laďou jsme se rychle rozloučili se skupinou a dali si ještě alespoň krátkou rovinku na vyjetí. Nakonec z toho bylo krásných 102 km a průměr téměř 32 km/h, takže skutečně výživný a opravdu kvalitní trénink.