Nedokončený most, aneb silniční cyklistika, jak ji nejspíš neznáte
Jedna z mála věcí, které zůstaly, jsou právě oba zmíněné mosty, byť ten větší, nedokončený, se nyní za normálního stavu vypíná sotva pár metrů nad vodní hladinu (za nadstavu hladina dosahuje prý až k mostovce). A to původně překonával hluboké údolí! Netřeba dodávat, že obě uvedené stavby leží v I. ochranném pásmu zdroje pitné vody, takže přístup k nim je co? Správně, přístup k nim je přísně zakázán!
Asi si říkáte, proč Vám to tady tak sáhodlouze, ale zajímavě vyprávím, že? No je to proto, abyste si uvědomili, že na takové místo se každý den nepodíváš, a podíváš-li se, tak ne kole, a když na kole, tak ne na silničním! Chuť navštívit toto tak trochu tajemné místo ve mně byla už dlouho, že to bude na kole (z důvodu větší vzdálenosti a nutnosti rychlejšího přiblížení padla volba na silničku), to bylo jasné také, takže to jen chtělo sehnat ještě někoho, protože jak známo, ve dvou se to lépe táhne. Naštěstí mám kamaráda Pepu, který po spoluúčasti při dobytí Sněžky (viz. jedna z nedávných aktualit) neodmítl ani tuto další cyklistickou výzvu, a protože sny se mají plnit, sedli jsme dne 21.8.2010 ráno na kola a vyrazili.
Cesta to nebyla jednoduchá, neboť hned zhruba na 20. km měl tendenci rozloučit se se mnou můj zánovní zadní plášť Schwalbe Stelvio s proběhem pouhých cca 500 km. Jeho krátké angažmá v mých službách však prakticky ukončila mohutná detonace a zbytky duše na mne koukaly prořízlou bočnicí, nicméně jedna (poslední) záplata na „podlepení“ pláště vyschlým lepidlem, několik motliteb a hustící tlak na úrovni cca 2,5 atmosfér však umožnily pokračovat s určitou dávkou opatrnosti dále (nakonec plášť vydržel celou cestu, ale bohužel v takovém stavu, že je skutečně na vyhození, což po jednom měsíci ježdění příliš nepotěší). Další trochu zádrhel byl v tom, že asfalt končí v Hulicích, což je asi 2 km od mostů, a dál se musí pokračovat polními a lesními cestami, resp. pěšinami a stezkami, což se silničkami (zvlášť s tou mojí zraněnou) znamenalo převážně tlačení a poponášení. I přes několikeré pro silničky a cyklistické tretry nebezpečné nástrahy (kořeny, větve, bláto, brod, maliní) jsme ve 12:34 úspěšně dobyli první, menší dokončený most:
a ve 12:45 pak i ten hlavní, dlouhý a nedokončený:
Co Vám povídat, euforie byla takřka bezmezná, skoro jako při dobytí Severního pólu, hned jsme začali vymýšlet různé pózy a fotili o sto šest, takže dále nechť mluví spíše fotografie:
Docela nás pobavil jeden zřejmě zapomenutý lampiónek orientačních běžců umístěný na posledním díle panelového zábradlí, který nás utvrdil v tom, že zdaleka nejsme jedinými narušiteli, kteří kdy byli na tomto místě:
Ale dost možná, že jsme tady byli prvními narušiteli na silničkách (o tom se Ádovi při plánování stavby určitě ani nesnilo) a osobně jsem byl určitě prvním ze Sokola Veltěž, takže záznam o tom být prostě učiněn musí. Tímto považuji svůj úkol za splněný! 🙂
R.