Nova Author Cup aneb sejdeme se v nemocnici

Závod Nova Author Cup je pro mě už takovým tradičním závodem na konci sezóny, jede se z Josefova dolu na hřebeny Jizerských hor a je to rychlý, charakterem dalo by se říci silniční závod, ale na horských kolech. Letos se k účasti nechal přemluvit i Laďa, i když tedy ne až tak mnou, jako spíše kolegy z Radiožurnálu, ale to je jedno, každopádně jsem byl rád, že tam při své celkově jedenácté účasti nejsem poprvé ze sokolů sám. Cesta v sobotu 13.10.2012 probíhala bez problémů (poprvé jsem jel až ráno na otočku, jinak jsem sem vždy přijížděl už v pátek na nocleh), akorát při finálním přiblížení jsme seznali, že mnohem lépe než od Horního Maxova (totální zácpa, raději jsme se po třech minutách čekání na místě otočili) se tam dá přijet od Albrechtic (úplně volno). Tak to jen tak na okraj jako odkaz příštím generacím.

Trasa závodu byla stejná jako předloni a je tak zaznamenána v reportu, který se alespoň dle počtu komentářů (čistá nula) nějak zapadl. Takže kdo si chce připomenout, může se na něj mrknout tady. K letošnímu závodu pak asi tolik: Startujeme s Laďou a kolegou Jakubem Hříbalem z první vlny, ale protože jsme vzali poměrně poctivě v potaz problematiku rozjíždění a jeli se rozjet až na kraj Tanvaldu, přijíždíme do Josefova Dolu necelých 15 minut před startem. Naplno si tak užíváme tradičního návalu na chodníčku a postupného prodírání se davem vpřed, ale ve své vlně jsme nakonec včas asi pět minut před startovním výstřelem. Po startu jde dopředu Laďa, ale všichni tři se držíme tak nějak vzájemně na dohled. V nájezdu do prvního kopce na hrabětické parkoviště mě ještě zdraví Honza Černý z Těptína a už se začíná přikládat pod kotel do prvního kopce. Na konci úvodních serpentin se mi daří dostat za Laďovo zadní kolo a když se po chvilce vytvoří při levém okraji mezírka, pošlu to tam. V prvním kopci není na co čekat, ten se musí napálit, nejvíc lidí se dá po startu předjet právě tady na klasické 6 m široké silnici, později na užších lesních asfaltkách a betonkách už to jde o něco hůře. Když to tedy jde, tak jedu naplno, ale pocitově jsem tu v minulosti jel i větší kaši, přece jen jak jsme startovali dost zezadu, tak je před námi dost jezdců, co jedou pomaleji a tak je občas potřeba strojové tempo povolit, než se zase někde vytvoří nějaká mezírka a lze pokračovat dál. Tak nějak předpokládám, že mě Laďa odjet jen tak nenechá a že se pohybuje hned za mnou nebo někde v blízkém kontaktu, ale když se na Karlově poprvé ohlédnu, tak jej nikde nevidím. Nad Hraběticemi u parkoviště také ne a už je tam za mnou i docela díra, jenže na otáčení stejně není moc čas, spíš mám co dělat, abych před následující rovinkou a sjezdem k přehradě zahákoval někoho před sebou. A přiznám se, že  mě v tuto chvíli ani nenapadlo, že se s Laďou uvidíme až v cíli.

V dalším průběhu se mi totiž podařilo uplatnit silničářské zkušenosti a zapracoval jsem se do takové docela velké skupiny (chvílemi možná i 40 lidí), která se samozřejmě různě měnila, ale jela docela dobře, tzn. že na jejím konci jsem měl co dělat, abych zalepoval díry, ve středu už to pak bylo docela v pohodě a na čelo jsem se při nejlepší vůli ani náznakem nepodíval. Ve stoupáních mi sice občas přišlo, že by se mohlo jet o něco svižněji, ale zase tlačit se přes 20 lidí dopředu si mi nějak nechtělo, a tak jsem se spíše schovával v závětří jezdců před sebou. Zato Laďa se prý několikrát řádně provětral i sólo, takže na velkou skupinu logicky musel něco ztrácet. Když jsem mu pak v cíli říkal, že jsem byl skoro celou dobu schovanej a v podstatě ani nevím, odkud na hřebenech foukal vítr, tak jenom kroutil hlavou. Ale to je holt ta síla skupiny. Ta moje se začala definitivně trhat v Bedřichově na běžeckých tratích, kde jsem se snažil nezůstat pozadu za jejím čelem a celkem se mi to i dařilo. Ve stoupání od Josefodolské přehrady jsem si ještě doskočil o jednu skupinku dopředu, kde byl i jezdec st. č. 155 v černobílém dresu Haven, a tu jsem si vzpomněl, že kolega Jakub na startu měl taky takový dres a říkal, že ten čtvrtý (Jan Roubínek), co s námi jede v soutěži týmů (Radiožurnál), má taky takový dres i kalhoty, a to právě tento má. Takže si jej automaticky vybírám jako svého soupeře do závěru, i když se jinak vůbec neznáme, ale přece jen být uveden v týmu ve výsledkovce na prvním místě mě láká. Ve sjezdu přes Karlov mi trochu odjede, ale v následujícím posledním kopečku po asfaltu tam nechávám velkou, dřu jako mezek a kousek před horizontem jej dostihuji a na zbývajících 50 m mu dobrých 20 m nakládám, jenže pak se mi před zalomením do posledního sjezdu nepodaří na poslední chvíli předjet jednoho jezdce před sebou, což mi v první chvíli ani moc nevadí, jenže on ten poslední (a jediný trochu off-roadový) sjezd jede opravdu jak s hnojem, ideální stopa je tu jen jedna, takže 155ka nás zezadu lehce dostihne a na začátku cílové louky jde razantně dopředu. Stále si však na něj věřím, ze silnice oproti čistokrevným bikerům přece jen obecně spurt mám (i když tohohle kluka pravda vůbec neznám a tedy ani nevím, co od něj čekat), jenže ono spurt po přímém úseku na asfaltu není rozhodně to samé jako spurt v cyklokrosových točkách po trávě a výsledkem je to, že hned v první zatáčce s obráceným sklonem terénu mi to trochu klouzne, až trochu i políbím mlíko natažené na jejím vnějšku a oba jezdci mi hodně odskakují. Tomu panu příliš opatrnému ve sjezdu se sice ještě dostanu za záda, ale asi se rád dívá v televizi na závody F1, hezky si drží defenzivní stopu a já v závěrečné pasáži prostě nemám kudy přes něj přelézt. 155ka už je stejně pryč, tak úplný závěr trochu vypouštím a v postatě si jen hlídám záda.

V cíli jsem v čase 2:23:45h, což už je můj už čtvrtý čas na podobné úrovni (viz. následující rychlý přehled):

Už bych se chtěl jednou taky podívat pod těch 2:23h, letos na to rozhodně bylo. Škoda toho startu, že jsme stáli relativně hodně vzadu první vlny a taky možná v těch posledních 10 km jsem se mohl kousnout víc, přece se jen jsem dojel docela v pohodě, žádné křeče ani jiné problémy v dohledu nebyly. Tak snad už třeba příště. V celkovém pořadí to jinak vypadá docela radostně – 148. z 3012. (v tištěné podobě výsledkové listiny je to 3. stránka ze 46), na běžkách to často mívám přesně obráceně. Laďa dojel o chvilku za mnou v čase 2:31:43h na 268. místě, a to je na premiéru určitě také moc hezké. V soutěži týmů jsme Radiožurnál dotlačili na 14. z 83 zúčastněných a za sebou jsme nechali i týmy tak zvučných jmen, jako jsou např. Nutrend, ŘLP ČR I i II, Nova Cinema, Šroubárna Turnov, 533 kg živé váhy, Egészégére ad. 🙂

Ale to nejlepší, jak se říká, až na konec. Když jsme se v cíli sháněli po Jakubovi, tak vyšlo najevo, že si užil krásy podzimních Jizerek natolik, že o nich nyní rozpráví lékařům na chirurgickém oddělení v Jablonci nad Nisou. Tak jsme rychle sjeli k autu (kde měl Jakub všechny věci včetně dokladů apod.) a vyrazili na výlet do Jablonce. V Liberci už jsem kdysi za jedním z účastníků NAC byl, Jablonec byl novinka i pro mě. Ale nemocnici tam mají celkem hezkou, zrekonstruovanou, sestřičky milé a dokonce i Jakub hýřil docela dobrou náladou, když zjistil, že si ho tam narozdíl od první diagnózy nebudou chtít nechat až do pondělka. Jak a kde se to stalo si Jakub nepamatuje (helma byla docela dobitá, takže ani není divu), ale na kole prý pak ještě dojel až k Horské službě do Bedřichova, kde mu pogratulovali ke sportovnímu výkonu a důrazně doporučili využít v další cestě namísto bicyklu sanitní vůz. A jak jistě uznáte, takové nabídce se prostě nedalo odolat. Potlučený na pohled ani moc nebyl a i ten korzet na krční páteři a podvázání ruky snášel, aniž ztrácel dobrou náladu. Jinak v čekárně tou dobou již byla přítomna řada dalších pacientů z řad účastníků závodu, kteří na tom byli na první pohled výrazně hůř (jeden dokonce i ležmo). No a tak alespoň jsme se seznámili s několika novými tvářemi a v diskuzi se víceméně shodli, že trasa NAC je v podstatě krásná a bezpečná, jen ti lidé (tedy někteří) jezdí jako hovada. Je to holt podobné jako v autě na silnici, většina sice jede nějak rozumně, ale stačí jedna dvě výjimky a hned je zle. A na kole při jízdě ve velké skupině to platí snad ještě více (taky mě pod Ždárkem v rychlosti okolo 40 km/h jeden málem nesmyslně sundal jen proto, aby se ve skupině posunul odhadem z nějaké 25. pozice na plus mínus 23.).

No ale až na ten Jablonec se mi to tedy letos docela líbilo, počasí bylo oproti předpovědi hezké, sluníčko se na nás usmívalo, a tak ani trochu větší mokro po ránu zase tak nevadilo. A jelikož Laďu se mi nepodaří porazit každý den (pokud se nemýlím, tak se mi to podařilo vůbec poprvé), tak doufám, že příští rok i nějaká ta odvetička bude. Sice v první chvíli po dojetí Laďa nevypadal, že by byl ze závodu jako takového nějak dvakrát nadšený, ale věřím, že ho to do roka a do dne přejde.