Nova Author Cup (MTB) aneb mokrým hadrem přes tlamu

Letošní Nova Author Cup, aneb tradiční závod na horských kolech na rozloučenou s koncem sezóny v podzimních Jizerkách, byl letos kvůli počasí posunut trochu do jiné dimenze, než obvykle. S oblibou říkám, že tento závod je silniční závod na horských kolech, protože z povrchu zde převládá asfalt a beton a je to prostě rychlý závod, platí zde pravidlo jízdy v háku, síla skupiny atd., ale to už jsem psal loni. Letos však síla skupiny dostala ještě jakýsi další rozměr – dávala jakýsi pocit bezpečí, že ve více lidech to počasí člověk spíš přežije!

Už čtvrteční předpověď nevypadala nijak růžově, takže jsem čekal spíš jen to nejhorší. Oproti očekávání však v pátek večer při prezentaci v Josefově Dole bylo naprosté sucho a i relativní teplo. Že by? V sobotu ráno už tedy bylo mokro, ale spíš to bylo pořád jen takové lehké mžení, než nějaký liják. Přesto jsem jel na start co nejpozději, abych v té 100% vlhkosti vzduchu nečekal zbytečně dlouho. Zvolil jsem dlouhé kalhoty i dres, pod něj dlouhou moiru, vestičku, samozřejmě dlouhé rukavice, návleky na boty a čepici pod helmu přes uši. Nakonec se to ukázalo jako docela optimální, každopádně několik borců v rukavicích bez prstů a kraťasech bez návleků na kolena bylo cestou na start také k vidění. Do prostoru startu jsem přijel až asi deset minut před startem, bylo tam už přelidněno (jako kdyby snad bylo úplně krásně) a já se musel po úzkém chodníku tlačit okolo všech startovních vln až do té své první. No nakonec jsem byl rád, že jsem se tam dostal aspoň z boku škvírou v oplocence asi tři minuty před startem, ale stál jsem samozřejmě docela vzadu. To mělo ale tu výhodu, že jsem po startu nemusel jet až tak úplnou kaši a stejně jsem stále někoho předjížděl, nebojím se říci prakticky po desítkách (v prvním kopci do Hrabětic odhadem určitě přes sto lidí). Pak přišla na řadu obvyklá taktika, ve sjezdech a na rovinkách se pokud možno za někým poschovávat a do kopce jet tempo, ale abych se neutavil. V prvních stoupáních v podstatě stačilo jen jet si svoje a stejně jsem byl ve svém okolí nejrychlejší, tak to se jelo pocitově dobře. Postupně jsem se propracoval do skupinky, která byla tak akorát, tzn. v závětří lehká regenerace a na špici kaše. V delších výjezdech jsem však měl přece jen ještě trochu převahu, takže za prvním bufetem jsem to po Kasárenské silnici směrem na Knejpu nejprve trochu potrhal, a pak společně ve zbylých pěti jsme se snažili docvaknout do velké skupiny, kterou jsme původně viděli tak 300 m před námi. Okolo Smědavské hory v nadmořské výšce lehce nad 1000 m.n.m. to foukalo hodně proti a přidala se do toho ze shora ledová krupice (takové to ještě ne sníh, ale taky ne úplně voda) a ze spodu naopak začaly lítat drobné kamínky, protože povrch v tomto úseku byl taková ta písečná šotolinka. Zkrátka nahazovalo to tady shora i od spodu, naše stíhací skupinka se trochu rozdrobila a postup se zpomalil, nicméně na Žďárku  jsme se do té velké skupiny před námi přece jen připojili. Počasí tady panovalo vskutku psí a nešlo si přitom nevzpomenout na scénku z Manéže Bolka Polívky, jak tam Karel Šíp jede na trenažeru jako svoji první Tour de France a Polívka mu říká: „Ty profíci to maj člověče ale těžký, oni říkaj, když takhle vyjedou na nějaký sedlo a třeba prší a fouká tam ten prudkej vítr, víš, že to je jako když tě uklízečka vezme mokrým hadrem přes tlamu!“ A hned udiveného Šípa skutečně tím mokrým hadrem „přes tlamu“vezme. Takže tak nějak jsem si v těchto místech také připadal a možná ještě hůř, protože v mokrém hadru uklízečky aspoň nejsou ta všudypřítomná zrnka písku, která skřípou v řetězu i mezi zuby.

Ale zpátky k dění na trati – následoval rychlý sjezd a pak mírně klesající vrstevnička k Nové cestě a protože mi přišlo, že vpředu nikdo zase tak moc nejede, šli jsme s jedním kolegou z předchozí stíhací skupinky do čela a po sjezdu na Hřebínek nás bylo zase jen zhruba pět. Ve sjezdu k Bedřichovské nádrži nás dojelo ještě několik dalších jezdců a v následujícím výjezdu se situace stala mírně nepřehlednou, nicméně pořád jsem se pohyboval spíše v popředí. Před novou loukou si poprvé a naposled sahám do kapsy pro něco k snědku a vylovím lehce zablácený Carbosnack (do té doby mi musely k jídlu stačit, a dámy prominou, vlastní nudle, když vítr zrovna zafoukal proti v nesprávný okamžik). Zajímavé je, že třeba z lahve jsem se za celou dobu závodu nenapil, nebyl ani důvod, voda byla všude okolo přímo ve vzduchu, stačilo dýchat. Ono pravda tam byl v tom vzduchu občas i písek a nějaké to bláto, tak ale co by člověk neudělal, aby se zase jednou projel v Jizerkách, že? Před Bedřichovem se nově najíždělo na novou běžkařskou trasu (vlastně už to tak bylo i loni, ale to jsme to ve skupině nějak přejeli) a po ní se klesalo až na Bedřichovský stadion ke druhému bufetu. Rozmáčená louka byla prima, tady to nejelo snad vůbec nikomu. Následoval výjezd opět po novém běžkařském okruhu někam ke Královce, a pak už jen klasika – houpák pod Prezidentskou, výjezd k Jablonecké chatě, drkotavý sjezd po kamenech k Josefodolské přehradě a od ní po široké asfaltce se špalíry fanoušků (i v tomto počasí!!!) zpátky k parkovišti nad Hraběticemi. Tady už se to mlelo víceméně individuálně (někdo jel rychleji z kopce, někdo do kopce), mně se naštěstí jelo stále relativně dobře, i když nohy teda už trochu ztuhlý byly. Při přejezdu silnice v Karlově jsem si neodpustil tradiční výskok o šikmou hranu nájezdu: „Jupííí!“ … a chvíli jsem si jen tak zaplachtil vzduchem. Letos se mi to podařilo hezky do výšky i s dopadem na obě kola zároveň, regulovčík na křižovatce tleská, tohle se vždycky líbí. Pak už jen poslední výjezd k lesu, u hospody pod vrcholem hrála kapela dnes nějak pochmurně, až si spolujezdec po mé pravici neodpustil poznámku, že je to spíš jako na pohřbu. No a pak už jen závěrečný sjezd (v zatáčce na šotolině smyk na přední kolo, ale naštěstí se vzorek vzápětí chytil a dostal mě z toho) a cílová travnatá mokrá louka. Tady se mi závěr moc nepodařil, v jedné zatáčce mi to trochu klouzlo a musel jsem vyjet až téměř do nataženého mlíka, kontaktní tři soupeři, se kterými jsem na louku přijel, mi tím trochu poodjeli, a když jsem se k nim konečně zase trochu přiblížil, tak jsem v poslední točce vytrhl botu z pedálu a bylo po spurterských ambicích. Aspoň jsem si poslední metry mohl dovolit jet relativně volně a pouze si hlídal záda před dalšími dotírajícími jezdci.

V cíli se stopky zastavily na čase 2:31:42 (cca o 8 minut horší, než v posledních třech letech), ale na umístění to nakonec bylo nezvykle dobré – 142. místo absolutně a 104. v kategorii MA (do 40 let), mé nejlepší vůbec. Zvítězil Kristian Hynek z České spořitelny Specialized v čase 1:56:57. Pokud jde o naši lokální zdravou rivalitu, tak nejlepší jezdec z Klecan byl aspoň podle výsledkové listiny na 253. místě v čase 2:40:21, takže tady si aspoň malou pochvalu zasloužím, ne? Jinak mě při pohledu do výsledkové listiny překvapilo, kolik lidí závod nedokončilo. Zhruba 450 jezdců bylo DNS (to bych ještě pochopil, odprezentovali se třeba v pátek, ale ráno se jim pak do mlhy a deště už nechtělo), ale hned cca 400 lidí je výsledkovce vedeno jako DNF, což je poměrně neskutečné číslo. Když si představím, jak ty čtyři stovky lidí po těch horách dosud někde bloudí a straší počestné pocestné … no nic, prostě z tohoto pohledu to byl masakr, i když osobně jsem to čekal spíš ještě horší. Asi jsem se dobře oblékl, takže pocitem mrznutí jsem netrpěl, akorát při stoupnutí si z kola na zem v cíli jsem chvíli pořádně cítil, tedy přesněji necítil cit v chodidlech. A taky prsty na rukou trochu znát byly, při běžném ovládání kola to nijak nevadilo, ale horší by bylo muset řešit třeba defekt, to už by šlo ztuhlými prsty o dost hůř. V každém případě to byl ročník, na který se asi bude dlouho vzpomínat, aneb tři hezké ročníky po sobě vám splynou, ale na tenhle si vzpomenete ještě po dvaceti letech. Z pohledu zážitků tedy jednoznačně pozitivní akcička, doporučuji příště také vyzkoušet, už jen proto, že počasí už snad horší být ani nemůže (no samozřejmě může, ale to se jen tak říká)! 🙂

Ještě odkaz na oficiální výsledky:
http://www.sokolveltez.cz/files/nac_abs11_2011-10-11_164724.pdf

Foto časem (snad) nějaké doplním, zatím mohu sloužit jen fotkou už aspoň částečně umytého mého kola po zaparkování v penzionu:

A na závěr pro zajímavost ještě porovnání výsledků při mých dosavadních účastech na tomto závodě: