O Klokočenský klobouk, aneb orienťák bez mapy a první vítězství

Celý týden před akcí jsem měl trochu dilema, co s načatým víkendem. Do závodu Okolo Pece jsem se nenominoval, resp. nevešel jsem se k účastníkům této akce (Laďovi ani Mišákovi) k rodinám do auta, nikdo jiný jet nechtěl a mně samotnému se jet 150 km autem tam, pak 45 km na kole závod, a pak zase 150 km autem zpátky také nechtělo (poměr kolo/auto = 15%). Druhou možností byla prakticky oddílová časovka do vrchu v Klecanech, ale tam ten poměr kolo vs. auto vycházel ještě o něco hůře (40 km autem, 2,5 km na kole, 40 km autem) a taky jsem věděl, že tam naše barvy na příčkách nejvyšších s jistotou udrží Přemek. Rozhodl jsem proto pro akci konanou ve vedlejší vsi, která byla prezentovaná jako orientační závod na kolech pro širokou cyklistickou veřejnost. Na start jsem tedy dorazil s namontovaným mapníkem, lihovým fixem a navijákem (na případný čip nebo kartičku), odprezentoval se a jal se zjišťovat detaily. Čekal jsem nějakou mapu v měřítku aspoň 1:25 000 se zákresem kontrol v terénu, ale skutečnost byla trochu jednodušší – jen mapka vytištěná z internetu (tzn. pouze hlavní a vedlejší silnice a názvy obcí) a seznam průjezdních bodů – hospod s víceméně poetickými názvy (U rybníka, U Sejků, Hláska, Na Marjánce, Propast, U hřiště, Na Klokočné), ve kterých bylo třeba obstarat razítko jako kontrolu. Protože průjezdní body mi byly dobře známy (tedy ne že bych v těch hospodách trávil pravidelně dlouhé zimní večery, ale až na jednu výjimku jsem věděl přesně, kde v těch vesnicích jsou), stejně tak jako cesty mezi nimi, tak šel mapník zase rychle dolů a fixa do kapsy.

Na startu před hospodou Na Klokočné se sešlo celkem 33 jezdců, postavil jsem se směle do první lajny, už jen proto, že se tam nikomu moc nechtělo. Počáteční krátký sjezd od hospody k silnici a ostré zatočení do mírného kopce jsem zvládl jako první, tak jsem v kopci trochu podržel tempo, za chvíli se ohlédnu a vidím za sebou jen jednoho jezdce a pak už pěknou díru. A tak už tady prakticky ještě na startu mě napadá, že by to dnes na bednu vyjít prostě mělo. První polovinu trasy absolvujeme ve dvou, oním jezdcem je právě zmíněný suverénní vítěz předchozích dvou ročníků Marek Pávek, po rovinách jedeme spolu, ale ve sjezdech i kratších výjezdech (žádné velké kopce v první polovině nebyly, což je v dané lokalitě poměrně ojedinělé) většinou něco získávám. Za zmínku stojí průjezd ohradou s ovcemi na Myšlínském dvoře, jsou jich tu stovky a i když uhýbají docela ochotně, na cestě po nich přece jen něco zůstává. No abych to zkrátil … prostě to, co ze spodu začalo pleskat do trubek, není dle zápachu úplně obyčejné bláto. Jinak se ale jede po dobrých cestách, takže to odsýpá, akorát v úseku Myšlínský dvůr – Vlčí halíř je v protisměru (naštěstí) docela silný pěší provoz (hodně rodin s malými dětmi), protože se zrovna zároveň v této oblasti koná turistický pochod Po stopách kocoura Mikeše. Ale nakonec je tenhle pochod užitečný i pro nás, protože na Hlásce se nám daří razítko získat ne v hospodě (prý nemají a nedají), ale kousek vedle u pana hastrmana, což je postava jednoznačně patřící k onomu pochodu. Jedeme stále ve dvou, když je nějaká příležitost, testuji si soupeře, jak je na tom s držením tempa v kopcích a s uspokojením si opakovaně potvrzuji, že jsem na tom o něco lépe. Na Marjánku, kde je další kontrola, tak dojíždím s menším, spíše manifestačním náskokem, ale zároveň i s pocitem, že by to snad mělo jít. Z kontroly pokračujeme opět ve dvou, na další kontrolu na Propast je to mírně se zvedající rovinkou s jedním kopečkem na náměstí ve Stříbrné Skalici, takže mám v plánu jet spíš na jistotu a definitivně zaútočit v dalším a nutno říci, že jediném trochu delším kopci na trase z Hradce (cca 2,5 km délky, 120 m výšky). Trochu proti plánu se mi daří vybudovat docela slibný náskok už ve Skalici, takže na Propast dojíždím asi s 30 s náskokem, ale při razítkování se samozřejmě ještě potkáváme a na odjezdu je soupeř o něco rychlejší, takže do zmíněného nejdelšího stoupání na trase najíždím kousek za ním. Vidím přitom, že už v prvním horizontu docela zpomaluje, tak spíš jen tak držím tempo (slovo nástup by bylo příliš smělé) a dostávám se tak do čela, přičemž náskok se nadále průběžně zvyšuje. Občas se ohlédnu, kde je soupeř, na vjezdu do obce Černé Voděrady to je odhadem tak minuta, a to je zároveň naposledy, co jsem ho zahlédl. Navíc cestu odtud až do cíle mám celkem najetou, je to většinou mírně do tahu, což mi vyhovuje, takže tady už věřím, že pokud nepřijde nějaký defekt, mělo by to vyjít. Jedinou poslední neznámou je poslední kontrola v Louňovicích, neb v restauraci U hřiště jsem asi nikdy nebyl. Hřiště samozřejmě vím, kde je, ale musím projet okolo jednou tam a zpátky, než se mi podaří zaparkovat správně (hospoda byla na opačné straně uličky, než jsem čekal). I s razítkováním jsou to tak dvě minutky a soupeř se mezitím nikde neobjevil, takže do posledního úseku vjíždím už s velkou vírou, že pokud se nic zvláštního nestane, tak že nejspíš vyhraji. No vidíte … nestalo a já po 1h a 45min (prý o cca 15 min. rekord tratě, průměr mi CC ukazoval zhruba 26,5 km/h, vzdálenost 46,3 km) jsem v Klokočné před hospodou s rukama nad hlavou směle protrhl pásku (pouze symbolicky, prakticky jsem si na to netroufl, protože to natažené mlíko vypadalo, že ty dvě židle i udrží a že místo protržené pásky by za mnou mohly letět spíš ty židle). V cíli zjevně nečekali příjezd prvního závodníka tak brzy a docela se divili, že už tam jsem (loni byl vítězný čas zhruba dvě hodiny). Dvojnásobný vítěz dojel asi pět minut za mnou a i pro něj to bylo zlepšení předchozího času asi o deset minut.

Po několika předchozích pódiových umístěních to bylo moje první první místo (Word to sice podtrhává jako duplicitu, ale já vím, že je to takto napsané správně), na stavění slavobran to ještě nebylo, ale zápis do historie to přece jen nějaký byl, byť se jednalo o vítězství v závodě, kde slovy klasiků Š&G „pořadatelé nezajistili účast“. Na vyhlášení jsem si proto tentokrát rád počkal, stupně vítězů byly připraveny stylově – z dřevěných špalků různé výšky (známe z Beckova), já si vystoupil na ten nejvyšší, paráda! Jako cenu jsem i podle názvu závodu čekal nějaký klobouk, ten se sice nekonal, ale tři vína v dárkovém balení byla také moc hezká cena. Prostě byla to vskutku vyvedená akce, která si ještě zachovává svůj původní charakter, kde není důležité vyhrát, ale užít si to. Prostě někdo jede na výsledek, někdo na pohodu, jiný si klidně dá v hospodě kromě razítka i oběd a ti největší fajnšmekři i několik piv. Rozhodující se, že v cíli jsou spokojeni všichni. A to by bylo pomalu asi tak vše.