Praha – Doksy (CKKV/UAC) aneb když do závodu promluví horečka předzávodní noci

A letos to platilo dvojnásob, protože sice po konečně dlouhé době vyšlo počasí (příjemné jarní teploty a k tomu jako bonus vítr spíš do zad), ale od středy od rána jsem se cítil nějakej malátnej, do toho večer zimnice a teplota 37,9 °C, a to už jsem si říkal, že jsou pro mě letošní Doksy asi ztracený, ale ráno už zase bez teploty, tak jsem na sebe naházel sokolský hadry, narval do batohu náhradní oblečení (v tu chvíli jsem ještě ani netušil, zda budu mít z cíle nějakej odvoz nebo zda tam budu spát, cestu zpět na kole jsem vzhledem ke stavu předešlého večera zavrhl předem) a vyrazil do práce na kole s tím, že uvidím, jak mi bude po obědě. Nebyla to sice po tom obědě žádná sláva, sice bez teploty, ale bylo mi tak všelijak … no kdyby to nebyly zrovna Doksy, tak bych nikam nejel, ale tohle Doksy byly a navíc už dopoledne jsem se domluvil s Klárou, že mě kdyžtak zpátky odveze, tak v práci potvrzuji, že si ten půlden dovolené teda beru, oblékám se znovu do cyklo a vyrážím kolmo z Vršovic směr teplárna Třeboradice. Hned v úseku z Vysočan na Prosek sice svého rozhodnutí už trochu lituju, protože ten kopec ani nemůžu pomalu vyjet, ploužím se tam jako mátoha, nohy vůbec nejedou, navíc jsem opravdu celej takovej divně otupělej, ale pak už je to zase spíš po rovině nebo z kopce a hlavně když už dojedu až na start a vidím ty všechny svátečně naladěný kolegy cyklisty, tak už je mi jasný, že odtud vede už jen jedna cesta, a to nikoli na Krchov, ale  směrem na Doksy (což v mém aktuálním stavu ale může klidně znamenat to samý, sám bych si nebyl jistej).

Startuji letos naposledy v prvním (mladším) balíku, který čítá něco okolo 50 lidí a startuje v 15:20. Starší balík je o dost větší – okolo 80 lidí a startuje o 10 minut za námi. Poslední dobou se až za Všetaty jezdí za zaváděcím vozem, což osobně docela vítám, protože má člověk aspoň těch prvních 15 nebo kolik km jakžtakž jistotu, že ho to někde nevyklepe, ale letos je to takový zvláštní – jindy mě jízda v 50 členném balíku za krátkou chvilku vždy vyburcuje k maximální ostražitosti, přelévá se to zleva zprava, brzdí se a zase se to rozjíždí, ale letos to vnímám jakoby vzdáleně, jako bych snad ani nebyl přímým účastníkem, ale koukal se na to v televizi, tělo prostě není úplně v pořádku a asi to bude ještě zajímavý, říkám si. Cítím, že výkon jde tak na 80%, možná 90%, ale když je třeba krátce zaspurovat a doskočit si vzniklou díru v balíku, tak tam najednou něco výrazně chybí, to dotahování mě tak stojí o hodně času víc a je mi už dopředu jasný, že v rozřazováku v Čečelicích letos nemám šanci. Nakonec je to ke mně ještě milosrdnější a rozhodující zásek chytám hned na ostrém startu za přejezdem za Všetaty, pole se mi vzdaluje a já prostě nemám, jak se tam dostat zpátky, nohy bolí i na rovině a dávají jasně najevo, že dnes prostě víc jak na těch 90% nepojedou, nicméně do kopce najíždíme ve třech a překvapivě se s tím jedním docela držím, zatímco druhý odpadá. Na horizontu se nám ještě podaří docvaknout k pár dalším a na státovce za Byšicemi patřím překvapivě spíše k těm aktivnějším členům a dosbíráme zde ještě jednu dvojičku a jednoho jednotlivce, až je nás celkem sedm (ze známých jsou tu např. Quit a Hrabosh z Vinohradských Šlapek, Zimmel a Brabec z Dexter Cycling, dále jeden žlutočerný Kalaš  jeden černozlatý dres LAWI) a na tom už se dá něco stavět. Navíc kousek před námi je vidět ještě jedna dvojička, kterou si říkám,že bychom ještě mohli sjet a slouží nám trochu jako vábnička. Bohužel ale jak se blížíme k odbočce na Řepín, tak je vidět, že si to ta dvojička doskočila do ještě jedné větší grupy před námi, takže ty už asi nedojedeme, nicméně i v naší skupině může být docela sranda, jak se ukazuje vzápětí na Řepíně – vpředu tvrdí muziku žlutočerné LAWI a Quit, zatímco já na svých 90% výkonu (dnes to víc prostě nejde) polykám andělíčky a modlím se, aby mi to nahoře stačilo.

A kupodivu to i stačí, jsem tam, zatímco jeden Dexter a Hrabosh odpadli, ale druhý jmenovaný si to pak nahoře ještě sjíždí. Následuje přejezd na Střemy a sjezd do Kokořínského údolí, kde celá naše skupina kromě mě na poslední pozici má tendenci jet po vzoru Přémy rovně na Mělník. No ještěže tady kluci s sebou měli mě. V údolí se pak překvapivě i jakože docela jede, dobře střídají kluci z Vinohradských šlapek i zlatočerné LAWI, zatímco Zimmel a žlutočerný Kalaš mají tendenci podle mě celkem zbytečně urychlovat tempo, takže občas mám pěkně nataženou držku i v háku a díry se mi při tom ne úplně maximálním výkonu zalepují taky evidentně hůř a pomaleji, ale ještě to jde, i když úplně dvakrát hej mi zrovna taky není. A do toho se mě Hrabosh ptá, jestli prý nemám náhodou něco proti křečím, no to se ví že mám, jedno Magnesium jsem do sebe kopnul preventivně před startem a jedno si ještě vezu, ale před Romanovem a v tom mém stavu to z ruky nedám, toho bohdá Hraboshi nebude. Každý si holt musí poradit sám s tím, co má. A je to tady, zase ten ukrutný kopec, najíždíme do něj celkem rozumně, Hrabosh se s námi nejprve dole jakože loučí, ale pak tam na celkem dlouho ještě vlaje, dopředu si nakonec vleze Quit, po něm to na chvilku vezmu já, pak už se to tak nějak přelévá a v té nejprudší části už mi rozhodně není dobře, tepy na 194 (až se divím, jak vysoko to dnes v tom stavu vůbec vylezlo) a už už si říkám, že si budu muset vystoupit, ale v tom momentě čelo taky trochu povolí, a to je moje záchrana, to bylo skutečně za pár sekund dvanáct, ještě o kousek, kdyby na tom čele jeli, tak jsem tam nebyl. Ale nakonec tam tedy jsem a nahoře se naštěstí trochu parkuje, tak se můžu i napít a hurá dolu do Mšena a nahoru na kostky. Tady odjíždí dres Kalaš, já se držím pohromadě s Zimmelem a Quitem, zatímco LAWI zůstává zpět a Hrabosh už tam nebyl nahoře na Romanově. Na těch kostkách tady mi to snad nikdy nejde a i dnes tady na moji dvojičku nakonec chytám pár metrů díru, kvůli čemuž nakonec nejsem na této fotografii…

… což mě dodatečně docela mrzí, neb dle výrazu tváře mých kolegů (Zimmel a Quit) bych tady vypadal s jistotou neméně krásně. Ve sjezdu se na ně ale dotahuji a vzápětí se okolo nás přežene lososový Čespa a černo-červeno-bílý Líba aneb vedoucí dvojička ze staršího balíku. Jedou kluci moc hezky, krásně se na to kouká, ale to je z naší strany asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Až o hezkou chvíli později ve výjezdu nad Lobeč se přes nás přeženou jejich pronásledovatelé, Kapr, Vejvoda, Rendl, Dix a další, asi tak deset jich je a na konci se s nimi veze černožlutý dres LAWI, který jel původně s námi a kterého jsme před chvílí nechali na mšenských kostkách, a ještě mi snad jako na pozdrav škrtne při míjení svými řidítky o moje, tak ale ustáli jsme to naštěstí. A už sjíždíme do Lobče a tady nás mine ještě osamocený Kolíkáč (a vlastně ještě epizodně i Hrabosh, ten nás pozdraví svým „Jupíííí jsem tady!“, ale vzápětí jej v kopci opět a už definitivně ztrácíme), kterého starší balík asi někde krátce předtím vyklepal, vypadá, že má i velkou chuť si to sjet, ale v kopci v Lobči už zjevně nemá síly, neb jeho náskok se ani na nás nijak nezvyšuje, což dokonce vyprovokuje Zimmela, aby se od nás odpoutal a Kolíkáče si doskočil. Já zůstávám s Quitem tak 70 až 100 m za nimi, ale už na Nosálově se situace opět mění, neb pozoruji, že Zimmel se celkem výrazně a asi ani ne, že by to až tak úplně chtěl, odpoutává od Kolíkáče, který ve zdejším krátkém výjezdu výrazně zpomaluje a my si tak s Quitem můžeme prohlédnout, jak vypadá samotný předseda v křečích. Snažím se ho sice povzbuzovat slovy „Dávej Kolíku, Doksy se jen tak nebalej!“, ale spíš by mu asi pomohlo to Magnesium, co mám vzadu v kapse a já vůl si na to vůbec nevzpomněl, což mě teď dodatečně docela mrzí. Přece jen by pomohlo asi o dost víc, než pouhá slovní podpora a navíc teď už je jasný, že se bez něj až do cíle asi i obejdu, na rozdíl od křečujícího Kolíkáče. No nic, nechali jsme tam kamaráda samotného s jeho křečemi, určitě je tam za námi ještě dost lidí a tak se bude mít s kým ještě svézt, a my pokračujeme ve dvou s Quitem dál směrem k vytouženému cíli. Vlastně teď už ve třech, protože krátce po epizodě s Kolíkáčem nás dojíždí jeden osamocený jezdec ze staršího balíku v modrém dresu Kalas a kalhotách Specialized … ano ten!

Ještě nahoře je oba varuji, že ty začátky dole v lese některý pěkně utahují, tak bacha na ně, ale hned na tu první nad lesem jsem nějak pozapomněl – byla prudší než se zdála a překvapila mě, skládám se do ní sice ještě docela hezky, ale přece jen už na poslední chvíli, a za mnou jedoucí Quit, který měl prý ještě přední kolo přeložené zprava přes moje zadní, navíc mu to prý i trochu klouzlo, musí vzít zavděk polňačkou, která se na vrcholu zatáčky odpojuje a využít ji jako záchranný retardér. To mi všechno říká ale až dole modrý dres, já sám jsem neměl moc potuchy, co se za mnou vlastně odehrálo. Tak já těm Šlapkám teda dneska dávám zabrat, jen co je pravda, Hraboshovi (vědomě) a Kolíkáčovi (nevědomky) napřed odepřu Magnesium, Quita pak vyvezu do pole, tak ještě aby mě v cíli neubili pumpičkami! Ale jsou to všechno kamarádi a v cíli se nám o tom nakonec bude aspoň docela hezky povídat. Dole v údolí pak klasika – cedule Okres Česká Lípa a asfalt rázem totálně v prdeli, drncá to o sto šest, ale tady už není čas to řešit, jen doufat že defekt nepřijde a šlapat a šlapat. Modrák krásně táhne, je o dost silnější než já, a tak mu to ani moc nelezu kazit na špici a za chvíli dojedeme i Zimmela, který vsadil na špatnou kartu a zůstal vpředu sám, když předtím přišel o Kolíkáče. Jsme tedy zase tři, ale de facto je to vlastně jeden plus dva vagónky, protože ten starší kluk jede opravdu velice pěkně, k vystřídání nám dává šanci jen sporadicky a navíc když to náhodou udělá, tak tempo v ten moment citelně vadne, protože já i kolega z Dexteru už toho máme tak akorát. Modrásek si tam tedy po krátké chvilce zase radši dobrovolně vleze a jede tak, že teda já mám v háku co dělat a kolikrát i zalepuju díru, ale je mi jasný, že při tomto tempu by nás už nikdo zezadu dojet neměl, tak se snažím držet zuby nehty. Sice kdyby chtěli, tak by mi asi ve dvou hravě odjeli, ale nějakým zázrakem to vždy na poslední chvíli dokážu ještě zachránit a do závěrečného sjezdu najíždíme všichni pěkně pospolu. V závěrečné přibližovací rovince pak spřádám plány, jak porazit Vaška Zimmela jakožto přímého konkurenta ve stejné kategorii, tak se mu schovávám za zadní kolo s cílem se co nejvíce vyvézt a pak v cílovém magnetu zaútočit, ale je to marný, sice spurt se tentokrát rozjíždí ideálně až na posledních cca 250 m, ale tom v dnešním stavu už to pro mě prostě není, chvilku se sice ještě držím za Vaškovým zadním kolem, ale na kýžené zrychlení, abych jej přelezl, tak to už v žádném případě dnes nemám a končím tak třetí ve skupině, ale přesto s tak nějak dobrým pocitem, že jsem do toho dneska šel a nevykašlal se na to, i když by se jinak snad ani nikdo nemohl divit. A to je na tom vlastně nakonec asi to úplně nejhezčí, bylo mi mizerně před startem, bylo mi mizerně na trati, ale v cíli u Slunečních hodin to pak ze mě tak všechno úlevně krásně spadlo a mně je vlastně najednou úplně báječně. Tak díky Doksy!

Nakonec z toho byl na mě celkem ještě slušný (čtvrtý nejrychlejší z mých dvanácti účastí – viz. srovnávací tabulka) čas 2:21:48,93 h (průměr 33,42 km/h), ale už trochu slabší umístění, kde v celkovém pořadí prvního balíku mi patřilo 35. místo (přitom se jednalo o 33. ročník aneb Praha-Doksy slavily Kristova léta, takže speciální cena za 33. místo v balíku byla nakonec docela blízko, tož škoda, mohly být za to dva Svijanský mázy) ze 46 v prvním balíku a 16. z 19. v kategorii B. Je vidět, že všichni se celkem zlepšují a k obecně dobrým časům dnes určitě přispěl i po čase konečně příznivý vítr, nicméně o umístění v mém případě letos až tak nešlo a já byl moc rád, že jsem u toho nakonec vůbec byl aspoň takto a že jsem ty tepy s hodnotami avg 170 a max 194 vůbec přežil. Při neúčasti hlavních hvězd LAWI zvítězil Vojtěch z AC SPARTA CYCLING TEAM v čase 2:04:36,61 (průměr 38,04 km/h) před Jirkou Ježkem (DAS) a Vítkem Novákem (CFC Kladno).

Díky organizátorům v čele s Vlkem, že tuto klasiku stále dělají a srdcem, a pokud za rok budu moci, tak určitě nechci na startu chybět!