Pražský král aneb když teče asfalt

První komplikace mi nastala už ve výchozím místě, kde jsem nebyl schopen nalézt místo startu. Celá Dobříč byla rozkopaná kvůli kanalizaci, všude prach a písek, tak jsem nechal stát auto na tom okraji obce, kde jsem zrovna byl, a vyrazil sám s mírným předstihem po trase akce s tím, že mě ostatní někde dojedou, což se stalo až za Unhoští na křižovatce Kyšice-Nouzov. Přijel asi třicetihlavý peloton, ve kterém převládaly červenobílé barvy pořádajícího týmu Dexter a pak ještě černožluté Stark Cycling týmu v čele s Michalem Starkem, ostatní barvy byly zastoupené spíš sporadicky. Hned první kopec na Poteplí se jel celkem ostře, a to tak, že mi to jako pohodová vyjížďka pro fandy silniční cyklistiky ani nepřipadalo a dojel jsem tam někde za druhou skupinou …

… holt jsem si jenom potvrdil, že jezdit sice můžu, ale na závody to z nějakého poměrně záhadného důvodu pořád není, hodnoty v horní části výkonové křivky jsou zkrátka pro tyto účely stále nedostačující. Nahoře u hájovny byla naštěstí občerstvovací pauza (voda a moc dobrý domácí perník) a fotografická pauza na společné foto všech účastníků …

… navíc se zde trasa dělila a bylo to tak půl na půl – na delší trasu odbočilo tak 15 lidí včetně mě, i když jsem to teda vzhledem k začínajícímu horku docela zvažoval.

Vedro bylo čím dál víc nepříjemnější, ve Zbečně jsem chtěl provést takovou menší lest, že bych jel na Leontýn přes most rovnou a vynechal Křivoklát s těma jeho kostkama, který nemusím, ale všichni jeli rovně na Křivoklát, tak jsem jel taky. A docela jsem hned dole zalitoval, protože až na Martina Jelínka z Dexteru mi tam všichni poměrně nekompromisně ujeli, ještěže to aspoň většinou bylo celé ve stínu. Následující sjezd po křivoklátských kostkách byl také docela zajímavej, protože před vrcholem stoupání nás předjela svatební kolona a pak u parkoviště ke hradu naráz celá zastavila, a to jsem měl rázem brzdový páky zatažený na doraz a jen si hledal místo, kam to pošlu – naštěstí ale proti zrovna nic nejelo, tak jsem se celkem s přehledem nakonec vešel vedle. Do největšího kopce dne jsme najeli ve třech (já, Dušan Hauser ze Stark Cycling a Tomáš Venkrbec z Dexter), ve spodní části na sluníčku jsem se snažil hlavně neuvařit, ale moc se mi to nedařilo, teplota už zde byla hodně nepříjemná, takže jsem se těšil na druhou půlku do lesa, ale ani tam jsem se moc nezchladil a ke kapličce na Leontýnu už dojel dost vyškvařenej. Naštěstí tady všichni čekali a hned se i domlouvala taktika na další pokračování, že by bylo dobré vynechat motání po pláních nad Novým Jáchymovem a stoupání na Chyňavu z Hýskova, které je celé na sluníčku, a jet místo toho přímo do Nižbora a na Chyňavu pak přímo odtud okolo hájovny, kde to je naopak téměř celé ve stínu. Tento návrh zaplaťpánbůh prošel a doladil se operativně i další pojízdný bufet nad Nižborem, který se tam přesunul z původně zamýšleného Hýskova, který jsme tedy vynechali. Jednomu z účastníků vtipně vzápětí po zastavení u auta detonoval zadní plášť, ale po opravě potom zase pokračoval. Další zase pár metrů po vyjetí z tohoto místa přetrhl řetěz. V lese bylo určitě o něco lépe, než na sluníčku, ale i tak tam místy tekl asfalt, o potu a slzách nemluvě. Každopádně od Nižbora už se moc pohromadě nejelo, sice se to u hájovny a následně před Železnou ještě na chvíli sjelo, ale dole v Chrustenicích dělali vodovod nebo co a bylo to tam docela rozsekaný, takže každý to jel podle sebe a tam se to pak rozdělilo už definitivně. Zůstal jsem v čelní skupině, kde nás bylo šest, po stoupání z Hostimi na Srbsko pět, po průjezdu Karlštejnem čtyři. Ve stoupání z Hlásné na Mořinu se před sluníčkem už nebylo kam schovat, tam jsem totálně vyvařil a zbylá trojička (Cafourek, Šťastný plus jeden) mi tam odjela a už jsem je neviděl. Z Mořiny jsem už v sólo jízdě ještě zahnul dle itineráře na Ameriku a Kozolupy, ale na Americe mé trápení dostoupilo vrcholu, než jsem se doplácal k přejezdu, tak jsem byl úplně hotovej, chodidla pálila jako čert, prostě vzpomínka na loňský Krušnoton více než živá. Rozhodl jsem proto dále své trápení neprodlužovat a kopce z Roblína na Třebotov a přes Choteč už vynechat, což ostatně provedla i drtivá většina ostatních, jak jsem zjistil v cíli. Pokračoval jsem tedy přes Vysoký Újezd, kde mě dokonce předjela nějaká holka na silničce – už jsem měl opravdu dost, a pak přes Kuchař, Chýnici a Zbuzany rychle do cíle v Dobříči do Penzionu Kuželka, kde už na mě čeká Pamětní listina, vychlazené limo a hlavně úleva pro chodidla, že se už nebudou muset přitlačovat na ten rozpálený vnitřek treter. Za chvilku pod slunečníkem už pak bylo o hodně lépe …

… ale těch dnešních 126 km průměrem necelých 26 km/h v letní výhni bylo docela náročných a sbíral jsem se z toho prakticky celou neděli. Holt není nad pohodové vyjížďky pro fandy silniční cyklistiky, ale určitě bych příští rok zase, když budu moct!