Rampušák aneb Hoblovna a dost

Stojím tedy na startu, ambice dnes žádné nemám, beru to spíš jako takový pokus, co se mnou dlouhá trasa udělá, takže se řadím spíš někam na konec pole, ale i tak stojím jen kousek za startovní bránou – moc lidí tady není, předpověď asi přece jen hodně lidí odradila (vzhledem k předpovědi jsem nakonec zvolil dlouhý-krátký, návleky na nohy i na boty, kompresky na nohy a vesta). Na druhou stranu je tu téměř kompletní LAWI s Nežerkou, Novákem, Zahradou apod., takže žádné ulejvání se v úvodním kopci, který tady následuje bezprostředně po startu, čekat rozhodně nedá. A taky že ne, nevím teda, jestli účastníci z čela závodu budou zase jako obvykle psát, že se zpočátku moc nejelo a čekalo se, kdo co udělá, ale pro mě to tedy kašička hned od startovní čáry rozhodně byla. V kombinaci s mým aktuálním stavem a nulovými ambicemi se rozhoduji nejít přes závit hned od startu, takže si vystupuji jako jeden z prvních, nicméně do horizontu ještě na hranici 191 bmp zabojuju a nakonec se to pospojuje do celkem zajímavé asi osmi členné skupinky, ve které je Mlhoš a RiC z Vinohradských šlapek a Tomáš Bartoš z H.I.C., takže celkem dobrá skupinka pro mě, ale má být brzy hůř. Nejprve v Lanškrouně začíná docela citelně mrholit a do toho se RiC snaží zorganizovat kolotoč, což teda moc nechápu, koho bychom tady na nějakém 15. km (z celkových 187) jako měli chtít rychle dojet, spíš nás to jen zbytečně utaví, teda hlavně mě, což se ukazuje hned v následujícím kopci na Halda (Tomáš Bartoš si z toho celkem zkušeně vystupuje ještě na rovině), ve kterém zůstávám jako jediný ze skupiny výrazně zpět. Tedy ne že bych nějak trpěl, tepy mám opět docela vysoko, ale je to prostě takový malátný jako všechno v poslední době, ostatní prostě jedou rychleji a já nějak nemám, co bych k tomu řekl. Na horizontu už nikoho nevidím, ale myslím, že se to minimálně ještě jednou taky trhlo.

Mrholí už docela dost, nálada celkem nijaká, naštěstí akorát na horizontu mě dojíždí další zhruba stejně početná skupinka vesměs starších kluků i s Tomášem Bartošem (který jel před chvílí ještě s námi), tak v duchu zajásám, že takto přesně na kopci je ta skupinka přímo jako seslaná z nebe, a že tedy možná přece jen ještě zabojuju a bude mi přáno jet s nimi. Ale není tomu tak, ve sjezdu do Výprachtic a úvodní lehčí pasáži stoupání se sice stále ještě držím, ale jak se to trochu víc zvedne, tak už v první zatáčce opět beznadějně odpadám a zakrátko jsou všichni někde daleko fuč. Tak to je konec, tádydádydádydá, říkám si v duchu, Hoblovnu pak vyjíždím jen tak lehce a už je mi jasný, že do cíle se dneska nepodívám. Zbývá ještě aspoň 150 km, vůbec mi to nejede, k tomu stále mrholí, severozápadním směrem, kam směřuje trasa závodu, se navíc hromadí temná mračna, takže spíš bude ještě hůř a přitom spacáček a postýlka jsou odsud kousek za kopcem. Rozhoduji se tedy poměrně rychle, po výjezdu z Čenkovic, kde za sebou vidím další skupinku, ale už nemám chuť to dál zkoušet, to na křižovatce Jablonné n. O. – Červená Voda balím a po 1/11 to přes Červenovodské sedlo, Červenou Vodu a Březnou beru rychle zpátky do Štítů. Aspoň že dole v Červené Vodě už je sucho a dojezd je tak docela pohodový, v cíli vracím čip, a tím je pro mě letošní Rampušák završený. Doufám tedy, že se to co nejdříve nějak spraví, protože v tomto stavu závodit opravdu nemohu. Také ihned po dojezdu do kempu jsem zalehl a spal jako zabitý asi další dvě hodiny, ale moc mi to nepomohlo a po probuzení jsem byl zbitý asi jako jindy po celém maratonu. Tož včil co s tím? Uvidíme.

Jinak na dlouhé trase, která ve skutečnosti měřila plných 187 km, zvítězil Petr Novák (LAWI Author Team) v čase 5:27:20h (průměr 34,3 km/h) o zhruba půl druhé minuty (ze Šerlichu jel téměř 90 km sám v sólo úniku, který dotáhl až do vítězného konce) před svým týmovým kolegou Filipem Endlerem a Petrem Swaczynou (CK FESO Petřvald). Závěrem ještě uvádím odkazy na výsledky obou silničních tras 187 km a 120 km.