Rampušák aneb s Tony Martinem jsem v závěru nepočítal

Ubytování bylo v kempu v Herolticích v chatce, předstartovní večerní příprava také celkem kvalitní, akorát byla docela zima, po předchozích horkých dnech se citelně ochladilo a bylo to znát, takže krátký-krátký plus návleky ruce-nohy a vesta to jistí. Po startu se hned jede asi 2,5 km kopec, tempo na úrovni 20 km/h celkem bolí, držíme se s Michalem a Martinem víceméně ve stejné části balíku (zhruba třetí čtvrtina)…

… ale hlavně Martin vypadá, že si to tempo moc neužívá. Michal je naopak asi o čtyři řady přede mnou a vypadá, že chytil správnou závodní slinu. A už je tu hlavní rozřazovák Hoblovna alias Výprachtice, a už se to trhá a ani nemám ambice tam být, tak se tak koukám před sebe, kdo si také vystupuje a hele – Michal o skupinku přede mnou, Míra Zbuzek je dokonce za mnou a ztrácí. Dotahuju se k Michalovi a sjíždí se nás postupně asi deset, dokonce i Míra je tu, tomu jsem asi posloužil jako dobrý magnet. Ve sjezdu do Čenkovic se to sjíždí ještě víc a je nás už tak dobrých pětadvacet kousků, což je na následující houpavý přejezd pod horami rozhodně dobré, V Jablonném na přejezdu chytáme ještě vlak, bohužel je u přejezdu ještě zastávka, takže to máme i s nástupem a výstupem cestujících a docela to pár minut trvá, ale zezadu už přijel jen Tomáš Bartoš s dalšími dvěma jezdci a jinak nikdo, takže se vlastně nic nestalo. Cesta podhůřím pak probíhá celkem poklidně, na špici se ani snad nepodívám nebo jen při nějakých nepřehledných situacích po sjezdech, kdy se většinou nějak propadnu dopředu a pak spíše brzdím čelo, než dojedou ostatní. Tempo je takové rozumné, ani úplně výletní a ani žádná kaše, nicméně pro dokreslení situace ve výjezdu od přehrady Pastviny dáváme ve stoupání dokonce i traktor (moderní, žádná stará zetka) a celkem s přehledem, prostě neměl šanci. Někteří jedinci však jezdí podivně, nejvíce mne udivuje jezdec s číslem 31, který se často větrá dlouhé minuty sám nebo ve dvojici před skupinou, načež se nechá dojet jen proto, aby se vzápětí větral zase. Říkám to Michalovi a Mírovi, že tipuji, že tenhle za to při tomto stylu brzy zaplatí a na Šerlichu s námi už nejspíš nebude.

Jak se blížíme k prvnímu většímu stoupání dne na Luisino údolí (880 m.n.m), jsem najednou ve skupině čím dál víc vepředu a když se cesta podél Zdobnice začne zvedat, koukám že se nikomu moc nechce jet, tak si vlezu na čelo a jedu si svoje tempo, vedle mě si vyjede Michal, takže Lousino údolí se jede dá se říci po naší sokolskou taktovkou, jen je škoda, že to asi nikdo nevyfotil. Objektivně tedy nutno dodat, že tři jezdci ze skupiny jsou ještě před námi, číslo 31 si při svém tradičním větrání sebralo další dva a ve trojici nám nyní ukazují záda nějakých 300 m před námi a postupem stoupání už je pak ani nevidíme, nicméně jsem stále přesvědčen, že je brzy zase uvidíme. A tato moje prognóza se začíná naplňovat už na Šerlichu, naše skupina se trhá, Michal zůstává bohužel zpět, trochu mě to překvapuje, protože v předchozím kopci vypadal velice dobře bez známek únavy, ale říkám si, že nahoře se to snad stejně zase sjede, takže by to nemuselo nic znamenat. Zajímavé, že tu dnes nejsou vůbec žádné mouchy Šerlichovky, asi na ně je moc zima, mně ale zima teď rozhodně není, držím se na nějakém druhém třetím místě s číslem 34-Petr Koza a 81-Mírou Zbuzkem, docela se to přelévá, v závěru začínáme dotahovat jezdce, co nám prve odskočili na Lousině údolí a jako prvního číslo 31, jehož nositel už celkem podle očekávání nevypadá zdaleka tak čerstvě, jako když se před nějakou hodinkou vozil stále před skupinou. U odbočky k chatě stojí Martina s Mildou a Romanou a jak vidí náš dres, tak začnou hezky fandit, takže zvedám zadek ze sedla a zkouším trochu zrychlit k malé radosti Míry, na kterého to už bylo moc. Ale je tu konečně vrchol stoupání (990 m.n.m.) a s ním i bufet, kde většina staví, takže se to zase trochu promíchá. Ačkoli se nezdržuji moc dlouho, s nelibostí sleduji, jak většina jezdců z naší původní skupinky už odjíždí a v momentě, kdy přijíždí Michal, tak akorát odjíždí Míra, což ve mně vyvolává chvilkové obrovské dilema, co s tím. Na jednu stranu bych to rád objel s Michalem, na druhou stranu větší část skupiny je už před námi a těžko bychom ji už sjížděli, nakonec rozhodne vzdalující se dres Míry a já si říkám, zkusím to dojet zpátky do skupiny, když se to povede, budu tam, když ne, počkám na Michala a pojedeme spolu. Namísto odpočinkového sjezdu mě teď ale čeká pěkná stíhačka, Mirek se sjel s někým do dvojice, ty ještě vidím tak 300 m před se sebou, ale skupinu už nevidím a začíná to vypadat zle. Dávám si víc než předtím v kopci, ani bych se nedivil že tepovou maximálku dne mám právě tady (rychlostní samozřejmě také, o tom není pochyb – 81 km/h), do toho jeden nečekaný příčný práh, který téměř v té maximálce musím skákat a přitom ti přede mnou se mi spíš vzdalují – ach jo. Když se ale sklon trochu srovná a silnice klesá už jen mírně, najednou skupinu zahlédnu a není zase tak daleko, jak bych čekal, Míra s parťákem už jsou tam, tak teď ještě já. Prodlužuju si interval a na konci Orlického Záhoří tam tedy nakonec přece jen jsem, ale rozhodně ne fresh. Zbývá asi 1 km dojezdu mírně z kopce a pak hned další velké stoupání na Komáří vrch (911 m.n.m), takže na to jsem tedy zvědavý.

Naštěstí se to do kopce rozjíždí pozvolna, Mírovi dole padá po Schleckovsku řetěz a tři nám tady pozvolně odjíždějí, normálně bych asi jel s nimi, ale po té předchozí stíhačce jsem rád, že jsem rád, tak zůstávám společně s 34 a 95 a ještě k nám zezadu doskakuje Míra, ostatní již zůstávají výrazněji zpět a mezi nimi i původně poněkud příliš aktivní 31, takže jsem se ve své předpovědi sekl pouze o jeden kopec. Tu odskočivší skupinku máme ještě dlouho stále na dohled, ve sjezdu se dostanu sólo někam do poloviny vzdálenosti mezi je a nás, ale víc to ani nezkouším a čekám na tu svoji skupinku. V následujících kopečcích okolo Rokytnice v Orlických horách se o tempo stará hlavně 34 a já, zatímco Míra a 44 vypadají, že toho už mají tak akorát (a i na mě začíná doléhat únava, takže nejvíc bodů za aktivitu má v naší slupině v těchto chvílích jednoznačně 34). Za Bartošovicemi ještě trojičku před námi zahlédneme a odstup je stále jako prve tak 30-40 s, ale i když v údolí docela jedeme, tak se náskok nijak nezmenšuje, naopak ve stoupání od Zemské brány rychle narůstá až na nějaké odhadem 2 min a začíná být jasné, že ty už dneska asi neuvidíme. Pokračujeme tedy už klidněji stále ve čtyřech, snažíme se trochu pravidelně střídat a když se to za Českými Petrovicemi zlomí konečně zase dolů, tak si v kompaktním útvaru hezky vykrojíme serpentiny do Mladkova (akorát Míra ve sjezdech ztrácí, ale dole se zase dotáhne). A najednou je trochu překvapivě konec, protože na posledním bufetu v Mladkově stavím jen já a Míra, zatímco 34 a 95 jedou dál. Já si ještě odskakuji s pískem, ale Míra na mě čeká a pokračujeme dále už jen ve dvojici – s čísly 61 a 81 a tedy s jedničkami na zádech jakoby osamocení lídři svých po trase rozprášených týmů.

Před Králíky se k nám připojuje ještě jeden jezdec v červeném dresu, který byl původně někde dál před námi, ale zdržel se na bufetu ještě déle než my. O kus dál před námi naopak zahlédnu svítivě žlutý dres, jako měl jezdec s číslem 95 z naší původní skupiny, který na bufetu nestavěl, a chvíli to vypadá, že bychom se mohli sjet, ale pak už jej zase nevidíme a navíc na odbočce do předposledního stoupání přes Horní Orlici (760 m.n.m.) na Zlatý Potok pokračuje náš nový přírůstek trochu překvapivě rovně přímo do cíle za svým DNF. V první chvíli si toho ani nevšimnu, říká mi to až Míra, který to celé viděl zezadu lépe a popravdě řečeno mám teď úplně jiné starosti, protože mě to zrovna začíná hryzat do levého stehna. Jedno rychlé Magnesium a nezbývá, než věřit, že to přejde. A naštěstí skutečně – jak to rychle to přišlo, tak rychle to zase odešlo. Hlídám si tepy a taky Míru, nerad bych ho tady nechal, když už to dnes vypadá, že je nám souzeno to objet celé společně, vypadá že se už docela trápí, ale pořád se za mnou drží, akorát v poslední fázi stoupání chytá asi 50 m díru. Říkám si, že si to určitě sjede, ani moc nešlapu, piju, ale zároveň taky moc nebrzdím a ejhle, dole Míra nikde a naopak asi 50 m přede mnou dvojice 34 a 95, se kterými jsme původně jeli společně až do Mladkova. Doskakuju si je a rovinku na odbočku k Vysokému potoku jedu s nimi, ale stále ve mně nějak hryže svědomí, že Míru jsem tam takto neměl nechávat úplně samotného. Na začátku stoupání do posledního dnešního kopce (Sv. Trojice 860 m.n.m. na úbočí hory Jeřáb) si proto zase vycouvávám a na Míru čekám, říká sice, že jsem měl jet, ale stejně myslím, že je trochu rád a navíc ty dva před námi to vypadá, že dojedeme i tak. Číslo 95 dojíždíme ještě před lesem a když stoupání začne tvrdit muziku a rozestupy se opticky zkracují a je tedy vidět na dost sekund před sebe, najednou trochu s překvapením zjišťuji, že tu zdaleka nejsme sami, protože alespoň další tři čtyři jezdci jsou rázem v dohledu. Začínám najednou zase závodit, odpoutávám se od Míry, předjíždím 34, už viditelně odvařenou 131, dojíždím dvojičku 30 a 44, což jsou jezdci, které jsem dnes ještě neviděl, tzn. že původně byli někde o skupinu nebo dál před námi a nyní se nabízí jet s nimi. Chvíli jim visím za zadním kolem, ale pohříchu dojížděl jsem je v té nejprudší části po totálně rozbitém asfaltu (opravdu spíš na horáka než na silničku) a vzalo mi to asi víc sil, než jsem si dokázal připustit, takže nyní, když sklon konečně trochu povoluje a kvalita povrchu se lepší, tak najednou trochu zaberou a já už zrovna nemám, z čeho vyškrábnout nějaký ten watt navíc, takže mi zase odskočí a navíc zezadu mě dojíždí 34 a taky i Míra, který se ovšem nespokojí jen s dojetím a jde dokonce přese mě dopředu. Chytám se ho na oční kontakt a doluju poslední zbytky sil, na tu cizí dvojičku přede mnou bych se asi takto neskousl, ale na Míru jo, hypnotizuju jeho zadní kolo, 34 zase odpadá a my dojíždíme znovu dvojici 30 a 44. Trochu si vydechnu, že se to konečně trochu uklidní, ale Míra je najednou úplně jako politý živou vodou a jede dál, trhá se od nás a pomalu se nám vzdaluje. No toto říkám si, ještě před chvílí vypadal, že bude rád, když to vůbec nějak dotáhne do cíle, a najednou nám tu takhle všem natahuje držky! Zezadu nás dojíždí 34, jsme tedy čtyři, vrchol stoupání teď po naprosto luxusním novém asfaltu skoro v dohledu a před námi asi 30 s Míra. V duchu si říkám, proč radši nejel s námi, že to teď bude mít sám o dost těžší, ale pak si říkám, že nás vlastně čeká dlouhý a klikatý sjezd a že si Míra po vzoru Thibauta Pinota z FDJ možná jen vytvářel bezpečnostní náskok, aby ve sjezdu zase nechytil díru jako dnes už několikrát předtím. Jo tak nějak to nejspíš bude, uklidňuji se, Míru ve sjezdu dojedeme a budeme se těšit na společný spurt, ve kterých mám s Mírou určitě horší bilanci a dnes si hodně věřím, že bych neprohrál. Ale i když sjezd kroutíme docela svižně, tak po Mírovi ani vidu ani slechu. No nic, za chvíli najedeme na hlavní, krajina se tam trochu víc otevře, bude to tam víc na větru a bude náš, panáček. Jenže znovu ouha, vše sice podle mých předpokladů, vítr šikmo zepředu, naše skupina celkem i docela obstojně střídá (na tuto fázi závodu), jezdce z krátké necháváme za sebou jako sloupy, ale Míra stále nikde. Když se stočíme k cílovým Štítům, vítr jde ještě víc zepředu, sakra přece není možný, aby nám sólo takhle ujel. V tom spatřím před námi dvojičku, jeden má takový světlý dres do modra, což by mohl být Míra, asi se spojil s někým z krátké, organizuju krátké špice, hecuju ostatní ať ještě trochu zrychlíme, ženu tu vlčí smečku s vidinou Mírova skalpu, ale málo platné, jsou to nakonec oba jen nějací jezdci z krátké. Tak toto jsem opravdu nepochopil, kde ten Míra jenom je, podle všech předpokladů (měl celý den horší sjezdy, kopce s výjimkou toho posledního jezdil dneska spíše pasivně a sám proti čtyřem spolupracujícím o podobné výkonnosti by neměl mít žádnou šanci) jsme ho měli už aspoň třikrát dojet a on stále nikde. Jako snad kdybychom nehonili Míru, ale mistra světa v časovce Tonyho Martina! Už jsme dole ve Štítech a je jasné, že nikoho dalšího už nedojedeme, tak se můžeme soustředit aspoň na vzájemný souboj. Po zkušenostech z loňska už hned dole shazuji na malou, ostatní poslušně taky, pak asi 5 sekund klidu před bouří, už jsme u kulturáku a stále nikdo nic, tak si říkám, kdy jindy než teď a nastupuji, párkrát do toho hrábnu, otáčím se a za mnou překvapivě velká díra, pánové to nějak trochu nečekaně vzdali, jen 34 to ještě zkouší, ale už tam má velkou mezeru, a to už nemůže stihnout, takže alespoň první místo ve skupině a u zábradlí za cílem už se na mě culí Míra, který si dokázal dovézt zhruba minutový náskok. No tohle u mě bude mít ještě schovaný, jako se vším jsem kalkuloval, vše mi hrálo jakoby do karet, mělo to dnes prostě vyjít, jenže s Tony Martinem na posledních 10 km jsem fakt nepočítal!

Jinak výsledný čas 6:09:25 h (zařízení v cíli mi v první fázi nesejmulo čip, musel jsem to reklamovat až dodatečně) znamenal v celkovém pořadí 65. místo ze 120, čili lehce druhá půlka, asi to šlo zpočátku o něco rychleji, jenže to se vždycky v cíli lehce povídá. Ale jinak s tím závoděním v posledním kopci a závěrečnou, i když neúspěšnou stíhačkou jsem byl docela spokojenej, protože takhle se ty maratony mají jezdit! Michal nakonec dojel v čase 6:33:03 h na 83. místě a Martin moudře usoudil, že ve společnosti našich fandů ze Šerlichu (Martiny, Mildy a Romany) mu bude lépe, takže DNF, ale v cíli si aspoň pěkně popovídal s vítěznou ženou a kámoškou Lenkou Borufkovou. Vítězným Rampušákem se pak stal Jakub Svoboda (CJ Kolokrám Svijany) v čase 5:03:40 h. A v samotném závěru se i sokol na bednu podíval, byl to Michal a bylo to jen v rámci výhry v tombole, nicméně fotečka na závěr myslím docela pěkná:

Prostě tento kraj má určitě hodně do sebe a pokud to půjde, určitě se sem budu rád vracet.