Ratibořický MTB maraton aneb boli sme traja

Včasný příjezd se mi zrovna nějak nepodařil, ale moc jsem to neřešil, neb ambice jsem tentokrát moc žádné neměl, resp. nebyl jsem si ani předem jistý, zda ty cca 2h v tempu budu schopen objet nebo budu muset od určité chvíle nasadit těžkou turistiku. Proto mi ani moc nevadilo, že na startu jsem tentokrát stál úplně nejdál, co jsem kdy stál, až na konci rovinky u oblouku, kam se normálně dívám přes rameno dost s despektem. O zábavu před startem se staral moderátor, kterého musím celkem pochválit, že mluvil celkem rozumně a mělo to hlavu patu, žádné takové to bezduché rádoby rozjuchané žvatlání, jako na řadě jiných podobných akcí. Dokonce mě pobavil jedním vtipem, který znám ovšem trochu jinak, takže zde uvedu svojí (sice lehce jinou, ale významově podobnou verzi):

Vypráví zasloužilý partyzán na besídce ve škole:

„Boli sme traja … ja … Ferro … a transporter plný Nemcov.
Hodil som granat!
Zboli sme dvaja …
… ja …
… a transporter plny Nemcov!“

Jinak jsem se ale soustředil na nadcházející výkon, a jak jistě uznáte podle následující fotky, tak mi to soustředění se celkem šlo:

Start byl ze zadních řad hodně pozvolný, trochu se to rozjelo až na asfaltu, kde jsem rázem poskočil o hezkých pár míst dopředu, ale pod Vízmburkem jsem se dostal stejně do pěkného špuntu. No co, aspoň jsem se nevykrvil hned první kopec, jako jindy, a vyjel to celkem na pohodu. Pak se to ale překvapivě docela potrhalo a musím říci, že některé úseky jsem takto osamoceně ještě nejel, ale ani to mi nijak moc nevadilo, protože cesty v údolí podél řeky Úpy byly pěkně mlaskavé a rozbahněné, a jelikož bikeři blatníčky většinou nevozí, tak jet za někým znamenalo většinou chytat pěknou porci sajrajtu rovnou do obličeje a můžu říct, že nejvíc nahazují devětadvacítky! Musím říct, že se svými ne úplně zánovními semi-slicky (teď už spíše slicky) Rubena Zefyros jsem si několikrát pěkně zabruslil přesně podle hesla „Ric pic Camrda, každej si rád … za … bruslí!“. A to přitom byly široké rovné cesty, však jsem dobře věděl, že v prostřední části bude hůř. A bylo.

Předtím ale ještě tradiční asfaltový výjezd na Ratibořice, kde jsem si skočil přes dvě skupinky až do třetí, následovaný sjezdem a dalším výjezdem s následnou rovinkou na bočáku (celé na asfaltu), kde jsem si pozici o jednu skupinku ještě vylepšil. Jo na asfaltu by mi to celkem šlo. Pak ovšem za Chvalkovicemi nájezd do prostřední asi nejvíc bikové třetiny závodu s mnoha blátivými místy podél potoka Běluňka, a tady už se můj posun vpřed logicky zarazil. Na druhou stranu předjelo mě tu jen pár (téměř doslova) lidí, jinak jsem si i vtom občas pěkném marastu v podobě bezedného blátíčka na svých hadicích připadal sice chvílemi jako eskamotér na laně, ale svou pozici jsem víceméně pevně držel. Několikrát jsem to měl jen taktak, aneb smyk na obě kola zároveň nebyl ničím až tak úplně výjimečným, ale nelehl jsem a dokonce i ten nejtěžší stojku v lese jsem na rozdíl od jiných vyťapal hezky v sedle a ani tretry jsem si tak nenamočil v blátě.

Poslední třetina už byla zase celkem svižná, ale bylo jasné, že časově to dnes žádný zázrak nebude. To jsem si uvědomil hlavně na louce a následné lesní cestě pod další louku, kde jindy za sucha jedu tak 25 km/h plus, kdežto dnes to bylo čvachty čvacht a rychlost 13 km/h, čili to se pak těžko nahání. Jinak to ale už zase docela jelo a navíc jsem věděl, že to nejhorší už mám za sebou a přede mnou jsou spíš úseky, které mi sedí. Pár pozic jsem tady ještě získal, ale nic moc velkýho, přišlo mi to pole jezdců nějak o hodně víc roztrhané než jindy. Na závěr přírody tradiční krásná (a suchá) alej na Boušíně, singletrailový sjezd zpět k řece zakončený pěkným vyhazovákem, ale ještě se to dalo, no a pak už jen klasický úprk podél Úpy (zpočátku šotolina, pak asfalt) zpět k cíli. Tady jsem se opět o něco posunul, pár lidí předjel a ve spolupráci s jedním jsme pak dorazili skupinku asi pěti lidí, a aby si snad nemysleli, že se už jen tak povezou do cíle, podržel jsem trochu tempo a zboli jsme traja přesně jako v tom vtipu na začátku. Jelikož jsem ovšem s sebou neměl granát, tak jsem jen zamknul nenápadně vidlici a hodil jsem tam v Havlovicích na výjezdu od mostu nástup … a boli jsme stále traja. Chvilku jsem počkal, pořádně se nadechnul a dal do placu co jinýho než další nástup, jeden už tam plandal celkem bez ambicí, přitom jsme předjeli ještě další dvojičku, ale druhej to zalepil a po chvilce jsme boli zase traja (furt ti samí, dojetá dvojička se nezachytila). Pak ale hodil nástup ten druhej kluk a zboli dvaja … ovšem beze mě. Už jsem po té dávačce v posledních kilometrech nějak neměl, co odpovědět, takže jsem tam zůstal trochu zpět a do cíle už sakra málo času na to s tím něco udělat. Na cílovém ovále ten druhej ještě trochu vytuhnul, tak jsem se zkoušel se k němu přiblížit a fiknout ho pěkně ze zálohy, ale i když se mi docela i povedlo ho dost stáhnout, tak ten samotný závěr si už pohlídal, takže sice jakoby třetí místo, ale jinak jsem opět v tom závěru byl aktivní a pár míst tu i tak ještě získal, takže za bojovnost si dávám palec nahoru, i když to úplně podle představ nedopadlo.

A podle představ nedopadl ani výsledný čas, který byl 2:13:50h (normálně tu mám pro sebe nastavenou hranici dobrého výkonu rovné dvě hodiny). Ale zase na druhou stranu – je to sice můj třetí nejhorší čas v historii (a to ještě ten úplně nejhorší byl s defektem a výměnou duše hned asi na 10. km, kdy jsem se propadl na úplně poslední místo a musel vše dohánět), ale zase podle celkového pořadí (175. absolutně) to zase tak zle nevypadá. Je fakt, že letos jelo nejméně lidí ze všech ročníků, takže na procenta taky nic moc, ale zase aspoň ty podmínky (bláto) dnes na mě a mé obutí úplně nebyly, takže to ještě celkem beru. Důležitý je, že jsem to objel pocitově poměrně v tempu (tepy 174 průměr a 194 maximálka, čili tak nějak na mě asi normál) a že jsem ani na konci neměl pocit, že bych kdoví jak chcípal, takže budoucnost již nejeví se mi tak černě. A navíc, cca o 10 minut se zhoršili oproti jiným ročníkům i ti nejlepší – bláto je holt bláto.

Na závěr ještě přikládám srovnávací tabulku mých výkonů v dosavadní historii (trasa se po celou dobu měnila jen minimálně z důvodu lesních prací apod., takže je to docela vypovídající):

Závěrem poděkování Kláře za doprovod a tradičně také pořadatelům, letos to bylo zvládnuté perfektně, včetně dobrého přístupu k mytí kol a kvalitnímu gulášku na závěr, takže za rok, pokud zdraví a okolnosti dovolí, bych chtěl přijet určitě zase.