Strada Zdejcina (UAC/CKV) a Bohnické kriterium aneb takový netradiční etapák

Odpadl tak klikatý průjezd městem, což bylo asi dobře. Nejprve se jelo za zaváděcím vozem, ostrý start proběhl někde u Tallichovy vily a někde zhruba tam mě to taky začalo pěkně bolet. Ze svižně jedoucího vláčku jsem si vystoupil zhruba ve stejném místě jako loni s Michalem (ještě před první serpentinou), ale nebyl jsem naštěstí sám. Společně se mnou tam zůstali ještě dva a navíc asi 50 m před námi si vystoupil i Ondra, Míra Zbuzek a Václav Zimmel. Po nájezdu do hlavního okruhu na Zdejcině, který se krouží celkem 5x, se tak veškeré snažení mojí mini skupinky smršťuje do stíhání té Ondrovy a zároveň přitom jde ještě o to se pokud možno úplně nepoblít. Dojíždíme je po sjezdu za Otročiněvsí, ale nejsem ani ve stavu, abych Ondru pozdravil a ten tak o mně dlouhou dobu vůbec neví. Dozví se to až ve sjezdu do Nižboru, kde jdu konečně trochu dopředu. Následuje ta strada do Stradonic, drncá to tu pěkně a navíc v jednom místě je i docela mokro – nějaká strouha tu kříží cestu na asi 5m délky, ale to bohatě stačí k tomu, abychom se tady při našich postupných pěti průjezdech celkem řádně zasvinili. Hned v nájezdu do první Zdejciny se odtrhuje Ondra společně s těmi, se kterými jsem to prve dojížděl, a já naopak zůstávám zpět s těmi, které jsme prve dojeli (Zbuzek, Zimmel, 448-Flak).

Zpočátku mám za to, že by se to ještě za Zdejcinou mohlo zase sjet, ale opak je pravdou a nahoře ve vesnici už z těch před námi nikoho nevidíme. Pokračujeme tak ve čtyřech a prakticky v této sestavě (akorát ve třetí Zdejcině ztrácíme Míru, který dnes zjevně nemá svůj den) to objedeme celé. Dojedeme akorát několik u krajnice stojících defektářů nebo jezdců ze staršího balíku (o kolo), nás naopak dojede před třetí Zdejcinou čelo staršího balíku, chvilku se s nimi svezeme, ale v kopci jedou sice ne o moc, ale přeci jen tak o ty 2 km/h rychleji, a to už nějak nedáváme. Jinak je celkem klid, naštěstí stejně jako loni trpím hlavně první dvě kola a pak už se mi jede čím dál lépe. Ve třetím kole už mám pocit, že tam jenom horko těžko nevisím, ve čtvrtém kole už v kopcích jezdím občas i čelo a mám radost, že nekřečuji a nemám ani žádné jiné potíže.

V pátém kole dole u řeky nejprve dojíždíme na první pohled už pěkně prošitého Radka Procházku, trochu mu i poodjedeme, ale hned zkraje posledního kopce ožívá a jde zase před nás a to až takovým rozdílem, že ho chtě nechtě musíme nechat jet. Mezi námi zbylými třemi je to už kdo z koho, u prvních domů začíná odpadat Zimmel, který to ze začátku v naší skupině tahal v kopcích asi nejvíc, naopak 448 mi začíná trochu odjíždět. Cestou předjíždíme o kolo ještě Hanku Doležalovou, což je docela zvláštní, protože normálně by tady spíš předjížděla ona mě. Je ale fakt, že letos jsem ji viděl na závodech asi úplně poprvé, musel tam být nějaký tréninkový výpadek, budu se muset příležitostně někdy zeptat. Každopádně poslední kopec tu naši skupinku celkem spravedlivě nadělil, takže v samotném závěru už nebylo moc o co hrát. Nahoře mě ještě hecuje už dojetý Kolíkáč, ať tam narvu velkou a dám si pořádnýho špurta, tak ji tam dávám, ale je to spíš už jen taková propagace, na 448 a Radka Procházku už je daleko a nikdo jiný tu už není.

Stopky v cíli nakonec ukazují 3:00:51 h, což stačí jen na absolutní 26. místo z celkem 29 (průměr 27,87 km/h je ale o něco málo lepší než loni), Ondra nakonec zajel za 2:56:31 h a skončil na 23. místě (taky z 29, průměr 28,55 km/h). Škoda, že ve výsledkovce nejsou nevím proč uvedení i jezdi DNF, mohlo to být opticky trochu veselejší, nicméně účast nebyla z největších, a tak nějaké slušné body do CKKV Hobby Cup to snad hodí. V absolutním pořadí mladého balíku si prvních pět míst rozdělili jezdci LAWI-Author (první Nežerka, druhý Novák, třetí Zahrádka, čtvrtý Janoušek, pátý Mužík), takže tak trochu něco jako týmový přebor. Za mě musím říci, že trasa celkem dobrá, profilově určitě, povrchem už méně, ale dalo se to ještě nějak protancovat (otázka je, co za rok). Jen mě trochu mrzí, že už mám čím dál méně s kým závodit, neb takový ten druhý sled už se na UAC vyskytuje každým rokem méně a méně a lepší to zdá se už nebude.

Normálně by to mohl být konec reportu, ale není, protože víkend pokračoval v neděli akcí nazvanou Bohnické kriterium, která kromě toho, že se jela přímo v areálu bohnické psychiatrické léčebny, byla zajímavá i tím, že byla vyhlášena i tzv. jako druhá etapa právě ke Zdejcině, jinými slovy že součet umístění z obou závodů dává celkového vítěze. No závod typu kriteria jsem ještě nikdy předtím nejel (díky Mišáku za tip), tak jsem se v neděli vydal zkusit štěstí do Bohnic s tím, že tam moc lidí ze soboty asi nebude a že tedy je celkem slušná šance i na celkový výsledek v etapáku. Na místě jsem seznal, že účast je ještě menší, než jsem si dokázal představit (ve starším balíku 11 lidí, v mém mladším 12), což je škoda, protože takovýto zajímavý typ závodu tady dost chybí a když už jej někdo uspořádá, tak zase nikdo nepřijede.

Závodilo se na zajímavém 1,7 km dlouhém okruhu přímo v areálu léčebny, začínalo se u hlavního pavilonu dlouhou a širokou rovinkou mírně z kopce, sjezd pak pokračoval takovými dvěma vracečkami po již docela úzkém parkovém chodníku, následně to začalo po chodníku zase stoupat asi 250 m na délku (bylo to tak na hraně 53-21, někdo shazoval vpředu i na malou) a končilo se lehce do tahu (1-2% sklonu) opět po dlouhé a široké rovince. Každé čtvrté kolo bylo bodované a jelo se jich celkem 27 (v mém mladším balíku, ve starším o něco méně), celkem tedy cca 46 km. Po startu jsem se první tři kola držel ve vedoucí skupině, ne snad úplně lehce, protože v těch serpentinách se to vždycky šíleně natáhlo a ten následující kopec pak docela bolel, ale vždy nějak na začátku dlouhé cílové rovinky jsem tam nakonec přece jen byl.

Jenže pak na konci třetího kola zazvonil zvonec, že v dalším kole se jede o body, a to byl můj konec. Resp. to čtvrté kolo ještě ne, to bylo naopak docela v poklidu, jenže když pak v cílové rovince všichni zvedli zadky, zvedl jsem ho sice taky, ale přesto jsem se na konci rovinky díval na záda posledního ve skupině tak ze vzdálenosti 25 m. Doufal jsem sice, že po projetí bodovaným spurtem jezdci na čele zase svěsí, ale to se nestalo a naopak vítězný Vojta Beran začal zkoušet z balíku odjíždět (nakonec úspěšně), takže tempo nepolevovalo, což pro mě znamenalo odkroužit si páté kolo s odstupem těch 25 m (trochu jsem to stáhl ve sjezdu, ale pak mi to zase trochu poodjelo), šesté kolo s odstupem 50 m a v sedmém už jsem kroužil regulérně na samotku. Někdy okolo poloviny mě předjel Beran o kolo a později i zbytek čelní skupiny tvořený už jen asi pěti šesti jezdci, se kterými jsem kroužil asi dvě kola do dalšího bodovaného spurtu, ve kterém mi to zase ujelo (a vlastně už jsem ani neměl chuť se jim tam dál motat). Pak mě ještě dojela o kolo už odpojená dvojička Domanský-Kubát, se kterými jsem to už odkroužil až do cíle (jeden se k nám pak ještě připojil, a asi dvě kola před koncem jsme dostali od Berana ještě jedno kolo na rozloučenou). Ale musím se pochválit, že jsem aspoň zabojoval v závěrečném spurtu naší skupinky, kdy jsem v cílové rovince dokázal odjet všem třem (i těm, co měli o kolo navíc) a dosáhl tak na celkové 9. místo z 12 v čase 1:11:52 h (průměr 38,32 km/h).

Musím říci, že i když výsledkově žádný zázrak, docela se mi tenhle typ závodu líbil, na trati se pořád něco děje a utíká to docela rychle a zpočátku jsem ani nevěděl, kolikátý jedu kolo. Poprvé jsem se o to začal zajímat až někdy 9 kol před koncem, které utekly taky jako voda, takže bych v cíli ani neřekl, že mám odjeto skoro 50 km. Závěrem ještě musím poděkovat Verče Křížové, jedinému zástupci Sokolů, který se dorazil aspoň podívat. Její fandění při průjezdu do každého kola jednoduše v dobrém slova smyslu nešlo přeslechnout.

No a abych nezapomněl, v etapáku jsem v součtu obsadil celkově krásné 3. místo, škoda ale, že se vyhlašoval pouze vítěz. Pro úplnost uvádím ještě výsledky mladšího i staršího balíku.