Stručné shrnutí aktivity za prázdniny 2017 aneb léto maratónské budiž pochváleno

… na startu jsem stál docela vzadu, ale zato jsem se zde potkal s bývalým kolegou Michalem Stránským, se kterým tu mám vzájemné skóre 1-1, a jako překvápko také s Čendou Hačeckým, který prý startovné na maratonu dostal od kluků jako dárek k narozeninám. Po startu se kvůli uzavírkám na původní trase jelo netradičně hned na Královec zadem přes Lampertice, a jelikož stoupání to bylo plynulé a ne až tak prudké, tak se celý velký balík příliš nedělil, ale jak jsem byl poměrně vzadu, tak jsem si několikrát zaskákal na gumě jako jo-jo, až mě to po chvilce samozřejmě eliminovalo, ale pořád jsem byl v části, kde to frčelo stále docela slušně. Při sjezdu z Lampertic do Královce ale zjišťuji, že mě nějak nápadně brzy začínají tahat stehna, kouknu pod sebe a ejhle – sedlovka zajetá snad o tři centimetry dolů až po objímku blikačky. No jo, asi jsem si neměl před startem tolik hrát s novým momenťákem, aneb od teď už vím, že i když je na objímce uvedeno max. 5 Nm, tak tomu nemám věřit a mám to naopak utahovat aspoň tak na 8 Nm, jinak ta potvora začne zajíždět. Nedá se nic dělat, na křižovatce v Královci musím zastavit a normálním multifukčním klíčem to poštelovat bez ohledu na nějaké doporučené Nm, mám to sice celkem rychle, ale tak dvě minutky zásek to je, což ve výsledku znamená propad tak o dvě až tři skupiny dozadu, no ale stále jsem v hře. Michal mi odjel už před tímto mým problémem, na něj bych dnes stejně asi neměl, a Čenda přijede ve skupince, do které se po tomto defektu zapojuji. Po přejezdu do Polska začne být znát vítr šikmo zepředu, chtělo by to, aby jezdec na čele skupiny jel spíš po prostředku a další se naskládali šikmo za něj, Čenda se to snaží chvíli organizovat (to bylo naposledy, co jsem ho v závodě viděl, pak v nějakém brdku asi zůstal trochu zpět), ale Poláci mu asi nerozumějí a moc to nefunguje, takže se hodně větráme a hovno sjíždíme, nicméně lepší aspoň takto, než někde plápolat ve větru sólo. V Polsku děláme oproti předchozím ročníkům trochu zajížďku, abychom dohnali celkové kilometry ztracené v úvodu, kdy se nejelo přes Hrádeček a Žacléř, a na Pomezky tak stoupáme o něco delší cestou. V kopci samotném se mi jede tradičně dobře, neodjíždí mi to a naopak mi připadá, že jako jeden z mála v okolí dokáži zrychlovat v místech, kde stoupání na chvilku povolí a těžit z toho, takže se sice polehoučku, ale přeci jen pohybuji z pozice ocasu skupiny pod kopcem až na téměř čelo na vrcholu, přičemž skupina už je hodně natažená po kopci a dokonce dojíždíme i nějaké jezdce z předchozí skupiny. Na bufetu na Pomezkách jen přibržďuji a beru za jízdy banán, ve sjezdu se zformuje asi patnáctičlenná skupina a když míjíme v Peci horní parkoviště, tak si vlezu dopředu, aby Klára viděla, že se toho nebojím a taky abych vypadal dobře na očekávané fotografii…

… na povzbuzení od Ester s Ivošem, kteří mě sem přijeli podpořit z Červenokostelecké boudy. Na Pražské na bufetu už stavím, pár kelímků s ioťákem, něco málo k snědku a jede se dál – klasicky přes šotolinu nad Hrnčířskou boudou, úzkou rozbitou asfaltkou na Lesní, pak už trochu lepší cestou na Tetřeví a hurá dolů do Dolního Dvora. Celkem se to potrhalo, žádná větší skupina už se nekoná, stoupání do Strážného jedeme chvílemi dokonce jen ve dvou, ale pak po dalším bufetu ve Strážném se to naštěstí celkem pospojuje a tak deset plus nás zase je, takže přejezd přes Lánov do Čisté celkem odsýpá. Kopec na Hoffmanky naší skupinku opět potrhá, ale daří se mi zůstávat mezi první čtyřkou až na vrchol, ve sjezdu jim odjíždím, ale dole se to zase pospojuje aspoň do tří a valíme přes Hrádeček k cíli. V posledním kopci už v cílovém Trutnově opět to, co zatím vždy v tomto místě – křeče do stehna, přitom do té doby se mi jelo dobře, nevím, proč zrovna vždycky tady to na mě přijde, asi nějaká karma. Ale už s tím tak nějak počítám a jedu dál celkem naplno i s cukajícími svaly, přitom dojedeme ještě pár lidí před námi, takže dojezd je lehce nepřehledný, z té naší trojičky jsem druhý (předjel mě Jaroslav Rubeš, se kterým jsem pohyboval prakticky celý závod už od skupiny v Polsku, takže tomu to přeji a gratuluji), ale ještě jsem na cílové rovince chroupnul dalšího minimálně jednoho, co byl do té doby před námi…

… takže s pocity spokojenost, s časem 5:02:06h (průměr 28,8 km/h) a výsledkem – 219. místo absolutně z celkem 351 (78. v kategorii ze 128), již méně. Přes pět hodin jsem to zde ještě nikdy nejel a k první polovině výsledkové listiny byl také poměrně daleko, ale je fakt, že letos byla jiná trasa, tak to není úplně vypovídající. Sice na délku to bylo zhruba stejné a na převýšení to bylo řekl bych docela i o něco menší, což by negativní dopad na čas mít nemělo, ale těžko říci, něco vzalo to korigování sedlovky a pak ty skupiny, do kterých jsem se tím propadl, asi nejely tak, jak by jely ty předchozí, ve kterých jsem se mohl udržet, ale to jsou jen kdyby. Pocitově to ale bylo celkem dobrý, bojoval jsem, závodil až do cíle, kopce jsem vyjel obstojně, s křečí si poradil, počasí vyšlo, Klára byla s výletem do Pece také spokojená, takže celkově hezký den na kole.

6.8.2017, Kolem Posázaví UAC, 95 km
… tak na tenhle závod (letos to byl dokonce UAC mistrák v hromaďáku) v mém oblíbeném tréninkovém rajónu jsem se těšil, ale doplatil jsem na nedobrou práci s kalendářem, kterou jsem hrubě podcenil. Myslel jsem si totiž nevím proč, že se závod jede v sobotu, tak jsem si doma vyjednal, že v sobotu pojedu na závod a v neděli na Orlík s rodinou. V sobotu ráno vstanu, poctivě se najím, nachystám, vyrazím ze Struhařova do Ondřejova na prezentaci, vlezu do hospody a ptám se: „Co je, kde jsou všichni, tady mají být dneska závody!“, a obsluha mi říká: „Ty jsou přece až zítra, ty vole!“, tak teprve v tom momentě mi došlo, že je něco špatně. No nic, posmutněl jsem, objel si částečně trasu na samotku a druhý den už jsem do téže řeky nevstupoval. Škoda, ale není holt sobota jako neděle, to je příště dobré vědět.

12.8.2017, Krušnoton, střední trasa, 180 km
… na Krušnoton jsem měl v posledních dvou letech smůlu, ale tentokrát vše vyšlo dobře – nebylo takové vedro, v úvodu dokonce krátce sprchlo, ale pak už bylo jen pod mrakem, nahoře relativně chladno, ale na jízdu dobrý, dole ve Středohoří pak aspoň nespalovalo sluníčko jako předloni.

26.8.2017, Král Šumavy ROAD, 185 km
… předposlední prázdninový víkend bylo ve znamení Krále Šumavy, sice se stále jedná v uvozovkách jen o vyjížďku se čtyřmi měřenými úseky, ale mně to takto celkem vyhovuje – čtyřikrát je potřeba pořádně zabrat, ale na přejezdech se zase dá v klidu pokecat, dojít si na záchod  a hlavně na bufetech se dá i na pár minut zastavit a pořádně si vychutnat nabízený sortiment. Počasí bylo ještě krásné letní na krátký-krátký, sluníčko hřálo, po pravdě tedy bylo skoro až dost vedro, ale v kopcích to ještě celkem šlo. Na prezentaci jsem sice přijel trochu později, ale obdržel jsem moje oblíbené číslo 33, tak to mě potěšilo. Na místo startu jsem dorazil asi dvacet minut po oficiálním startu, ale nijak to nevadilo, vyrazil jsem v klidu sám. Zpočátku se po stezce, a pak přes Týnec do Strážova, silničky úzké, místy i dost rozbité, Král se tady, aspoň co pamatuji, nikdy nejel, příliš jsem nechápal, proč trasa vede zrovna tudy, ale asi to bylo kvůli prvnímu měřenému úseku z Divišovic. Ten byl takový zvláštní – stará úzká lesní asfaltka, po krajích dost bordýlku, uprostřed rostoucí zelený pás trávy, volně ležící šišky, no dobrého pomálu. Navíc jak jsem vyjížděl za hlavní skupinou, tak tady v kopci při jízdě naplno najednou dost pomalejších jezdců předjíždím, a jak někdo jede vpravo a někdo vlevo, tak to znamená pořád hledat stopu a přejíždět po prostředním zarostlém pásu, několikrát mi to na něm docela klouzne, v závěru pak docela krváček, a pak ještě z kopce ke koberci, takže za mě osobně tento úsek nic moc. Ale aspoň mne zaujal název první osady za cílem – Šukačka, to zní docela poeticky, ne? Následný přejezd přes Chlístov a Jesenný na Keply je zpočátku parádní, uprostřed je ale asi 200 m dost hnusné šotoliny a dál lesní asfaltka opět nic moc, takže celkově za tuto část moc vděčný nejsem, nicméně pod Keply se přes Zámyšl napojujeme na trasy dřívějšího Krále a od této chvíle až do cíle již nemám žádných zásadnějších námitek, snad jen že ten přejezd přes Hartmanice a Sušici mezi prvním a druhým úsekem byl až moc dlouhý, takže pro příště bych zvolil úvodní měřený úsek někde blíže, třeba loňská Zámyšl nebyla vůbec špatná a kdo chce, může si to klidně někde natáhnout individuálně (jako třeba já loni z Horské Kvildy přes Pláně a Borovou Ladu), ale takový nucený přejezd ze západu na východ ještě před horami, navíc mnohdy po cestách s diskutabilním povrchem, ten bych příště klidně vypustil. Ale jinak jsem byl s průběhem dne celkem spokojen a nebál jsem se to dát najevo:

Druhá erzeta na Javorník už byla klasika, dlouhý tempový kopec mi celkem vyhovuje, opět dost lidí jsem tu předjel a s časem pod 30 minut jsem byl taky spokojený. Na bufetu na Javorníku pak celkem dlouhá pauza a doplnění tekutin i živin, pokec s kluky z CK Záluží a následný přejezd přes Kašperky a Rejštejn pod Svojše. Ještě předtím v Řetenicích mě dojela čtveřička, do Kašperek se vezu na konci pěkně v háku, ale prokaučoval jsem průjezd městem, původně jsem chtěl jet hned na kraji do leva a po přeponě pod náměstím pěkně po asfaltu, ale jak jsem byl zašitý na konci skupinky, tak jsem to s nimi projel normálně rovně na náměstí a jeli jsme tak dvěma odvěsnami a ještě po kostkách – takže poznámka pro mě: když už to tu znáš a je ta možnost, tak si to příště taky lépe pohlídej! Za Rejštejnem pak začíná královský úsek přes Svojše na Zhůří, loni jsem to jel něco málo přes 38 minut, ale letos vidím už odspodu, že to tak dobré nebude, tepy lezou tak o 10 níže, než normálně, možná to způsobuje to poměrně velké vedro (určitě větší než loni), možná nějaká větší únava, kdo ví, ale je fakt, že snad poprvé v životě se mi ten úvod kopce nejede moc dobře. Pak mě však předjede jezdec s číslem 4, dole byl kousek za mnou, teď mě předjíždí a má tak 100 m náskok, tak se trochu kousnu, náskok udržuji a najednou se mi jede lépe, navíc v posledních dvou kilometrech mu trochu dochází, takže jdu zpátky přes něj a beru si svůj náskok zpět. Nahoře je z toho nakonec čas lehce přes 39 minut, takže to jsem ještě celkem zachránil, co se dalo. Úplně čerstvě se ale necítím, trochu se mi začínají třást nohy, tak na Kvildě zastavuji v pekárně a dávám nějaké koláče a kofolu. Při čekání ve frontě se mi najednou doslova podlamují kolena a kdybych se včas nechytil rukou pultu, tak jsem snad upadl – no prostě pauza je na místě, dokonce si položím ve stínu hlavu na stůl a asi i chvilku usnu, ale pak už je to naštěstí lepší. Fotím si místního kocoura v cyklostojanu…

… a vyrážím zpět na trať, většina lidí už mezitím asi projela, takže mám co dohánět. Celý úsek z Filipky přes Modravu, Antýgl až na Srní jedu sám, ale je tu všude nový asfalt (dokonce už i ve sjezdu na Modravu), tak je dobrý bonus. Moc dobře se mi nejede, ale je to lepší než před chvilkou. Na Srní se mi pak zvedne nálada ještě víc, protože jestli jsem si myslel, že na to nejsem moc dobře, tak na zdejším druhém bufetu to vypadá spíš jak v trampském lágru – lidi se povalují různě, kde se dá, kolem poházená kola, Hrabosh si leje vodu z hadice do nosu (omylem), no prostě sranda. Potkávám se opět s CK Záluží, chvíli kecáme, a pak společně vyjíždíme na Prášily, kde to hned na začátku bereme doprava po stezce. Sice jsou to taky kostky, ale vede to aspoň celou dobu z kopce. Ty druhé kostky, které bývaly vždy postrachem, jsou nyní v rekonstrukci, beru to radši stejně jako loni vedle po šotolinové cyklostezce, ale příští rok už by zde mohl být normální asfalt. Na jednu stranu s tím zmizí kus historie Krále, ale já osobně zrovna kvůli tomuhle plakat nebudu. Poslední měřený úsek na Vysoký hřbet už mne zastihuje celkem v únavě, ale kousek za mnou vyjíždí trio z Axonu, dva mě předjedou, ale i já se kousnu a třetímu odolávám až nahoru, takže ve výsledku je z toho i podle výsledků celkem slušný čas, aneb tady jsem trochu na lidi z mého okolí ve výsledkové listině něco nahnal. Dojezd do Klatov pak už jedu sólo, z Běšin si ještě odskočím asi 2 km pro jednu vesničku, a v cíli na náměstí v Klatovech jsem právě včas na gulášek a vyhlášení …

… ve kterém mě překvapivě na pódium nikdo nezve. Ale pokud jde o celkové výsledky, mohu být celkem spokojen:

Mé dosažené časy v jednotlivých erzetách:

MÚ1 0:24:11 h (Divišovice-Suché Studánky)
MÚ2 0:29:09 h (Lazny-Javorník)
MÚ3 0:39:06 h (Svojše-Zhůří)
MÚ4 0:08:58 h (Vysoký hřbet-Stará Huť)

V součtu měřených úseků to pak dělá 1:41:26 h, celkem to dnes dalo necelých 195 km (průměr včetně přejezdů 25,2 km/h), a ve výsledkové listině pak 24. místo z 69 absolutně a 9. z 28 v kategorii.

2.9.2017, Tatry Tour, 210 km
… na závěr léta jsem si udělal ještě výlet do Tater, s Klárou a dětmi jsme vyrazili už ve středu večer nočním vlakem, ve čtvrtek a pátek jsme pochodili něco po horách, ve čtvrtek společně na Popradské pleso, v pátek Klára a děti přes Téryho chatu až na Priečné siedlo (2 352 m.n.m.), kdežto já jen jako pomocný šerpa na Zámkovského chatu do 1480 m.n.m., neb mě druhý den čekal cyklomaraton Tatry Tour na 209 km. Ve čtvrtek a pátek přes den bylo ještě krásně – v horách chodili lidi do půl těla i ve 2 000 m.n.m., ale k večeru se zatáhlo a ráno jsem na závod vstal rovnou do pěkného hnusu – nízká oblačnost, sedělo to už v nějakých 900 m.n.m., 100% vlhkost vzduchu, nic nad čím by bylo možné vzhledem k nadcházejícím dlouhým hodinám v sedle nějak plesat. Zajímavé bylo ještě to, že když jsem si na jaře četl propozice, tak bylo jako zázemí závodu uvedena Tatranská Lomnica, tak jsem si zde zajistil ubytování, no a když jsem to den před odjezdem jen tak letmo zkontroloval, tak ejhle – start a zázemí je zpátky ve Starém Smokovci! Takže nyní mě hned ráno čekal přejezd hore do Smokovca, ale je to asi jen 5km, a aspoň jsem se na tu slotu mohl trochu aklimatizovat. Na startu jsem asi 30 minut předem, normálně takto na maratonech stojí už většina ve startovním koridoru, ale teď tu není ještě nikdo, tak se jdu ještě na chvilku schovat pod stříšku. Potkávám se zde s Mlhošem z Vinohradských šlapek a konstatujeme, že lidí je tu nějak málo. A skutečně – když se pak něco málo před desátou konečně nasuneme do startovního prostoru, tak koukám, že je nás tu mnohem méně než na běžném UACu – nejvyšší startovní číslo vidím 66 (a skutečně více lidí na dlouhé trase nebylo), což mi na maraton vypsaný navíc jako „Otvorene majstrovstva Strednej Europy“ (Open middle Europe Championship) nepřipadá kto vie kolko. Ale je fakt, že změna původně červencového termínu na konec prázdnin a hlavně to dnešní počasí udělalo svoje. Po startu mám trochu obavy, že jak je nás málo, tak že za to někdo vezme a roztrhá nás to hned na jednotlivce, maximálně dvojičky, ale naštěstí se rozumně v mokru a vlhku moc nejede, a to až tak, že aspoň tak třetinu úvodního kopce na Štrbské pleso si kroutím na první pozici. Ve druhé části už jde pár lidí přese mě, ale stále jsem hodně vepředu ve velké skupině a je fajn, že mi to hned neujelo, protože teď se pojede snad 50 km stále z kopce a po rovině až někam k přehradě Liptovská Mara, a to je velmi výhodné nejet sám. Celkem v pohodě se tak dojede pod první velký kopec na Huty, kde se to pak tedy dělí poměrně razantně a já zůstávám někde tak ve 2/3 pole, ale cestou k vrcholu pak ještě zabojuju a dotáhnu se o kousek dopředu, nakonec je nás deset včetně Mlhoše a dalších ještě tak pět jezdců sjedeme, tak jsme nakonec možná i největší skupinou pohybující se po trati. Takto to vydrží přes celé slovenské pohraničí až do Polska pod zabijácký kopec Ząb, kde je pěkně hnusně, přes brýle skoro nevidím ani jezdce před sebou, tak si říkám, to jsou to jen zacákané brýle, tak si je kousek poposunu na nose a ejhle – je to téměř to samý. Fakt hnus fialovej a do toho přestávám stačit tempu ostatních, to bych do toho kopl. Dotáhnu se aspoň na starou známou dvojičku z Brna, se kterou jsem vyjížděl už na Huty, ale pak si odskakuji na malou, takže mi odjíždí a jedu zase sám až na úpatí posledního velkého polského kopce (Bukowina Tatrzańska). Dole bylo chvílemi i sucho, ale jak se stoupá vzhůru, tak začíná být zase hodně nevlídno (co bylo pod 900 m.n.m. – což byly hlavně rychlé přejezdy v údolích, tak bylo chvilkama i na suchu, ale jak se vystoupalo výš, vjelo se do mraku, teplota šla někam k 10 °C a vlhkost na 100%, takže nic moc). Od posledního bufetu dole pod kopcem za mnou navíc vyrazil Land Rover záchranky a jede na jedničku celý kopec kousek za mnou a asi čeká, kdy už chcípnu, ale takovou radost jim neudělám, a dojíždím ještě dvojičku těch kluků z Brna a pak ještě jednoho Maďara (ten jel také s námi před tím ve skupině, ze které jsme pak na tom předchozím kopci odpadli), tak stoupáme chvilku ve čtyřech, pak maďarský závodník odpadá, takže dál už jen ve třech a vydrží nám to takto v podstatě až do Tatranské Lomnice. Zde začínám být lehce nervózní, protože jak jsem si předtím v průběhu kontroloval čas a říkal si, že pod krásných sedm hodin to dáme určitě, tak teď už to tak nadějně nevypadá. Ono hodně se nažene hlavně na prvních 80 km, které se tím dlouhým sjezdem až za Liptovský Mikuláš zvládnou tak za dvě hodiny a kousek, ale pak ty poslední dvě hodiny jsou zase naopak hodně pomalé, a najednou v Lomnici u nádraží mám na stopkách 6:45 h a je to rázem hodně nejistý. Vlezu si tedy na špici a začínám jet takové to svoje strojové tempo, kluci předtím na přejezdech mezi kopci tahali určitě víc, hlavně ten mladší, tak doufám, že se teď za mnou povezou a dojedeme společně, ale cca po třech kilometrech z pěti zůstávají oba o kousek zpět, tak chvilku váhám, zda nemám počkat, ale pak si říkám, že by to pod těch sedm hodin mohlo přece jen vyjít (ráno jsem jel tenhle úsek na start zcela v poklidu asi 25 minut, takže teď v závodě by to za těch cca 15 jít snad i mohlo) a jedu dál. Do poslední chvíle ale není jasné, jak to vyjde, nicméně i s cílovou podporou svého fanklubu (Klára a děti) to nakonec dávám a stopky se zastavují na hodnotě 6:59:23 h (průměr 30,0 km).

Dále mám na kontě ještě pár dalších individuálních tréninkových KPO TT časovek – Libeř-Radlík (19. z 56), Kuchař-Kuchař (28. z 51) a Všenory-Řitka-horizont Mníšek (18. z 38).

V závěru sezóny bych rád jel na silnici ještě Klikáče teď o víkendu, pak Časovku na Truba, a na biku MTBO VIPrahlé duše, ČT Author Cup a MTBO Maudi Cup. Tak se třeba někde uvidíme!