Sudety Tour aneb když křeček kouše (53×11)
Silniční maraton Sudety Tour jsem jel v minulosti už třikrát, zdejší trasy jsou moc hezké, pokaždé se mi zde jelo dobře a s výsledky jsem byl vesměs také spokojen, takže ačkoli letos za loňskými výkony zatím zaostávám, rozhodl jsem se nakonec jet a pokusit se to zlomit. Buď to zlomím já, nebo to zlomí mě, říkal jsem si. Největším faktorem, který byl proti, byla dost bolavá kolena, pořídil jsem totiž nové pedály (LOOK Kéo2) a silniční tretry a moc si to nesedlo, resp. hned po pár desítkách testovacích kilometrech se ozvaly vazy, a to pořádně. Časem by se to sice možná adaptovalo, ale vzhledem k tomu, že na zbývajících dvou kolech mám SPD, tak si nehodlám při každé změně kola prohazovat zároveň i vazy v kolenech a po krátké, ale věcné úvaze, jsem přehodil i jednici zpátky na SPD (nové pedály a botky budu asi brzy prodávat, takže kdyby měl někdo zájem, dejte vědět). Sobotní testovací vyjížďka s Laďou dopadla dobře, kolena bolela už spíš jen ze setrvačnosti, ale pocitově to bylo dobré, bylo to prostě zase ono. Druhým rizikovým faktorem bylo počasí – mohutné záplavy a podvodně z uplynulého víkendu ještě úplně neodezněly a už na víkend meteorologové hlásili další vydatné deště, ale nakonec jsem nějak spíš tak vytušil, než že bych to nějak exaktně věděl, že pršet na Sudetech v neděli alespoň dopoledne nebude, takže když budu dostatečně rychlý, mohl bych to stihnout bez deště. Posledním faktorem proti byl fakt, že nikdo jiný z oddílu jet nechtěl (není až tak divu, protože paralelně probíhal oddílem spolupořádaný závod DDM – Dětský Duatlon Beckov), takže jsem si nezajišťoval ani ubytování a bylo tak potřeba vyrazit až ráno, a to hodně brzy (budík nastavený na 4:20 vypadal dost strašidelně), ale šel jsem si o to dřív lehnout, takže i tato poslední překážka nakonec padla a já se tak v neděli ráno před 9:00 ocitl opět v Teplicích nad Metují na náměstí ve startovním poli (se zajímavým startovním číslem 222) a jak jinak, než opět na dlouhé trase. Ta letos měřila sice jen 155 km (oproti 170 km loni a předloni), ale zase se mimo všech tradičních kopců (Bělý, Vysoká Srbská, Bezděkov, Velké Petrovice, Maršov a závěrečné serpentiny na Bišík) jela dvakrát Krkavčina, Odolov, i Závora, takže na převýšení to bylo určitě naopak ještě výživnější. No nakonec trochu předběhnu a prozradím, že z obávaných faktorů byly všechny docela v pohodě, vstal jsem docela dobře, o kolenou jsem celý závod prakticky nevěděl a počasí celkem taky nějak výrazně nezlobilo, ale přesto všechno se pro mě závod stal doslova peklem. Ale o tom už se dočtete dále.
Startují všichni (obě trasy) najednou a ačkoli jsem byl na startu včas a stál jsem poměrně v popředí 2. vlny (do první jsem se s loňským časem jen o pár míst nedostal), tak po startu se dost propadám. Až do České Metuje se jede převážně z kopce, nemohu se nějak rozjet a valí se to přese mě jeden za druhým. Pak konečně přijde na řadu pár brdků a já se zase dostávám trochu víc dopředu (hlavně přes jezdce/střelce z krátké) a za Policí v táhlém horizontu se dokonce docvakávám do velké odhadem aspoň 50-členné skupiny, která už je tedy odtržená od hlavního pole, ale je to zřejmě druhá skupina v pořadí závodu, která slibuje stále velmi kvalitní svezení. Libuju si, že se konečně trochu svezu, ve stoupání na 1. HP Bělý mám sice dost co dělat, ale pořád jsem tam. V Machově na konci vesnice krátký horizontík a tady mě poprvé nepříjemně zacuká v levém lýtku. Cože křeče, tak brzy? A v levém lýtku? Na to přece skoro netrpím. Přisuzuji to předchozí stíhačce a stále věřím, že se z toho zase dostanu. Pak přichází Vysoká Srbská, aneb stěna s 18% na kostkách – tedy ne že by se mi jela nějak lehce, oproti předchozím letům jsem zde v útlumu a dopředu se nijak výrazně neposouvám, ale v zásadě nahoře tam pořád jsem, i když teda s asi 20 m dírou na jezdce z přední naší již potrhané velké skupiny.
To nic, to ve sjezdu sjedu hned, říkám si, ale ouha, ještě na konci krátké náhorní rovinky se přede mne nasunou tři pořadatelská auta a v následujících zatáčkách se před ně nemohu nijak dostat. Před Hronovem se ale silnice zase narovná a po krátkém interválku jsem definitivně zpátky. Definitivně? Ó jak jsem se mýlil. Za Hronovem trasa pokračuje za normálních okolností relativně odpočinkovou pasáží po pěkné silnici mírně proti toku Metuje, jenže co to? Křeč na mě mrká už nejen z levého, ale i pravého lýtka a začínají nabíhat i stehna, co jsem komu proboha udělal? Jsme na nějakém 40. km, do cíle zbývá pořád hodně přes 100 km a co já tady v tom stavu? Zkouším se hodně napít, ale nepomáhá to, trpím a trpím na konci skupinky a kopec na Bezděkov, kde nemívám normálně žádný větší problém, mě nesmlouvavě eliminuje ze skupiny pryč. Nemohu se prostě pořádně opřít do záběru, v nohách mi stále někde cuká nějaký ten náběh, takže si to točím zcela volně a na horizontu až nevidím nikoho před, ani za sebou. Ve sjezdu přes Polici a dále údolím Metuje (tentokrát po proudu) se snažím trochu zregenerovat, ale je to pořád špatný, ještě že jsem si vzal kola s kazetou s 12-…-24-28, takže ve stoupání na Velké Petrovice je tam 28 hned skoro dole, přesto jsem na prvním bufetu ve vesnici dá se říci totálně prošitý. No trochu to teď zkrátím, nelepšilo se to, ba naopak. Dojížděli mě jezdci jeden za druhým, i skupinky, ale já neměl ani sílu zalovit a když, tak jen na chvilku, protože v každém sebemenším horizontu jsem většinou zkřečoval a zase byli pryč. Naštěstí aspoň ty opravdu velké hlavní kopce (Krkavčina, Odolov, Závora), jsem v pomalejší frekvenci nějak přestál, ale jakmile přišel nějaký rychlejší přejezd či horizont, tak zase křeče křeče a křeče. Závodění se odebralo někam jinam, pořád jsem si říkal, že nesmím myslet na cíl, ale jen na to, jak se dostanu na nejbližší další kopec v pořadí. Jen nejbližší postupný cíl! Co bude dál, se uvidí.
První kolo zakončuji působením ve 4-členné skupince (sjeli jsme se porůznu ve stoupání na Závoru), dva jsou z krátké a já tak nějak reálně přemýšlím, že to v Teplicích na náměstí u auta zapíchnu, ale zbývající kolega z dlouhé (223, Petr Janda, Ronal sCZ) mě docela hecuje a přemlouvá, abych jel s ním. A ono je to vskutku docela těžké rozhodování, když vím, že šance na dobrý výsledek je dávno pryč, naopak že budu dost pravděpodobně trpět ještě mnohem víc a do toho se na nás začínají snášet první kapky deště. Skutečně by mi těžko mohl někdo vyčítat, kdybych za této situace vzdal, ale přesto anebo právě proto se nakonec rozhoduji pokračovat, už jen kvůli sebepoznání, jestli v takovém stavu dokáži vůbec závod dokončit.
Nájezd do druhého kola kopíruje to první mírným klesáním údolím do České Metuje, prší a silnice je čím dál mokřejší, někde za Dědkovem už je asfalt durch, ale v České Metuji jako mávnutím kouzelného proutku najednou sucho, což mi poprvé dává šanci již dále nelitovat svého rozhodnutí a šlapat a šlapat. Kolega s číslem 223 má také velké problémy s křečemi, je vidět, že jinak by se (stejně jako já) pohyboval někde mnohem víc vepředu, ale teď to prostě nejde. Pomáháme si vzájemně verbálně i tím, že když dostane jeden křeče, druhý trochu zvolní a jede s ním. Za Stárkovem na začátku dnešního druhého stoupání na Krkavčinu nás ale dojede postupně několik jezdců, kolega se jim snaží přizpůsobit a na začátku kopce mi trochu odjíždí, ale nakonec trochu zázrakem i mě křeče na chvilku povolují a tak tento kopec zvládám po dlouhé době relativně důstojně a v popředí nově utvořené skupinky. Vydržím i zhruba půlku Odolova, ale pak se ozve zase ta stále stejná křečová písnička a poslední kilometr už se doslova ploužím, bojuji o každou úvrať, obličej zkřivený bolestí, ale nakonec se k tomu bufetu nějak doplácám. Je akorát tak čas na banán se solí, ale popravdě už nevěřím, že by můj současný stav dokázalo cokoli zvrátit. A je to tak, následující lehké horizonty směrem k Radvanicím, kde jsem ještě v prvním kole dokázal jakž takž alespoň minimálně zregenerovat, se stávají doslova mým katem. Křeč mě tady stíhá jedna za druhou, několik okamžiků nemohu vůbec otáčet pedály, tak jen sedím na sedle a řvu bolestí, pak se zkusím postavit, protáhnout, jedna křeč ustoupí, druhá zase naskočí, no víc v hajzlu jsem na kole fyzicky opravdu nebyl, a to ani na loňském dlouhém Krušnotonu s Laďou. V posledním horiznotu nad Radvanicemi mě dojíždí trojička a je v ní i ten kluk s 223, který se předtím zdržel na bufetu ještě asi o něco déle, než já, tak to s nimi zkouším, ale nejde to, nejde, zase to kouše jak hladovej pes! Ve sjezdu do vesnice proklepávám stehna, takže následující horizont vyjíždím sice ne v pohodě, ale aspoň jej vůbec nějak vyjíždím a jsem rád, že aspoň tak. Skutečně bych nikdy neřekl, jak zákeřná může být i ta sebemenší vlnka na silnici. Vůbec mi není jasné, jak se dostanu nahoru na Závoru, převod 39-24 hned od zdola a 39-28 zhruba od 2/3 kopce je samozřejmostí (normálně tak o jeden a ž dva zuby níže), na okolí už jsem rezignoval, jen se nějak dostat n-a-h-o- … kurva zase křeč! Je to mučení, je to vražda, říkám si, ale neslezu, prostě neslezu, ať se ty blbý nohy třeba zblázní, ať mi třeba upadnou, já prostě jedu dál! Nakonec jsem nahoře, očista těla i duše, většina věcí na světě je mi už tak nějak úplně jedno!
Teď následuje sjezd do Adršpachu, trochu si odpočinout, předtím těsně před horizontem nabírám ještě jednoho, co už má taky pěkně vymleto, ale jsme aspoň dva a při následujícím průjezdu dolů údolím si pomůžeme alespoň natolik, že tempo neupadá a před kempem dojíždíme ještě jednoho a ve třech tak vjíždíme do Teplic pod cílový kopec na Bišík. Stopky ukazují 5:45h, tzn. že kdo chce být nahoře pod šest hodin, musí s sebou hodit. V normálním stavu by to nebyl problém, ale dnes je to úplně jiné. Kolegové mají zjevně taky dost, ani spolu moc nemluvíme, každému z nás je jasné, že to mezi námi nebude o závodění, ale vůbec o tom se nějak vydrápat nahoru. Hned v úvodu stoupání na metě 3 km do cíle jdu ze sedla a spíše tak ze zvyku, než že bych na to měl, jim trochu odjíždím. Nicméně náskok tam je, tak teď ho jen držet. Závodnická duše se zase po dlouhé době hlásí o slovo, adrenalin na chvilku zapracuje a dává zapomenout na zdecimované nohy, ale dlouho to nevydrží. Křeče jsou opět zde, naštěstí jen lehké náběhy, normálně by mi dost ubraly na výkonu, ale v tuto chvíli už je snad ani nepovažuji za nějaký extra problém. Dojíždí mě ještě někdo jinej, než ti dva, se kterými jsem přijel do dolů Teplic, ale nemám sílu jej hákovat. Nemám sílu už vlastně asi vůbec na nic a kdo ví, jestli vůbec na to, abych dojel až nahoru. Navíc ti dva se zezadu zase začali přibližovat, ale meta 1 km do cíle mi dodá trochu odvahy, shazuju to vzadu o zub a říkám si, to už udržím, meta 500 m, to už prostě musím nějak … kruci levý stehno, sakra pravý stehno, v obou křeče jako nevím co, svaly napnutý jako struny, nechápu, jak hlava může přemluvit tělo, aby se to celý ještě vůbec točilo, zadřený ložisko nemůže být horší, oči hypnotizují cílovou bránu, která se ale nechce vůbec přibližovat, svaly už ani nepálí, už ani necítím, že je mám, mozek musel nějak úplně vypnout všechny ochranné mechanismy bolesti, 100 m, cítím jak se všechno stahuje v poslední křeči, CÍL!
Jsem tady, ani se nemůžu postavit na zem, mám dost! Čas na mých stopkách se zastavuje symbolicky na 5:59:59h (oficiální čas je ale ještě o pár sekund lepší), hlasatel říká něco o celkovém 142. místě (ze 180 plus 19 dalších bylo DNF nebo DSQ), ale jen já vím nejlépe, že o tyto jindy zásadní údaje dnes nakonec tak nějak vůbec nešlo. Ono není zase tak velké hrdinství dát nějaký dlouhý maraton, když všechno funguje a člověku se jede dobře, ale dokončit i v takovém stavu, v jakém jsem byl dnes já, to je určitě o dost těžší. Jenže to nikdo stejně nedocení, to vím jen já, kam se zase posunuly osobní fyzické i morální hranice a bariéry. A tak to asi má být.
Celkovým vítězem dlouhé trasy se stal náš světový šampion a olympijský vítěz Jaroslav Kulhavý (SPECIALIZED RACING TEAM) v čase 4:19:20,7h a s náskokem 1:48min na druhého Daniela Turka (TJ Favorit Brno), se kterým odjel ostatním (dle informací od kluků z Lawi–Autor) prý už hned na Vysoké Srbské. Třetí místo ve spurtu stíhací skupiny vybojoval nakonec Radek Polnický (Jirapo – Giant). Kompletní oficiální výsledky jsou pak k vidění zde.
Poučení z toho pro mě plyne jedno: příště to chce více se proti křečím chránit, banán se solí na bufetu už mnoho nezmůže a s přibývajícím věkem to lepší nejspíš nebude. Takže bez gelů, magnesia apod. už příště ani ránu. Ještě loni jsem to ujel jen na tyčinku Twiggy, jeden sojový suk plus banány na bufetech, letos už to takto nešlo. Taky je možný, že mi nesedlo nakonec to povětšinou docela pěkné skoro letní počasí (teploty na sluníčku okolo 25°C), přeci jen letos to byl zatím víceméně jen hnus, zima a déšť, takže tělo možná nebylo adaptované na tak dlouhý výkon v relativním horku (o tom svědčí i fakt, že i s křečemi v nohách pro mě nebyl ani v závěru problém přelézt v kopci přes 190 tepů). Buď jak buď, pouze na Twiggy a suk už si asi žádný maraton jet nikdy nedovolím.
Jedna perlička na závěr: po návratu dolů do Teplic sedím několik dlouhých minut bez hnutí v autě a pečlivě promýšlím každý další pohyb, který musím vykonat, abych mohl odsud odjet (převléci se, naložit kolo, dojít se napít a najíst atd.). No nakonec jsem to všechno nějak dal, ale pořádně nechodím ještě dneska (úterý večer) a moc se to nelepší.
P.S.
Nejel by někdo za 14 dní na Rampušáka? 🙂
Naši partneři
