Sudety Tour aneb když sokol stíhá sokola (53×11)

Ráno jsme se pak probudili do jasného a relativně chladného dne, i když podle předpovědi se mělo přes den zatáhnout a očekávaly se i nějaké deště. Ty si po propršených Doksech jistě nikdo nepřál a nakonec snad mohu prozradit, že naše přání byla vyslyšena a hustě pršet začalo až asi 15 minut po dojezdu posledního ze sokolů. Každopádně ráno se hojně řešila otázka, co na sebe, ale každý to nakonec nějak vyřešil ke své spokojenosti – základem byl u všech krátký-krátký, někdo přidal návleky ruce, někdo i na kolena, akorát Martin nepřidal nic, protože si s sebou nic víc nevzal. 🙂 Okolo 8:20 jsme vyrazili dolů na start, kde již bylo docela hodně lidí, a tak jsme se postavili sice do krásné sokolské lajny, ale bohužel až do poměrně zadní části startovního pole. Kráká i dlouhá trasa tady startují společně, což čítá balík odhadem tak 500 lidí, takže po zaznění startovního výstřelu stojíme ještě hezkých pár desítek sekund na místě a koukáme, jak přední řady nabírají rychlost a mizí úzkou uličkou po pěší zóně čile z dohledu. Za chvíli jsme už i my v pohybu a upalujeme také.

V úvodních cca 30 km není prakticky žádný velký kopec, a tak se letí rychlostí většinou hodně přes 40 km/h, takže směrem vpřed se prodíráme jen opravdu těžce, ale přece. Lukáše, který odstartoval na svůj první silniční závod na krátkou trasu, jsme brzy po startu nechali někde za sebou (více viz. jeho report na konci článku), ale naše zbylá čtyřka sokolů se pohybuje stále tak nějak na dohled ve stejné části velkého balíku, takže je to zajímavé a docela to myslím i pomáhá k co nejlepšímu výkonu. Nejprve je nejvíce vpředu Martin (startovní číslo 112) a Michal (156) se k němu snaží polem jezdců protáhnout, na což zase reaguji já (102) a jedu za Michalem, když se Michalovi podaří Martina předjet, tak si to zkusím taky, přičemž Martin nám to po chvíli zase vrací, no prostě hned je větší sranda. V Broumově se mezi námi objevuje i Ondra (213) a v jeden moment jsme tak všichni pohromadě. Za městem se však ve výjezdu hlavní balík poprvé trhá, Martin je o skupinu před námi, Michal zůstal mezi a já s Ondrou jsme v další skupině, nicméně do Jetřichova se to zase sjíždí a na úpatí prvního velkého stoupání dne na Honský Špičák alias Honský pas jsme dá se říci opět pospolu. Je tu s námi i Hanka Doležalová (220) z VARTA Sokol Králův Dvůr, aspirantka na vítězství mezi ženami, a jede jí to do kopce moc pěkně, takže se přizpůsobuji jejímu tempu (trochu zrychluji) a dostávám se tak postupně přes všechny bratry sokoly. Rozestupy ale nejsou velké, minimálně tuším, že Martin je někde kousek za mnou a tajně doufám, že ve sjezdu se dotáhnou i Michal s Ondrou. Jinak ta skupina, ve které jsem se ocitl, je určitě už od pohledu kvalitní, ze známých tváří jsou tu kromě Hanky a jejího pro tento závod zdá se dvorního domestika Martina Kubce (115) ještě Míra Zbuzek (246) z CK Záluží, Olda Jiskra (223) a Petr Michalák (113) z CK Vinohradské šlapky, Pavel Mencl (242) z PCK Louda, Pavel Sovák (90) z BMC Cycling Team a řada dalších. Dohromady asi pětadvacet kousků a když se k nám po odbočce na Hlavňov zezadu připojí ještě další zhruba stejně velká skupina, tak už je z nás najednou pořádný peloton. Ještě než se obě skupiny definitivně spojí, tak se otáčím a na čelních pozicích té dojíždějící skupiny vidím náš dres a v něm Martina, takže to netrvá dlouho a prakticky téměř na stejném místě jako loni, akorát v opačném gardu, letí tentokrát směrem ke mně pozdrav na uvítanou: „RB zdraví DURATEC!“. Na to už mám ale předem přichystanou reakci a odpovídám na to dnes již legendární větou našeho Ladi ze Šumavského skimaratonu: „To víš že jo, na tebe jsem tady tak čekal!“. Ale ve skutečnosti jsem rád, že je tu Martin se mnou. Trochu se to přeskupí a Martin je vidět občas hodně vepředu až na čele balíku, který jede na mě v tuto chvíli dost rychlé tempo, takže se plácám spíš na ocase a občas i nějakou tu díru musím lepit (ať už svojí, nebo kolikrát i nějakou cizí). Ve stoupání na druhou vrchařskou prémii (Bělý) se to dokonce přede mnou trhá, ale naštěstí ve sjezdu do Machova se to zase sjíždí a po chvilce odpočinku už na nás mává známá stěna na kostkách ve Vysoké Srbské. Ještě stačím dole zahlásit „S chutí do toho, půl je hotovo“ a v tom už začínají přehazovačky pracovat včetně té mojí, která se po chvíli zastavuje na 39-25 a dál už to nejde, ačkoli nohy i pravá ruka na páčce by ještě chtěli. Tak začíná boj o přežití, resp. o každou horní úvrať. Naštěstí tyto těžké pasáže zvládám obecně docela dobře a i tady se spíše lehce posunuji balíkem vpřed až za zadní kolo Martina, což mi pro tuto chvíli ke štěstí bohatě stačí a koberec na prvním měřeném mezičase tak projíždíme v těsném sledu za sebou. Na bufetu Martin zastavuje, já si jen za jízdy beru banán, a tak se dostávám před něj, ale v následující pasáži se naštěstí přece jen trochu polevuje, takže se mohu do banánu i zakousnout a Martin i další jezdci, co na bufetu stavěli, se zase relativně lehce dotahují.

Sjíždíme do Hronova (průměrná rychlost od startu je tady přes 37 km/h!) a mě se tak jako pokaždé při průjezdu náměstím, okolo hotelu Radnice a bílého roubeného Jiráskova domu, vybavují vzpomínky na krásnou školu v přírodě ve čtvrté třídě, na první pusy a psaníčka a tak. Ale je to jen záblesk a zase se musí tvrdě makat, protože údolím proti proudu řeky Metuje už to zase docela jede. I když jak kdy, přijde mi to tady takové rozhádané, chvíli se jede přes 40 km/h jen proto, aby se vzápětí parkovalo skoro na 30 km/h. Naštěstí je tu další (v pořadí třetí) horská prémie do Bezděkova, čili pořádný kopec a ten nastavuje tempo spravedlivě, což pro mě znamená tepy nad 180 a koukání se někde z poloviny skupiny, jak se to vpředu zase trhá. Martin je v čelní skupině, pak je tam o kus dál Hanka s pár lidmi a já zůstávám tak trochu úplně blbě mezi ní a další větší skupinou za zády. Postupně nabírám ještě další dva, ale sjíždět díru se nám moc nedaří a do skupiny doskakujeme prakticky až v Polici n. M., když čelo při průjezdu zatáčkami v ulicích přece jen trochu zvolní. Dostáváme se tak opět do údolí řeky Metuje, tentokrát však po proudu a tak nastává vhodný okamžik na občerstvení se z vlastních zásob v podobě mysli tyčinky Twiggy. Sotva ji stačím jakžtakž dožvýkat, je tu další horská prémie na bufet ve Velkých Petrovičích, kde ke slovu přichází opět 39-25. Ale není to tak bolestné jako na Vysoké Srbské, nicméně k čelu skupiny mám nahoře poměrně daleko a nikdo zde ani moc nezastavuje, takže si sice beru banán, ale je mi jasné, že ke konzumaci hned tak nedojde. Takže banán rychle do kapsy a honem lepit díru v následujícím táhlém horizontu po zemědělské asfaltce s dobrým povrchem. Zezadu mi ovšem nikdo moc nepomůže, jen se vezou a nikdo nevystřídá, takže díra zůstává celý horizont nezalepena a k první části skupiny se tak připojujeme až ve sjezdu do Maršova, kde balík jede přece jen trochu opatrněji. Následuje průjezd obcí a za hasičárnou ostrá levá na mostek a sice krátká, ale přece jen pěkná stěna. Jelikož si to tenhle úsek dobře pamatuji z minula, tak ještě před odbočkou ostatní hlasitě upozorňuji, ať si všichni shodí na malou placku, ale stejně to ne všichni udělají a minimálně jeden řetěz shozený v tahu s následným úplným zastavením jezdce v okamžiku tam i letos opět byl. Ve stoupání se to zase trhá a opět to nejsem já, kdo se v čelní skupině udrží (narozdíl od Martina), takže v následujících lehčích pasážích moc neodpočívám, ale zase lepím díry, resp. spíš už teď i nechávám někoho jiného, aby je zalepil. Nejprve sjedeme skupinku okolo Hanky a následně i tu úplně první s Mírou Zbuzkem a Martinem, takže v České Metuji už jsme jeden velký asi padesátihlavý balík. Ve stoupání údolím do Teplic n. M. očekávám pohodu, protože jezdci z dlouhé nemají tak moc kam spěchat a jezdci z krátké se tady už obvykle šetří na závěrečný výšlap na Bišík, ale není to tak docela pravda. Před námi se totiž objevuje jiná menší skupinka a tu jezdci z krátké chtějí dojet ještě před kopcem, takže se docela jede a myšlenky na podívání se na čelo skupiny tak musím zase odložit (chtěl jsem se původně zkusit domluvit, že po rozdělení tras někde na chvilku zastavíme a odlehčíme se). Ještě před Teplicemi skupinku dojíždíme a jako bonus je tam i Lenka Sýkorová (96, CK Kolokrám – ALEA) a Petra Tlamková (63, BMC Cycling Team) z dlouhé, z čehož má největší radost asi Hanka, která se tak rázem ocitá v boji o celkové vítězství mezi ženami.

Po odbočení zhruba poloviny jezdců z naší skupiny do cíle na krátkou trasu nás zůstává stále nějakých zhruba 30 lidí, což je na následující kilometry rozhodně dobré. Odlehčovací pauzu se mi sice domluvit nepodařilo, ale řeší to za mne osud, resp. stará dobrá železnice. Na přejezdu v Teplicích n. M. jsou totiž závory dole, takže část lidí nadává, část to využívá k občerstvení a podstatná část asi deseti lidí včetně mě právě k odlehčení. Je to opravdu úleva, bohužel ale na jedné straně silnice jsou domy a chodník a jediný úzký pruh trávy je směrem ke kolejím. A vlak (žlutá Regionova) samozřejmě projíždí okolo právě v okamžiku, když je většina z nás zrovna v nejlepším. Strojvůdce houká (asi tedy spíš kvůli přejezdu, než kvůli nám), lidé z oken mávají, akorát foťáky jsem snad naštěstí žádné neviděl. Po zvednutí závor pokračujeme spokojení směrem k parkovišti u Adršpašsko-teplických skal, kde na nás mává Lucka od Lukáše, ale asi nás tak brzy ani nečekala a foťák má bohužel ještě někde schovaný, takže fotečka nebude. S Regionovou pak svádíme boj ještě o jeden přejezd, ale vlak je tam nakonec o něco dříve, takže ani my, ani policejní Oktávka, která jede už nějakou dobu před námi, brzdit nemusí. Policejní auto nás teď bude provázet několik dlouhých kilometrů v podstatě až někam pod Krkavčinu, což znamená, že jsme celkem asi prominentní skupina, když máme taková privilegia. Jinak si skoro říkám, že bych ani na místě řidiče být nechtěl – do kopce jedeme 20 km/h, z kopce klidně přes 60 km/h, na což musí řidič neustále reagovat a moc si asi jízdu narozdíl od nás neužije. Ve stoupání do Adršpachu se na chvilku probojovávám až k Martinovi a pokud mě paměť neklame, tak jednou jsme jeli i úplné čelo, ale když za vesnicí stoupání trochu přitvrdí, zase se prosévám dozadu a jsem rád, že se udržím aspoň za Hankou, nicméně za horizontem se to zase sjíždí a teď nás čeká opravdu oddychových skoro 20 km s policejním doprovodem až pod Krkavčinu. Dole pod kopcem (průměrnou rychlost tady máme ještě stále něco přes 35 km/h!) nejprve spíše pozoruji, co se bude dít a ono se skutečně děje. Zpočátku se jede se tempo o něco nižší než v předchozích kopcích, ale postupně se přiostřuje a stává se dokonce i selektivním. Snažím se, aby mě to neeliminovalo a prokousávám se polem jezdců vpřed, očima přitom hypnotizuji zadní kolo (a nejen kolo) Hanky a držím se obrazně zuby nehty, ale jsem tam. Naopak Martin se prosévá polem spíše dozadu a na konci prvního horizontu tak jedeme po delším čase zase kolo na kolo. Ale ono to prvním horizontu nekončí, následují ještě další dva a tady to je skutečně o potu a slzách.  Martin a zhruba polovina skupiny už na konci toho v pořadí druhého horizontu zůstává o dost zpět, naopak čelní skupina okolo Hanky a Míry Zbuzka zdá se zrychluje čím dál víc (nebo alespoň drží velmi solidní tempo), takže se houpu na gumě a nakonec chytám i zásek 20 až 30 metrů, nicméně v krátkém mezi-sjezdíku se opět přibližuji a před posledním horizontem jsem zase zpátky. Následuje odpočinkový sjezd a tentokrát se nejede přímo přes Červený Kostelec s dalším železničním přejezdem a horizontem do Rtyně, ale sjíždí nějakou zadní cestou konstantně a přímo, takže až do Rtyně to je prakticky bez šlápnutí a původně odtržená část skupiny včetně Martina se dotahuje zase zpět. Ale to už zatáčíme do dalšího kopce, který na Sudetech většinou rozhoduje, a sice na Odolov. Ještě dole mi Martin stačí sdělit něco ve smyslu: „Rád bych ti připomenul, že dneska se vidíme asi naposled.“ (skutečně na tuto fázi závodu nezvykle rozšafná věta) a už to zase stoupá k železničnímu přejezdu. Tady se setkáváme dnes již podruhé s vlakem, je to krásný zrekonstruovaný Brejlovec s několika dlouhými rychlíkovými vagony a zastavuje tak šikovně, že lokomotiva stojí přímo přes celou šířku přejezdu. Zde dochází k lehké názorové roztržce, protože zatímco já si v duchu říkám: „To je ale nádherná lokomotiva!“, někteří ostatní říkají pěkně od plic a nahlas: „Ať s tím jede už do hajzlu, debil jeden zasranej!“. Dva se to pokusí obejít těsně před lokomotivou, ale dřív než stačí pořádně nakročit, ozve se Caterpillar uvnitř tohoto šedo-modrého stroje a jezdci raději dobrovolně dělají zase krok zpět. Nutno říci, že rozjezd lokomotivy do mírného kopce není z nejrychlejších, a tak ještě hezkých pár desítek sekund stojíme na místě a koukáme na projíždějící vagony. Mně osobně ale tahle pauza vůbec nevadila, alespoň mi klesly tepy ze 180 na 170 a hlavní část kopce tak mohu zahájit jako lehce vydýchaný. Několik lidí ale hned od přejezdu jede a pole se trhá na prvočinitele. Schválně řadím jen 39-23 a po nejprudší části tam sále jsem, ale pak mi to stejně trochu odjíždí a na čelo skupiny mi nahoře na bufetu a zároveň na druhém mezičase sice ne moc, ale přece jen pár metrů alias 10 sekund chybí. Jsem už skoro bez vody, tak si zastavuji pro bidon (svůj jeden prázdný strkám do zadní kapsy u dresu), ale čelo s Hankou projíždí bez zastavení a to se nakonec ukazuje jako ten rozhodující moment. V následujícím sjezdu se sjíždíme do čtveřice (je tu i Petra Tlamková, zatímco Lenka Sýkorová zůstala někde za námi) a v obci Jívka II přibíráme ještě Oldu Jiskru, který ze skupiny před námi odpadl kvůli nějakému technickému problému s kolem (tuším spadlý řetěz), ale skupinu už se nám sjet nedaří. K tomu ještě na drncavém úseku před napojením na hlavní na Radvance ztrácím bidon ze zadní kapsy (aneb sbohem můj žlutý Mamute). S Petrou za námi jede doprovodné vozidlo Škoda Roomster a snaží se nás povzbuzovat, že tu skupinu před námi ještě dáme, ale je to marné, sil už není tolik a na nějaké ostré střídání je nás tu málo, takže o rozdělení medailových příček pro holky je asi rozhodnuto. Nezbývá, než se soustředit na závěrečné dějství v podobě Závory (Chvalečských serpentin) a cílového Bišíku.

Závora se jede ostře, pláchne nám na ní Olda Jiskra, ale jednoho naopak zase dojíždíme, takže  nahoře jsme zase v pěti a do Teplic se snažíme to trochu točit, ale víceméně je zřejmé, že s výjimkou jednotlivců už nikoho nesjedeme. V nájezdu do Bišíku mám už z předchozích dvou ročníků ozkoušené, že není na co čekat, takž hned dole nechávám 39-19 a buduji si lehký náskok. Pak sice musím trochu zvolnit a přeřadit na 39-21, protože se mi hlásí náběh křeče do stehna, ale na vybudovaném náskoku už se dá něco stavět. Jeden jezdec po mě ale přece jen jde, neustále se přibližuje a na konci horní serpentiny mě má. Snažím se akceptovat jeho tempo, ale trochu mi odskakuje a na 185 tepech už tak nějak cítím, že to nedám. Ale jiné dva jezdce ještě předjíždíme (předtím ještě jednoho), takže celková bilance cílového kopce zůstává i letos významně kladná (4 + 3 – 1 = +6 míst k dobru). Cílovou pásku tak protínám v pro mě výborném čase 5:08:44h (o 18 minut lepší, než loni) a se startovním číslem 102 stylově na 102. místě mezi muži a 103. místě absolutně z celkem 248.

Škoda, že to těsně nevyšlo do první stovky, ale jinak nemohu být nespokojen. Průměr 33,04 km/h je na maratonu asi také můj nejvyšší a co bych to zastíral, i ta první pozice mezi sokoly potěšila. Martin nakonec dojíždí necelých 10 minut za mnou a zhruba se stejným odstupem od něj přijíždějí v krátkém sledu i Michal (ten dokonce i s úsměvem) s Ondrou.

Takže jak je vidět, sokolové nakonec dopadli dobře, rozhodně lépe, než Milan Brandejs ze VARTA Sokol Králův Dvůr, který asi 100 m před cílem vylamuje pedál z karbonové kliky a padá dost ošklivě na bok. Ale kromě naraženin, odřenin a škody na materiálu z toho snad nic víc není, jak se později dozvídám, když jej svým autem svážím dolů do města k jeho autu. Takže až na tento moment se letošní Sudety myslím vyvedly, tedy alespoň mně určitě. A nakonec během závodu ani nezapršelo. Prostě Sudety jsou moc pěknej závod a budu se sem rád vracet!

Ještě rychlý přehled vítězů ve srovnání výkonů v našich sokolských barvách a jezdců zmíněných v článku:

170 km trasa:
1. Jan Hruška, TOYOTA Dolák MTB Team, 4:31:42h
2. Jiří Friedl, Rubena Birell Specialized, 4:33:16h
3. Jakub Svoboda, CK Kolokrám – ALEA, 4:33:23h

87. Miroslav Zbuzek, CK Záluží, 5:05:15h (40. DM30)
90. Pavel Sovák, BMC Cycling Team, 5:05:44h (8. DM50)
91. Hana Doležalová, VARTA Sokol Králův Dvůr, 5:05:46h (1. DZ30)
92. Martin Kubec, VARTA Sokol Králův Dvůr, 5:05:47h (41. DM30)
95. Pavel Mencl, PCK Louda, 5:06:25h (20. DM40)
99. Oldřich Jiskra, CK Vinohradské šlapky, 5:06:56h (22. DM40)
103. Radim Skála, Sokol Veltěž, 5:08:45h (48. DM30)
107. Petra Tlamková, BMC Cycling Team, 5:09:56 (2. DZ30)
114. Petr Michalák, CK Vinohradské šlapky, 5:14:33h (52. DM30)
115. Lenka Sýkorová, CK Kolokrám – ALEA, 5:14:33h (3. DZ30)
121. Martin Krajíček, Sokol Veltěž, 5:17:56h (56. DM30)
132. Michal Vlasák, Sokol Veltěž, 5:26:04h (63. DM30)
137. Ondřej Vácha, Sokol Veltěž, 5:28:01h (31. DM19)
138. Milan Brandejs, VARTA Sokol Králův Dvůr, 5:28:06h (64. DM30)

95 km trasa:
1. Tomáš Kalojíros, BEMANIAX-TOMBIKER.CZ, 2:33:54h
2. Tomáš Berger, CARLA.KUPKOLO.CZ, 2:33:55h
3. Jan Hauf, Stalak-Devoss.RK, 2:33:56h

142. Lukáš Vrabec, Sokol Veltěž, 3:24:22h (44. KM30)

Za povšimnutí jistě stojí, že Lukáš na chlup vyrovnal loňské umístění Mišáka na krátké trase, takže na závěr ještě pár slov, jak to viděl on ze svého pohledu:

Den před závodem jsem se rozhodl, že pojedu pouze kratší trať (95km). Toto rozhodnutí se později ukázalo jako správné. Po startu se kluci začali prodírat pelotonem kupředu a po chvíli jsem je už neviděl. Po několika kilometrech jsem se ocitl ve skupině cca třiceti závodníků a závodnic, jejichž tempo mi vyhovovalo, takže jsem s nimi jel až pod Vysokou Srbskou. Bohužel Vysoká Srbská byla pro mě příliš tvrdý oříšek, takže jsem si asi v polovině kopce vystoupil. Nahoře jsem chytl skupinku třech Hradečáků a několika dalších závodníků a s nimi pokračoval dalších cca deset kilometrů až do doby, kdy mi před jedním stoupání spadl řetěz. Podařilo se mi ho rychle nasadit, ale skupinku jsem již nedohonil. V tu chvíli jsem si myslel, že mě kromě závěrečného stoupání nic hrozného nečeká. Asi jsem si špatně nastudoval poslední kilometry závodu, protože přišlo několik sice ne moc dlouhých, ale zato vydatných stoupání. V nich jsem se vydal z posledních sil, takže závěrečné kilometry a poslední stoupání jsem jel osamocen a výrazně pomaleji. Byl jsem trochu zklamán, že jsem si nenechal  nějaké síly na závěr závodu a byl jsem rád za volbu kratší tratě. Celkově jsem si můj první hromadný cyklistický závod v životě moc užil. Nakonec jsem dojel 142. z 176 a v kategorii 44. z 56. Chce to ještě hodně potrénovat.

—–

A na úplný závěr ještě jedna povedená fotka, kterou si nemohu odpustit sem nedat. Aneb teď se někdo pokuste oponovat, že cyklistika není totální slast:-):