SUDETY TOUR II. aneb co se dělo na krátké

Jak jsme se s Radimem při cestě ze Sudet dohodli, napíšeme tentokrát reporty dva, jeden z krátké trati a jeden z dlouhé. Rozhodně nemůžete ode mě očekávat takovou délku reportu, protože já mám mozek při závodě spíše odkysličený, ale pokusím se Vám přiblížit situaci na kratší trati.

   Já se naopak nedržím Mišákova hesla „král je jenom jeden“. Né že bych nejdelší tratě nikdy nejel, ale poslední dobou dávám přednost kratším, neb jsem na tyto distance zvyklý z UACu. Víc si na nich totiž zazávodím: S úctou řečeno konkurovat profíkům s mým ročním nájezdem na dlouhých tratích nejde, i když konkurence na kratších tratích není o moc přívětivější.

  Letos jsem byl přesto pevně rozhodnut nastoupit na dlouhou. Přeci jenom 160km nějak oblezu a třeba si i zazávodím. Ale má rozhodnutí se několik týdnů před startem dost často měnila. Antivirotika, týden tréninku, znovu viróza a zase týden tréninku mě kvalitně rozhodila. Padly veškeré naděje na celkové umístění v UAC poháru a tak jsem se rozhodl jet i v sobotu raději kratší trať.

  Jako pokaždé spousta lidí na startu a ke všemu nemáme první vlnu – jedeme to poprvé. Průjezd peší zónou se světly uprostřed a jeden namotaný jezdec po předcházejícím zazvonění litinového sloupu dává tušit že to bude dnes velké. A bylo …

  Hned po startu se snažím procpat k první vlně, ale moc to nejde. Peloton je přes celou šířku silnice a tak se pokouším před první stoupání za městem být co nejvíc vpředu. Docela se to daří a vidím, že čelo nijak neujíždí ani nahoře. Potom se jedou různé „brdky“, ale to už v pohodě vyčkávám poblíž popředí co se bude dít. Na trati mě ovšem dále čekalo nemilé překvapení: Vysoká Srbská. Když jsem pod kopec najel připadalo mě to jako horolezecká stěna. Dlažební kostky nesnáším a v takovém sklonu? Řekl jsem si: Musím vydržet v sedě. Docela jsem se bál, že když to ve stoje podklouzne a zastaví, že už to nerozjedu. Naštěstí to bylo kratší a dokonce ke konci jsem zkusil i vstát a šlo to. Nijak jsem nesledoval co se děje, byl to boj o přežití.Dost dobře si nedokážu představit, jak by se to jelo za deště. Čelo se mi ovšem lehce vzdaluje. Dále jej pak docvakávám v menší skupině, takže s nějakou tou energetickou ztrátou jsem zase zpět. Bohužel další kopec se mi nejede dobře a lehce ztrácím. Snažíme se to sjet ve sjezdu a to se mi stává osudným: Nepřehledná levotočivá zatáčka, úzká silnice, trochu štěrku a následuji tečnu ven ze zatáčky. Naštěstí jsou tam svodidla, tak je trochu brousím (spíš ony mě), přední kolo se propadá do písku a já jdu přes řidítka. Když vstanu, vše zkontroluji, až na nějaké škábance na koleně a ruce dobré a tak nasedám a pokračuji dál. Ovšem až ve třetí skupině. Dále pokračujeme přes kopec Odolov, který mě připomíná šumavské kratší Keply, drápu se co to dá. Nahoře se občerstvuji bidonem enervitu a jsem nadšený z fungujících občerstvovaček. Je jasné, že bez pití by to dnes opravdu nešlo. 

Z celého závodu se mi nakonec jely nejlépe poslední dva kopce: V lese k Adršpachským skalám a ten cílový k našemu hotýlku. Před Adršpachským kopcem zkouším zpočátku trochu poodjet a dále v sedě jedu svoje tempo. Nahoře si mě dva docvaknou a tak se točíme v následujím sjezdu na čele. Nakonec nás skupina za námi opětovně sjíždí a tak jedeme do Teplice  všichni. Bohužel nikdo nechce táhnout: Lidi z dlouhé to zjevně nepotřebují a někteří z krátké taktizují. Takže se o to staráme asi ve čtyřech. Trochu mám obavy z cílového stoupání: Pokud je pod kopec dotáhnem budou odpočati víc a asi nám odjedou. Do cílového stoupání jsme se odpojili asi v osmi. K mému podivu „taktizanti“ netaktizovali, ale byli zřejmě dost na kaši. Na začátku stoupání jsem za to vzal a pokusil se držet odstup. Dva mě ale v následujících pasážích přesto předjeli. Nakonec jsem ještě jednoho z nich dal a tak jsem z naší skupiny  dojel druhý, což byla taková třešinka na skvěle strávené sobotě. Nakonec v cíli až 25. místo, v kategorii 11.

Výsledky předběžné: http://www.sportsoft.cz/cs/zavod.aspx?id=369