Šumavský skimaraton aneb Waterloo na Šumavě

V sobotu bylo dost nad nulou a hodně to tálo, v noci na neděli to pak naopak přituhlo, takže ráno to vypadlo všelijak a začal se odvíjet následující (poměrně smutný) příběh:

Kvilda, před startem: Jsme s Laďou na místě, zkoumáme situaci ohledně stoupacích vosků, u stánku Swixu se maže směs klistrů KR40 a KR50, chtějí za to jen 50,- Kč za jeden pár lyží, tak si také necháváme namazat a jdeme do stanu na snídani. Po přezutí a odložení náhradních suchých věcí do úschovny se jdeme zkusit projet nahoru k lesu. Laďa je zprvu zděšený, jak klistr mimo stopu brzdí, ale ve stopě (místy mýdlová, místy vymrzlá až na zrcátka) to jede docela dobře, jen je potřeba dávat pozor při přejíždění ze stopy do stopy, aby se lyže nekously. Dáváme si lyže do startovního koridoru, jsme v poslední třetí vlně, ale obsazujeme hned asi druhou nebo třetí řadu, abychom se vyhnuli tlačenicím po startu. Poté ještě chvíli zevlujeme okolo, zkoušíme se trochu rozcvičit a vyprázdnit a v 9:50 se jdeme řadit na start. V 9:55 komentátor Hauptvogel oznamuje, že start bude z technických důvodů zhruba o pět minut opožděn a přesně v 10:01 začínají vzduchem poletovat první sněhové vločky. Ti zatracení Norové měli v předpovědi zase pravdu a v očích řady účastníku lze již v těchto chvílích vyčíst nezodpovězenou otázku, jak se asi budou chovat lyže s tím namazaným klistrem, pokud se rozesněží ještě víc.

Kvilda, 0. km: V 10:05 je odstartováno. Rozjíždím se o něco rychleji než Laďa po mé levici, ale po hříchu hned po ujetí ani ne 10 m o několik řad ve stopě přede mnou kdosi padá, takže moje stopa zastavuje a Laďa se dostává přede mě. Kousek za projetí startovní bránou je krátký úsek bez vyjetých stop, nějakému jinému jezdci opět v mojí stopě se tam koušou lyže na fleku, takže si lehá přímo přede mě a musím opět téměř zastavit. No dobrou stopu pro rozjezd jsem si zkrátka rozhodně nevybral. Ve stoupání k lesu jsem ve druhé stopě zleva, která naštěstí docela jede. Míjím kolegu ze Struhařova Pavla Kutmana, který je na lyžích mnohem lepší, ale teď právě je zablokovaný v levé krajní stopě, která tolik nejede a pozvolna se přibližuji i k Laďovi. Na začátku lesa jsem za ním a Laďa mne upozorňuje na sokolský oranžový dres v pravé stopě u silnice a že prý on ten Mišák snad nakonec přece jen nastoupil (ještě v sobotu prohlašoval, že pojede jen kratší verzi). Provedu pokus o přiblížení a zjišťuji, že to není Mišák, ale Milda. Prohodíme spolu pár slov, Milda nějak vnitřně stále věří, že Mišák tu je někde s námi, resp. za námi, a tak píchá o sto šest a v mírném klesání na Horskou Kvildu mi postupně odjíždí. Mne naopak dojíždí Laďa, tak mu zvěstuji, že to nebyl Mišák, ale Milda. „Ale zezadu vypadá úplně jako Mišák“, kontruje Laďa a mně to nedá, abych to zde aspoň takto nezmínil.

Horská Kvilda, 4. km: Přejíždíme silnici a po chvíli se to štosuje, neboť nás čeká hup dolů a zase nahoru přes lávku přes potok. Přitom už z dálky je vidět nějaká postava, jak se v nejnižším bodě ztěžka zvedá ze země, což říká jediné – tady opatrně. Najíždím tam tedy poměrně pomalu, ale levá lyže mi vyskakuje ze stopy, a protože dole je to lehce do zatáčky, tak se za okamžik válím na zemi také. Ale hned jsem zase na nohou a pokračuji dále, víc než dvě místa ztráty z toho snad ani není. U Rankla přejíždíme silnici v krátké době podruhé a sjíždíme do údolí Hamerského potoka. Cesta je tu docela široká, stopy tu nejsou, většina lidí pluží, přesto se však najde jeden, který tady bezhlavě předjíždí a přeskakuje mezi lidmi ze strany na stranu. Zrovna, když zprava mine mě, dostává se v poměrně velké rychlosti do pravotočivé zatáčky, kterou nezvládá a při jejím vnitřním okraji padá. Namířím si to ke vnějšímu okraji, protože mi připadá, že tam je momentálně nejvíce místa, ale je to chyba, chlápek stále ještě v pohybu klouže směrem ke vnějšímu okraji a zmenšuje mi tím prostor pro vyhnutí se. Nakonec to dopadne tak, že mi vlítne tělem přímo pod nohy, takže jdu v krátké době na držku podruhé a tentokrát je to o něco větší pád. Končím až v hlubokém sněhu vedle cesty, sice v pokleku a s lyžemi vodorovně, ale přesto se nemohu postavit, protože sníh je tu měkký a hluboký, ruce i hůlky se boří hluboko do něj a vstát jako prostě ne a ne. Z cesty za mnou sice letí slova omluvy od toho riskantního předjížděče, ale tento upaluje dál a nechává mě tam napospas svému osudu. Že by mi aspoň hůlku podal a pomohl mi postavit se na nohy, to jako ne. Abych vstal, musím se překulit nejprve na záda, pak na bok, lyže se mi přitom boří hluboko do podkladu a já pak nejsem chvíli schopen se vůbec pohnout. Nakonec se vyhrabu na nohy přesně v momentě, když se blíží Laďa a volá na mě, jestli je všechno v pořádku. Ano, teď už opravdu ano.

Zlatá stezka, 8. km: Cesta stoupá směrem na rozcestí na rozcestí Pod Březovou horou, sněží čím dál víc, ale lyže zatím dobře stoupají a alespoň trochu kloužou. Pochvaluji si to Laďovi, který jede hned za mnou, ale buď neslyší, nebo se mu nechce moc mluvit. Stoupání je zprvu pozvolné, pak se trochu víc zlomí, většina lidí jde stromečkem, ale já mohu jet stále ve stopě. Trochu se přitom Laďovi vzdaluji a říkám si, že to bude dnes mezi námi možná docela zajímavé, protože pokud dokážu zvyšovat náskok ve stoupáních, mohu tím kompenzovat svůj horší skluz na rovinkách. Ale ono to už to tak bývá, že když někdo někomu odjede byť jen o kousek, hned si myslí, kdoví jak ten druhý není odepsaný, ale jak mi Laďa později říkal, měl mě celou tu dobu stále v blízkém kontaktu jednoho dvou jezdců před sebou. A na horizontu (nejvyšší bod trasy – 1178 m.n.m.), když se stoupání zlomí do rovinky, mne zase předjiždí.

Filipova huť, 10. km: Ve sjezdu na Filipku se k Laďovi znovu přibližuji, protože nejede ve vajíčku a občas i pluží, což mu ovšem před esíčkem nepomůže k tomu, aby vyjel ze stopy a musí prakticky zastavit, aby v zatáčce nevyjel z trati. Tohoto momentu využívám, dostávám se před něj a dokonce získávám i malý náskok, ale vzápětí přijíždíme na první bufet, takže jsme opět spolu. Beru si zde ionťák a banán, Laďova zastávka je ještě o něco kratší, a tak odjíždí z bufetu jako první. Opět ale pozoruji, že v pokračujícím sjezdu nejede ve vajíčku, takže hned ještě na louce pod bufetem se dostávám znovu před něj, nicméně už na začátku stoupání na Lovčí skálu jsme zase těsně za sebou.

Lovčí skála, 12. km: Ve stoupání mi to jede řekl bych o trošku lépe, Laďa mi připadá, že dost visí na gumě, ale pořád je tam a když se to na horizontu srovná, hned jde přede mě a ladným skluzem se mi postupně vzdaluje. Rovinka je docela dlouhá, takže za chvíli je z toho náskok už odhadem 100 m a Laďa se mi začíná ztrácet ve víru stále hustěji padajících vloček.

Bývalá Černohorská nádrž, 15. km: Zajímavostí je jedna afroameričanka (odhadem padesátnice), která mě tady předjíždí a o které mi vyprávěl večer Laďa, že s ní jel včera při bruslařské verzi docela dlouhou dobu a nakonec mu ve stoupání ujela, což trochu hořce nesl. Tak teď se zájmem pozoruji, zda se historie bude opakovat a co na to Laďa, ale není tomu tak, protože jak čerstvého sněhu přibývá, klistr začíná působit až příliš, na lyžích se začínají tvořit sněhové bakule, které drhnou, a to se právě děje oné afroameričance i mě, takže Laďa i celá řada ostatních se celkem vzdaluje. Po chvíli se naštěstí podaří zatížením lyže sníh ze skluznice odtrhnout a už to zase aspoň trochu jede.

Bývalá Ptačí nádrž, 16. km: Situace se opakuje, ve stoupání se mi pod patou začínají tvořit nalepené sněhové bakule, naštěstí nahoře se mi to vždy daří jakž takž utrhnout, takže skluz tam nějaký víceméně stále je, ale drhnutí je i při jízdě z kopce stále citelnější.

Rozcestí Na Ztraceném, 17. km: Dolů to jakž takž i jelo, klistr se naštěstí nekousnul a zároveň lehce přibržďoval, takže ostrá prvá na téčku byla tentokrát bez adrenalinu (loni to tady byla docela střelba).

Modrava, 22. km: Podél Modravského potoka to docela jede, sice sněžení neustává, ale stopa je zde většinou poměrně vyježděná do zrcátek, takže klistr opět pouze lehce přibržďuje. Jedu tady ve trojičce a ověřuji si, jak i zde tady krásně funguje klasický cyklistický hák, resp. faktor prošlápnutí stopy. Zatímco první jezdec píchá holemi jako o život, ostatní se za ním vezou ve vajíčku a na 10 píchnutí prvního jezde se odpíchnou tak dvakrát třikrát. Na Modravě (nejnižší bod trasy) je druhý bufet, stopky ukazují 1:45h a Laďu už není nikde vidět. Lehce se občerstvuji a hned vyrážím vstříc nejprudšímu stoupání na trase. Sněží čím dál hustěji a klistr pracuje. Musím se až smát, jak lyže téměř až bláznivě stoupají. Kdyby zde byla stopa a nebál bych se toho, že přepadnu dozadu, mohl bych jít s nohama vodorovně vedle sebe přímo po spádnici i v těch nejprudších místech. Raději jdu ale stromečkem, nicméně v pokračujícím mírnějším pokračování už nejsem schopen přinutit lyže do skluzu, bakule dosáhly své kritické hodnoty a lyže drhnou. Tak si jen tak ťapkám směrem vzhůru a pozoruji okolí – někdo jde pěšky, někdo taky ťapká, někdo naopak jde i skoro po rovině stromečkem, občas už jsou vidět pokusy o odstranění bakulí třením lyže o lyži, no prostě první známky apokalypsy. V dalším úseku v lese je ale zase o trochu víc přimrzlo, tak se mi daří lyže přinutit do alespoň mírného skluzu a mám z toho radost. Bohužel dnes zhruba tak naposledy.

Filipova huť, 24. km: Je zde sice označník 25 km, ale tím je lépe se nenechat zmást, ve skutečnosti je to o minimálně o kilometr méně. Na louce to už zase nejede, lepí se to a z jízdy se stává víceméně ťapkání. Naštěstí je tu aspoň další bufet, ale ani poté se to moc nelepší a u lesa po rozcestím cesty k Březové hoře se nachází jakýsi pomyslný bod zlomu, protože už ani v lese to tady nejede. Aneb odsud až do cíle to bude stát víceméně už jen za hovno. Sněhová vánice sílí, už i v lese je na zemi prašan, na nějž klistr reaguje podobně jako jazyk mravenečníka na mravence a lepí a lepí. Několik lidí jde pěšky, většina ťapká a co chvíli tře lyži o lyži (já taky), případně hůlkami nebo prostě jak se dá. Do skluzu se daří lyže dostat jen opravdu málokomu. Přitom za trochu normálních podmínek by tady mohlo být moc hezky, srdce Šumavy, krásná příroda kolem, jenže to vše je dnes potlačeno kamsi do pozadí bežkařova utrpení.

Horská Kvilda, 29. km: Na horizontu nad Horskou Kvildou (druhý nejvyšší bod trasy – 1175 m.n.m.) se mi postupně sice podaří utrhnout bakule alespoň natolik, že z kopce nemusím ťapkat, ale hladká jízda to také úplně není. V místě jednoho takového esíčka házím další tlamu, klistr se při pokusu o připlužení kousnul a bylo to. Tvrdý dopad na jednu stranu hýždí nic moc, ale stanou se horší věci. Rychle na nohy a hurá dál z kopce. Po výjezdu z lesa další nepříjemnost – krutý vítr, který žene vločky téměř vodorovně a ty se až téměř bolestivě zabodávají do očí, jo mít tak brýle, bylo by to lepší. Takhle toho místy moc nevidím, ale dolu se dostávám relativně s jistotou. Stoupání od Hamerského potoka k Ranklovi je opět ve znamení obrovských bakulí bez byť i minimálního náznaku skluzu. Naštěstí místní lidé jsou zde chápaví a občas položí přes cestu naležato nějaký dřevěný hranolek, přes který se dá přejet a alespoň na chvilku zmírnit vliv všudypřítomných bakulí. Ale to pomůže tak na čtyři pět následujících odrazů a bakule jsou zase zpátky. Po přejezdu silnice stojí u trati několik lidí s hliníkovými lopatami, o které je mezi jezdci poměrně zájem. Nechávám to ale být, klistr lopatou dolu stejně nedostanu, akorát bych zouváním a opětovným nazouváním lyží ztratil několik minut času a během chvilky by to stejně zase bylo tam, kde předtím. Tak si potupně ťapkám ze svahu a čekám, až se bakule obrousí tak, aby to aspoň trochu klouzalo. Mostek, kde jsem hodil ráno tlamu, je nyní sice také s jedním malým zaváháním, ale bez pádu. V následujícím prudkém protisvahu nemusím použít ani náznak stromečku, kam se hrabou tulení pásy! Smyčka nás vrací opět na louku západním směrem k Horské Kvildě, sněžení je enormní a vítr žene vločky (no vločky, tohle jsou skutečně už spíše hovna s hákama) přímo do obličeje, zatímco klistr si pracuje stále po svém – extrémně lepivém způsobu. Na jednom z mezihorizontů se pokouším odpíchnout soupaž, ale bakule jsou proti, takže tělo pokračuje v zamýšleném směru, zatímco nohy se zaseknou na místě. Po dopadu na kolena se z mých úst rozlehne okolím už dosti nepěkná nadávka, až se i ona již jednou zmíněná afroameričanka ohlédne (takže česky zjevně rozumí).

Zhůří, 31. km: Sněžení a vítr dosahují svého vrcholu, bílá tma, alias sněhová bouřka propukla naplno. Není vidět víc než na 5 m, stopa mizí v závějích už i v lese a po výjezdu na louku už dokonce není vůbec poznat, kudy jet dále. Sleduji stín jezdce asi 10 m před sebou, ale kdyby on teď jel někam do rokle, tak nejspíš pojedu slepě za ním. Před křížením silnice se pak naskytne výjev jako z jiného světa. Sedí tady kupka sněhu, ze které kouká teleobjektiv. Ještě před chvilkou to byl zřejmě fotograf. Blikající dioda na přístroji však zvěstuje, že kupka je stále v provozu! Jinak ale podmínky připomínají spíše konec světa a někde tady jsem taky naposledy viděl tu afroameričanku. Co je ale dobré, je zdejší bufet, v pořadí čtvrtý na trase. Lidé na něm jsou moc milí a velice ochotně nabízí pití i něco k snědku, až se divím, kde se v nich tolik ochoty v tak krutém počasí bere. Další trochu pozitivní věcí je fakt, že směr trasy se tady stáčí na jihovýchod a vítr se tak přesouvá spíše do zad.

Zlatá studna, 35. km: Jede se po delší době lesem, ale stopa je zpravidla jen jedna, vše ostatní je zaváté. Profilově to je tady spíše odpočinkovější a dokonce lyže tady po delší době vykazují minimální schopnost skluzu. Vezu si za zády nějakou holku a pěkně si to supím do mírného kopečka (někde okolo rozcestí U tří jedlí), cesta se narovnává a dokonce se láme mírně dolů, když v tom se před námi vynoří postava jako z pekla. Je to nějaký člověk, vysoký, urostlý, kráčí pevným krokem a na rameni nese lyže. Vzadu má ledvinku, stejnou, jako má Laďa. A na zádech má startovní číslo 535, stejné jako má Laďa. A jedna z těch lyží, co nese na rameni, je pár centimetrů před vázáním zlomená prakticky do pravého úhle, resp. visí jen na skluznici. A sakra, on to opravdu je Laďa, no toto! Vyjíždím ze stopy, brzdím a volám na něj, co se děje. Odpovědí mi je věta: „To víš že jo, na tebe jsem tady čekal!“, ale jinak svůj osud nese celkem statečně. Říká, že to vezme zkratkou na Horskou Kvildu a odtud se pokusí něco stopnout a ať prý si nedělám starosti a jedu dále. Tak se v rychlosti loučím a jedu, ale samozřejmě na to musím stále trochu myslet. Navíc lyže zase přestaly jet a lepí se, pohledem na stopky zjišťuji, že zajetí času pod čtyři hodiny je již utopií, tak si zastavuji na malou, protože už se mi docela chce. Ale věřím, že Laďa by se na to v tuto chvíli nejradši i něco trochu víc, než jen vymočil.

Horská Kvilda, 39. km: Ve sjezdu zpět k Horské Kvildě se objevuje další zvláštní postava, jednu lyži na noze, druhou v ruce a takovým koloběžkovým způsobem se pohybuje z kopce dolů. Docela odvážné, ale moc to neřeším, prostě nějaký další chudák, co ho zradila technika. Až druhý den se dozvídám, že to byl Milda! Vůbec jsem ho nepoznal, protože přes sokolský dres si natáhl větrovku, a navíc já měl co dělat sám se sebou, resp. byl jsem rád, že momentálně aspoň chvilku jedu. Na druhou stranu po dnešním průběhu bych se už nedivil asi ničemu, např. ani tomu, kdyby na stromě visel nějaký oběšený lyžař – účastník tohoto závodu. Sám k tomu nemám daleko. Na Horské Kvildě, kde jsme dnes již potřetí, je poslední bufet, ale už ani nezastavuji, protože do cíle je to už jen kousek. Včera se mi tady tak hezky jelo, když jsem byl fotit kluky na bruslařské trati, ale dnes je to úplně o něčem jiném. Stopa je křivolaká, bakule už se mi nedaří odstranit ani častějším třením lyže o lyži, navíc jsem si při této činnosti málem strhl nálepku z Vasova běhu, což by mě slušně řečeno velmi rozladilo, takže už nechávám lyže lyžemi a sunu se pomalým tempem vstříc cíli.

Kvilda, 43. km: Síly by sice byly, ale podmínky a morálka jsou proti. V závěrečném sjezdu si dokonce nechávám ujet i soupeře před sebou, lyže opravdu nejedou, takže z finiše není nic a na cílovou louku dojíždím relativně osamocen. A je tu posledních pár metrů a cíl. Konečně. Zajíždím k jedné z pořadatelek, která mi sundává z nohy čip (vida, třeba ve Švédsku na Vasově běhu jsem v cíli hezkou chvíli čekal, kdo mi přiběhne sundat čip a on kupodivu nikdo nepřišel, v tom jsme u nás nějak dál), a přitom zaslechnu větu, kterou jsem patrně slyšet neměl – jedna z přihlížejících pořadatelek se totiž nakloní ke druhé a říká: „Ať už to proboha zavřou, však se na ně podívej, jak vypadají!“.

A ani při pozdějším pohledu do výsledkové listiny žádný důvod k radosti není, celkové 506. místo z 566. jezdců v cíli, čas 4:20:37,8h (zhruba o sedm minut horší než loni, kdy jsem přitom po závodě prohlašoval, že horší už to být nemůže) a celkové pocity pod psa. Do toho Laďa se zlomenou lyží a jak jsem se dozvěděl později, Milda s vytrženým vázáním a Jirka Dvořák se zlomenou hůlkou – trochu hodně neradostných událostí na jeden závod.

Co k tomu říci více. No nevím, naražené pozadí a bolavý kotník od neustálých balančních cvičení na sněhem olepených lyžích nejsou to nejhorší, ale zkuste si schválně spočítat, kolikrát bylo v tomto článku použito slovo „bakule“ – za normálních podmínek v dnešní době (aneb dřevěné skluznice už se nějakou dobu moc nevozí) pro běžkaře pojem prakticky neznámý (no přátelé nebudu napínat, celkem 12x to bylo).  Kdo to nezažil, nepochopí, kdo zažil, tak musí nutně přemýšlet, jestli má toto nadále zapotřebí. Alespoň u mě tomu tak rozhodně je (ze čtyř závodů na lyžích jsem se letos pořádně svezl jen jednou na Krušnohorské 30, i když jsem skončil pátý od konce). Ono zocelení je jedna věc, psychika druhá a nic se nemá přehánět. Takže za rok? Kdo ví …