Tatry Tour aneb když to práská přímo nad hlavou

Ubytování jsme byli v resortu v obci Veľký Slavkov asi 5 km od centra závodu ve Starém Smokovci, ale jak se ukázalo, když jsme v pátek po dlouhé cestě autem vyrazili protáhnout ztuhlé svaly na prezentaci na kolech, taky o nějakých 350 výškových metrů níže. V pátek to tak nevadilo, ale v sobotu cestou na start to moc ideální rozjetí nebylo, i když pořád lepší než ta liška na silnici kousek pod Smokovcem, která byla rozjetá naopak poměrně kvalitně až do střev a dokonce i očičko vyteklo … no a já ještě ke všemu zjišťuji, že mi nefunguje tepák (přitom v pátek fungoval naprosto bez problémů, takže od něj jako dost zrada v hodině H!). Na startu jsme jako jedni z prvních, skoro je mi až trapné cpát se někam na lajnu, tak zaujímáme pozici cca 5 metrů za ní a pouštíme jezdce před sebe. Je docela teplo a sluníčko, návleky na ruce mám už od rána v kapse dresu, na kolena jsem ani nebral a Laďa mě ještě ponouká, ať si koukám sundat i návleky na boty, že jsem snad jedinej z lidí na startu , kdo něco takového na sobě má. Předpověď na odpoledne se mi sice prve zdála taková všelijaká s tím, že zapršet by pravděpodobně i mohlo, ale tak okolo 1 2 mm/h, což ale zase není taková hrůza, abych musel jet půl dne se zapařenýma nohama pod návlekama, takže Laďu poslouchám a návleky sundávám, dávám je do kapsy a aniž bych to zatím tušil, ještě několikrát si na tento moment v průběhu závodu vzpomenu.

Na startu dlouhé trasy (krátká 72 km dlouhá trasa startuje až hodinu po nás)  je podle moderátora 260 lidí, což mi připadá tak akorát, že by se to nemuselo pomlátit a přitom že své soupeře si člověk určitě najde. Při pohledu do startovní listiny na počet vedou jasně Poláci, za nimi jsou domácí Slováci, Čechů je tu také docela dost (jen z Vinohradských šlapek Kolíkáč, Kapr, Jirus a Mlhoš), pak je tu ještě pár Maďarů, čili suma sumárum skutečně celkem mezinárodní účast. Laďovi po několika závodech Salzkammergut nebo Trans Alp už to asi ani nepřijde, ale na mě to najednou docela doléhá, že vlastně nejedu jen sám za sebe nebo za oddíl, ale že vlastně reprezentuji svoji zemi a že ta vlaječka, co ji vozíme na límečku dresu a na zádech, dostává najednou ještě trochu jiný rozměr.

Startuje se v 10:00, do první řady už si mezitím nalezli vítězové předchozích ročníků Slovák Matěj Jurčo a náš Jakub Svoboda, vše se schyluje ke startu, no a asi dvě minuty před ním se odkudsi přižene snad 10 Poláků v černých dresech ActiveJet a nacpou se před všechny včetně zmíněných dřívějších vítězů, což mi připadá takové hodně neuctivé, jako kdyby to byl Sagan nebo někdo takovej, tak neřeknu, ale tihle namachrovaní borečci z nějaké poloprofesionální kontinentální stáje mě nějak neberou. Je ale fakt, že to asi měli s pořadateli nějak domluvené, jinak by je tam odtud snad rychle vypráskali. Stejně ale není čas to nijak řešit, protože je odstartováno a už na konci obce pro mě začíná docela letecký den. Silnice se párkrát zavlní, není to sice nic hrozného, ale Laďa mi postupně mizí z dohledu (drží se za ekipou Vinohradských šlapek, jak jsem mu ostatně před startem radil, že jsou to zkušení jezdci, co to jedou poněkolikáté, takže když se jich bude držet, tak asi neudělá chybu), zatímco já jako obvykle mám takhle krátce po startu docela problém akceptovat takové tempo a postupně se prosévám spíše do zadní části pole. Prostě letecký den hned po startu mi nedělá nikdy moc dobře, vzápětí je tu sice úvodní rozřazovací kopec pod Štrbské Pleso (cca 250 m výškových), kde se začínám posouvat zase trochu vpřed, ale při pohledu před sebe už jasně vidím, že balík je přede mnou už roztržený na tři části a já jsem bohužel až v té čtvrté. Odpoutávám se tedy hbitě z té mojí skupiny a doskakuji si ještě do třetí skupinky, kde po počátečním vydýchání na chvostu se po chvilce posouvám až na její na špici s cílem do horizontu ještě něco srazit nebo alespoň neztratit na druhou skupinku před námi. Zajímavé je, že okolo mě se to jen hemží Poláky v těch černých dresech ActiveJet, co se na startu tak cpali dopředu a teď tady s vysílačkami u ucha jedou za mnou a koukají, co bude. To teda jedete pěknou čočku a hrajete si přitom na profíky, říkám si v duchu. Ale to jsem je bohužel pořádně neodhadl, protože na horizontu, kam jsem dojel na nějaké druhé třetí pozici, slyším najednou za sebou cvaky-cvak a čtyři tihle Poláci si to vystřelí dolů z kopce pěkně razantním nástupem. Zareaguji na to sice, ale přece jen s malým zpožděním a už je tam díra, kterou se mi nedaří zalepit. Zahákoval je nakonec pouze jeden z té naší skupiny, druhý to sice zkoušel, ale vyklepali ho stejně jako mě. Škoda, Laďa pak v cíli říkal, že když tihle blázniví Poláci dojeli tu jejich skupinu, tak šli hned na čelo a dopojili je až do prvního balíku, kde to pak jelo až za Liptovský Mikuláš (stále po rovině nebo z kopce) stále 45-50 km/h, což se o té naší skupině rozhodně říci nedalo. Obecně tempo sice není zase tak špatné a hlavně jezdec v norském mistrovském dresu tahá dlouhé rychlé špice, až si říkám, jestli to snad není sám Edvald Boasson Hagen nebo Alexander Kristoff, ale jinak je tempo zároveň i dost rozkolísané, o čemž svědčí i fakt, že nás zezadu ještě pár lidí včetně skupinky s Lenkou Borufkovou (první ženy v pořadí) ještě dojede. V jednom místě pak dojíždíme dvojičku na silničkách na sobotní vyjížďce – chlapíka s batůžkem na zádech a holku, kteří se celkem v pohodě zahákují a po chvilce pak koukám, že batůžek nám jede dokonce špici! Pozoruji, že Lenka si tak nějak automaticky hlídá tu holku od něj, ačkoli ta vůbec nejede závod, holt asi automatický závodní instinkt…

Musím říci, že po úvodním kopci (14. km) je následujících cca 50 km cez Liptovský Hrádek a Liptovský Mikuláš opravdu bez jediné vlnky stále z kopce nebo po rovině a dá se tu hodně získat nebo i ztratit, což je bohužel spíše případ té naší skupiny, Tak ale co, sám bych se takto nesvezl a můžu být rád, že tu jsem, tak se tedy vezu a čekám na první velký kopec, který je dle zkušenějších účastníků vůbec ten nejtěžší na celé trase a má něco přes 500 výškových metrů. Najíždím do něj spíše na konci té naší velké (odhadem 40-50 lidí) skupiny a je to chyba, protože někde zhruba ve čtvrtině její části se to trhá a já tam nejsem. Propracovávám se postupně až někam mezi první odtržené jezdce, ale mezeru už se nám zacelit nepodaří. Sluníčko tady do nás pěkně pere a je to opravdu docela dlouhý kopec, i když mně se líbí, že je to hodně v zatáčkách a trochu to tu připomíná alpská stoupání, ale bolí to, jenže to asi všechny, protože dost lidí včetně Borůfky zde zůstává za námi a na horizontu se nás formuje už jen tak 15 a společně míříme z kopce do obce Zuberec (93. km), kde je dnešní první bufet. Zde si dovoluji takovou malou taktickou vychytávku a jelikož mám v obou lahvích ještě tak polovinu vody, tak se rozhoduji nestavět s tím, že další bufet je už za nějakých 23 km, takže by mi to mělo stačit a nepovezu aspoň zbytečně plné lahve. No skoro jsem se přepočítal, za chvilku nás ti z bufetu stejně sjeli a pak už jsem jen pozoroval rychle se ztenčující zásoby vody, ještěže následující kopečky nebyly zase tak dlouhé, ale docela jsem trnul, zda mi to vůbec vyjde. Naštěstí asi kilometr poté, co jsem dopil poslední doušek, přišel skutečně bufet zvaný Hladovka (116. km), kde jsem zásoby neprodleně doplnil. Karta se tím ale úplně obrátila, protože tady většina lidí ze skupiny vůbec nestavěla, někdo jen přibrzdil pro banán a upalovalo se hned dál, takže po doplnění jsem zjistil, že jsme tu zbyli už jenom dva a na naši skupinu máme minimálně tak 200 m ztráty. Nedá se nic dělat, nastává časovka dvojic, vlastně spíš jednotlivce, protože kolega ze Slovenska za mnou první kilometr do táhlého horizontu jenom vlaje a střídat nechce, ale když přejedeme hranici a silnice začne trochu klesat, tak tahat přece jen začne a v první vesnici na polské straně jsme zase zpátky. Plácáme si dlaněmi, že jsme to zvládli, ale něco sil jsme tady určitě nechali a asi to bylo i celkem zbytečné, měl jsem stavět s většinou na prvním bufetu a asi by to tak bylo ve výsledku lepší.

První kilometry na polské straně jsou celkem pohodové, lehce se to houpe a spíš mi připadá, že víc klesáme než stoupáme, takže co do tempa celkem pohoda a co do počtu taky –odhadem nějakých 25 lidí. Horší je, že se začíná očividně kazit počasí, nad Tatrami sedí těžké černé bouřkové mraky a jdou šikmo k nám, sluníčko už není nikde vidět, ochladilo se a co chvíli k nám z hor doletí zvuk hromu a občas se i pěkně zableskne. V obci Ratułów pak začínají padat první kapky, zpočátku jen tak lehce na uvítanou, trochu nás to omyje a vzápětí zase přestane, chvilka očekávání, že by to snad mohlo být vše a vzápětí už se snášejí na naše hlavy první provazy vody, takže tady jsem si vzpomněl na svoje návleky na boty, co si vezu na radu Ladi někde jen vzadu v kapse namísto na nohách, poprvý. Za chvilku na nás nit nezůstane suchá, je to prostě ceďák jaksepatří, ale naštěstí netrvá zase tak dlouho a v prudkém stoupání v obci Ząb (stojka odhadem 12-14%) už je téměř po dešti, akorát proti nám se po silnici valí proud vody, což činí výjezd (celkově něco přes 150 výškových m) ještě mnohem obtížnější. Oblečení komplet durch, brýle zamlžené, že si je musím posunout na špičku nosu, abych vůbec něco viděl, pára jde od úst, nic nad čím by bylo možné nějak zvlášť plesat. Skupina se v kopci sice potrhá, ale ve sjezdu, který si tentokrát hlídám zepředu, se to postupně zase asi víceméně všechno sjíždí a na příjezdu do městečka Poronin je asfalt místy dokonce opět suchý. Že by? No dlouhého trvání to nemá, na konci města už je zase mokro a tmavé mraky všude okolo nevěstí nic dobrého. Silnice začíná zase stoupat, zdejší kopce vůbec neznám, podle profilu to nemělo být zase nic tak drastického (cca 250 výškových m), ale je to takový zrádný kopec, který začíná sérií několika táhlých horizontů, a když už si pomalu začínám říkat, že by to mohlo pomalu končit, tak to vlastně všechno teprve začíná! Pod vesnicí Bukowina Tatrzanska (čili asi po našem normálně Tatranská Bukovina) se to zlomí ostře nahoru, já si ale jedu celkem spokojeně v zadní části skupiny a říkám si, že dneska v těch kopcích zatím ani nějak netrpím, ale najednou koukám, že je tam zase díra a prvních asi tak 15 jezdců se začíná vzdalovat, tak vystřeluji dopředu a dotahuji se do té rychlejší části, ale tady mě to už docela bolí, navíc ve vesnici kopec ještě zdaleka nekončí a je to série takových přímých úseků, kde vždycky už čekám, že u lesa nebo za zatáčkou bude už konec a ono stále ne a ne. Skupina se tady natahuje, jsem tak někde v půlce, ti první mi trochu odjíždí a naopak za mnou občas někdo začíná ztrácet, joj tak to už je ta pravá maratonská cyklistika, kdy už každý jede, co může a jen kouká, na co mu to bude ve výsledku stačit. Jsem tak nějak celkem spokojený, že mi to asi neujede, i když nějaká vzdálenost na čelo tam je, ale za horizontem ve sjezdu se to naštěstí zase sjíždí. Pak ale přichází  krátký mezikopeček ke kruháku s odbočkou na Zakopané a tam mám najednou problém, trochu mi to tam poodjede, sice ne o moc, ale nečekal jsem to a rozladilo mě to, prostě bylo to takové první varování. Ale není to nic proti tomu, co má zakrátko přijít – ve sjezdu na Łysou Polanu ke slovenské hranici se k nám zase stahují černé mraky, každou chvíli hřmí a začínají se objevovat dokonce i blesky. Po přejezdu hranice stačíme ještě vystoupat jeden kopeček a v následujícím sjezdu už jsme zase v tom! Bum prásk, oblohu rozčísne světlo blesku, vzápětí rána přímo nad hlavou a sprcha o alespoň tak trojité intenzitě, než prve – tak tomu říkám teprve pořádná tatranská slota! Na kole se normálně nebojím vůbec, ale nyní strach docela mám, jednak směrem dopředu vidím úplný kulový, a to jedeme z kopce tak 40 km/h, jednak ty hromy jdou s blesky opravdu v tý samý vteřině, čili je to přímo nad námi a jak známo pohybující se objekty blesky přitahují. Jediná pozitivní věc je, že sjezd jsme nějak ve zdraví zvládli a teď už to zase stoupá, ale hej mi rozhodně není.

Následující poslední větší stoupání na Prislop, kde by měl být dnešní třetí a poslední bufet, má sice jen nějakých 100 m výškových, ale dobře se mi zrovna nejede. Asi je to dílem i kvůli tomu, že přes brýle nevidím nic jen černobílé kontury chlapa přímo před sebou, i když z doby, kdy bylo ještě líp, vím, že ten jeho dres je takový bílo zelený, ale to už je dávno. Teď nás to tady sprchuje jedna radost a voda mi už vytéká proudem i z bot a já vzpomínám na svoje na startu sundaný návleky dnes podruhý. No jestli mi v cíli Laďa řekne, že oni dnes nezmokli (nevím jak daleko je přede mnou a třeba i suchou nohou projet mohl, protože ty bouřky jsou asi takový hodně lokální), tak si ho pěkně podám, říkám si tady v duchu (ale promokli prý úplně stejně, tak to bylo taky jediný jeho štěstí). Každopádně buď jak buď, tento kopec mne nezastihuje v dobrém rozpoložení, prosévám se postupně až na konec skupiny, dál mi to sice neujíždí, takže tam jakoby jsem, ale skupina je hodně natažená a když nahoře všichni zajedou na bufet k jedinému stolečku prostři se, tak v čase mého příjezdu už tam stojí trojstup jezdců a prostě nemám šanci se pro nic dostat. Musím čekat docela dlouho, než si šáhnu alespoň pro banán, ještě doplňuji jeden bidon a když se rozjedu, tak koukám, že jsme tu zase zůstali jen dva (zase s nějakým Slovákem) a nejbližší opozdilci jsou tak 200 m před námi. Nahoře ještě za jízdy dojídám banán, takže ztráta ještě trochu naroste a i když se to pak v prvních kilometrech snažíme sjíždět, tentokrát je jasné, že jsme zaváhali a že mi podruhé přáno nebude (přitom tady jsme to promeškal asi úplně zbytečně, nějaké tyčinky jsem měl ještě v kapse, takže místo banánu jsem si mohl sáhnout pro ně a vodu jsem až tak doplňovat taky nemusel, asi by mi nakonec stačilo až do cíle to, co jsem si přivezl, holt celkem hloupá chybka). Ještě chvilku vidíme alespoň dvojičku, která je skupině o dost blíže a nakonec se asi i úspěšně dotahuje, ale to už nevidíme, neb odstup už je rozhodně více jak minuta, a to už ve dvojici zjevně nedáme. Jen se tak smutně po sobě podíváme, jakože tedy bohužel nic, a zbytkem údolí pokračujeme už volněji s tím, že se svezeme spíš s někým, kdo nás dojede. V táhlém stoupání za odbočkou na Tatranské Matliare nás skutečně čtyři jezdci dojíždí a dál tak pokračujeme společně, i když dva ještě do horizontu zase ztrácíme. Ve čtyřech tak přijíždíme do Tatranské Lomnice, kde jsem byl na přelomu 80. a 90. let třikrát na lyžáku, ale moc to tady už nepoznávám, jen oblast okolo nádraží, ale stejně není čas na vzpomínky, protože ještě v městečku se to začíná zase zvedat a je to posledních 6 km, takže pokud se mám o něco pokusit, tak právě tady. Jelikož mám tak trochu pocit, že jsem se té své skupiny měl udržet, tak když na mě na úpatí vyjde střídání na špici, nechám tam schválně velkou a když slyším, jak to za mnou naopak z velké shazují, potáhnu to trochu víc a ejhle, je tam hned hezká asi 50 m díra. Chvíli jedu a nekoukám nalevo napravo, po chvilce se otáčím a vidím, že zezadu k těm původním dorazilo dalších asi pět jezdců, přičemž jeden jde hned po mě a ostatní ho stíhají. No paráda, začíná to nějak houstnout a já do cíle určitě nechci přijet ve skupině deseti lidí, to bych tam asi toho moc nevybojoval, mojí jedinou momentální šancí je, že jim pomalu odjedu tady v tom táhlém výjezdu, takže když mě první jezdec předjede a vidím, že za ním je přece jen ještě pár metrů mezera, okamžitě mu skáču do háku a zkouším se takto odpoutat v krátké době od skupiny podruhé. A sláva, podařilo, je to nějaký Polák (dres WGR Team) a ze začátku mám v háku co dělat, pak mu dvakrát vystřídám a vidím přitom, že jeho špice už nejsou zdaleka tak razantní a skoro bych řekl, že začíná mít dost, takže v další moji špici, když se to ještě trochu víc zvedne, tak ještě přihodím na váhu poslední zbytky wattů ze zálohy a ono to vyšlo, jsem sám. Polák to sice ještě úplně nevzdává, má s sebou dokonce i auto, ze kterého ho povzbuzují, že mě ještě určitě dá, dokonce mu dávají napít, snad si k nim dává i flašky, aby byl do kopce lehčí nebo co, ale každým metrem se mu o kousek vzdaluji a na začátku Starého Smokovce je mi už jasné, že by to mělo vyjít. Poslední komplikací je železniční přejezd, kde právě projela električka a je tu docela kolona stojících aut. Nerad bych o svůj těsný a těžce vybojovaný náskok přišel právě tady, tak to objíždím zprava zleva jak se dá, policejní hlídka na křižovatce, která to celé sleduje, se naštěstí usmívá a to byla asi opravdu poslední věc, která můj „vítězný únik“ mohla ještě překazit. Sice se jede o umístění někde ve druhé stovce, ale i tak mám celkem radost, že jsem zkusil ještě zabojovat a vyšlo to. Závěr už dojíždím o něco volněji, hlídám si záda a jsem rád, že v závěrečné stojce od hlavni k Grandhotelu nemusím s nikým bojovat kolo na kolo. A je tu konečně cílová brána, čip dělá píp a další štreka je za mnou.

Stopky ukazují čas 6:04:54 h, na jednu stranu trochu škoda, že to nevyšlo pod šest hodin, ale nakonec ani kdybych se v té svojí původní skupině udržel, tak by to nestačilo, protože ti to jeli za cca 6:01 až 6:02 h. A i takhle to dělá rychlostní průměr přes 32 km/h, takže na distanci 195 km celkem rychlé svezení. Co se týče celkového umístění, stačilo to dnes na 121. místo z celkem 233, takže bohužel opět lehce druhá polovina. Laďa zajel čas 5:45:26 h, takže mi naložil solidních skoro 25 minut a vyjel si tak velmi pěkné 75. místo. Kdybych to měl nějak zhodnotit, tak závod se mi nakonec docela líbil, kopce byly docela jezdivé a ne zase až tak dlouhé (s výjimkou toho prvního za Liptovským Mikulášem), povrch většinou také docela slušný, soupeři odhodlaní, pořadatelé ochotní, takže pokud bude ještě někdy příležitost, klidně bych si to někdy zajel ještě jednou, ovšem raději bez bouřky. A navíc teď už vím, že ten první kopec na Štrbské pleso je potřeba napálit za každou cenu, protože následující dlouhý sjezd dokáže v celkovém pořadí hodně pomoci, pokud se člověk dostane do čelní skupiny, takže příště se už stačí tam pouze dostat a první půlka v pořadí zase bude!

Ještě musím říci, že na slovenské straně pohraničí s Polskem byli úžasní diváci, v každé vesnici jich stálo spousta podél trati, u domů na zápražích apod. a hezky fandili, děcka stála u krajnice a chtěla si plácat dlaněmi, někde k tomu hrála dokonce i hudba a bylo prostě vidět, že je to pro místní událost a že si váží, že se jede zrovna okolo nich. Asi taky pomohlo načasování, že akorát vrcholila Tour de France, kterou hodně lidí sleduje v televizi a závodníci na kolech tak byli celkem v kurzu (viz. hláška jednoho dělníka na stavbě u silnice v L. Mikuláši – „Hej pozeraj sa, niejaka Tour ide!!!“). Zkrátka mělo to tady celkem atmosféru. Na polské straně a v závěru pod Tatrami okolo Lomnice už to sice neplatilo, ale to spíš bylo tím počasím, které místy naplňovalo přísloví, že by psa nevyhnal. Jedinou výtku si tak zaslouží bufety, resp. obsluha ne, ta byla vesměs milá a ochotná, ale spíš nabízený sortiment, protože kromě pití, banánů a melounů na nich nebylo k jídlu vůbec nic, takže vlastně opravdu vůbec nic, protože banán a meloun za jídlo asi ani považovat nelze. Nějaká tyčinka, houska nebo aspoň kus salámu nebo sýra by příště neškodily, zvláště pokud startovné stojí 30 EUR, ale samozřejmě není to zase nic neřešitelného a dá se to zvládnout i bez toho.

V cíli pak Laďu pobavila ještě jedna historka, kdy park nad Grandhotelem sloužil jako takový cyklistický lágr, kdo měl štěstí a přijel dřív, válel se na lavičce, kdo ne, válel se na aspoň volně na trávě (včetně mě s Laďou), kola poházená všude kolem a do toho jde po chodníčku takový starší manželský pár a chlapík jí říká (přeloženo volně ze slovenštiny): „Já teda nevím, jak na té cyklistice může někdo něco vidět, však se na to podívej tady kolem!!!“. Docela odvážná slova, ale přes hubu překvapivě ani nedostal, protože už na to asi nikdo z nás neměl sílu. Každopádně večeře v kolibě v podobě knedlíků plněných uzeným masem a s brynzou byla v závěru dne rozhodně zcela zasloužená…