Tour de Brdy (UAC) aneb jeden velký masakr na závěr sezóny
Na start přijíždím až asi 5 minut před, ale lidí tu na silniční verzi není zase až tak moc (odhadem něco přes 50), takže nejsem od čela zase až tak docela vzdálen (bikerů, kteří startují pár minut po nás, je o poznání více). Trasa by měla být totožná jako předloni, tzn. 67 km převážně ve Vojenském újezdu Jince s asi 10 km úsekem v terénu, ale s možností objet to po 12 km objížďce nebo alespoň tak to uváděly propozice na stránkách UAC i pořadatele před závodem. Start je celkem v poklidu, po napojení na průjezdnou silnici mě akorát dost překvapí jezdec hned v první zatáčce, co se už tady vrací na trať z pangejtu a pošle mi to přímo do mé jízdní stopy, ale ještě celkem v pohodě. Na kraji lesa zadní řady tak jako předloni brzdí, zatímco první už akcelerují do mírného protikopce a právě tady mě to poměrně rázně eliminovalo. Je tu se mnou Igor Kubín, Hanka Doležalová, někdo ze Sparty, ale dojet zpátky se nám už nedaří. Následující první kopec je hodně nepříjemný, ale nakonec mě z původní skupinky přece jen vystřelí trochu dopředu spolu s Igorem a ještě jedním jezdcem a ve sjezdu do Zaječova dost stahujeme předchozí již také odtrženou skupinku.
Následující kopec nad Obecnici je snad ještě krutější než ten první, regenerace ve sjezdu spíš žádná nebyla než byla, takže ačkoli se obě skupinky na úpatí kopce částečně spojily, hned se zase trhají do nových, navíc nás zezadu dojíždí nejrychlejší bikeři, kteří startovali nějakou minutku za námi, takže na trati je poměrně veselo a ne zrovna přehledno. Ačkoli z pohledu skupinky okolo Igora jedu většinu kopce spíš vpředu až na čele, kousek před horizontem si vybírám nějakou slabší chvilku a chytnu díru, kterou už nejsem s to si doskočit. Naštěstí mě zrovna dojíždí starý známý David Marek (Agro Kolín), tak to ve dvou zkoušíme a snad i něco stáhneme, ale už je tu asi hlavní stoupání z Obecnice nad vodní nádrž Pilská a to rozdává zase úplně jiné karty. Davidovi tady odjíždím a před sebou vidím Igora, jak už má na dosah další skupinku, kde cítím, že by někde asi mohl a měl být i pan Zbuzek, tak to zkouším dojet, ale někde ve třetině stoupání mě totálně opouští nejen víra, ale hlavně i síly, tepy na maximu, krev vaří, je konec. Naštěstí mě tady dojíždí veliká a patrně hlavní skupina bikerů, tak se nějak zmátořím a držím se jich zuby nehty, až doskočíme Igora a ještě někoho ze silničářů. Bikerská původně jedna velká skupina se ale postupně hodně láme na několik menších a mám co dělat, abych byl stále v její přední části. A další skupinka silničářů je přitom jen pár sekund před námi, chtělo by to ještě chvilku vydržet s těmi prvními bikery, ale naskakuje mi tam malá díra jako už několikrát předtím, ale teď už na to nějak nemám morál. Jen hodím okem po Igorovi, co on na to, ale ten jen praví „Hele nemůžu!“, já jsem na tom stejně, a tak kousek před horizontem nám to čelo hlavní skupiny bikerů odjíždí a my se můžeme zezadu jen smutně koukat, jak se spojují s tou zřejmě Mirkovou skupinou.
Spojujeme tedy síly s další (druhou) částí bikerského balíku, který se ještě předtím roztrhal na několik dalších a pokračujeme ve složení zhruba 7 bikerů a 5 silničářů (z toho dva Sparťani) už v poklidnějším tempu dále, takže mám konečně čas se z toho předchozího totálního šrotu trochu vzpamatovat. V jednom sjezdu najíždím na nějakou velkou nerovnost, kterou jsem neviděl, až mi to málem vyrazí řidítka z ruky a koutkem oka zahlédnu, jak mě opouští jedna z mých lahví Rabobank. Máchnu po ní ještě akrobaticky rukou, sice si na ní i sáhnu, ale nezachytím ji a musím se s ní tedy nedobrovolně rozloučit. Naštěstí to byla ta menší – 0,5 l a ta stejně moc netěsnila, tak ale naštvalo mě to i tak. Za obcí Láz v táhlém výjezdu dojde k roztržení naší skupiny a překvapivě tu chybí Igor (nevím, možná měl defekt) i oba Sparťani, ze silničářů tu tak zbyl jen jezdec s číslem 498 (Jiří Poster, Loděnice), se kterým po oddělení bikerské trasy zůstáváme sami dva. Ve sjezdu k rybníkům, resp. za jeho hrází, dojíždíme dvojičku Háček z Alltraining a Hejduk z FDJ, se kterým jsme dojížděl před týdnem ve skupině Poslední šlápnutí. Ve čtyřech se trochu lépe táhne, ale moc dlouho nám to nevydrží, protože kvalita asfaltu se rapidně zhoršuje, pokud se tedy ještě vůbec dá mluvit o asfaltu a v tom cesta přechází do šotoliny a následně i do takových větších štěrkových kamenů. Okolo postávají defektící jezdci a je jich tu fakt hodně – tvoří takový smutný cyklistický špalír, odletující kameny zvoní o ráfky, úzké pláště se smýkají po sypkém podkladu, rám se otřásá, sem tam okolo proletí nějaký biker s výkřikem „Pravá“ či „Levá“, no prostě masakr na druhou. A tu jsem teprve poznal krutou pravdu – žádná objížďka se nekoná a sjezd do Trokavce je tu v celé své kráse a pro všechny! Alltraning zpomaluje, FDJ defektí, takže zůstáváme s 498 opět sami dva. Musím poděkovat svým Conti GP4000S s nájezdem cca 4000 km, že to všechno vydržely bez jediného škrábnutí, s Michelinama už bych asi stál taky u krajnice v řadě ostatních defektících a měnil bych.
Vyhráno sice ještě není, ale skoro. V podstatě stačí přežít už jen rozmlácený sjezd pod Skořice, kde jsem defektil předloni, a bude téměř vyhráno. Jsou to rány jak o božím dopuštění, kolo zvoní, ale Contíky i ráfky drží. Ve druhé polovině sjezdu za sérií zvláště vypečených výmolů a děr stojí hned tři jezdci na jednom místě a hromadně mění. Jeden z nich mává, že potřebuje pomoc, pokud mě zrak nešálí, tak je to samotný Svoboďák z Kolokrámu, tak zastavuji a dávám mu jednu svou náhradní duši. Snad byl s mou dvojitou lepenkou spokojený, i když zpětně je mi jasný, že majitel jednoho z největších našich cyklo-shopů asi nebude úplně zvyklý na takovýto použitý a opravovaný materiál. Tak ale dojel necelých 5 minut za mnou, tak to asi klaplo. Cenou zaplacenou za pomoc druhému je to, že mi pláchl můj souputník se 498, ale tak jako dnes už několikrát mi znovu pomůže skupina bikerů, kteří už tady zase jedou společně s námi a já spojuji síly s další jejich skupinkou čítající zhruba 7 jezdců a v této sestavě už to dotáhneme přes poslední stoupání až do konce. Kousek před cílovými Strašicemi dojíždíme 498 a právě včas, protože se blíží velké finále. K cílové rovince se přijíždí skrz bývalé kasárna po ukrutných kostkách, které by si nezadaly snad ani s těmi proslulými na Flandrech. Celý svět se začíná třást a situace se stává poněkud nepřehlednou, ale bikeři mají vesměs navrch, i když ne úplně všichni. Na asfaltu se pak karta trochu obrací, ale už je to vlastně stejně jedno, po 2:04:22 h (průměr 32,3 km/h) je tu cíl a já mohu konečně zkonstatovat, že mé nepovedené představení z roku 2011 je dnes definitivně napraveno. Kolo a hlavně pláště GP4000S zaslouží dnes absolutorium, protože tenhle závod je hlavně o defektech a nevyhrává zde vždy ten fyzicky silnější, ale řekl bych spíše ten šťastnější. A to já dnes byl. Při pohledu do celkových výsledků je více než zřejmé, kolik lepších jezdců dnes skončilo za mnou (Svoboda, Vojta Beran, Honzis, Vítek Novák ad.) anebo ještě jinak – celkem osm eliťáků v čele s vítězným Martinem Hunalem ze Sparty (čas 1:45:25 h) přede mnou a osm za mnou. To myslím hovoří více než výmluvně o náročnosti tohoto závodu a o potřebě míti zde i velkou dávku štěstí. I když to, jak známo, přeje hlavně připraveným.
V celkovém pořadí to dnes vyšlo na 28. místo absolutně (z 86) a 8. v kategorii, v rámci UAC pak dokonce 16. místo absolutně (74 bodů) a 8. v kategorii, takže de facto výsledek roku! Tak ale samozřejmě to nepřeceňuji, byla to prostě jedna velká ruleta, která mi zrovna dneska vyšla. Každopádně léčba závodem zabrala, a to je dobře. A celkový denní nájezd 106 km i s vyjetím a sesbíráním 10 nových vesniček po okolí také potěšil, takže jediným negativem dne tak byla prasklá brzdová hadička PZ kola u auta, jak jsem následně seznal, ale to už je naštěstí úplně jiný příběh…
Naši partneři
