Tour de Brdy (UAC) aneb kdo nedefektí, ten vyhraje

Ráno ještě přibírám do auta Honzise a vyrážíme směr Strašice, jsme tu docela včas, takže je čas i na polévku a kofolu v místní restauraci. Na startu silničního závodu je asi 120 lidí, ale ani mi to tak nepřijde, je to docela malý hlouček, za to bikerů za námi je tam opravdu hodně, a jestli je vypustí v souladu s propozicemi hned za námi, tak to bude na lesních asfaltkách v lesích vojenského újezdu pěkná řežba. A byla. Start je letos docela poklidný, asi nejvíc z mých tří účastí tady, takže nemám větší problém plápolat na ocase hlavního balíku až pod první kopec. Ještě před nájezdem do úvodního stoupání nás ale začnou předjíždět první bikeři a je třeba být ve střehu. Nahoře jsem celkem stále překvapivě v první skupině, nebo aspoň v té největší skupině, možná se to vepředu trhlo, ale tam ani nevidím, protože pole je po úzké lesní asfaltce samozřejmě pořádně natažené a až dopředu už vidět prostě není. Ve sjezdu do Zaječova ani nemusím moc dotahovat, takže relativně relax, ale dole se to štosuje, bikeři hamtnou na kotoučovky a stojí na fleku, kdežto za nimi silničáři zoufale hoblují asfalt a brzdí i očima. Těsně vedle mě projede nějaký frajer ze Sparty pěkně na štorc a trefuje jezdce před sebou, ale kupodivu to oba ustojí a pokračují bez nějaké časové ztráty dále.

Druhé stoupání od Zaječova je o hodně delší i náročnější než to předchozí, takže tady je mi jasné, že budu eliminován, což se i děje, ale daří se mi plácat na ocase takové docela dobře jedoucí skupiny a hodně lidí z řad mých přímých konkurentů v boji o celkovou 30. příčku v seriálu zde nechávám za sebou. Tak to by bylo a teď už zbývá vlastně jen drobnost – nezhebnout a hlavně nedefektit a dojet ve zdraví do cíle. Bohužel hned v prvním sjezdu do Obecnice trefuju jednu pěkně velkou díru (a že jich tu bylo, spíš by byl zázrak nějakou netrefit), vyskakuje mi jeden (naštěstí ten menší) bidon přímo do škarpy (ale schválně jsem ho tam fakt nehodil, kdyby chtěl mít někdo nějakou poznámku v návaznosti na komentář pod článkem z Klikáčů) a hlavně se mi pootáčí řídítka dopředu (holt dva šrouby na průměru 25,2 mm nedrží tak jako čtyři šrouby na oversize), takže od této chvíle mám takové hodně aerodynamické držení řídítek (páky daleko vepředu a dole, zatímco konce oblouků blízko a relativně nahoře). Tak ale lahev mám ještě jednu 0,7 l a se sklopenýma řidítkama se taky jet dá, hlavně že to vydržela obě kola!

Kopec z Obecnice nemám moc rád, je dost dlouhý a když už si člověk začne myslet, že by to mohlo pomalu končit, tak to spíše teprve začne pořádně stoupat. Začínám docela trpět, vzpomenu si přitom i na Mirka, kterého jsem tady neúspěšně naháněl přesně loni a který by tu nyní také jistě někde byl, kdyby tu byl, ale on už tu není, doprčic, tak šlapu i za něj a hypnotizuju kola soupeřů, přece tady neodpadnu, prostě tady teď ne! Někde ve 2/3 kopce mě znenadání kdosi poplácává po zádech a on to Zahrada! Asi defekt, říkám si (dnes zcela běžná věc, těch lidí měnících duši už bylo cestou k vidění bezpočet, a to ještě ty nejhorší úseky ještě ani nepřišly), ale až v cíli se pak dozvídám, že se vracel pro vyskočený GARMIN a že než jej stačil najít a sebrat ze silnice, tak mu jej přejelo nějaké doprovodné vozidlo, takže to byla fakt docela smůla. Zahrada nám samozřejmě hned odjíždí a na horizontu jsme jen tři, ale s malou ztrátou na ty před námi, které se ve sjezdu ke hrázi vodní nádrže Pilská snažíme stáhnout. Jsou tu ale dvě prudké odbočky, v první levé slyším od kolegy na celokarbonových kolech ono už poměrně známé „Bacha, nebrzdí mi to!“, ale uhýbáme se s druhým kolegou ještě včas. Na druhé pravé odbočce pod hrází už si to karbonové ráfky hasí rovnou přímo a ani se nepokouší zatočit hned, ale až po přejetí odbočky o notný kus později. Zůstáváme tak jen dva, ale relativně bez problémů si těch pár metrů do skupinky před námi doskakujeme. Je nás tu nyní pět silničářů a jeden biker a tempo je docela dobré, nebo aspoň já tedy mám co dělat. Stoupání z Obecnice mě docela načalo, takže nyní si zdejší táhlé horizonty, které navazují jeden za druhým, příliš neužívám a naopak se nemohu zbavit dosti vtíravého pocitu, že je to skoro pořád jenom do kopce! Naštěstí ale každé stoupání jednou končí a vystřídá ho zasloužený sjezd, v tomto případě až na hráz Dolejšího Padrťského rybníka. Ještě nahoře v jabloňové aleji se ale potkávám s jedním jezdcem v dresu Dexter Cycling, co byl ještě před chvílí se mnou ve skupině (na křižovatce jsem se ale trochu zapomněl a teď doháním ztrátu), jak leží na zádech na zemi a asi si prohlíží jablka zespodu nebo co. Je teda fakt, že moc dobře nevypadá, ale akorát se zvedá a zároveň u něj zastavuje skupinka cykloturistů, co právě přijíždí z protisměru, tak o něj snad bude postaráno a pokračuji tedy dále. Na začátku hráze rybníka doskočím zpátky do skupiny, ale pak se kvalita cesty dost zhoršuje a oni to mydlí přes výmoly hlava nehlava, tak je zase nechávám jet a sám jedu trochu na jistotu, abych se dokázal aspoň těm největším výmolům vyhnout. Asfalt postupně mizí zcela a začíná nefalšovaná cyklokrosová nebo spíše biková vložka po hrubé šotolině, sem tam nějakém tom větším kameni či větvi, a do toho mě zrovna zezadu začíná předjíždět nějaká větší skupina bikerů, kteří jsou samozřejmě na takovémto povrchu mnohem rychlejší a obratnější, takže to je pořád samé „Pravá!“ nebo „Levá!“ a já jsem přitom rád, že se na tom vůbec nějak držím (navíc ještě v té „aerodynamické“ poloze kvůli pootočeným řídítkům musím zrovna tady v terénu vypadat opravdu komicky). Ale zvládl jsem to zase až na asfalt naštěstí bez defektu, ještě mě tedy čeká pár pásů z kostek a některé z nich jsou také pořádně vypečené, přesněji rozeklané, ale ustojím i to. Vzápětí poznávám křižovatku nad Skořicemi, na kterou jsme v minulosti vždy přijížděli z druhé strany, ale teď jsme najednou tady, což by znamenalo, že odpadl ten úplně nejstrašnější úsek před Trokavcem s následným rozbitým rychlým sjezdem před Skořicemi. A je tomu skutečně tak, což znamená, že nás čeká už jen poslední lehký kopec a pak už jen sjezd až do cílových Strašic, čímž se trasa oproti původním 67 km zkrátila na nějakých 59 km.

Jediné, co mě může trochu mrzet je, že mi odjela ta skupinka, ve které jsem původně byl, ale i to má naštěstí svoje nečekané řešení, protože akorát těsně před posledním horizontem mě dojede jeden jezdec zezadu, asi je po defektu a jede moc pěkně, střídat vůbec nechce a prakticky zadarmo mě do té skupinky dotahuje a nejen to, pokračuje dokonce dále a mě a teď už i celou skupinku pěti šesti lidí dotahuje ještě do další skupiny, ve které se to již i docela hemží týmovými dresy Sparty i Dukly a vše spěje ke svému rozuzlení, kterým je v závěru tohoto závodu jednoznačně průjezd bývalými kasárna po kočičích hlavách ala Ardeny. Někdo se zvedá k útoku hned dole a drtí kostky hlava nehlava, někdo naopak závěr už raději vypouští (např. V. Hačecký z Dukly, protože toho by se mi jinak ve spurtu asi porazit nepodařilo), já tak nějak bojuji v takové čtyřčlenné skupince ve složení Dukla-Sparta-Axon a já, ale tahám tady bohužel jednoznačně za nejkratší spurtérský konec a v závěru už nikoho z nich nepředjedu.

Cílovou pásku protínám v čase 1:50:30 h (průměr 32,03 km/h), což v celkovém pořadí silničního závodu stačí na 37. místo, ale tentokrát ze 119. jezdců (startoval najednou jeden velký balík se všemi věkovými kategoriemi), takže konečně jasná první polovina a v celkovém pořadí jednotlivců seriálu UAC tento výsledek navíc znamená posun z 27. na konečné celkem pěkné 24. místo ze 102. Zvítězil Martin Hunal z Bauknecht Author v čase 1:37:07 h před Martinem Hačeckým z Dukly a Jindřicem Dlaskem (Experiment 23).

A na závěr ještě odkaz na fotogalerii (Katka Rendlová).