Tour de Zeleňák, 54 km, Rumburk, aneb legenda severu

Tour de Zeleňák je legenda, kterou jsem však v minulosti ještě nikdy nejel, protože jednak je to docela daleká cesta a jednak se mi to první zářijovou sobotu vždy křížilo s nějakou jinou cykloakcí. Letos však vlivem různých termínových posunů najednou zjišťuji, že 4.9. mám volno, tak proč to nezkusit. Akce je to skutečně velká, celkem jsou tři kategorie – krátká trasa 54 km (jeden okruh), Obr Zeleňák 106 km (dva okruhy) a dále také na jeden okruh ještě kategorie historických kol (kola s jedním převodem, dobové oblečení), El Clasico (kola s ocelovým rámem do roku výroby 1989, řazením na rámu, bovdeny horem a klipsnami místo nášlapů) a nechybí ani MTB kategorie (ale trasa závodu je celá na asfaltu) … no zkrátka takový svátek cyklistiky na severu ve Šluknovském výběžku. Na radu Radima Macha, který mě sem nakonec zlákal, se přihlašuji na stejnou trasu 54 km jako on s tím, že na začátek se nebudeme pouštět do žádných větších akcí a na Obra přijde čas případně za rok, navíc na krátkou je i levnější startovné a je větší šance tam někoho předjet, protože na rozdíl od UACu sem dorazí i hodně lidí, co třeba na kole úplně běžně nezávodí a berou to spíše jako na společenskou událost.

Nakonec vyrážíme dvěma auty, se mnou jede ještě Klára s bikem s cílem dobýt nejsevernější bod ČR u Lobendavy, s Radimem se tak potkáváme až na místě, prezentace je do 9:00, cesta z východního okraje Prahy zhruba 2 h, tedy odjezd z Prahy je v 6:30, budík v 5:30 … to si sem píši hlavně jako údaje pro sebe pro příště, abych věděl. Na místě je Radim dřív, tak mě i odprezentuje a startovní balíček s číslem, čipem a dalšími proprietami mi donese až k autu, takže mi stačí jen natáhnout ruku …. díky! Příprava probíhá relativně v poklidu, akorát se mi podaří někam zašantročit stahovací pásku na upevnění čipu, ale mám naštěstí jinou vlastní a navíc, když už chci zavřít auto, tak ji nakonec najdu a mám tak nakonec dvě. To Klára je na tom o něco hůř, protože hned při prvním šlápnutí za parkovištěm přetrhává řetěz na svém biku … na náměstí k místu startu jdeme tedy s nadějí, že zde bude nějaký servisní stánek, kde by nýtovačku nebo rychlospojku měli mít, stánek objevujeme brzy, ale nikdo u něj není, tak tam Kláru necháváme čekat a sami se jdeme poohlédnout kousek dál, zda neobjevíme ještě nějaký jiný, ale to neobjevíme a mezitím k tomu prvnímu někdo přichází a s pomocí rychlospojky je rychle opraveno, tak hurá. My pak dáváme už jen krátké rozjetí cca 3 km, poslední odlehčení a asi 15 min před startem se jdeme řadit do poměrně již zaplněného startovního koridoru. Stojíme tak odhadem okolo 400. místa ze zhruba 500 (podle časomíry jsem pak startovací bránu proťal na 402. místě z 502, tedy odhad byl poměrně přesný), potkáváme se s Pantátou, takže ještě přátelský pokec a než se nadějeme, je tu náš start, jen tak tak že stačíme spustit Stravu na telefonu a dát jej do kapsy. Startujeme na čas v 10:00, před námi v 9:55 odstartoval Obr a před ním v 9:50 historická kola, El Clasico a MTB, přičemž my z krátké trasy budeme ze všech na trati teoreticky nejrychlejší, takže je jasné, že po startu bude poměrně veselo.

A také že ano, sice něco přes minutu trvá, než se z místa, kde stojíme, dostaneme ke startovacímu koberci, ale pak už to jde poměrně ráz na ráz – prosmýknout se někam k levému okraji a snažit se upalovat, co to dá. Zpočátku by se předjíždění soupeři dali počítat po desítkách, ale v mírném stoupání síly docházejí a jak se člověk propracovává více dopředu, tak už i ostatní soupeři nejedou zase tak pomalu, navíc se silnice sklopí do sjezdu do Jiříkova a najednou jsem rád, že za někým visím. V jedné fázi se okolo mihne Radim, skáču mu do háku, popoveze mě o kousek dopředu, pak ale ve stoupání z Jiříkova zůstává zpět a už se až do cíle neuvidíme. V Království si všimnu stojící a fotící Kláry, dokonce i mávnout na pozdrav jsem stačil … tak tomu říkám přehled o dění na trati, ale jinak ani moc netuším, kudy se jede. Ve Šluknově už je skupinka poměrně stabilizovaná, na výjezdu do táhlého horizontu poskočím ještě o kousek do jedné menší a společným úsilím pak ještě do další trochu větší a je pro dnešek vystaráno, dál už to nepůjde, v dohledu už žádná další není, takže nastává čas se konečně taky trochu povozit. Zkrátka z taktiky „kosím, co mi přijde pod ruku“ jsem přešel na taktiku „ze skupinky do skupinky“ – tedy dojet vždy do nějaké skupinky, chvilku si v ní orazit, pak nejlépe v nějakém stoupání se pokusit doskočit o další dopředu a takhle stále dokola, dokud to nějak půjde, a následně jsem se nutně dostal do fáze „buď rád, vole, že se aspoň trochu vezeš“. A nejsem proti. Nastává totiž asi nejodpočinkovější pasáž převážně z kopce do Dolní Poustevny, tak se to přímo nabízí. Cestou nabereme ještě pár dalších jezdců včetně Míry Pidrmana – kolegu Radima z MTB Horomoměřice, zde ovšem v rámci El Clasico v klasickém repre dresu ČSSR z 80. let, který se s námi celkem zkušeně popoveze až do nejnižšího bodu celé trasy prakticky už na hranicích s NDR, tedy vlastně pár let už SRN. Jsme sice v Dolní Poustevně, ale fandí se tu hodně i německy, zkrátka mezinárodní závod. V krátkém prudkém výjezdu z města s uspokojením zjišťuji, že do kopce mi to jede asi z celé skupiny nejlépe, protože aniž bych se nějak moc mačkal, tak se celkem jasně dostávám až na čelo a snažit se naopak musí ti za mnou, nicméně nahoře je nás stále většina pohromadě. Točíme se vpředu tak ve třech, ale moc mi to nevadí, nemám totiž pocit, že bych přitom byl nějak za hranou. A ve skupině jsou i čtyři holky, takže je i na co koukat a mimo to je i zajímavé pozorovat, jak se navzájem hlídají, a když jedna trochu víc zabere, tak ty další tři jí zpravidla okamžitě visí za zadním kolem. Jinak jsem v jednu chvíli napočítal 18 jezdců včetně mě, ale je jasné, že se to průběžně mění, někdo občas odpadne a sem tam nějakého jednotlivce naopak dojedeme. Ve Vilémově mě čeká nemilé překvapení, je tu sjezd, který jedu z první pozice, poměrně ostrá pravá a i když mi při nájezdu do zatáčky připadá, že je vše v naprostém pořádku, tak na vrcholu zatáčky cítím, že se vzadu něco děje a při bližším prozkoumání situace vidím, že zadní kolo je ve smyku a má tendenci projet zatáčku plochodrážním způsobem, takže rychle to srovnat a ostře na brzdy … vynáší mě to samozřejmě až k okraji, takže asi pět lidí mě podjede, no ale dobře dopadlo, nebylo by moc dobré si tady ustlat, zvlášť ve fázi závodu, kdy po delší době nemusím ani jet úplnou hranu.

Z Vilémova je naštěstí poměrně prudký výjezd k železničnímu přejezdu, tak tam už jsem opět na čele nebo na druhé pozici, pak se to srovná a stoupá to už mírněji, za to ale dlouze cca 5 km přes celé Mikulášovice, tak tady už se o tempo stará více lidí a úplně dopředu už ani nelezu. Za vsí opět trochu přizvednutí a další táhlý horizont zprvu na louce, závěr v lese, tady mě to baví, pohybuji se stále blízko okolo čela skupiny, pokud ne úplně na něm, nijak zvlášť netrpím a jsou to naopak soupeři, co se musí snažit udržet tempo. Občas okolo projede auto s fotografem, tak je čas i na nějaké to zamávání do kamery. Pak sjezd a nepříjemný přejezd nad Brtníky, tedy více než samotný přejezd byl nebezpečný nějaký betonový obrubník nebo co to bylo tak metr před a metr za kolejemi, nakoplo to pokaždé docela dost, ale naštěstí bez ztráty kytičky, bidonů či jiných částí kola. Krátký průjezd vsí, odbočka z hlavní a za krátko další a zároveň poslední výrazné přizvednutí silnice – Brtničák! Při nájezdu několik lidí ve skupině říká „poslední kopec“ ale říkají to spíš tak smířeně, jako že by to už jen nějak rádi vyjeli, kdežto já bych tu docela rád i něco zkusil, kopce mi jdou a úplně se mi nechce dojet ve skupině dvaceti lidí bez šance se prosadit ve spurtu, tak jen doufám, že u této myšlenky nebudu sám. Naštěstí ale nejsem, dva jdou hned dole přese mě, pak ještě jeden (číslo 234), tak zatím se už vydávám, v kopci nabereme ještě jednoho a na vrcholu další dva, takže je nás šest nebo sedm a za námi už docela výrazná mezera, tak to vyšlo prakticky ideálně. Kopec to byl poměrně krátký, v podstatě jen dvě zatáčky a krátký horizont, ale prudké to celkem bylo, takže na roztržení skupiny to stačilo. Krásně je ten moment, kdy se to trhalo, zachycen na této fotce:

A teď už nastává práce pro tempaře, což já nejsem, naštěstí dva tři z nás ano, takže už zbývá jen se zavěsit a uviset těch posledních pár kilometrů až do cíle. Nejvíc je v předu vidět jezdec se startovním číslem 1 a italským jménem (podle výsledků to byl dokonce Brazilec), je to opravdu dobrá lokomotiva, já mám naopak chvílemi pocit, že snad odpadnu a kolikrát si dávám víc, než před chvíli v Brtničáku, ale to už je holt úděl vrchaře – trpět na rovině a užívat si v rámci možností kopce, osobně bych neměnil.

Nakonec už jen prokličkujeme posledních pár křižovatek a je tu cílová rovinka, bohužel v závěru na náměstí po kočičích hlavách. Tady už se nikam neženu, ti vpředu v závěru makali pěkně, tak nemá cenu si tady s nimi něco dokazovat, navíc když už spurt, tak bych jej potřeboval aspoň trochu do kopce, ale tady to je naopak spíš lehce z kopce, takže nakonec páté místo ze šesti a ještě si stačím všimnout, jak se mi těsně před cílem po těch nárazech od dlažby pootočil v držáku cyklocomputer, tak rychle ruku na něj, aby nevylítl úplně, ale v tom mi vyskakuje bidon, naštěstí už za cílovou páskou. Jako všechno naráz to pochytat nešlo, ale tachometr jsem udržel a ani ten bidon nikoho nesejmul a dokonce i náraz o dlažbu vydržel, takže konec dobrý, všechno dobré. Nakonec mi v cíli patří 156. místo za čas 1:33:35,4 h (průměr 35,1 km/h), takže to byl celkem pěkný kvapík:

Zde ještě mezičasy na startu, v poločase v Dolní Poustevně a v cíli – je vidět, že na startu jsme byli opravdu dost vzadu (402. z cca 500), pak veškerý posun vpřed se udál do té poloviny závodu (-239 míst), a pak už to byla jen kosmetika, v podstatě jen odskok v šesti lidech z té cca dvacetičlenné skupiny – celkem výstižný přehled:

Radim Mach dorazil asi tři minutky za mnou (1:36:57 h) na 198. místě, takže se celkem zkušeně vešel do dvoustovky. Je vidět, že výkonnost jsme měli, příště to chce zkusit se prosadit na startu více dopředu, pak by byla šance umístění ještě vylepšit. Anebo zkusit rovnou Obra, tam bylo asi 130 lidí, takže tam na žádnou velkou tlačenici po startu určitě nedošlo, to by bylo také řešení.

V celkovém pořadí krátké trasy obsadili stupně vítězů tři Němci, zvítězil Clemens Cumpe (RSV Bautzen) v čase 1:18:24,2 h (průměr 41,3 km/h):

… na Obrovi pak už na nejvyšších místech byly vidět hlavně české barvy s vítězným Vojtěchem Jonášem (LAWI Stars – GIANT) v čele, a to dokonce ještě s vyšším rychlostním průměrem 41,5 km/h:

Co říci závěrem? Zeleňák je opravdu pěkný závod, taková perla severu, zajištění na výborné úrovni, hodně se fandí i podél trati, silnice až na pár úseků celkem pěkné, akorát ty kostky na náměstí mě při dojezdu příliš nenadchly, ale celkově to má atmosféru a kraj tím celkem žije … a to je dobře. Za mě bych na trati snesl aspoň jeden těžší kopec a jak jsem se byl pak po závodě ještě projet, tak by se určitě našel (třeba taková Vlčí hora), ale chápu, že trasa je patrně historicky daná. Každopádně jsem si to užil a budu rád, když na Zeleňáka v budoucnu ještě někdy zavítám.

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/5902773463