Tour de Zeleňák Obr aneb docela rychlé svezení

Tour de Zeleňák mám už třetí rok ve svém závodním kalendáři a je to prima akce, letos jako loni jsem to vzal poctivě i s noclehem z pátku 1.9. až do neděle 3.9. Přihlásil jsem se opět na Obra, tedy dva okruhy (106 km), i když klasická historická trasa Zeleňáka je jen jeden okruh (54 km), ale to mi připadá moc krátká trasa na to, že se sem člověk harcuje autem docela daleko. Po příjezdu s Radimem M. v hustém dešti (naštěstí tedy v autě) rychle na prezentaci (už tedy máme propriety vyzvednuty od spolubydlícího Pepy R., ale stejně se tam ještě jdeme podívat), pak večeře v hotelu a setkání a předání startovního balíčku Michalovi K., chvíli pokec na ubytku a něco po 23 h už na kutě. V týdnu jsem se necítil vůbec dobře, nějak jsem se dost nastydl, na kole ani nejezdil a ještě ve čtvrtek neviděl svou účast vůbec reálně, ale v pátek odpoledne jsem se zkusil trochu projet na výkon v rámci KPO TT, sice jsem na trase časovky zabloudil, ale jinak pocity nebyly zase tak strašné, tak jsem to nechal na spánek a ráno, že se uvidí. No a ráno jsem se cítil asi nejlépe za poslední týden, takže se nešlo dost dobře vymlouvat na zdraví, a tak tedy v rychlém sledu záchod, snídaně, záchod, obléct se a vyrazit na start. Naštěstí se celkem ochladilo, takže oproti klasickému letnímu úboru (ještě minulý týden byly teploty přes 30, ale teď to spadlo dokonce i pod 20 přes den a na 16 ráno) si na rozjetí beru ještě vestičku, kterou pak na startu strkám do kapsy dresu, ale podmínk na závod by to měly být dobré, lepší než vedro.

Projet si úvodní kilometr nahoru k benzince směr Jiříkov, a pak okolo 9:40 se jít zařadit do startovního koridoru, ale že bych byl nějak vpředu, to nemohu říct, rozhodně jsem tedy dál, než loni. Letos startuje trasa Obra jako první ze všech v 9:55, za námi klasický Zeleňák a El Clasico (s ocelovým rámem do roku výroby 1989, řazením na rámu, bovdeny horem a klipsnami místo nášlapů) s MTB jsou až na konci. Start mi tentokrát přijde o trochu poklidnější, ale i tak se jede pěkně do plnejch, nechávám tam ale velkou placku, rvu to, jak se dá a ačkoli na horizontu u benzinky už mám lehčí odlep, ve sjezdu do Jiříkova se to zase poslepuje a jsem tedy sice stále v kontaktu s hlavním polem, ale je to už takový ten notně natažený a neustále se trhající a drobící ocas, takže žádná sláva, ale přece jen o trochu lepší, než loni, kdy už jsem v těchto místech byl od špice už odpojen. V Jiříkově hned další kopec, tak tam už se to rozpojuje definitivně, snažím se držet těch okolo a v úvodní mírnější pasáži to zkouším na velkou, že to shodím, až se kopec trochu víc utáhne, jenže pak v zápalu boje na to nějak není prostor, takže nahoru vyjíždím takřka na španěla a hodně silově (kadence okolo 45), nicméně jsem zhruba tam, odkud jsem tam najížděl, nebo spíš i s nějakým lehkým posunem vpřed. Nahoře se formuje docela početná skupinka, která se v dalších kilometrech doplňuje zepředu i zezadu, až je nás takových 25 až 30 určitě a celkem se letí směr Šluknov. Poznávám okolo i nějaká jména z loňska, je tu Pavel T., se kterým jsme jeli v červnu společně na Krakonoši, jsou tu i dvě ženy, zaujal mě zejména černozelený stroj SCOTT FOIL Jitky R., který při prvním letmém pohledu postrádá zadní brzdu, ale pak si všimnu, že se brzdové čelisti nachází až dole pod středem u hlavní stavby – takové provedení už se dnes běžně moc nevidí. Z kopce ještě jakžtakž regeneruju, ale horizonty se letí a jako kdybych tvrdil, že mě tady nebolely nohy a měl jsem to celou dobu pod kontrolou, tak to bych, přátelé, dost kecal – několikrát se skupina rozpojila, ale nakonec zase vždy spojila. Již někde okolo Lobendavy nás předjíždí zaváděcí auto hlavního závodu a první dva jezdci prosviští okolo, ti byli tedy pěkně odjetí už v této poměrně rané fázi. Před Poustevnou trochu zmatky, před naší skupinou totiž zrovna jede policejní auto, které nám čistí cestu, takže to je fajn, ale bohužel jeden postarší Němec si majáky za sebou vyloží nějak po svém, nechá se policejní Oktávkou sice předjet, ale pak zastavuje uprostřed silnice a když si všimne rozjetého balíku za sebou, tak se ještě nasune doleva, k malé radosti těch, kteří se ho celkem logicky rozhodli objet zleva a nyní končí natlačeni mezi bok auta a zeď sousedního domu, ale myslím, že všichni stačili naštěstí zastavit a k žádnému pádu nedošlo, jen ke zdržení těch vlevo. Já byl naštěstí zrovna nějak víc vzadu, takže jsem měl ještě čas zareagovat a prosmýknout se vpravo, kde zbylo místa nakonec celkem dost, ale jako odhadnout to v první chvíli nebylo vůbec jednoduché. V Poustevně na začátku kopce jsme tak docela roztahaní a do toho nás stejně jako loni začínají dojíždět první stíhací skupiny z hlavního závodu, takže kdo se chytí a chvilku se popoveze, tak na tom vydělá. V kopci se ještě radši moc nechytám, ale pak když se to trochu srovná, tak do jedné takové skupinky přiskočím a udělá nás to tak víc, ale pak v dalším horizontu v lese se to ještě trhá a nějak nemám morál si to tady sjíždět, někdo ho má, ale spíš tu jezdci z Obra zůstáváme pospolu a v podstatě se jedná o totožný průběh jako loni. Průjezd Vílémovem a Mikulášovicemi v menší skupince, ve sjezdu do Brtníků se propadnu na čelo díky tomu, že před přejezdem s bílým světlem prakticky nebrzdím, kdežto ostatní ano, pak se to zase sjede, ale v Brtničáku si zkusím trochu nastoupit a vida, nahoře jsem úplně sám, tak takhle by to hlavně chtělo zajet ve druhém kole, až pojedeme do cíle.

TdZ – Brtničák v prvním kole.

Kousek za horizontem se navíc zezadu přižene další skupinka (se Sofčou Stránskou) z hlavního Zeleňáka, do které se mi daří naskočit, takže dovezení na rozdělení tras (čas cca 1:32 h) je to rychlé a luxusní. V závěru odbočujeme do druhého kola pouze tři z celé skupiny, ostatní už sviští do cíle, zbytek lidí z původní Obr skupiny zůstal kus za námi, naopak o kus před námi se větrá Tondáno Kalojíros (táta dnešního celkového vítěze Obra), který se původně chytil ještě o skupinku dříve. Ve sjezdu do Jiříkova přijíždí pár lidí zezadu, postupně pár lidí dojedeme a nakonec je z toho opět celkem početná skupinka okolo 20 lidí, což se celkem i divím, že se to takto ještě dokázalo poskládat. Výjezdy ve druhém kole už jsou poklidnější, trochu „zlobí“ akorát starší jezdec s batůžkem na zádech, který vždy do kopce jede o něco rychleji a většinou s sebou i někoho strhne, takže se pak větraj vpředu, ale z kopce se to stejně sjede, jinak se mi už ty výjezdy jedou výrazně lépe, než v prvním kole a celkem jsem i vidět v popředí skupiny. V Lobendavě v zatáčce u parkoviště opět konflikt s autem, někdo tam má na kolmo vystrčený čumák až do poloviny jízdního pruhu levotočivé zatáčky, kam to mnozí začínají na vjezdu klopit, takže opět zmatky, ale obešlo se to naštěstí zase bez pádu. Do Poustevny pod kopec to tentokrát ne příliš takticky dotáhnu já, hned dole jde dopředu Jitka R., za ní se dva tři lidi vydávají, ale já to tak nějak vyhodnocuji, že to si jen Jitka vytváří bezpečnostní náskok před Vilémovem, protože ve sjezdech celkem ztrácela, a že se to určitě zase sjede – no a až do cíle jsem z nich pak už nikoho neviděl, tak to jsem trochu protaktizoval, ale jinak nás tu zůstalo stále okolo patnácti, což skýtá pořád slušné svezení. Na průjezdném bufetu si beru myslím banán, pití už neřeším, do cíle už mi stačí to, co si ještě vezu, dnes není žádné vedro (okolo 19), takže dvě lahve to celkem v pohodě pokrývají. Přes dlouhý táhlý výjezd skrz Mikulášovice se spíš tak nějak zašívám, ale na výjezdu na mě zrovna vychází střídání, tak to zkusím chvíli podržet a jsme jen tři a za námi už výrazná mezera, jeden má dres Jumbo Visma, druhý je v bílém a podle pohledu má slušné fyzické dispozice pro tempaře, tak jim oběma hned navrhuji, že co kdybychom to takhle ve třech zkusili na Brtničáku a dojeli až do cíle. Ale jeden, že prý se svými 95 kg určitě ne a druhý se taky nevyjadřuje nějak zásadně pozitivně, nicméně jak už se mnohokrát v minulosti ukázalo, podstatné je, že o plánu dostali včas vědět, tak uvidíme, jak s tou informací naloží. Do Brtníků se to zase sjede, ve sjezdu jedu z první pozice, pak se přede mě pár lidí posune, ale ne moc a jede se takové jakože tempo, ale cítím, že na zrychlení tam ještě něco mám, takže na úpatí Brtničáku se tak rozhlédnu okolo, utrousím něco ve smyslu. „No co, třeba se někdo přidá!“ a házím tam z předních pozic nástup – no spíš jen takové ne příliš velké zrychlení to bylo, ale celkem to zafungovalo. Starší jezdci už většinou zrychlit ze svého slušného, ale strojového tempa nedokáží, a z mladších by se doufám mohl někdo přidat. Při krátkém ohlédnutí vidím kousek za sebou dvojičku a dál už je celkem mezera, takže si podržím náskok až nahoru – jsou to jen dvě serpentiny a krátký horizont, ale až mě stejně jako loni překvapuje, jak velký náskok se tady dokáže během tak krátké chvilky vytvořit, no a čekám, kdo mě dojede. A první je u mě právě ten jezdec v dresu Jumbo-Visma, není to ovšem ani Roglič, ani Vingegaard, ba ani Sepp Kuss, ale podle výsledkové listiny Jiří Š. Dvakrát se protočíme, ale je mi hned jasné, že ani jeden z nás nejsme tak zdatný tempař, abychom si vypracovaný náskok dovezli až do cíle, to by to ti za námi museli úplně zabalit. Na chvilku nám svitne celkem slušná naděje, protože nás dolítne i ten kluk v bílém dresu, takže moje taktika zafungovala opět dobře, stačilo ze nad Mikulášovicemi jen zmínit, a ačkoli se oba prve nijak netvářili, tak teď jsou tady připraveni pěkně k boji, ale moc dlouho nám to nevydrží, časovkář tam sice vloží jednu úžasnou špici, při které mám v háku co dělat a říkám si, to by mohlo vyjít, jenže na jejím konci po vystřídání zařve „Jauuu křeč!“, chvíli se ho snažím potlačit do zad, ale vypadá, že se z toho jen tak rychle nedostane, takže jsme zase jen dva a sice jako točíme poctivě, ale tempař ani jeden nejsme a při každém odstřídání, když se ohlédnu přes rameno, tak je smečka pronásledovatelů vždy o něco blíže a přesně na začátku Rumburku asi 3 km před cílem nás mají, no tak ale aspoň jsem to zase zkusil! Na zádech grupa deseti lidí, takže prakticky většina, co byla dole pod kopcem, to nevypadá po předchozím vyšťavení se do závěru moc nadějně, ale neházím flintu do žita, nezalézám ani až na konec grupy, ale nacpu se hned do první mezírky na nějakou pátou šestou pozici, protože z minulosti vím, že ten závěr je samá rychle se střídající levá a pravá, a pak poměrně úzká mírně klesající rovinka (v závěru ještě po dlažbě) až do cíle, a že jak se to poskládá na most přes železniční trať, tak pak se to většinou už moc nemění. Na výjezdu k přejezdu se proto ještě procpu asi o dvě pozice dopředu na čtvrtou ve skupině, no a pak už je to v krátkém sledu pravá, levá, pravá, levá, rovinka, kostky a cíl a přesně se už nic zvláštního až do cíle nestalo a nakonec jsem z toho tedy i po tom letos nakonec neúspěšném ataku na Brtničáku vyšel ještě docela se ctí.

Výsledný čas je 3:11:59 h (33,1 km/h), loni na zcela totožné trase 3:10:58 h (33,3 km/h), což dělá v absolutním pořadí 168. místo z 224 na startu a 211 v cíli, (loni 116. ze 187), v kategorii pak 47. z 63 na startu a 60 v cíli:

Z následujících mezičasů je zhruba vidět vývoj pořadí během závodu, letos to bylo poměrně stabilní s lehkým progresem směrem k cíli – na startu 184. (loni 74.), pak lehké vylepšení do prvního mezičasu v D. Poustevně 175. (loni 130.) ve druhém kole na stejném místě pak 170. a v cíli 168. Loni jsem byl na startu výše, pak se propadl, ale ve výsledku to asi bylo ode mě o trochu lepší než letos, tak uvidíme, co za rok na novém stroji, každopádně postavení na startu zde asi celkem rozhoduje:

Ten výkon po startu by to prostě chtělo zlepšit, ale to už je poměrně obehraná písnička, ze začátku prostě většinou vychcípnu, pak se nějak zkonsoliduju a nakonec by to ještě jelo … no ale možná lepší než naopak. Čas pod 3 h byl letos za 124. místo absolutně, tak tam bych chtěl výhledově někdy být, i když samozřejmě chtít je jedna věc a opravdu tam být druhá, tak uvidíme, co příští rok na novém stroji.

Jinak Obra letos vyhrál Tomáš Kalojíros (RRK Group-Pierre Baguette-Benzinol) v čase 2:33:37 h (41,4 km/h) ve spurtu před vítězem letošního dlouhého Krakonoše Petrem Fialou (Xeelo Cycling Team) a loni rovněž třetím Janem Brňákem (ML Tuning – CykloTrener.com). Čas vítězů byl zhruba o tři minuty lepší, než loni, a to v některých úsecích pod stromy bylo ještě celkem mokro (trubky jsem si celkem ocákal) z večerního deště.

Zeleňák je opravdu pěkný závod s tradicí a atmosférou, kvalitním zajištěním v průběhu závodu a velmi kvalitním povrchem silnic, o čemž jsme se s Radimem M. přesvědčili i při nedělní společné vyjížďce po okolí nejen po trase Zeleňáka. Za mě je asi Obr dobrá volba, kratší 54 km trasa by na mě byla krátká, i když i takový letecký průlet může mít něco do sebe, akorát co pak s načatým dnem, člověk aby se pak jel po závodě ještě někam projet! Každopádně za rok se budu (snad) opět těšit!

Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/9767560604