UAC/CKKV Brdský švih

Rok se s rokem sešel a jeden z nejtěžších středočeských hromaďáků Brdský švih (součást jako poháru CKKV, tak UAC) opět zaklepal na dveře, konkrétně se tak stalo v neděli 27.6., přesně v 10:20 okolo roku 2010. Po teplotní výhni v roce 2008 a sychravému počasí loni to letos bylo pro změnu opět o výhni, a tak jsem na startu s jistými obavami pozoroval, jak si většina soupeřů veze litrové bidony, což ve mně s mými dvěma nula sedmičkami zanechávalo lehký pocit nervozity. Protože tentokrát se závodilo od začátku prakticky až do díle, tak si toho zase tolik nepamatuju a reportáž bude tedy co? Správně, reportáž tedy bude o něco kratší! Tedy alespoň to byl můj původní záměr …

Po startu se ve sjezdu snažím dostat trochu více dopředu, ale v protisměru jsou stále nějaká auta, tak to moc nejde. V Řevnicích na křižovatce pod kopcem se tentokrát v souladu s propozicemi opravdu zastavuje, a tak se celé pole sjíždí zase dohromady. Potom ostrý start a už se to valí nahoru, letos se nijak neotálí a tempo je hned od spodu velmi slušné, na mě až moc. A někde přede mnou už se to trhá, nemám nejmenší šanci na to nějak reagovat a hned je mi jasné, že první skupinu už nesjedu. Možná kdybych při nájezdu do kopce visel někomu z této skupiny za zadním kolem, tak bych to i dal, ale takhle zezadu je to bez šance. Takže pro příště to chce jezdit víc vpředu, jenže ono se to řekne, když přesně tohle chce skoro každý ze soupeřů. Ale je třeba si to aspoň připomenout a vědět o tom:-). Ve zdolávání Řevničáku tedy pokračuji svým tempem, které se hodně přibližuje stavu, kterým v tomto kopci jezdím časovku do vrchu, tzn. jedu na krev a vidím rudě. Před sebou vidím několikačlennou skupinu, tak se ze všech sil snažím ji dostihnout ještě před koncem stoupání, abych následně mohl využít jejího závětří. Několik známých tváří přitom předjíždím (Brandejs, Hrubeš, Jelínek ad.), někdo se zkusí zahákovat, ale dlouhodobě se mě neudrží nikdo z nich a mně se naopak daří kousek pod horizontem dotáhnou do skupiny přede mnou, ve které se mj. potkávám i s Mírou Beránkem a Jakubem Šnajdrem, tedy jezdci, se kterými jsem si ve skupině objel před týdnem UAC v Jedomělicích. Ale bylo to o fous, ve sjezdu se to valí dolů sedmdesátkou a je mi jasné, že kdybych před horizontem do skupiny nedorazil, tak teď při další sólo jízdě už bych ji sám nikdy nedojel.

Ve stoupání z Mníšku pod Brdy těsně před závorami odpadá někdo pro defekt a další asi dva jezdci (mezi nimi i Šnajdr) nestíhají fyzicky, takže je nás o něco méně. V brdcích přes Voznici směrem na Dobříš se jede na mě hodně vysoké tempo, takže nestřídám a jen zoufale plápolám na konci skupiny a je mi s podivem, jak nás při takovémto letu mohou ještě dva jezdci zezadu sjet. Holt roviny asi nikdy nebudou můj šálek kávy. Při průjezdu Dobříší na mě čeká jedno velké překvapení, protože dojíždíme náš oddílový dres a v něm Přemka se startovním číslem 7 společně ještě s Rudou Kadlecem z KPO (do dneška dokonce vedoucím jezdcem poháru CKKV). Je jasné, že oba musí mít nějaké problémy, a také ano, Rudovi se prý nějak povolují kliky a Přemek je na tom možná ještě hůř, přetrhlo se mu lanko od přehazovačky, takže jeho výběr převodů je nyní značně omezen na 39-12 nebo 53-12, což by s vidinou dalších náročných stoupání, které nás ještě dnes čekají, potěšilo jen málokoho. A jeden z nejhorších, Hradec, je právě před námi. Přemek říká, že se s námi sveze jen přes hřeben do Hostomic, že nám třeba trochu pomůže, a pak se odpojí směrem k cíli, tedy přesněji k autu. Hned na výjezdu Dobříše jde také v mírném stoupání do čela, já funím úplně na konci skupiny a říkám si, že tohle mi teda opravdu hodně pomáhá, protože po těch galejích do Dobříše už mám docela dost, a že nejspíš ve skupině pomalu končím. Chytám menší díru, ale ještě to dávám a v Trnové po vystřídání Přemkovi dokonce táhnu chvilku čelo, ale říkám si, jestli to náhodou není tak trochu moje labutí píseň. Ještě na začátku kopce zastavuje Ruda Kadlec, jeho problémy s kolem zřejmě dostoupily vrcholu. Hned dole pod kopcem nám Přemek na 39-12 pro nás neuvěřitelně trochu odjíždí a s ním ještě jeden jezdec, který zřejmě dosud neprokoukl Přemkovy technické trable a pokouší se jej bláhově držet, aniž by si uvědomoval, že to stejně nemá význam, protože Přemek na nás bude nahoře stejně čekat a navíc se vzápětí pravděpodobně odpojí směrem k cíli. Ostatní však jedou docela rozumně, a to tak, že se postupně dostávám až na čelo a na horizontu s Mírou Beránkem to na sebe dokonce ještě zkoušíme, kdo z koho, protože on tu má hodně fandících kolegů v oddílových dresech TJ Sokol Králův Dvůr – Varta, a tak se snaží. Ale i přesto jsem na horizontu zhruba o délku kola dřív, což úsměvem kvituje i čekající a dívající se Přemek.

Ve sjezdu do Hostomic se naše kopcem natažená skupina opět konsoliduje a dojíždíme i toho jezdce, který původně odjel s Přemkem a byl kousek před námi. Před náměstím na mě vychází střídání na čele, takže odbočkami městem projíždím jako první, což je výhoda, protože nemusím dotahovat žádné díry vzniklé prudkými změnami tempa. Po odbočení směrem k vrchu Velká Baba jde dopředu Míra Beránek a trochu překvapivě je tu stále i Přemek, který se prý rozhodl pokračovat s námi (asi se mu naše pro něj výletní tempo docela zamlouvalo) a že prý si to na tu dvanáctku vzadu objede tréninkově celé. Načež nám hned dole zase trochu odjíždí, aby pak měl více prostoru pro boj s kopcem, až se stoupání o něco víc přiostří. Kopec na Babu mám normálně docela rád, je to spíš tempařský kopec, připomíná mi okolím opravdové hory a je to celé v lese, kde je hezky stín. Ale dnes se mi tu nějak nejede dobře, tedy nic mě nějak zásadně nebolí, ale naše skupina se dělí na dvě části a já zůstávám až v té druhé. Nahoře na mě jako vzorný nosič vody čeká Přemek, kterého vítám zvoláním: „Domestiku táhni, lídr je na kaši!“. „Nejen lídr…“, ozve se hlas kohosi za mnou. Trochu jsme se pobavili a následuje sjezd směrem k Bukové, je tu nový asfalt, střídáme se na čele hlavně s Přemkem a Mírou Beránkem a sviští nám to dolů náramně, chvílemi i k 70 km/h. Posbíráme pár odpadlíků ze skupinky před námi, ale její hlavní jádro vidíme stále dost daleko před sebou. Při průjezdu Pičínem chytáme pomalu jedoucí traktor, navíc stav povrchu silnice se výrazně zhoršil a nyní zhruba odpovídá názvu vesnice. Traktor se nám sice povedlo ještě ve vesnici předjet, zlověstné bafání jeho motoru těsně za zády nás ale nerozlučně provází až na dlouhý táhlý horizont nad Hluboší, kde mu v klesání konečně definitivně ujíždíme.

Ve snaze dostihnout skupinku před námi, jejíž vzdálenost od nás se zatím příliš nezměnila, se společně s Přemkem a Beránkem snažíme roztočit kolotoč, ale bohužel kromě nás nikdo z ostatních moc netuší, o čem je řeč, a tak je tempo skupiny značně rozkolísané. Lepší se to až s dalším Přemkovým nástupem v Čenkově, který vydatně potáhne a při průjezdu v poměrně nedávné době mediálně známou obcí Jince už jsme opět spojeni v jednu velkou skupinu. Tak rychlé poděkování domestikovi a po krátkém vydechnutí je tu hned další ostré stoupání do sedla Plešivce, nepříjemnému navíc o to, že oproti Babě je prakticky celé na ostrém poledním slunci. Ale zase to není tak dlouhé. Hned dole standardně odjíždí Přemek, aby pak o kus dále, až stoupání přitvrdí, mohl v klidu vést svůj vlastní boj na 39-12 o každou úvrať, a za ním ještě jeden jezdec ve žlutém dresu. Pak relativně dlouho nic, a pak já na čele skupiny. Chvíli zvažuji, zda mám setrvat s většinou ostatních nebo se pokusit stíhat Přemka a žluťáska, a protože se mi jede docela dobře, rozhoduji se pro demonstraci síly a krátkým nástupem odjíždím ze skupiny vstříc stíhací jízdě. A ta je docela úspěšná, záhy dostihuji a předstihuji žluťáska, Přemka už ne, ale ten na mě nahoře stejně čeká a můžeme se aspoň v klidu napít a poradit, jestli počkat na žluťáka a zkusit se dál probíjet ve třech, ale nakonec alespoň u mě vítězí pud sebezáchovy a rozhoduji se čekat s tím, že následující rovinatější pasáž okolo Hostomic odjedeme ještě se skupinou a o útok se můžeme pokusit v Litni, příp. už na Housínském sedle, pokud bude příležitost. V Běštíně tak jsme už zase pohromadě a krátce za vsí nás předjíždí pořadatelská Oktávka s majáčkem, což znamená, že čelo staršího balíku je někde těsně za námi. Tradiční rozhodování, zda jet či nejet s tímto čelem, jsme tentokrát ušetřeni, protože Vitáček s Kakačem (a ještě asi další tři nebo čtyři) okolo nás razantním nástupem doslova proletí, a tolik wattů nikdo z nás v záloze nemá, aby nás byť jen napadlo to za nimi zkoušet. Je tedy fakt, že kousek před námi zpomalují zhruba na naši rychlost, ale do stíhačky za nimi se nikomu z nás nechce, čímž jim jejich zřejmě předem připravený plán dokonale vyšel.

Po průjezdu Hostomicemi to začíná trochu víc foukat, bohužel spolupráce ve skupině moc příkladná není, střídáme tak ve čtyřech, možná pěti lidech a zbylí se pouze vezou. Proto když nás předjíždí další jezdci ze staršího balíku ve složení Prager, Burger, Dix, nerozmýšlím se ani chvíli a natahuji se za nimi v předtuše, že jízda s nimi bude o poznání svižnější. Trojici sice po chvilce maximálního úsilí a ve spolupráci s Přemkem a Mírou Beránkem sjíždíme, ale jak se nakonec ukazuje, za námi se postupně dotahují i všichni ostatní, takže soupeřů neubylo. Nicméně je nás o tři velmi kvalitní jezdce víc a na střídání je to hned znát, k Neumětelům pádíme asi jako Šemík s Horymírem v době své největší slávy. Za vsí se však začíná lámat chleba, tedy spíše terén směrem na Housínské sedlo, polovina je na slunci, druhá polovina už v lese, tak se tu první polovinu snažím přejet co nejrychleji a hle, i když jsem do kopce najížděl dole jako úplně poslední, najednou jsem na čele skupiny a kousek před sebou mám trochu poodjetou trojici Prager, Burger, Dix a ještě další kousek před nimi to láme ze strany na stranu Přéma na svých dnešních tradičních 39-12. Tady není na co čekat, proto v rámci posledních zbytků sil krátký nástup a jsem za zadním kolem Pepíka Burgra. Překvapivě se v této skupině čerstvých uprchlíků držím celkem bez problémů, dokonce si říkám, že bych mohl jet ještě o fous rychleji, ale zase nechci zbytečně provokovat zkušenější jezdce, aby mi to pak někde na rovině nechtěli třeba vrátit. Hlavní je, že ostatní z mojí původní skupiny zůstávají zpět, což rázem dělá hezkých zhruba osm míst v pořadí k dobru. Tak to by bylo pěkné dojet do cíle s Přemkem a trojicí ze staršího balíku, kteří nejsou mými přímými soupeři, ale cesta k cíli je ještě relativně hodně trnitá.

Následuje sjezd do Bykoše, kde má sice Burgr tendenci zahnout po stále dobře viditelných šipkách z předloňské trasy Halounských okruhů, ale nakonec se vše rychle vyjasní pouhými dvěma slovy, konkrétně „Rovně, vole!“, na víc stejně není čas a vlastně ani síly. Alespoň u mě se teď veškeré úsilí směřuje do toho, abych nějak přežil houpavou cestu s táhlými horizonty za Bykoší směrem na Liteň, a pak se děj vůle boží. Kluci jedou hodně svižně, a tak je to pro mě teď asi největší boj z celého dosavadního průběhu, navíc pitné zásoby už jsou skoro na nule. Párkrát se sice dostanu až na čelo, ale je to v mém podání spíš takové vystřídání z leknutí. Ve sjezdu k Měňanům na nás před křižovatkou se silnicí od Koněprus pořadatel něco hodně hlasitě křičí, všichni ostatní prudce brzdí, až si musím vyjet trochu stranou, abych Pepu Burgra před sebou nesestřelil. Vzápětí se mi objasňuje i důvod toho nečekaného povyku, na čerstvě opravené křižovatce je spousta jemného štěrku, který klouže opravdu hodně, tak ještě že upozornění přišlo včas. A už je tu Liteň se svým odhadem 10-12% stoupáním, ještě dole se mi Přéma snaží naznačit (zřejmě z obavy z možných vzájemných nástupů starší trojice, které by se mu na 39-12 jen těžko zachytávaly), že už to nejspíš dojedeme před našimi pronásledovateli v pohodě i ve dvou, ale mě se nechce opouštět jistotu v podobě dobře jedoucí skupiny, a tak se slovy „Ještě uvidíme…“ řadím 39-21 a zavěšuji se za zadní kolo Petra Dixe. Naštěstí nástupy se žádné nekonají, a tak relativně bez větších problémů (tedy bolest v nohou je ukrutná, ale to se dalo čekat, jinak se mi nic zjevně zlého neděje) vyjíždíme až na horizont, dokonce i Přemek se přes nejprudší část udržel a už to vypadá dobře, teď už opravdu věřím, že nás zezadu nikdo nedojede. V klesání předjíždíme jednoho z našich soupeřů z mladšího balíku, naštěstí už má dost a ani nezkouší se nás zachytit. Následně se mě Přemek ptá, kolik mám pití, že už je na suchu, ale nemohu mu být moc nápomocen, protože sám mám stěží na poslední malý doušek, spíš ani to ne. Ale do cíle už nezbývá mnoho, tak to už nějak dojedeme.

V klesání překonáváme železniční přejezd, naštěstí při prezentaci avizovaný možný průjezd vlaku v tomto čase se nekoná a po krátkém výjezdu do Skuhrova se konečně točíme směrem k cíli. Zbývají asi 4 km rovinky a cílový kopec. Na rovině trochu překvapivě předjíždíme ještě Radka Procházku z CK Královice (do té doby druhého muže celkového pořadí, prvního Rudu Kadlece už jsme předjeli v Dobříši, nějak se dneska chlapcům z čela moc nedaří), který toho má zjevně už plné zuby a taky to s námi ani na chvilku nezkouší. V Hodyni padá Přemkovi při pokusu o nahození velké placky řetěz (to je hrozný, má k dispozici jenom dva převody a ještě mu to padá), takže zůstáváme ve čtyřech a já na čele skupiny najíždím ve Svinařích jako první do cílového kopce. Trojice starších jezdců nechávám následně trochu odjet, tedy popravdě oni se chystají do finiše a hned dole si na sebe zkusili takový krátký nástup, takže mi poodjeli nezávisle na mé vůli. Ale tak mí přímí soupeři to nejsou, a tak už ani nemám v plánu se jejich závěrečných spurtérských hrátek jakkoli zúčastnit. Občas se jen ohlédnu, kde je Přemek, ten je sice o kus zpět vidět, ale jednak je poměrně daleko a jednak na jeho dnešních 39-12 bych si v případném spurtu do kopce i docela věřil. Ale není to ani třeba, Přemkovo počáteční nadějné přiblížení posléze ustává a tak dojíždím relativně v klidu asi 50 m za trojicí ze staršího balíku a asi 100 m před Přemkem.

Časomíra se mi zastavuje na 2:53:20h, což na 94,4 km délky dělá průměr 32,7 km/h, a to je vzhledem k dnešní kopcovité trati a velkému vedru myslím docela slušné. V celkovém pořadí (oficiální výsledky ještě nejsou k dispozici) by to mělo být někde v polovině startovního pole, což je pro mě dobré, nějaké bodíky do celkového pořadí poháru za to určitě budou a vpád do první desítky celkového pořadí by měl být reálný, neboť řada mých přímých soupeřů o první desítku buď vůbec nedorazila (Cafourek, Ginzel, Pohořalý, Sýkora) nebo skončila bezpečně za mnou (Brandejs, Hrubeš). A navíc, hlavního Sokola se také nepodaří porazit každý den a byť to samozřejmě mělo zcela objektivní příčiny (za normálních podmínek by dnes Přemek jel pravděpodobně o posty nejvyšší, tj. na bednu), přiznejme si, že na to se jednou historie v podobě notně zažloutlé výsledkové listiny zase až tak moc ptát nebude. 🙂

Foto: Radim v cílovém kopci

a Radim s Přemkem po dojezdu v cíli

Radim