Úvaly-Český Šternberk-Úvaly aneb Silniční Pohár Posázaví (CKU)

Ze silných soupeřů tu jsou Janoušek, Nežerka, Koubík a taky náš hlavní sokol, jinak se startovní pole skládá spíše z jezdců řekněme širšího středu, což mi skýtá naději, že se s někým hezky svezu. Nechybí tu Honzis, Vlasta Firman alias Kajman, jsou tu i moji kolegové ze skupiny z předchozího týdne na Klikáčích jako Kolíkáč a Mirek Zbuzek, přijel i Kubajz, prostě vypadá to hodně zajímavě. Po manifestačním startu od hospody zabočujeme směr Přišimasy, před kterými ještě na chvíli zastavujeme u žluté čáry přes silnici, kde si pouštím(e) stopky a je odstartováno na ostro. První zatěžkávací zkouška čeká na jezdce hned v Přišimasech, je tu krátká, ale prudká stojka ke kostelu a samozřejmě to hned někdo zkouší. „Zvířata!“, řvu zezadu a v následujícím magnetu na křižovatku do Hradešína se už hezky gumuji na ocase! Za křižovatkou se stoupání uklidňuje, ale naneštěstí vpředu pár lidí zkouší jít do úniku (myslím alespoň podle rozmazaných barevných kontur dresu, že tam byl i náš Přemek) a já už chytám asi 5 díru na zadní voj balíku. Jedu co to dá, tepy na 195+ a díra se nijak nezmenšuje, naštěstí zezadu přijíždí Kubajz a dotahuje mě nadvakrát (nejprve mě dotáhne, ale vzápětí chytí sám díru, takže si musí dát repete) zpátky. V Doubku už jsme ale zase pevně v hlavním poli, což se už ale rozhodně nedá říci o všech startujících. Jejich škoda, je jasné, že kdo si dneska vystoupí z téhle nejpočetnější grupy, tomu reálně hrozí dlouhá jízda na samotku.

Nepříjemné křížení kutnohorské hlavní silnice v Mukařově probíhá bez větších problémů, a to díky obětavosti pořadatelů, kteří se nebáli vrhnout ve vestách do křižovatky a zastavit ve dvou lidech provoz prakticky ve třech směrech na jedné z nejnepřehlednějších křižovatek, co znám, což je od nich velmi odvážné a pro nás naopak velmi příjemné. Jede se hodně rychle, plácám se stále spíš vzadu a s Honzisem a Mirkem si akorát tak stačíme říci, že v tomhle tempu si společný únik, jako tomu bylo minulý týden na Klikáčích, asi nezkusíme. A skutečně se nemýlíme. Ze Svojetic na Vyhlídku je to stále do mírného tahu, normálně tady jezdím tak 26 km/h, teď letíme 36 a já opět plápolám na ocase jak prapor na větru a chytám svých obligátních 5 m na posledního ve skupině. Za mnou už nikdo, Kubajz už je někde přede mnou, tož to je prekérka, ale přece si to tady nenechám ujet! Jdu ze sedla a chvíli jedu šrot, nicméně jsem tam. Konečně je tu Struhařov, na zastávce u hřiště stojí mamka s foťákem a fandí, je to asi náš dnešní první fanoušek (ne vlastně druhý, ještě předtím v Doubku byl také někdo). No chtěl jsem se tu původně ukázat na čele balíku, ale dnes na to opravdu není vhodná doba. Tak aspoň, že mi to neujelo už tady, teď už mám dílčí díl splněn:

Třemblaty – za normálních okolností rychlý průlet vesnicí je tentokrát okořeněn tím, že zde kopou kanalizaci a průjezd je řízen na střídačku semaforem. Při našem příjezdu samozřejmě svítí červená, zezadu někdo křičí „Stůjte volové!“, ale je to houby platné, jakmile to tam pošle první, jedou automaticky všichni. Prostě volové. Naštěstí pořadatelé zafungovali i tady na jedničku, projeli to před námi ještě na zelenou a zablokovali auta v protisměru, tak to moc děkujeme, to už je opravdu značný nadstandard! Následuje krátký sjezd a už je tu první delší stoupání dne do Ondřejova. Vpředu se zase jede a já to mám na horizontu jako poslední doslova o fous, což v praxi znamená opět s pětimetrovou dírou před sebou a číslicí 199 na tepáku! Na ocase se setkávám s Kubajzem a Mírou a společně krátce hodnotíme situaci, že další kopec z Chocerad bude s jistotou naše konečná ve skupině. Ve sjezdu do Chocerad se dnes poprvé a zároveň naposledy propracovávám dopředu na nějakou pátou šestou pozici, a to zejména proto, že se mi po těch serpentinách a kostkách dole nechce zase lovit skupinu úplně zezadu. Pořadí si držím až na kostky, kde mě jeden nebo dva předjíždí. Na mostě přes Sázavu a následném odbočení do největšího stoupání dne (cca 5 km s jedním mezisedlem, zhruba 200 výškových metrů) už se to začíná valit přese mě, nejprve Nežerka, pak Přemek, Janoušek, radši to přestávám vnímat, pak Honzis, Kolíkáč … cože??? V hlavě zabliká světýlko, svého tradičního soupeře a spolubojovníka si samozřejmě nechci nechat odjet jen tak, tak si sám pro sebe potichu zakleju, jdu ze sedla a vyrážím za ním. Jede ale chlapec dnes pěkně ostře, i při maximálních tepech 199 se vzdálenost mezi námi nezkracuje a já si po chvíli musím zase sednout. Kolíkáč mezitím dojel nějaké lidi před sebou a je vidět, že jejich tempo se také zkonsolidovalo, za sebou naopak se zhruba stejným odstupem vidím modrošedý dres Míry s ještě asi dvěma jezdci, tak začínám laborovat, zda jet totální hranu a pokusit se dosáhnout group Kolíkáč, nebo si počkat na neméně zajímavou group Míra. No a jak si tak chvíli laboruji, už mě zdraví zezadu Mirek a veze si za sebou ještě Tomáše Bartoše. Tak je to jasný, pro tuto chvíli je rozhodnuto. Po prvním zklidnění při průjezdu Vestcem stoupání ještě nemilosrdně přitvrzuje, dojíždíme dva další odpadlíky a před horizontem již máme na dostřel další dvojičku. A světe div se, je to právě Kolíkáč, to tempo na začátku kopce ho asi muselo hodně bolet, takže udělal asi to nejrozumnější, co mohl a společně s Beedou na nás čekají. Ve výjezdu z obce Vodslivy dojíždíme ještě další dvojici, jejímž jedním článkem je i Kajman. Tak si to opticky rekapituluji: Kolíkáč, Míra, Kajman, Bartoš, Beeda, dál je tu ještě jeden jezdec z Úval (O. Teplý) a Kolíkáčův týmový kolega Bobek … no hezky nám ten první kopec rozdal karty, jen co je pravda. Ještě se ptám Kolíkáče na Kubajze, ale toho jsme prý nechali za sebou tradičně už v předchozím sjezdu.

Cesta dál pokračuje celkem v poklidu, ale já jsem ze sebe v předchozím kopci vydal více, než jsem chtěl, takže ze začátku ani nestřídám a v klidu si trpím na zadních pozicích. Ve sjezdu do Třemošnice se nám tam hned nahoře navalí z vedlejší červený Ford Fusion s přívěsem, který nás v následujících zatáčkách samozřejmě dost brzdí, načež jde postupně celá grupa před něj. Strejda za volantem zjevně moc nechápe, co se děje, nicméně v kopci na výjezdu z vesnice si na nás neodpustí zhusta zatroubit. Kopec se naštěstí jede celkem rozumně, přesto se plácám stále na konci skupiny, v nohách cítím obrovskou únavu a do cíle ještě nechutně daleko! V následujících vlnkách k Divišovu jede na čele Beeda a jede pekelné tempo, chytám vzadu svých obligátních 5-10 m zásek a vůbec se mi to nedaří sjet, a to až tak, že řvu něco hodně neslušného na jeho adresu, ale naštěstí mě nejspíš nikdo neslyší. V krátkém kopci do Divišova tempo přece jen trochu opadává a já se díky tomu dostávám zase zpátky. Ale od teď už vím, že si na tohohle jezdce na rovinkách musím dávat setsakrametsky pozor a nesmím vzadu zachrápat, včil jsem v řiti. V táhlém stoupání z Divišova mám zase co dělat, ale jsem už aspoň pevně ve skupině, nicméně na občasné pronesené a mnohdy i vtipné hlášky nemám zatím síly jakkoliv reagovat. Následuje sjezd zpět k řece Sázavě, najíždím si do čela, ale hned na začátku klesání nás předjíždí stříbrné Mondeo, které nás pak v serpentinách samozřejmě zase brzdí, jedu tedy spořádaně za ním, jen Bobek s číslem 29 to nevydrží a předjíždí jej. Mondeo u hradu brzdí a odbočuje vlevo na parkoviště tím stylem, že si najede až úplně k pravé krajnici, takže nás prakticky zastavuje, debil! Tak ale taková věc už nás nerozhodí a v následující poslední části klesání na most se to zase postupně všechno sjíždí. Krátký pohled z mostu na hrad je úchvatný, jsme v Českém Šternberku, bodě zvratu, teď už zjednodušeně řečeno zbývá se jen nějak vrátit zpátky do cíle.

A hned je tu další nepříjemný kopec, dnes druhý největší v pořadí. Ta stoupání od Sázavy prostě bolí. Ale já s ulehčením zjišťuji, že most pod hradem byl bodem zvratu nejen geografickým, ale že i mně se najednou jede ten kopec nějak lépe a nemusím se až tak přemáhat, abych držel tempo skupiny, tak to je jednoznačně příjemné zjištění. Před odbočkou na Otryby začíná poslední fáze stoupání v podobě takové doslova nekonečně levotočivé zatáčky (Mišák a Laďa ji dobře znají ze společné jarní vyjížďky), je tu auto pořadatelů a fotí nás, tak to je další skvělá služba (fotky byl na webu snad už v neděli) a tady jdu už dokonce do čela a hezkou chvíli udávám tempo, jaká to změna oproti předchozím kopcům! Během chvilky nás tu ne zrovna obezřetně předjíždí už třetí auto s přívěsem, což mne nutí ke hlášce: „Sakra, tady kdo nemá za autem vozejk, jako by snad ani neexistoval!“. Nahoře se skupina zase konsoliduje, dojíždíme dokonce i jednoho jezdce v dresu Veloservisu (T. Faltus) a rozbitou asfaltkou se spouštíme dolů do Ratají vstříc dalšímu silnému zážitku – stoupání po místních kostkách. Tyhle kostky nejsou sice jako ty na Prášilech, ale zase jsou o hodně více do kopce a taky berou o hodně více sil. Zpočátku ještě někteří využíváme pruhu asfaltu při okraji vozovky, ten ale po chvíli končí a na kostky musí chtě nechtě každý. A Beeda se svým Garminem nám k tomu ještě hlásí informace typu: „Pánové, je to 9%, ne tak teď už 10%!“ a okolo stojící náhodné přihlížející ještě stačí zdravit slovy „Dobrý den!“. No prostě nádhera! Ale je to poslední větší kopec na trase, tak tady si to už ujet rozhodně nenechám a držím se pevně ve skupině, na jejímž ocase se teď veze kupodivu Kolíkáč. No ale za chvíli jsme z kostek pryč a už je to veselejší, horizont není daleko a nás je stále všech devět, což pro závěr bez větších kopců vypadá více než zajímavě.

Přes Talmberk sjíždíme do města Sázava, Beeda ve spodnější mírně klesavé pasáži tahá úplně nádherný špice na úrovni 50 km/h a mě z toho naopak začíná trochu tahat ve svalech. Ale dá se to vydržet. Brdek ke klášteru prolítneme na úrovni 30 km/h a Kolíkáč si jen povzdechne něco ve smyslu, že tady normálně řadí vepředu malou. No dnes to na ni prostě nebylo! Údolím podél Sázavy se hlavně díky Beedovi a Kajmanovi pohybujeme opravdu svižně, s těmihle dvěma na čele se pod 40 km/h moc nepodíváme, což je na jednu stranu chvályhodné, na stranu druhou však mám takhle i v háku co dělat, abych neudělal nějaký zásek a popravdě si vždycky docela oddychnu, když se na špici objeví někdo jiný. Průjezd Stříbrnou Skalicí je okořeněn dalším výjezdem po kostkách, ale tady už si to hlídám pěkně zepředu. Začíná to vypadat dobře, ostatní většinou v kopcích zpomalují, kdežto já jsem schopen je jet v podstatě stejně jako na začátku. Před Hradcem na mě zrovna vyšlo střídání na čele a dojíždím jednu ze skupin staré gardy, která startovala o hodinu před námi. V jednom z jejích článků poznávám Jindru Hroudu od nás ze Struhařova, volám na něj, ale bohužel se k nám nepřipojili. Však ono taky není divu, v místech kde tady při sólo tréninkové jízdě jezdím 28 km/h a jsem rád, tak teď letíme 38 km/h a samotnému mi není pořádně jasné, jak to mohu vydržet. Ale jde to. Jako odměna za rychlý průlet údolím je nám dojetí Léni u hájovny v Penčicích. Radost z toho má zejména jeho oddílový kolega Kolíkáč, ale ne nadlouho, protože hned v následném přizvednutí údolí do Jevan, kde si na čele trochu podržím tempo, Léňu i Bobka definitivně ztrácíme, takže je nás už jen osm. Vlastně sedm, protože jezdec v růžovočerném dresu Veloservisu se větrá asi 100 m před námi a zdá se, že zkouší sám odjet. Kolíkáč je z toho lehce nervózní, ale já jsem klidný, je jasné, že v následujících lehčích kilometrech to sám neudrží a zvlášť ne, když je tady s námi někdo takový jako Beeda a Kajman. A taky jo, ještě před Vyžlovkou je zpátky mezi námi. Tempo v ten moment trochu opadá, jakoby se do kopce okolo hotelu Praha nikomu nechtělo, tak si vlezu na čelo a trochu to popotáhnu až nahoru na hlavní. Vybuduji si přitom menší náskok a po překřížení hlavní se ke mně připojuje ještě Míra Zbuzek, ale oba se shodneme, že tady nemá cenu to zkoušet, následující kilometry jsou stále mírně z kopce a to by si nás skupina a hlavně Beeda asi rychle podali. Tak se aspoň v klidu napijeme a na chvilku můžeme i obdivovat úplně novou rozhlednu hned u silnice, o které jsem ani já, jako prakticky domácí, dosud vůbec nevěděl. No a my se pomalu blížíme do finále.

Potěšující pro mě je, že v každém stoupání se dostávám poměrně lehce do čela a jede se tedy víceméně podle mě. Platilo to v Jevanech, na Vyžlovce, ve výjezdu od mostku pod Štíhlicemi i teď na výjezdu z Doubravčic a následně z lesa za Masojedy. Vpředu je tu se mnou ještě Kolíkáč, tak mu říkám, jestli to přece jen nezkusíme už tady, jak budou soupeři reagovat. Reakce je však nejasná, tak si sahám do košíku pro láhev s pitím, že se aspoň v klidu napiju, než dorazí i ostatní, a v tom Kolíkáč za mými zády vyráží vpřed! Chvíli váhám, moc se mi s ním nechce, přece jen do cíle je to ještě ne tak úplně blízko, tak si jen držím tempo a pozoruji, co se bude dít. Okolo se přežene Míra a dostihuje Kolíkáče, se kterým vytváří nadějnou dvojičku, leč podle mě začali moc brzy, formujeme se za nimi ve třech do jakés takés stíhací miniskupiny, projíždíme dolů Přišimasy a na výjezdu z vesnice je máme. Vzápětí doráží i zbytek a jsme zase pohromadě, rozhodne tedy hromadný dojezd. Cíl je letos premiérově ve stoupání do obce Skřivany, moc lidí to tady nezná, já naštěstí ano a protože vím, že je to taková menší hyperbola (cca 40 m délky), volím vyčkávací taktiku. Posunuji se do čela jakože jedu tempo, ale přitom mám ještě docela rezervu, hlavně nebláznit a začít spurtovat co nejpozději, tenhle kopec totiž vysaje ty poslední přebytky energie jako nic. Bohužel hned dole na odbočce na metě 400 m do toho práskne Kolíkáč, za ním už se to zvedá ze sedel, takže musím taky, ale je to dřív, než jsem chtěl a je jasný, že ten závěr nás bude hodně bolet všechny. No dobře nám tak. Začínám přibližně na páté pozici, na metu 200 m se mi daří posunout o jednu příčku, ale nohy začínají dost vadnout. Dopředu se dostal Kajman a Mirek, Kolíkáč začíná zvolňovat, u krajnice stojí Přemek a povzbuzuje, tak ještě vymáčknu poslední zbytky sil a kousek před páskou skáču Kolíkáče s Beedou:

Škoda, docela jsem si v tomhle dojezdu věřil, ale na víc dnes prostě nebylo. Stopky se zastavily na čase 2:56:55h, což vzhledem k udanému převýšení 1485 m na konečných 98,5 km není zase tak úplně málo. Pokud jde o tepy, pak průměrná hodnota je dnes 166, maximálku 199 jsem tam pak viděl dokonce několikrát. Prostě krásný dlouhý švih až na kaši, děkuji známým ze skupiny za další pěkný zážitek a vzájemně si blahopřejeme, že jsme to zase jednou přežili. V celkovém pořadí to znamená 12. místo z asi třiceti, což ale zase není tak důležité, hlavní je, že jsem si závod přes počáteční tradiční trpění na chvostu balíku parádně užil a v závěru jsem byl v naší skupině jeden z nejaktivnějších. A jak že vlastně dopadl náš hlavní sokol? Je pravda, že od Chocerad znám jeho příběh už jen z vyprávění, takže prý se utrhli ve čtyřech a jel pak s Janouškem, Nežerkou a Koubíkem po většinu doby na úplném čele závodu, leč vyklepali ho až v tom menším stoupání do Jevan, takže nakonec brambora. Trochu škoda, ale přesto super výkon!

Za mně osobně rozhodně velká spokojenost a kromě naprosto skvělého počasí patří velký dík i pořadatelům z CK Úvaly, je vidět, že kvalitní závod se dá udělat i doslova na koleně v pár lidech, s jedním doprovodným autem, jednou motorkou a s hi-endovým výpočetním systémem tužka-papír. Hlavní je chtít a umět, což pořadatelé dnes oboje rozhodně prokázali a přitom startovné stálo na dnešní dobu skutečně směšných 50,- Kč, tak si příště chlapi klidně řekněte více, za takovéto příkladné zajištění to každý z nás rád dá. Každopádně ať ten elán pořadatelům vydrží i nadále, my závodníci amatéři budeme jedině moc a moc rádi!

A na úplný závěr ještě odkaz na výsledky.