VIPrahlé duše aneb když není co pít

Nakonec jsme ale na místo startu dorazili ještě s bezpečnou časovou rezervou, odprezentovali se, připnuli na řidítka startovní číslo 42 a těšili se na hezký den na kole. Meteorologové sice v předpovědích slibovali krásný teplý a slunečný den, ale realita byla trochu jiná. Už při příjezdu někde v okolí Sobotky začalo být i na asfaltu pěkně mokro a bylo jasné, že si užijeme i nějakého toho blátíčka. To se potvrdilo hned asi 300 m po startu, kdy jsme pro náš postup k první kontrole zvolili postup sice po kratší, zato výrazně horší cestě (modrá turistická) a hned zkraje lesa jsem se se svým již notně sjetým pláštěm zahrabal až po ráfek a taky šlápnout botou jsem si musel. A tak již po prvním kilometru začaly být nápisy na trubkách našich strojů značně nečitelné. Naštěstí jsme brzy vyměnili bahno za asfalt a hned bylo o poznání lépe. Zanedlouho jsme pak dorazili na naší první kontrolu č. 10, kde ovšem došlo k jednomu nepěknému incidentu. V popisu u této kontroly bylo napsáno něco jako 30 m pěšky po žluté t.z. (zřejmě proto, že to bylo kousek za cedulí PR Prachovské skály se značkou Vstup jen pro pěší, kterou jsme ovšem neviděli), ale všichni tam jezdili na kole. Tak jsme tam taky jeli, což se nějak nelíbilo jednomu jezdci v dresu Ekonom Praha (ten tam byl jako téměř jediný pěšky), který se zrovna na Laďu obořil s takovým dost neslušným slovním výrazem, na což Laďa zareagoval slovy „Tak to teda ne, to si jdu hned vyřídit!“, položil kolo a šel. Až mi v první chvíli docela zatrnulo, co z toho vyřizováni vlastně bude. Ale nakonec si to mezi sebou vysvětlili jako slovní nedorozumění a tedy bez další fyzické výměny názorů, takže se mi zase ulevilo, neb nemám mezilidské konflikty rád. Jako hlavní směr dalšího postupu jsme zvolili systém anticlockwise, o kterém už díky Mišákovi s Petrem víme, že je rychlejší (viz. loňské VIPrahlé duše v Praze), a vydali se směrem na východ. Hned další kontrola č. 16 byla opět běhací (kříž na skalnatém ostrohu, kam se stoupalo po schodech z kulatiny, mimochodem značně kluzkých), ale ty další už byly docela v pohodě, žádné brodění, plavání, potápění ani šplhání, za což jsme byli upřímně rádi.

Za zajímavost pak rozhodně stojí i průjezd obcí s mým jménem Radim, který se samozřejmě také nemohl obejít bez patřičné fotodokumentace:

Zde jsme se stočili na sever a jeli si pro kontrolu 21 k ohništi na vrchu Bradlec (moc hezký technický výjezd po úzké pěšince) a pak pokračovali dále při východním okraji mapy. Krajina tady byla obecně moc hezká, akorát v lese panovala mnohdy značná těžební činnost, takže řada cest rozježděná, bahnitá až obecně nechutná. Po nějakých 20 km si bláto škrábu už i za ušima, a to mám přitom vzadu docela funkční blatníček. Po kontrole 24 měníme za jízdy další postup z 22-23-19 na 23-22-19, což má za následek první takové menší ouško. Zajímavostí je tady překonávání železničního přejezdu za zatáčkou, kdy musím i trochu brzdit před projíždějícím motorákem řady 810, zatímco Laďa jedoucí v tu chvíli asi 30 m za mnou si ničeho ani nevšimne. V této fázi už se pohybujeme po počátečním seznámením se s mapou celkem jistě, ale jinak je fakt, že mi mapa na první ani na druhý pohled moc nesedla (vydavatel Smartmaps alias Mapy.cz – místo obcí jen jedna velká hnědá skvrna, absence tradičních orientačních bodů – myslivny, hřbitovy, zastávky apod., geografické názvy přetínající mnohdy i docela důležité křižovatky cest atd.). Postupně se s ní jakž takž sžívám, přesto ale si na nás přichystá jedno nepříjemné překvapení. V obci Bělá je totiž kontrola 23 zakreslena o jednu zatáčku chybně (asi tak 1 cm na mapě = 500 metrů), což by dokázalo zmást i takového primitiva, jako je Frištenský, natož mě. Na nalezení samotné kontroly (restaurace hned u silnice, výčep – ale nedali jsme se zlákat a dali jen jednu společnou kofolu) to sice nemá žádný vliv, ale přesto se zde odehrává osudový okamžik. Jako další postup ke kontrole 22 (křížek na poli nad vesnicí) totiž volím postup severní stranou (jakoby pokračováním dále), i když Laďa na mě volá, že podle něj je lepší jet z opačné strany od východu (trochu se vrátit). Já se ale v té chvíli orientuji právě podle toho trochu jinde zakresleného kolečka v mapě a postup severní stranou mi připadá jako jednoznačně kratší, tak se nenechávám oblomit a pokračuji v jízdě na sever, takže Laďa chtě nechtě jede za mnou, ale brblá, že on by tudy tedy nejel. Tento okamžik sám o sobě ještě není rozhodující, ale rozhodnutí to bylo klíčové. Zakrátko poté totiž začínáme stoupat po pěkné dvoustopé cestě, ze které odbočuje lehce vpravo taková hodně kamenitá cestička a taky je o hodně víc do kopce. Zůstáváme tedy na té z našeho pohledu lepší, zvlášť když žádné rozvětvení cest v mapě není ani naznačeno. Háček je ale v tom, že tato naše cesta, po které jedeme, totiž v mapě vůbec není, ale to si v tuto chvíli ještě neuvědomujeme, takže na křižovatce nahoře u lesa se chováme, jako kdybychom byli na té zakreslené cestě (což si ostatně i myslíme) a točíme vlevo. Na kontrolu tam však nikde nenarazíme, ztratíme dobrých možná 50 výškových metrů (Laďa jako předvoj dokonce hlásil, že už viděl budovu nádraží v Bělé, odkud jsme prakticky do stoupání vyráželi) a musíme se vracet. Kontrola u křížku totiž byla napravo. Nadáváme na mapu, ale zpětně musím uznat, že tady ta kontrola byla zakreslena správně. Jen jsme si celou dobu mysleli, že když je v mapě nakreslená jedna cesta, tak že tam bude i v reálu jen jedna, jenže to nebyla pravda, a to nás zmátlo.

Od této chvíle je jasné, že původně zamýšlený velký okruh už nestihneme a že tedy budeme muset náš výlet o několik kontrol zkrátit. Do toho se i schovává sluníčko a dokonce jsem zaznamenal i nějaké ojedinělé kapky. Nálada není nejlepší, hlavně když za jízdy debatujeme, co všechno budeme muset vynechat a kudy se vlastně vrátit, abychom cestou pobrali pokud možno co nejvíc bodů. Laďa mi při plánování přijde jako docela velký optimista, já po několika zkušenostech z podobných akcí už vím, jak rychle v závěru minutky utíkají doslova mezi prsty, tak jsem určitě více skeptický, ale nakonec přistupuji na Laďovu variantu a nutno říci, že to bylo nakonec dobře. V jednom místě (za Lomnicí nad Popelkou) sice opět trochu kufrujeme, ale osud nám naštěstí seslal do cesty dvě babky, které nám dobře poradily a ještě šťastnou cestu popřály. Na severním okraji mapy pak dobýváme kontroly č. 9 (chatrč u cesty, hned vedle úlů – včely naštěstí nebyly moc aktivní) a 7 (památná lípa, tu musíme taky chvíli hledat, ale není to tak zlý) a začínáme se točit zpátky na jih. V Rovensku pod Troskami Laďa hlásí, že má problém, že mu došla voda a má žízeň, no už dříve jsem si všiml, že v kopcích Laďa jede podobně jako já nebo dokonce i za mnou, což není při jízdě ve dvojici s ním zrovna obvyklé. Moc mu ale pomoci neumím, sám mám už taky jen na dně, tak mu dávám aspoň loknout posledních zbytků s tím, že zkusíme natrefit na nějakou hospodu. Jak se ale ukazuje, v tomto kraji je to s hospodami celkem problém a na první narážíme až asi 3 km před cílem, a to už si řekneme, že to do cíle vydržíme. Ale ještě předtím stačíme udělat odbočku pro kontrolu 13 (a to ještě podobně jsme to mohli udělat o něco předtím i s kontrolou 5, ale měli jsme ji oba schovanou v mapníku za ohybem, tak nás to ani jednoho nenapadlo).

V cíli jsme nakonec celkem s přehledem v limitu 5 hodin (náš čas 4:51:01) a máme 17 kontrol, což činí 85 bodů a nakonec to celkově stačí na dle mého názoru velmi slušné 10. místo z 28 v kategorii. Chyby tam sice nějaké byly, ale víme o nich, a to je přece ta nejlepší cesta k dalšímu zlepšení. Každopádně jsme se shodli, že i přes místy poměrně velké množství bahna a prudkých kopečků jsme si to hezky užili, poznali nová místa a nepohádali se, což je na MTBO asi to nejdůležitější, no ne? No a na veverky se nás taky nikdo neptal, i když jednu nebo dvě jsem cestou i zahlédl!

A na závěr ještě odkaz na výsledky a na mapu se zakresleným téměř vítězným postupem.