VIPrahlé duše (MTBO), 5 hodin, reportáž

Na startu nás kromě pořadatelů přivítalo také krásné ostré podzimní sluníčko, na startu jsme vyfasovali mapu a popis kontrol a vyrazili jsme. Tedy asi prvních sto metrů jsme vyrazili, ale hned jsme byli nuceni sesednout, neboť námi zvolený postup po žluté turistické značce na první kontrolu se ukázal být zejména svými výškovými parametry nejetelný. Ale s tím jsme tak nějak i předem počítali. Když se konečně dalo zase jet, tak Petr po několika šlápnutích zavadil o nějakou větev a sesunul se na bok, což okomentoval slovy „Sotva se konečně rozjedu, tak zase ležím!“. Ale ani to nás nerozhodilo. První kontroly v pořadí stará třešeň (23) – stará vodárna (22) – starý pomník (20) jsme dali i díky Petrově znalosti místního terénu celkem bez problémů, a pak přišla krásná kontrola číslo 19 – vyhlídka/fundament (Petr mi alespoň vysvětlil, co toto cizí slovo vlastně znamená) na vysokém ostrohu nad Vltavou, odkud byl nádherný výhled do krajiny:

Odtud jsme po červené spadli na silnici mezi Zvole a Vrané a napojili jsme se na ní přímo v památné Mišákově zatáčce. Pro neznalé je to zatáčka, kde při letošní jarní vyjížďce na mokrém asfaltu Milda a Mišák nezávisle na sobě, ale v těsném časovém sledu upadli, a následně se znovu potkali až v příkopu, kde mohli rozebrat své čerstvé dojmy z právě uplynulého zážitku. Tak jsem si na to při průjezdu tím místem vzpomněl a vzkazuji tímto, že zatáčka vřele pozdravuje! 🙂

Ve Vraném, resp. na žluté na jeho okraji, byla další kontrola číslo 16 s poetickým označením jako tůňka. Při vzpomínce na pana doktora (M. Lasica) z filmu Saturnin (klíč je v tůni) jsem už předem tušil nějakou zradu, a ta na sebe skutečně nenechala dlouho čekat. Lampionek s kleštičkami byl totiž přesně nad prostředkem tůňky, tedy spíš takového malého rybníčku, zavěšený na dvou vzájemně nepříliš rovnoběžných a hlavně málo stabilních dlouhých kládách. Ale zachoval jsem se jako chlap, postavil se k tomu čelem a … vyslal tam Petra. Ten se nového úkolu naštěstí nezalekl a čile hupsnul na klády, které neomylně ihned začaly chaoticky kmitat. Ještě předtím mi Petr svěřil jeho foťák, takže na oplátku vzniklo několik fotek a z mé strany zaznělo i přátelské povzbuzování typu: „Teď tam trochu zavrávorej, ale neboj, jenom jako, jenom kvůli hezké fotce, víš?!“

Poté jsme pokračovali dlouhým stoupáním na Oleško, kde Petrovi postupně přestalo být do řeči, a ke všemu těsně před další kontrolou (12 – posed) zaznamenal defekt na předním kole. K posedu na oražení kontroly jsem tedy vyrazil sám, zatímco Petr spravoval. Po tůňce jsem při příjezdu ke  kontrole očima tápal rovnou někde nad posedem ve větvích stromů a dosti mě proto překvapilo, že tady byly kleštičky normálně dole na lati. Stihl jsem ještě krátkou okružní vyjížďku po louce a z opačné strany dojel k Petrovi, který ještě stále neměl opraveno, a tak jsem musel chtě nechtě také přiložit své do té doby čisté ruce k dílu. Společné dílo se ale podařilo a my frčeli technickým sjezdem zase dolů k řece do Davle. Odtud další dlouhé stoupání do Petrova na kontrolu číslo 1, pro nás i pro řadu ostatních zcela zásadní. Přiřazení jedničky totiž nebylo vůbec náhodné, kontrola se nacházela přímo v lihovaru a pořadatelé navíc zajistili jedno pivo a lihový nápoj pro každého účastníka zdarma! Krásná kontrola a zároveň také pokojný konec ambic mnohé dvojice na dobré umístění. Najednou nikdo nikam nespěchal, klábosilo se, jak se nám ten dnešní den opravdu vydařil, a mnohý si návdavkem poručil i repete (již za své). My jsme však morálku udrželi v mezích společenské normy a zůstali každý pouze u svého jednoho svijanského piva a třešně s třešní:

Náladu nám to každopádně vylepšilo velmi, takže jsme plni odhodlání vyrazili směr kontrola 3 – geometrický střed Evropy (alespoň to tvrdil popis kontroly), před kterou nás sami pořadatelé na startu varovali, že je docela těžká, protože se nenachází u cesty, ale někde v lese. Původně jsme na ni ani nechtěli jet, ale nakonec jsme ji našli i celkem rychle, z čehož je vidět, že štěstí přeje připraveným a alkoholem posilněným:

Poté jsme spadli zpět na silnici a stoupali dále směr Jílové takovým nepříliš prudkým, ale nekonečným a nepříjemným stoupáním, ve kterém už Petrovi začaly trochu tuhnout nohy a nepomáhalo ani chlácholení, že teď už se nemusí bát, že to za něj odšlape démon alkohol. V Jílovém jsme se při hledání kontroly 9 (muzea) zapotili skoro více, než při hledání geometrického středu Evropy uprostřed lesa, ale nakonec jsme i takový oříšek dokázali rozluštit a muzeum ve spodním rohu náměstí těsně před jeho zavíračkou objevili. Jak tam ale značili průjezd ti, co přijeli kousek po nás, to opravdu nevíme. No a pak přišel náš nejlepší okamžik dne a my zakufrovali, za což ovšem může, a kolega Petr promine, kolega Petr! Stalo se to zhruba následovně. Kontrola číslo 8 – skála byla na mapě vyznačena celkem zřetelně, já jel ve stoupání z náměstí trochu s náskokem, takže jsem jako první seznal, že původně zamýšlená spojka ze silnice na turistickou vede skrz nějaké autobusové garáže a je ohrazena plotem, takže jsem se otočil a jedu kousek zpátky to oznámit Petrovi:

R:  „Je tam plot, musíme se kousek vrátit a doprava!“.
P: „Neboj, mám to pod kontrolou!“.

A bez zastavení pokračuje dál původním směrem. Za garážemi pak pokračuje stále rovně a napojuje se na modrou polní cestu mířící na východ, zatímco my chtěli původně po červeno-zelené na jih. Ale co říkám si, asi tady zná nějakou zkratku. Petra dojedu až úplně dole pod kopcem (mezitím se ještě musím dost divoce vyhnout protijedoucí Felicii, která ze znenadání vynořila dle zákona schválnosti akorát za zatáčkou) u brodu a tam teprve seznávám, že z jeho pohledu došlo k drobné záměně modré za červeno-zelenou a že tedy pod kontrolou není TO, ale bohužel naopak MY, a to doslova. No nic, to se stává i v lepších rodinách, takže rychle zpátky nahoru na kopec a najít správnou cestu k osmičce, což se celkem daří, ale nějaký čas to stálo, takže musíme přehodnotit plán a původně plánované kontroly 13 a 15 vynechat (přitom patnáctka byla další restaurace, tentokrát na Reném a popis hovořil cosi o výborné knedlíčkové, tož dvakrát škoda) a rychle se vydat na cestu k cíli. Cestou ještě sbíráme kontrolu 17 – stavidlo a pak chceme jako poslední ještě 21 – lávka. Opět tedy zase jedna obávaná lávka, ale tentokrát je rozuzlení zápletky úplně jiné, neboť na místě seznáváme, že jednadvacítku  v Dolních Břežanech někdo prostě a jednoduše ukradl. Nakonec proč ne, však jsme v Čechách! Fotíme tedy aspoň tu lávku, abychom měli důkaz, že jsme tu byli a už skoro za tmy valíme Břežanským údolím do cíle. V lese už je tma takřka úplná, Petr svítí vpředu i vzadu, já jen vzadu. Přední světlo mi totiž ruší signál z cyklocomputeru a vzniklé dilema měřit nebo svítit se rozhoduji řešit ve prospěch měření. Naštěstí je tu úplně nový asfaltový povrch (bez děr) a také nové bílé čáry, které ve tmě krásně svítí a vedou. Tak toho trochu zneužívám a vpředu naslepo dojíždím až do cíle, kde jsme v čase 4:44:08h, se dvanácti kontrolami a trochou toho zbytkového alkoholu, ale hlavně móóóóc spokojení, zhruba okolo čtvrt na sedm večer.

Podle výsledkové listiny jsme Sokol Veltěž dokázali zapsat pouze na 25. místo z celkem 34 v kategorii, a to nám ještě asi nezapočítali tu poslední ukradenou kontrolu, ale kdo by se pro to zlobil. Užili jsme si ten jeden z posledních krásných cyklistických dnů nádherně, a o to nám vlastně šlo především. No a na mapě to pak vypadalo zhruba takto (náš postup viz. černá linka proti směru hodinových ručiček):

Kolu zdar a v příštím roce už se opět na nějakou podobnou akci moc těším!

A ješte odkaz na výsledky:

http://viprahlo.snadno.eu/201030.html

R.