VIPrahlý BAJKonur (MTBO) aneb návrat ke kořenům

Při briefingu nás ještě lehce překvapil místní pár divokých kachen, který se neohroženě procházel mezi účastníky (samička měla poraněnou nohu, tak skákala na břehu po jedné, ale docela jí to šlo a ve vodě už to pak nebylo znát) …

… ale jinak jsme byli připraveni, dá se říci, na všechno. Dokonce i fáč alias tažné lano byl v zadní kapse dresu připraven. Po obdržení mapy vyšlo najevo, že to dnes bude o dvou přístupech, protože větší počet kontrol leží na takové náhorní planině rozprostírající se jižně o města (až po úpatí brdských hřebenů) zhruba mezi městy Hostomice a Liteň, zatímco menší počet kontrol leží v kopcovité oblasti okolo Sv. Jana pod Skalou a Srbska s Karlštejnem. Bylo tedy jasné, že pro pořadí bude lepší vyrazit na jih, kdežto pro zážitky na východ. Chvilku jsme nad tím dumali, ale pak rozhodla K3, kde bylo kolečko v Solvayových lomech a u popisu bylo uvedeno „poslední výhybka u otočky“, a jelikož železnici mám rád a zde jsem ještě nikdy předtím nebyl, tak bylo rozhodnuto, že dnes to pojmeme spíše jako takový výlet po zajímavých místech a honění bodů si necháme na někdy jindy.

Začínáme celkem na pohodu asfaltovým přejezdem (i když je to trochu přes kopec, tak Klára na tu pohodu může mít asi trochu jiný názor) do Hostími pro K8, která je na lávce přes potok a ke které nás namapovala Klára pěkně zkratkou přes louku. Pokračujeme po asfaltu do Sv. Jana pod Skalou a odbočujeme na K2, která je pěkně na ostrohu nad silnicí, docela výšlap, ale na kašpara jsem to dal. Lampionek je na takové lávce mezi dvěma skalkami, kde se vzala, tu se vzala – opravdu zajímavé místo. Sjíždíme zpět k silnici a stoupáme na druhou stranu úbočí, opět to je jetelné tak na hraně, ale dávám to. Pro Kláru (a nejen pro ni, postupujeme v tomto úseku společně s jinou dvojicí a holka to má úplně nastejno) to však znamená několikasetmetrové tlačení kola po pěšině do kopce. Ale nevadí, s tím se počítá a odměnou nám je právě K3 v Solvayových dolech s důlní železnicí, tak tady jsem opravdu moc spokojený, navíc ta poslední výhybka je poměrně stylová, skoro jako ta k trati k černokněžníku Zababovi – to je ona:

Následující K6 by asi za normálních okolností nebyla ničím zajímavá, ale pro nás se z ní nakonec stává taková naše kontrola dne. Volíme k ní postup sice lehce delší, ale podle mapy lepší cestou, protože kratší zelená vede před dva potoky, kdežto ta naše víceméně po vrstevnici. To se sice potvrzuje, ale závěr ke K6 je hodně kořenitý sjezd, tedy zpočátku je to jen sem tam kořen, tak volám na Kláru, ať jede, že to bude v pohodě, jenže pak hustota kořenů značně přibývá a navíc jsou to kolikrát i pořádné kořenové schody s tak půlmetrovými stupni, a tam už se Klára jako ryba ve vodě rozhodně cítit nebude, říkám si. Nakonec by to skoro i vyšlo, ale asi dva kořeny před koncem se Klára lekne někoho dole u rozcestníku, a aby do něj nevjela, tak si lehce přibrzdí přední kolo, čímž se mně i ostatním několika účastníkům shluklých dole u kontroly naskytne poměrně spektakulární podívaná: Přední kolo se zaráží o kořen do rychlosti nula, ale zbytek stroje s Klárou v sedle setrvačností pokračuje až do prakticky kolmé polohy zadním kolem nahoru, kde se asi tak na vteřinku zastaví. Následuje sesun po bradě kolmo dolů přes mapník, aneb návrat ke kořenům. Prostě takový pád „Na Zimovčáka“, ještě štěstí, že má Klára jen 27,5“ a ne Kohoutovku. Trochu ve mně hrkne, ale Klára se naštěstí hned škrábe zpět na nohy, a že prý ji nic není (adrenalin je pěkný lhář, večer se pak ukazuje, že má nohy i ramena samou modřinu) a dokonce ať ji dám kartičku, že ji zatím doběhne orazit ke kontrole a já ať mezitím zkontroluju kolo. Kromě pomuchlaného zcela nového mapníku, spadlého řetězu a pootočeného computeru to ale vypadá celkem v pohodě, a tak bez nějakého velkého zdržení jedeme dále. Vlastně jedeme zpět, odkud jsme přijeli, akorát tentokrát volíme cestu po zelené (abychom nemuseli nahoru zpátky přes ty kořeny) a ukazuje se, že cesta skutečně šla dvakrát nahoru a dolů, ale aspoň jsme si ověřili, že mapa nelhala.

Ke K4 na okraji Kozolup je to po pěkných cestách, tak tady to je rychlé a bez problémů, ale u K9 nás čeká první neplánovaný časový zásek, protože jednak volíme horší cestu (resp. já volím, ale na mapě vypadala ta žlutá turistická opravdu o hodně kratší a kdopak by se babral v těch nesmyslných vrstevnicích že, prostě pár vrstevnic sem, pár tam), kde musím bez debat tlačit i já, a navíc vzápětí se ukazuje, že lampionek K9 nad lomem Mexiko stačila nějaká ruka šikulka už ukradnout. Fotíme (Klára, já mezitím hlídám kola) tedy alespoň místo okolo památníku (dle popisu to má být tady) …

… a pokračujeme bez oražení dále, vlastně opět zpět a dále na K10. K ní se musí sjet nejprve hodně vrstevnic dolů k potoku, ale vybrali jsme si za pomoci buzoly správnou a navíc celkem pěknou cestu a bylo to relativně bez problémů – žádné kořeny. Dole u potoka však cesta přechází v pěšinu s řadou spadlých stromů přes, tak tam se náš postup trochu zpomaluje a dokonce se necháme odlákat na špatnou cestu, resp. mineme správnou odbočku, ale opravujeme se brzy a zdržení je z toho opravdu minimální. Od K10 pokračujeme nejprve nahoru k okraji lesa, kde Klára zjišťuje povolený rychloupínák předního kola a trochu vyčítavě se přitom kouká na mě, neb jsem po pádu u K6 dostal výslovně na starost kolo zkontrolovat, což jsem tedy udělal, ale ničeho podezřelého jsem si na upevnění předního kola nevšiml. A přesto se ta svině rychloupínák otevřela a já teď vypadám jako sabotér, co se jí chtěl záludným způsobem někde v lese zbavit. A to ještě nemluvě o tom, že už několikrát předtím jsem musel vysvětlovat situaci, kdy jsem po vyndání kola z auta zapomněl přitáhnout čelist přední brzdy u její silničky. No nic, to se vysvětlí potom doma, teď je třeba jet rychle dál. Naštěstí následující K13 dává zapomenout na všechny předchozí trable, neboť je to naprosto luxusní kontrola ve starém lomu nad Srbskem a jede se k ní i od ní hezky z kopce. Zároveň tady končíme na levém břehu Berounky, v Srbsku přejíždíme most na druhý břeh a stoupáme po silnici do Tetína pro K17. Na asfaltu se hezky uplatňuje fáč jako lano a ve vsi Klára jako navigátor, jelikož Tetín se ukazuje jako celkem zrádná vesnice, když kontrola je v popisu označená jako „zeď kostela“, ale kostely jsou tady dva! Nejprve zajedu k tomu bližšímu, který to samozřejmě není, ale Klára mě správně opravuje a míříme k tomu vzdálenějšímu, který je správně. Ohledně dalšího postupu nás tam ještě trochu znejistí jedna dvojice, která se nás ptá, zda jsme už byli u K18, a když jim odpovíme, že se tam právě chystáme a jestli je tam snad nějaký problém, tak se jen tak tajemně usmějí a sdělí nám, že tak trochu a že ji vlastně ani nemají, i když ji hledali.

Následující K18 je tak asi opravdu nejzáludnější kontrola dne (aspoň, co jsme viděli), je označená jako „v lomu“, tak jedeme určeným směrem, o kterém si myslíme, že je dobře, a postupně objevujeme zasypanou štolu či spíše tunel, ale tam kontrola není, pak lom, ve kterém probíhají nějaké motokrosové závody, ale ten to taky není, pak po ukrutném výšlapu do kopce kolmo na vrstevnice objevujeme třetí lom a ani ten to není, já pak v panice jedu ještě k dalšímu trochu vzdálenějšímu lomu, ale ani ten to není! Až na pátý pokus je to správně a konečně ten správný lom objevujeme, ale byl to celkem oříšek, který nás stál dobře přes dvacet minut času, tak musíme poupravit svoje plány do závěru, tzn. okruh trochu zkrátit a vzdát se tak původně zamýšlené a jistě veselé K26 „jáma v jámě“ u obce Liteň. Namísto toho míříme nad Koněprusy nad lom Čertovy schody pro K22 na vyhlídce a odtud již jen přes K19 zpět do Berouna. Nahoře po výšlapu u K22 je na Kláře vidět a i to sama říká, že už se jí nejede úplně nejlépe, přece jen jsme už překročili 4h času a sil ubylo, což ostatně cítím i na sobě. Po sjezdu zpět do Koněprus tedy na výjezdu po silnici dáváme opět lano, Klára mapuje, a pro mě docela překvapivě navrhuje, že ke K19 by jela okolo po silnici, kdežto já tam vidím takovou hezkou poměrně přímou cestičku po poli, tak navrhuji se spíše podržet terénu, čili je to jakoby v úplně opačném gardu, než je u nás obvyklé. Před rozcestím pak dochází, k řekl bych, klasickému orienťáckému dialogu mezi mužem a ženou:

R: Tak kudy? Vzal bych to napřímo přes to pole!
K: Mně se tam nechce, já bych jela po silnici.
R: Ale přes pole je to kratší.
K: Ale po silnici rychlejší.
R: Já myslím, že ani ne, a ta cesta přes pole vypadá celkem pěkně.
K: Mně se nelíbí.
R: Hele už jsme skoro na odbočce, tak co teda?
K: Tak zahni na to pole!
R: A tak teda spíš asi tu silnici ne?
K: Jeď na pole!
R: Opravdu?
K: Jeď!

No a tak jsem tam tedy jel. Nutno dodat, že pěkná ujetá cestička z kopce to byla asi tak prvních půl kilometru, pak se to začalo dost vlnit a hlavně i drncat, takové dva celkem výrazné hupy nahoru tam byly a mně bylo jasné, že za tohle asi pochvalu moc nedostanu. A aby toho nebylo málo, tak někde ve dvou třetinách vzdálenosti ke kontrole najednou koukám a prázdné přední kolo. Tak to tedy byla zkratka za všechny peníze, říkám si v duchu, ale kolo na ráfku ještě úplně není, tak jedu dál a ke K19 to ještě už téměř po ráfku dotáhnu, ale je jasné, že i když do cíle je to odtud už jen z kopce po asfaltu, tak že to už nedám. Čili výměna duše (měl jsem s sebou jen jednu lepenku v brašničce pod sedlem, ale naštěstí zafungovala), drobné zdržení a závěrečný úprk k cíli ještě přes K16, která byla umístěna sympaticky v areálu berounského pivovaru, a dokonce jsme zde dostali od pořadatelů jedno účastnické malé pivo zdarma, tak to byl velmi pěkný a milý bonus. A navíc pivovar je hned za nádražím, resp. depem kolejových vozidel, a stojí zde jeden moc hezký oranžovošedý Brejlovec 754 od AWT, tak to mám ještě jako takový malý osobní bonus pro sebe. Pak už zbývá jen cesta podél kolejí a přes železniční most s lávkou na druhou stranu řeky a dojezd zpět ke Štice, který zvládáme poměrně s přehledem asi minutu a půl před limitem.

Nakonec jsme dokázali sesbírat 13 kontrol v limitu (čas 4:58:21h), což v přepočtu znamená zisk pětašedesáti bodů a v pořadí kategorie MD celkové 17. místo z 33 zúčastněných. Takže těsně druhá půlka, ale 65 bodů mají ještě další tři dvojice před námi a je to jen o pár vteřin, takže morálně tam de facto jsme (nebýt toho defektu, tak určitě). A navíc jsme to dnes už od počátku pojali spíše výletně (kdybychom chtěli maximalizovat naše šance na umístění, tak jsme hned na začátku jeli na jih a ne na východ do kopců), takže jsme spokojení. Však MTBO je pro nás hlavně o zážitcích a těch dnes bylo dosti. Ten poslední jsem si připravil až na úplný závěr, kdy po naložení věcí a dvou kol do malého Golfa jsem zjistil, že tak nějak nemám čím zamknout, aneb po plíhalovsku „Kde jsou, kdepak jsou, moje klíče od autíčka?“. Skoro už to vypadalo, že budeme muset všechno vyházet zpátky, ale pak Klára zalovila rukou pod změtí kol a věcí a někde na dně kufru je zkušeně vyhmátla, což byla asi ta úplně nejpodařenější akce dne. A ještě se povedlo, že oproti dosti příšerné předpovědi bylo celou dobu pěkně sucho, jen občas lehce zakrápalo a pořádný liják (který pak mimochodem trval až do rána) se spustil až asi 20 minut po našem příjezdu do cíle a naložení kol a věcí do auta, takže to by byla taková pěkná tečka na konec tohoto povídání.

Kompletní výsledky závodu:
http://www.viprahlo.cz/bajkonur_2016/vysledky_finlalni.pdf