Vrchol Sněžky potřetí dobyt aneb pětiletka se musí držet

Počasí bylo tentokrát na polovinu září luxusní, jasno, relativně teplo (dole přes 20°C), akorát nahoře prý mohlo trochu foukat, ale nebylo se čeho bát (posledně jsme tam zažili i bouřku, a ta snad tentokrát nehrozila). Jako výchozí bod jsme tentokrát zvolili Horní Maršov, který nám již připadal dostatečně dole (i když je Horní), a navíc Klára odsud vyrážela přes Rýchory a Pomezky pěšky s tím, že se zkusíme potkat nahoře. My s Pepou vyrazili na kolech po silnici na Pomezky přímo (příjemné stoupání až do 1050 m.n.m. a ani to nebolí), kde jsme dali něco k pití a doplnili bidony (voda z toalety restaurace Hořec byla ale nějaká divně hnusná, ochutnal jsem to jen jednou a radši to pak dál už nepil, čili v podstatě jsem to odjel na jednu lahev), vyměnili 72 Kč za 16 zlotých (na vstup do polského KRNAPu je potřeba 8 zlotých na osobu, jak Pepa briskně vygooglil při pauze na občerstvení), zkontrolovali vybavení místních hasičů a vyrazili vzhůru dolů k našim sousedům.

Sjezdík to byl pěkný a zastavili jsme se až v městečku Kowary, které leží asi ve 470 m.n.m., čili přes 1 100 výškových metrů bylo najednou zase před námi. Také tu mají zajímavý bulvár, i když byl v neděli odpoledne téměř liduprázdný:

A taky jedno nádraží, kde sice vlak neprojel už hezkých pár let ani jeden, přesto však nelze tvrdit, že by tu žádný nebyl:

Odtud to pak bylo zatím jen lehce do kopce a proti větru do střediska Karpacz, které nás opět překvapilo množstvím lidí, aut a celkovým všeobecným mumrajem, který zrovna moc nemusíme. A taky tu během posledních pěti let postavili tuhle šílenost, která bohužel dominuje i celému pohledu ze Sněžky na polskou stranu, jak jsme zjistili později:

A taky tu udělali nový tunel (sjezdovka přes silnici), který jsme jeli mezi stěnou a svodidly, ale bylo tam s bídou 10 cm volného místa na každou stranu (jednou dvakrát jsem si i lehce škrtl nohou), takže příště radši po vozovce a trochu zbrzdit auta, než toto. Kostelík Wang (převezený sem z Norska) je už ve výšce 870 m, tudíž první polskou čtyřstovku už máme za sebou, ale to hlavní teprve před sebou:

V pokladně zakupujeme vstup do národního parku (skutečně chtěli přesně těch 16 zlotých) a odtud vede cesta už přímo rovnou na Sněžku.

Povrch je z kostek a místy jen kamenů, což v minulosti činilo hned od počátku dost problémy s adhezí a vůbec stylem jízdy, ale teď aspoň tady dole mi přišlo, že to nějak i docela opravili, takže se to jede subjektivně líp, než při předchozích dvou výjezdech, dokonce si poprvé děláme odbočku k ledovcovému jezeru Maly Staw s chatou Samotnia na břehu:

Pak se kousek vrátíme zpátky dolů a už zase stoupáme po staré známé kostkárně k boudě Strzecha Akadamicka.

Jelikož je neděle odpoledne, tak se dolů valí opravdu kvanta lidí, naštěstí nás nikdo nevyhání (už od kostela Wang je zákaz na kole, dřív šlo oficiálně vyjet aspoň až sem), naopak se snaží celkem uhýbat a sem tam dokonce někdo i zatleská nebo ukáže palec nahoru. Pár ochránců jsme taky potkali, jedny v autě (to jsme naštěstí zrovna aspoň stáli, když jsem upouštěl tlak v pneu), jedny pěší, a nikdo nic neříkal, čili v malém počtu to asi tiše tolerují, na druhou stranu chápu, že cyklostezku z toho vzhledem ke značnému pěšímu provozu asi mít nechtějí. Nad boudou začíná asi nejtěžší úsek dne, kostky či spíše kameny jim tady pohromadě už moc nedrží, do toho se to zvedne k 20 % a navíc se do nás začal opírat hodně silný jihozápadní vítr, takže začalo velké balancování a pro mě boj o každou úvrať:

Ale celkově to ještě docela šlo. K bývalé Obří boudě (dnes už zbyl pouze Slaski dom na polské straně) to je dokonce trochu z kopce a poprvé za celou dobu se také konečně ukáže samotná Sněžka, která je do té doby pěkně schovaná za jinými polskými kopci a hřbety:

Nahoru už je to zdánlivě kousek, ale ještě to celkem zabolí, naštěstí se aspoň schováme za hřbetem kopce před větrem. U rozcestí na Pomezky se pak úplně senzačně potkáváme s Klárou, která akorát přichází od Jelenky, takže to klaplo parádně, to bychom lépe nenaplánovali, ani kdybychom chtěli.

Na vrcholu se pak rychle převlékáme, a protože česká poštovna už je zavřená (má jen do 16:00 a je asi tak 16:23), tak to realizujeme v polské kapli (tedy jen ten, kdo má do čeho, já neměl skoro nic, neb jsem nechtěl vozit na zádech celý den batoh a k Pepovi do jeho malého batůžku se mi vešly stěží jen návleky, čepice a dlouhé prstové rukavice, což jsem tedy samozřejmě všechno využil, ale na zpocené tělo mi byla docela zima). Fučí tady nahoře jako sviňa (ani nová lanovka nejezdí), to jsem tu s kolem ještě nezažil (podle teploměru je 11 °C, ale s tím větrem je to pocitově mnohem míň), kolikrát je problém udělat pár kroků a nevrávorat, s kolem je to pak už úplná parodie na chůzi mezi kameny. Následuje několik vrcholových snímků:

A rychle dolů. Klára po červené po schodech seběhla dolů o hodně rychleji, než se my skodrcali oklikou po kostkách, takže u bývalé Obří boudy ještě jedno společné foto:

A pak už každý svou cestou, tzn. Klára přes Obří důl do Pece a my přes Luční boudu (zákaz na kole jako prase, ale naštěstí už je docela pozdě a nás tady nikdo nehoní – přes Polsko už bychom to nedali, sjezd po šutrokostkách by byl pomalý a výšlap na Pomezky nekonečný = do tmy nereálné), Výrovku, Richterovy boudy, Pec a Velkou Úpu do Horního Maršova pro auto a pak zpátky pro Kláru (celkem za odpoledne ušla sólo 33 km s převýšením cca 1 400 metrů, tak klobouk dolů!).

Naše trasa byla o něco delší, ale vzhledem k tomu, že na kole se z kopce dá jet kolikrát i bez šlapání, kdežto pěšky se pořád šlapat musí, tak asi ve výsledku asi i o něco méně náročná:

Horní Maršov (570 m.n.m.) – Spálený Mlýn – Dolní a Horní Malá Úpa – Pomezní boudy (1050) – 368 – 369 – Podgórze – Kowary (470) – Krzaczyna – Ściegny – Karpatz – Karpatz Górny / Wang (870) – Stara Polana (1070) – odbočka na Maly Staw/chata Samotnia a zpět – Strzecha Akademicka (1240) – Slaski dom (1370) – Sněžka (1602) – Slaski dom (1370) – Luční bouda (1410) – kaplička (1510) – Výrovka – Richterovy boudy – Pec pod Sněžkou (760) – Velká Úpa – Horní Maršov (celkem 70,38 km a 1960 výškových metrů).

Co k tomu dodat? Snad jen, že Pepa tam byl pokaždé na jiném kole – poprvé hardtail 26“, pak full 26“, teď full 29“ a říkal, že už to na té devětadváce je skoro nuda, že to ani moc nedrncá, tak jsme si to jednou asi na 500 m prohodili a musím mu dát za pravdu. Já tam byl už podruhé na stejném kole a vlastně i poprvé to byla stejná koncepce – hardtail 26“, takže příště už by to asi fakt chtělo vyzkoušet něco jinýho, co líp pruží. Ale to mám ještě tak pět let čas. 🙂