Železný dědek, 110 km (UAC), aneb tady jsem ještě nezávodil

Železný dědek, legendární závod konající se už od roku 1985, byl v posledních letech vykořeněn ze své domoviny v Soběhrdech a přesídlen do okolí Neveklova, konkrétně do Maršovic. Tím pádem to už není moje tak domácí trať, jako byla ta původní, kam jsem to měl 20 km na start, nicméně stále je to ještě stejný region, který se sluší poctít svou vlastní návštěvou a pěkně si v něm vygumovat držku. Z nového okruhu (Maršovice – Strnadice – odbočka Sedlečko – Hodětice – Vráce – Neveklov – Dlouhá Lhota – Zahrádka – Libeč – Maršovice) znám jen segmenty, přesněji tak 4/5 tratě už jsem v minulosti někdy jel, ale ne najednou a kromě pár úvodních kilometrů do Strnadic a sjezdu do Neveklova si toho už moc nepamatuju, nicméně do Libohoště jsem kdysi jezdíval na dětské tábory a právě do Maršovic jsme si chodili dvakrát za tábor za odměnu do obchodu pro žvýkačky Bajo s obrázky, tak nezbývá než si tyto slavností okamžiky zajet přímo na místo po letech opět trochu připomenout.

Ráno ještě doznívá celonoční déšť, moc se mi nikam nechce, ale má se to vylepšovat, tak nakonec jedu. V Maršovicích už neprší, ale mokro je dost, nejradši bych zůstal v autě, ale kamarád Radim M. mě mezitím (pravda na mou vlastní žádost) odprezentoval a už mi nese číslo, tak se není na co vymlouvat, převlékám se a jedu. Beru návleky na ruce a vestičku, ale má se během dne oteplovat, tak uvidíme. Od auta vyrážím v 9:45, start je v 10:00, tak si jen projedeme úvodní asi první kilometr a jdeme se řadit. Jako první startuje hlavní kategorie na 110 km (5 okruhů), což jsem tedy i já, Radim M. se přihlásil zkušeně na 44 km (2 okruhy), ale do seriálu UAC se počítá jen ta delší distance, tak jsem logicky zvolil ji, když už jsem v tom seriálu jednou registrován. Na startu silná konkurence – Lawi, Sparta A i akademie, mladíci z Dukla Praha, Xeelo a mnozí další, tedy je zřejmé, že se od začátku pojede jako k ohni, což moc nemusím, jsem takový diesel a potřebuji se nejdříve trochu zahřát, ale samozřejmě na ty nejlepší bych neměl za žádné konstelace.

Po startu se snažím to lámat jak se dá, chvilku za Hankou Doležalovou, ale v tom už se to trhá a nedávám to, zůstávám v takové v tu chvíli třetí skupině, ale i tady se jede na mě poměrně totální šrot, celé kolo plápolám snad kromě dvou sjezdů na konci a přes horizonty mi lezou oči z důlků, jak se tam mnohdy skoro až spurtuje. První kolo bylo za 40 minut, pak konečně někomu došlo, že skupinu před námi už nedojedeme a trochu se zvolnilo, ale jako pohodovou nedělní vyjížďku bych to stále ještě nenazval. Ve výjezdu z Neveklova, asi nejdelšímu prudšímu stoupání v kuse na celé trase (jinak největší převýšení se překonávalo jinde, ale to bylo na dlouhé vzdálenosti z křižovatky pod Dlouhou Lhotou přes cílové Maršovice až nad Hodětice, takže to nebyl žádný zřejmý homogenní kopec, ale spíš táhlé horizonty), jsem si říkal, že to začíná vypadat dobře, že v tom kopci mi to zjevně už neujíždí, jenže přes horizont za to zase někdo vzal a to byl můj konec, chytil jsem společně s několika dalšími odlep a přes veškerou snahu už jsme to nesjeli a zůstali nakonec jen v třech – čísla 199 (Milan Štanc, CFC Kladno), 107 (Rostislav Drtina na cyklokrosce Merida ještě s cantileverovými brzdami, ale s hladkými odhadem 28 mm plášti) a já (52). No takže druhé kolo máme za 42 min, ale zpomalili jsme vlastně až v jeho poslední pětině po roztržení skupiny, jinak to byl zase šrot na úrovni prvního kola. Třetí kolo už je tedy jen ve třech a tedy v mnohem pozvolnějším tempu, ale také už i poměrně bez ambic. Přesto i ve trojici se to všelijak trhá a já to většinou jen zuřivě dojíždím zezadu – na mě stále dost rychlé.

Před nájezdem do čtvrtého kola začne lehce ztrácet 107, najíždíme do něj ještě relativně pohromadě se 199, ale ve výjezdu na Strnadice mi odjíždí a naopak za chvíli mě dojíždí a po chvíli mi odjíždí i 107, tak to začíná vypadat na docela propadák. Pak ale mě dojede ještě číslo 96 (Josef Jareš, Dexter Cycling), také jde přese mě, ale už je kousek do horizontu, tak se ještě trochu mačkám a na optický kontakt dojíždíme dvojičku před sebou a jsme na okamžik čtyři, což ale vydrží jen přes další krátký horizont a sjezd do Hodětic, kde 199 s 96 odjíždí, zatímco já se trochu překvapivě odpoutávám od 107, který mě před chvílí sám předjel. Celý zbytek čtvrtého kola tak pokračujeme už jen na optický kontakt, já občas zahlédnu před sebou Milana, kterému Josef také poodjel, naopak za mnou poměrně konstantní odstup udržuje Rostislav, ale jedeme už každý čistě za své síly. Asi 400 m před horizontem na výjezdu z Neveklova mě míjí zaváděcí auto a krátce po něm i vedoucí Vojtěch Jonáš z LAWI Stars – GIANT (startovní číslo 1), který je v úniku a jede si pro obhajobu loňského prvenství. To je sice pěkné, ale přiznejme si, že to znamená, že jsem právě dostal od lídra závodu celé kolo, čili 22 km … no není to zrovna nejpříjemnější pocit, ale jak zpívá pan Nohavica – a když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde! Vtipné je, že nahoře na prémii diváci pořádně nerozpoznají, jak to vlastně je, a fandí hlasitě i mně s tím, že to mám na Jonáše jen kousek a ať ještě trochu zaberu, a přitom to je ale celé kolo. No ono na první pohled to asi zase není takový rozdíl, jak kdo jede, i mně samotnému přišlo, že krátkodobě bych se i mohl s lídrem svézt, kdybych trochu chtěl, jenže já nechtěl. Pokračuji tedy sólo sám, docela dlouho se pak nic neděje, až před Dlouhou Lhotou okolo proletí letka pronásledovatelů, tak šest lidí, další mě míjejí až těsně před cílem mého čtvrtého (a jejich pátého) kola. V posledním horizontu před cílovými Maršovicemi mne předjede Vítek Novák z CFC Kladno, prožene se ve stoje opravdu razantně, ale kousek přede mnou si sedá a zpomaluje, zatímco mě mine jezdec v Xeelo s číslem 153 (Martin Vodák), a ten si nesedá a jde dál nástupem po Vítkovi, tak to mám ještě jako na dlani takové malé drama, jak to dopadne. Skoro jsem v jednu chvíli už zařval: Bacha Vítku, jde po tobě!“, ale neměl jsem na to už ani sílu a taky mi to vlastně přišlo trochu nefér, ale Vítek to i tak prokoukl a před horizontem ještě zabral, pak jsem chvíli nic neviděl, ale když jsem se na horizont vyškrábal i já, tak jsem už ve větší dálce pozoroval, že mezera mezi nimi se moc nezmenšila a že to Vítek už udrží, tak to jsem měl na tento souboj o celkové 9. místo lepší výhled, než v televizi. Při průjezdu cílem mě ještě pobavil komentátor, který říkal něco ve smyslu: „A máme tady dalšího borce v cíli ve skvělém čase … ne tak to byl zřejmě jen průjezd do posledního kola!“, tak ale docela to bylo roztomilé.

V pátém kole jsem si myslel, že už se nic zvláštního nestane a že si jen budu hlídat záda, ale nakonec se ukázalo, že i dopředu se posunout dalo. Na horizontu nad Maršovicemi dám na bufetu poslední kelímek ionťáku (první dvě kola jsem nic nebral, od třetího už jsem poctivě iontoval, jelikož v malé skupince nebo sólo už se přibrzdit pro kelímek v pohodě dalo) a mám odstup zhruba stejný od jezdce před sebou i za sebou, tak okolo 40 s. Občas se bavím tím, že u nějakého význačného bodu si opticky odpípnu jezdce před sebou a sleduji, jak se vyvíjí ztráta – na horizontu nad Strnadicemi je to 35 s, před křižovatkou u Sedlečka 30 s, v Hoděticích 25 s, zkrátka se to průběžně stále snižuje a někde před obcí Vráce v nejvyšším bodě okruhu jsme zase s Milanem společně. Snažím se ho trochu motivovat ke spolupráci, bo se mi zdá, že i odstup za námi se snižuje a jsou tam vidět dokonce hned dva jezdci v těsném rozestupu, tak to by teď už nebylo moc taktické nechat se dojet. Pokračujeme tedy ve dvou a daří se nám držet si zhruba stále stejný odstup, který věřím, že když si dovezeme na další horizont nad Neveklov, tak už to pak do cíle bude stačit. A to se také děje, až do Libeče ve dvojici, pak v posledním výraznějším horizontu kolegovi už odjíždím, neboť kousek před námi se ještě ukázal dres Dexter Cycling, tak to zkouším, jestli by to nakonec přece jen ještě nevyšlo … a ono to vyšlo. Docvakl jsem jej bohužel až těsně za horizontem, lepší by to bylo těsně před, ale naštěstí zrovna v momentě, kdy se jako postavil, že si protáhne záda nebo co, tak jsem se převalil okolo, ale zareagoval a do háku si nastoupil, jenže spíš do takového delšího optického a do cíle už je jen kraťoučký sjezdík, esíčko a rovinka, takže to už se pohlídat dá a spurtuje se už spíš jen tak propagačně, hlavně bacha na nafukovací cílovou bránu, která se uprostřed nějak zhroutila a někdo jí tam podpírá, takže se musí buď vpravo, nebo vlevo. Vybírám si bližší pravou stranu, kolega musí do té vzdálenější levé a tím je to dané, je to místo k dobru těsně před cílem, což potěší, ale jinak za mě ta poslední dvě kola už byla vlastně zbytečná, vše podstatné co do pořadí se událo během prvních dvou, maximálně ještě tak třetího kola, a ta poslední dvě už jsme tam jen kroužili víceméně na samotku.

V cíli je z toho čas 3:44:54 h (průměr 29,4 km/h, 44:59 min na kolo), což v absolutním pořadí stačí přesně na 60. místo z celkem 87 na startu a 78 v cíli, v kategorii M40 (zde ovšem nazvanou Mistři) pak 14. z 22 na startu a 17 v cíli. Tak to prostě je, ale přišlo mi, že startovní pole dnes bylo hodně kvalitní směrem dopředu, ale chyběli tu naopak takoví ti nadšenci z okolí, co si to jedou zkusit, jako bylo běžné dříve v Soběhrdech, tady holt přijeli většinou jen ostřílení závoďáci, a to je potom těžké se nějak prosadit. Dobře to udělal Radim M., se kterým jsme výkonnostně podobně, ten jel kategorii Open na dvě kola a skončil tam 4. v kategorii, kdežto já v kategorii skončil 4. od konce, což tedy je celkem rozdíl, ale zase jsem to tedy jel aspoň že jako do poháru UAC no. V celkovém pořadí zvítězil tedy již zmiňovaný Vojtěch Jonáš (LAWI Stars – GIANT) v čase 2:53:07 h o více než minutu a půl před svými pronásledovateli, mezi kterými stříbro vybojoval Petr Fiala (Dukla Praha) a bronz Jan Brňák (AC SPARTA PRAHA CYCLING z.s.) – oba mlaďoši, čtvrtý pak skončil matador Václav Nežerka (LAWI Stars – GIANT). Závod to byl celkem pěkný, trasa zajímavá stále nahoru dolů, rovinky prakticky nebyly, kopce spíše kratší a ne nijak prudké, tedy vhodné spíše pro tempaře, než pro vrchaře (za sebe bych tam jeden výraznější kopec určitě snesl), povrch silnic obecně spíše střední až lehce horší kvality (funglovka byla snad jen v Maršovicích), ale spíš to jen drncalo a nebezpečné díry až na jednu výjimku (v lese u obce Vráce) vlastně ani nebyly. Zajištění křižovatek dobré, naštěstí se točilo až na jednu křižovatku v Maršovicích těsně za cílem stále doprava, takže to bylo v pohodě. Fandilo se někde pěkně (Strnadice s hasičskou sirénou, Zahrádka a vuvuzely plus pár lidí bylo k vidění v Neveklově za odbočkou a na prémiích), ale s tím rachotem, co předváděli lidi na původní trase v Soběhrdech, Teplýšovicích, Kochánově a spol. se to při vší úctě srovnat nedalo, zkrátka je vidět, že Železný dědek je v tomto kraji stále spíše na návštěvě, než opravdu doma, ale svoji tvář si stále zachovává, a to je dobře.

Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/7675101977