Zlatá obhajoba aneb hodně šťastných 6 vteřin

Letos opět vyrážíme na MTBO Maudi Cup, závod, který se nám loni hodně líbil – nejenom proto, že jsem vyhrál…. a který letos pořadatelé nasměrovali do Voděradských bučin.

Přípravu na můj druhý „čipový“ orienťák jsem pojal ve velkém stylu. V červnu jsem úspěšně absolvoval MTBO dvojic s Verčou podle normální mapy, což jsem usoudil, musí jako ostrá příprava na vrchol sezony stačit. V podstatě celý říjen jsem prolenošil, neboť příchod podzimu neudělal dobře mé noze a opět se ozvaly uskřípnuté nervy. Ještě v úterý před závodem jsem uvažoval, že se zúčastním jako nehrající kapitán. Nicméně v pátek jsem vytáhl kolo, že se alespoň trochu projedu a protáhnu svaly. Malinko mě sice překvapilo totálně zatuhlé středové složení a také přední kotouč dovolil udělat kolu dvě plné otáčky, než se obruč zastavila. Se zátěží jsem dobrovolně jet nechtěl, tak jsem poprosil servisáka, že to musí nějak zprovoznit – přece jenom jedu vrchol – už tak slabé sezony. Večer jsem  rámci příprav dokonce našel mapu z loňska a alespoň se snažil naučit barvy těch speciálek – ještěže alespoň modrá barva je stejná jako u normálních map. Ráno mi pak dorazilo kolo – a můžeme vyrazit. Nemůžeme. Ještě zatejpovat záda a teprve teď se jde na věc.

Už si nepřipadám jako neználek, jak se pracuje s čipem a jak to na takových závodech chodí už vím !! – „obecního blba“ jsem si totiž užil vloni. Dokonce se pasuji do role mentora a ochotně vysvětluji Madle princip označování kontrol, jak musí ta oranžová krabička pípnout, bliknout a jak je potřeba označovat pouze „své“ kontroly.

Nejdříve vypustíme Verču na start a jedeme na start popřát úspěch Máťovi. Nám s Madlou zbývá do startu dobrá půlhodina, tak se jedeme s Radimem rozjet. Krásně nám ukázal okolí a snad nejvíc rozbahněnou cestu, kterou tady našel. S vědomím, že horší to už být nemůže, jdu na start. Jaká je to pohoda, když už vím, jak to chodí. Pořadatel se mi snaží vnutit mapu pro celé „Muže“, když ji vzorně složím do mapníku, začínám trvat na výměně za „Příchozí“. Není problém – nakouknu ji cestou, neboť má minutka uplynula a za mnou se tlačí další.

První problém (a ten mě provázel celý závod), se objevil hned při prvním našlápnutí. Vzal jsem si staré dobré boty, ale ty si s nastavením pro nové kufry moc netykají. Mám pocit, že než našlápnu, tak budou Vánoce, a tento dojem je umocněný probíhajícím výlovem rybníků a přítomností kaprů všude kolem. Po příjezdu do lesu zjišťuji, že díky popadanému listí v místních bučinách, není moc velký rozdíl mezi hlavní cestou, vedlejší cestou a pěšinkou. Koneckonců i pokrývka v lese je naprosto totožná a jednolitá a já se smiřuji s faktem, že to bude hezký výlet v napadaném listí….

Blesklo mi hlavou : „Jezdi jenom tučné cesty – ty budou vidět“! Ale hned při první možnosti volby se projevil, asi závodnický instinkt, a volím tu nejkratší cestu. Mokré kořeny pod listím, mě sice po 20 metrech dostaly na zem, ale neodradilo mne to. První kontrola je blízko a dále stoupám na K2. Stoupat na K2 – to zní dobře, co ? Už v půli cesty se zadýchávám, a to jako dost – a na jezdce před sebou jsem nestáhnul ani metr….. Cestou na K3 se za mou veze nějaký junior a ani toho po rovince neurvu ?? To bude tedy ostuda. Na startu je ještě Petr se synem, ten je letos našláplej a to zas bude keců, jak mě pěkně zaříznul.

Kontroly jsou poskládané velmi blízko hlavních cest a velmi dobře dohledatelné. Trochu jsem zaváhal při dohledání K5 a následně při přejezdu K8-K9, kde jsem nějaký čas určitě nechal. Když jsem přijel zpátky dolů k vypuštěnému rybníku, blesklo mi hlavou: „Začni závodit a přestaň se šetřit“. Jedu vlastně už jenom proti Petrovi a kdyby to mělo být o vteřinky, tak aby to nemrzelo. Snažím se jet naplno a dokonce mám i pocit, že jedu naplno. Cíl. Pohoda. Vyčtení čipu. Gulášek. Telefon od tchýně : „Zveme Vás na večeři, nástup v 17 hodin v restauraci“.

To stihneme, Matěj a Verča jsou v cíli, ještě počkat na Madlu – jede první orienťák – snad se neztratí. Jedeme jí s Verčou vyfotit k poslední kontrole. Ona ale nejede. Už by tu měla být. Pořád nejede. Telefon od mamči, zda stihneme večeři a zda máme slušné oblečení. Začíná nám být zima, tak se jedeme kousek projet. Za chvilku přijede Madla, vysvětluje, že jede pomalu a raději na jistotu, aby nezabloudila. S Verčou se jedeme ještě trochu projet, když tu volá Matěj : „Madla už dorazila a Ty jsi první o 6 vteřin.“

Počkáme na vyhlášení a hned potom mizíme, abychom neměli kvůli našemu hezkému zážitku průšvih.

Škoda, že musíme brzo tak odjet a nemohli jsme si vychutnat až do konce tu báječnou atmosféru výborně připraveného závodu a vynikajícího zázemí. Takže děkujeme pořadatelům za super zážitek a krásné ceny a z kapra žijeme do teď. (p.s. sepsáno druhý den po závodě)

A abych nezapoměl :
Matěj nakonec 11. místo
Madla 27. místo
a Verča krásné 2. místo v kategorii dětí. 
Radim 46. místo v mužích

Postup Mišák :
 

Postup Matěj :

A nakonec analýza kategorie Příchozí.